Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Posvátné texty, nová náboženství a kraví búú

Čas nutný k přečtení
13 minut
Již přečteno

Posvátné texty, nová náboženství a kraví búú

4 comments
Autoři: 

Jediismus – to je název nového náboženství, které je u nás podle výsledků sčítání obyvatel na vzestupu. I když podle některých jde jen o recesi, tuto víru prý vyznává 15 070 obyvatel Česka (a v čerstvém výzkumu české mládeže dokonce jediismus mezi nekřesťanskými náboženstvími zvítězil). Méně známé je pak to, že na sociální síti Facebook vznikly i skupiny jako Krhútská národnost[1], Sčítání lidu 2011 - Náboženské vyznání, věřím v "Járu Cimrmana" nebo jiná s názvem Bokononismus uvedu jako svou víru při sčítání lidu 2011.

Jediismus vychází z mytologického světa Hvězdných válek, jenž byl sám inspirován mnoha tradičními mytologiemi, které jejich režisér George Lucas pilně studoval. Oproti tomu bokononismus je fiktivní náboženství, vyznávané postavami filozofické sci-fi knihy Kolíbka od Kurta Vonneguta. Jeho podstatou je život ve lži, která činí lidi šťastné: „Všechny ty veliké pravdy, které jsem kázal, byly jen bezuzdné lži“. I když facebooková skupina zatím není příliš veliká, kniha si u nás získává své příznivce a vyznavače už dlouho: jeden můj spolužák na gymnáziu se za stoupence bokononistického náboženství označoval už v polovině 90. let. A dokonce již roku 1992 vydal tehdy ještě nepříliš známý režisér Petr Zelenka knihu Nové náboženství Kurta Vonneguta, v níž mimo jiné cituje autorova slova o tom, že „každý, kdo není schopen pochopit, jak může být fungující náboženství postaveno na lžích, nepochopí ani tuto knihu“. Sám pak formuluje hypotézu, že Vonnegut se stal tvůrcem „vlastního náboženství, které by jednou mohlo být útěchou spisovatelů celého světa“. Toto náboženství se prý jmenuje fikce a jeho základní postulát zní: „kdokoli píše o jiných bytostech, aby tak tvořil jejich bolesti, lásky, strasti a vášně, okouší na vlastní kůži proces božského tvoření a stává se sám bohem těmto postavám“.

Na tomto konceptu ve skutečnosti nebylo nic nového, pojetí umělce jako božského tvůrce sahá minimálně do renesance. Se specifičností Vonnegutova náboženství se tak Zelenka spíše minul. Pokud bychom ale chtěli zasadit bokononismus do vhodnějšího kontextu, je nutné zmínit neokantovce Hanse Vaihingera, který již ve své knize Die Philosophie des als ob z roku 1911 vyložil vědecké pojmy a konstrukce, morálku i náboženství jako „užitečné fikce“, nebo, dokonce s odkazem na tehdejší darwinismus, jako „užitečné iluze“, bez nichž se v podstatě neobejdeme, i když si částečně uvědomujeme jejich fiktivnost. A můžeme najít i mladší a velmi překvapivou analogii: kardinál J. Ratzinger, krátce před svým zvolením papežem pronesl roku 2005 v Subiaku projev, ve kterém vyzval ateisty: „i ten, komu se nedaří najít cestu k přijetí Boha, měl by se přesto pokoušet žít tak a svůj život zaměřit tak, veluti si Deus daretur, jako kdyby Bůh existoval“. Odkazoval se přitom na tzv. Pascalovu sázku (je výhodné chovat se jako věřící: pokud neexistuje posmrtný život, člověk nemůže nic ztratit, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát), bokononismus budoucí Benedikt XVI. v této souvislosti (ne kupodivu) nezmínil.  

O jednom mayském rukopisu v aramejštině

Vedle Kolíbky najdeme ovšem mnohé další beletristické knihy, které mají za cíl „být útěchou“ – nejen fiktivnímu románovému lidstvu, ale i lidstvu skutečnému, knihy, kolem nichž se vytváří okruh zasvěcenců a cosi na způsob proto- či pseudonáboženského kultu. Dobrým příkladem je Celestinské proroctví od Jamese Redfielda, kterou dokonce najdeme v renomované Encyklopedii nových náboženství: nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spiritualita (editor Christopher Partridge) v kapitole o New age. Kniha vypráví o fiktivním Mayském rukopise psaném v aramejštině (!), který se ovšem k hlavnímu hrdinovi dostává jen postupně. Ten prostřednictvím jednotlivých „vhledů“ prochází duchovní proměnou, kterou má prodělat i celé lidstvo, ač tomu zuřivě brání vedení katolické církve a státní moc. Až dosáhneme „kritické hranice“ a vhledy budou přicházet v globálním měřítku, lidstvo projde obdobím poznáním svého vlastního nitra: pochopíme prý, jak krásný a duchovní je ve skutečnosti přirozený svět. Další kulturní posun nastane v automatizaci výroby zboží. Na konci toho všeho nás čeká svět, ve kterém budou fungovat „principy duchovní ekonomie“: hmotné potřeby pro život budeme „získávat automatizovaně, protože budeme příliš zaměstnáni svým duchovním rozvojem, než abychom výrobní prostředky vlastnili nebo s nimi pracovali“, lidé budou žít „mezi pětisetletými stromy a pečlivě udržovanými zahradami, ale přesto v dosahu městských oblastí, vybavených neuvěřitelně dokonalou, jakoby čarodějnou technikou“.

Tato „neuvěřitelně“ lákavá vize zřejmě nadchla mnoho čtenářů a mnoho věřících tak získalo novou víru. Cestu k popsané duchovní proměně má usnadnit i „pracovní kniha“, kterou autor, prý po jistém váhání, ke své – podle jeho vlastních slov – „dobrodružné alegorii“ sepsal; v té najdeme přesné návody na tělesná i duchovní cvičení s pečlivě rozepsaným časovým rozvrhem i úkoly na každý následující den. Své poselství Redfield popisuje jako nový „světový názor“, založený na intuici a zkušenosti, jako „novou mytologii“, přičemž se odvolává na amerického religionistu Josepha Campbella, z jehož díla mimochodem ve velké míře čerpal i zmíněný G. Lucas. V souvislosti s vytvářením „nové mytologie“ dodejme, že Campbell v tomto směru jistě nebyl první: už romantikové Schlegel a Novalis na počátku 19. století (před tím, než Schlegel konvertoval ke katolické víře) plánovali založení nového náboženství a projekt jakési nové bible: jejich nová mytologie měla být „nejumělečtějším ze všech uměleckých děl, neboť v sobě obsáhne všechna ostatní díla“, mělo jít o „sjednocení univerzálního jazyka mytologie, spojujícího národy a kultury, s individuálním jazykem poezie“. 

Nahrazování „starých“ posvátných knih „novými“

Celestinské proroctví ovšem neobsahuje nic o původu světa a člověka (jako tradiční mýty), přináší ale vizi budoucího skvělého vývoje lidstva i poselství o tom, jak k tomuto vývoji přispět. I proto byla zařazena do přehledové publikace Nic není nemožné: 50 klíčových knih motivační literatury od Toma Butler-Bowdona, který se snaží jakoby nahradit „staré“ posvátné knihy „novými“ (bibli autor bere na milost, opatřuje ji ale takřka revolučním, zcela neortodoxním výkladem). Butler-Bowdon chce vyzdvihnout a doporučit ty knihy, které rozvíjejí „představivost, emoční inteligenci, vědomí dějinného vývoje“, kteréžto „vlastnosti“ prý „nelze získat násilnou výukou, ať v rodině či církvi“ – jakékoli institucionální působení je tedy zřejmě dle autora „násilné“. Co se týká Celestinského proroctví,Butler-Bowdon po právu konstatuje, že se kniha čte jako soubor myšlenek proložený tradičním románem, Redfield „ji mohl napsat jako literaturu faktu, ale četlo by ji pak víc než několik tisícovek lidí“? Kromě toho v 50 klíčových knihách nepřekvapivě z beletrie najdeme také Coelhova Alchymistu

Ten na rozdíl od Celestinského proroctví (či knih Dana Browna)nespřádá žádnou konspirační teorii. Alchymista hlásá nebezpečné a v žánru motivační literatury velmi rozšířené iluze o tom, že když něco opravdu chceme, síly našeho podvědomí, či Vesmírný objednávkový servis, či cokoli jiného nám to splní („Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl“), jinak ale v zásadě vyjadřuje čtenářsky vděčnou formou poselství, jež hlásají i tradiční a dnes mnohými odepisovaná náboženství, totiž že život každého člověka i jeho utrpení mají smysl a že každý má svůj konkrétní úkol, který v zásadě je v jeho silách, což je sice objektivně nedokazatelné, ale prospěšné pro duševní zdraví („Každý člověk na Zemi, bez ohledu na to, co dělá, hraje vždycky hlavní roli v Historii světa… Největší lež na světě je ta, že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem, a ten pak podléhá osudu“).

Splněné sny Friedricha Schlegela a Dan Brown?

Pro zajímavost dodejme, že kupříkladu Umberto Eco si, na rozdíl od výtvorů D. Browna, knih Coelha cení, i když ne všech stejně: „Mou nejoblíbenější knihou od Coelha je Veronika se rozhodla zemřít. Ta mě hluboce zasáhla. Alchymista se mi moc nelíbí, protože máme různá filozofická východiska. Paulo píše pro věřící čtenáře, já pro ateisty“. Oproti tomu slovinský spisovatel a esejista Drago Jančar v jednom svém textu oba hází do jednoho pytle. Mluví přitom o fenoménu „stále většího sjednocení estetických vkusů, kdy se zvědavost v duchovní oblasti očividně posunuje od náročného transcendentního hledání a obdivování estetických brilancí k prosté ezoterice. Po Coelhovi a Brownovi je možné se ptát, zda je i budoucnost literatury jen jakýmsi věštěním, ať již budoucnosti, či minulosti… Bude na konci tohoto procesu celý svět číst jednu jedinou knihu? V lepším případě alespoň každé léto jinou?“ Soudím, že Jančar zde Coelhovi trochu křivdí, nad Celestinském proroctvím a Šifrou mistra Leonarda, zmateně mísící všechny možné legendy a duchovní tradice, si ovšem můžeme povzdechnout a ptát se, zda se v nich poněkud paradoxně nenaplňuje sen romantiků o jediné posvátné knize, spojujícího mytologie různých národů a kultur s „individuálním jazykem poezie“, i když rozhodně nejde o díla „nejumělečtější“, ale naopak spíše pokleslá. 

Odjištěný granát

Najdeme však i další posvátné knihy: český religionista Ivan O. Štampach do své nedávné knihy Na nových stezkách ducha: přehled a analýza současné religiozity mezi kvazireligiózní směry současné spirituality zařadil (vedle náboženství Jedi) vyznavače Necronomiconu, jenž „pro okruh čtenářů a příznivců spoluvytváří životní styl“. Jak uvádí česká Wikipedie, kde o tomto textu existuje rozsáhlý článek, Necronomicon vystupuje v příbězích hororového spisovatele H. P. Lovecrafta a jde o smyšlený grimoár (magická kniha). (Slovo grimoár pochází ze starofrancouzského výrazu pro gramatiku a souvisí s tím, že psaní bylo zpočátku považováno za nástroj tajné magické moci. Jak uvádí W. Ong, s magií se běžně spojovalo starogermánské runové písmo středověké severní Evropy, kousky (jakéhokoli) psaného textu se používaly jako kouzelné amulety a byly považovány za cosi, co má samo o sobě náboženskou hodnotu – negramotní lidé mohli mít prospěch z toho, že si třou knihou čelo nebo otáčejí modlitebními mlýnky, které obsahují pro ně nečitelné texty). U nás Necronomiconu aLovecraftovi věnoval velkou pozornost třeba spisovatel Josef Škvorecký ve své stati Podivný pán z Providence[2]. Škvorecký přiznává, že poté, co Necronomicon „péčí pozdního lovecraftiánského konvertity Colina Wilsona vyšel“, jeho „obsáhlá a vele(pseudo)učená předmluva na okamžik zviklala“ i jeho. Především ale pobaveně popisuje atmosféru, která se kolem Lovecrafta vytvořila: vznikla prý „působivá směsice knih skutečných a vymyšlených, která některé čtenáře tak popletla, že majitelé antikvariátů začali dostávat objednávky na zachovalé výtisky Necronomiconu vyřazené ze sbírek Miskatonické university“ (což je instituce z fiktivního Lovecraftova města Arkham). Všechno to podle Škvoreckého „poněkud připomíná Járu Cimrmana a vinárnu U pavouka, kterou v Praze hledali zmatení venkované, neboť pražský rozhlas z ní přenášel pohostinská vystoupení Duka Ellingtona“. Vážněji o ní naopak pojednává odborník na hermetismus Milan Nakonečný, který sice přiznává, že jde pravděpodobně o fiktivní novodobý výtvor, pak ale tajemně dodává, že kolem roku 738 před n. l. bylo skutečně sepsáno dílo, které po překladu do řečtiny získalo jméno Necronomicon. Podle Nakonečného to je „velmi nebezpečná kniha černé magie, protože jejím předmětem je evokace velmi starých božstev uctívaných krvavými kulty“, na internetu pak můžeme najít další varování, že „entity, s nimiž se zde pracuje, jsou velmi obtížně ovladatelné a krajně nebezpečné. Nepouštějme se do bezhlavého testovaní jen ze zvědavosti. Vkládám Vám do rukou odjištěný granát“ – pro ty, kdo nevěří v černou magii dodejme, že je to kniha morbidní, (snad s výjimkou religionistů) nečtivá a bez děje.   

Kdo si ale i tak chce přečíst další spekulace o Necronomiconu, může sáhnout po některé z četných knih o světových záhadách a tajemstvích, v nichž je jedním z oblíbených témat (vedle Thovtovy knihy, Kabaly, Knihy Henochovy či Kumránských svitků[3]a starodávných a nerozluštěných druhů písma jako etruská abeceda, písmo Zapotéků, starogermánské runy či Rongogongo z Velikonočního ostrova[4]). Kupříkladu nedávno vydané Slavné záhady světových dějin: mýty, taje a bludy z celého světa, jež Lovecrafta asi právem označují za „velkého autora science fiction, uvězněného v těle pisatele hororů“, naznačují, že skutečným Necronomiconem může být vlastně Voynichův (Vojničův) rukopis. To je pergamenový kodex napsaný pravděpodobně v první polovině 15. století, který do moderní historie vstoupil roku 1912, kdy ho objevil Wilfrid Michael Voynich, antikvář pocházející z Polska a žijící ve Spojených státech. Rukopis je psán zcela neznámým písmem a neidentifikovatelným jazykem, a protože vzdoroval všem pokusům o rozluštění, proslul jako „nejzáhadnější rukopis světa“ (některé skutečnosti přitom spojují tento rukopis s rudolfínskou Prahou). Nejnovější údaje o bádání obsahuje právě vydaná studie Voynichův rukopis v rudolfínské Praze v knize Alchymie a Rudolf II., podle autorů „lze téměř s jistotou vyloučit, že rukopis obsahuje otevřený text zašifrovaný některou technikou 15. nebo 16. století“, jak mnozí záhadologové tvrdí.

Každý, kdo chce vydělat pořádné peníze, by měl…

Voynichův rukopis ovšem u nás obecně známý není, natož aby kolem něj existoval nějaký kult. Dávno pryč je v Čechách i ta doba, kdy byly v 19. století panslavisty po celé Evropě „nacházeny“ a nadšeně dešifrovány staroslovanské runové nápisy. Snahy o rehabilitaci podvržených Rukopisů (třeba tezemi o tom, že je ve skutečnosti místo Hanky a Lindy vytvořily Hana Vierteilová a Linda Janowitzová, jež nezfalšovaly pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost…), mají dnes spíše zábavně recesistický charakter. A málokdo také bere vážně pověsti o hradu Houska, kam prý měli Keltové skrýt stroj času uloupený z věštírny v Delfách, na tomto stroji času se pak měl K. H. Mácha přenést do budoucnosti, což má údajně dokazovat i dopis o Praze v roce 2006, který prý Mácha z Housky napsal E. Hindlovi – ve skutečnosti šlo přitom o povídku autorky sci-fi a fantasy knih Františky Vrbenské, která podle ní „zlidověla“. Připojme, že autorem sci-fi byl původně i L. R. Hubbard, zakladatel scientologie, který prý tvrdil, že každý, kdo chce vydělat pořádné peníze, by měl založit nové náboženství, což také učinil; základní scientologický mýtus o Xenuovi přitom působí skutečně spíš jako sci-fi.

Možnost vzniku skutečného náboženského kultu kolem Járy Cimrmana je zatím těžko představitelná, měl by kdyžtak blízko k parodickým náboženstvím jako kult Létajícího špagetové monstra nebo Církev neviditelného růžového jednorožce, která se prý zrodila na jednom diskusním webu ve skupině o ateismu. Na druhou stranu Ch. Partridge ve své knize referuje třeba o Církvi kravího búú, která působí primárně v kybernetickém prostoru, tvoří ji „záměrně postmoderní, relativistický, neuctivý a humorný systém náboženských myšlenek“. I když je jeho podstatou „legrace z náboženství“ (podobně jako u bokononismu), „značná a neustávající investice času a energie naznačuje vážnější a významnější impulz, který je za tímto úsilím skryt a který souvisí s duchovním experimentováním v reakci na stále složitější společenský kontext“. Pokud je toto hodnocení věrohodné, pak lze očekávat, že při dalších sčítáních lidu budou kolonky pro zaškrtnutí náboženského vyznání utěšeně přibývat. V tom případě bych navrhoval i rozšíření o možnost uvedení „vyvolené kultovní knihy“ či autora.      

Rytíři Jedi a servírování Boha 

Pokud se nedávno v České televizi jeden katolický kněz vysmíval vyznavačům kultu Jedi, jak mohou zakládat náboženský kult na pouhém filmu, pak je možné namítnout, že věřit „v Sílu, ve které se skrývá věčná Moudrost, Inteligence a Láska“, Sílu procházející celým vesmírem, kterou vyznavači mají nechávat skrze sebe sama proudit a projevovat[5], není zas tak odlišné od víry v Boha, který poslal svého Syna na svět v lidském těle, jenž se pravidelně věřícím servíruje během mše v podobě hostií[6](pro křesťany je Bůh ostatně také Moudrost, Inteligence a Láska). A pokud má pravdu Borges, že „metafyzika je odnoží fantastické literatury“, pak je přirozené, že v některých dobách se fantastická literatura (i filmy) mohou naopak stávat metafyzikou, mytologií  – i náboženstvím. 

Poznámky:
  1. Vychází z knihy Krhútská kronika od Ervína Hrycha. Dle Dana Pikálka to bylo původně myšleno satiricky
    protirežimně, ale získalo si to mnoho „věřících“, hlavně začátkem normalizace. To ostatně popisuje i Hrych v předmluvě ke druhému vydání knihy, jež se prý stala "inspirátorkou mnohotvárného hnutí převážně mladých lidí, kteří si v různých končinách naší domoviny hráli na Krhúty a strávili krásné hodiny veselé pospolitosti při vymýšlení vlastních vážně se tvářících a tudíž znamenitých konin".
  2. Podivný pán z Providence. In LOVECRAFT, H. Hrobka: příběhy a vize z let 1917-1920. Ilustrace František Štorm. Praha: Plus, 2010, 217 s. ISBN 978-802-5900-512.
  3. Třeba kniha Největší záhady světa obsahuje celou kapitolu Záhadné obrazce a spisy.
  4. Sedmdesát velkých záhad: odhalování tajemství dávných kultur a civilizací. Praha: Slovart, 2002, 304 s. ISBN 80-720-9389-4.
  5. Pořad České televize Ta naše povaha česká. Epizoda VII: Jediové vrací úder, 14. 4. 2011.
  6. http://www.iliteratura.cz/Clanek/28559/rubin-miri-corpus-christithe-eucharist-in-late-medieval-culture
Poznámka redakce: článek vyšel na serveru iLiteratura.cz
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
LUKAVEC, Jan. Posvátné texty, nová náboženství a kraví búú. Ikaros [online]. 2012, ročník 16, číslo 1 [cit. 2024-11-25]. urn:nbn:cz:ik-13809. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13809

automaticky generované reklamy

Máme tu 4 komentářů

super

Zdravím. Hezký článek. Prosil bych všechny co sem zabrousí aby mi pomohli s bakalářskou prací. díky
http://dotaznik.czu.cz/index.php?sid=57294&lang=cs

Pane Anonyme, zabrousil jsem, chtěl pomoci, ale stránka hlásí: "Průzkum není nyní aktivní. Nebudete moci uložit Vaše odpovědi." - Pavel Farkas

uz to vypnul, mne se to jeste vyplnit podarilo :) asi byl zahlcen :)

ap