Shovívavé čtenářky a velkorysí čtenáři Ikara, ve svém minulém sloupku jsem psal o počátcích elektronicko-digitálního prostředí. V jednom krátkém sloupku se tak rozsáhlé téma pochopitelně nejenom nedá vyčerpat, ale ani se nemohou vyčerpat všechny podstatné skutečnosti, které se v souvislosti s ním vyskytují. Dovolím si v něm tedy ještě pokračovat a tentokrát se pokusím být konkrétnější. Soustředím se na digitální knihovnu jakožto pevně vymezený celek a pokusím se naznačit některé otázky, jež nám její budování a využívání klade. Myslím totiž, že tady ještě ani zdaleka nemáme jasno.

Dosavadní zkušenost s implementací prostředků a nástrojů informační společnosti v humanitních disciplínách, pokud se mám tak ošklivě vyjádřit, svědčí o tom, že oblast německá, na kterou jsme v tomto směru u nás až přepjatě vázáni, je velice tradicionalistická a až nezdravě konzervativní; Thomas Stäcker dokonce tvrdí, že hlavním úkolem je pokud možno uchovat vše, čeho bylo dosaženo. Uvádím to zde z toho důvodu, že naši čeští souputníci německé školy užívají v podstatě téže pozitivistické argumentace. Proto je dobré zaznamenat, že Arno Mentzel-Reuters pozdvihl kverulantský hlas, který tento argument zpochybňuje - snad to něco řekne i našim pozitivistům. Zdá se ovšem, že tamní prostředí to dokáže pochopit víc než jen polovičatě, jak svědčí sám termín "Retrodigitalisierung". S tím větším zájmem musíme sledovat, jak Manfred Thaller hovoří o postupu od "digitalizované" (německy digitalisiert, anglicky digitized) k "digitální" (digital německy i anglicky) knihovně.

Nehodlám se tu teď věnovat reprodukci zmíněných článků, ani jejich komentování, či polemice s nimi. Myslím, že nejlépe bude vstoupit in medias res. Podívejme se tedy na projekt Codices Electronici Ecclesiae Coloniensis, který zde mám na mysli a jenž je součástí širšího programu Retrospektive Digitalisierung von Bibliotheksbeständen, k němuž se vztahují poměrně sofistikované Praktische Hinweise. Tento projekt se pokouší dosáhnout pokroku zejména ve dvou směrech. Jednak má za cíl zpřístupnit fond jedné historické rukopisné knihovny nejenom v podobě prostých digitálních kopií, ale také prostřednictvím katalogu, a opatřit jej základní bibliografií i vybranými plnými texty nejdůležitější literatury. Chce tedy poskytnout praktické prostředky pro provozování vědecké a odborné práce, zkrátka otevřít virtuální studovnu. Jednak chce vystoupit ze stále více se uzavírajícího prostředí německé historické obce a udržet evropský, potažmo světový kontext. Proto se snaží inspirovat projektem Evropské komise MASTER, zejména tedy manuálem pro elektronickou katalogizaci rukopisů. Mým úkolem bude v krátkosti ověřit, jak se to podařilo či daří, a zběžně posoudit, co z toho pro dnešek i pro budoucnost plyne. Už dnes totiž můžeme předpokládat, že právě takováto podoba digitální knihovny je pro práci s rukopisnými (a vůbec historickými) fondy velice perspektivní.

Nutno říci, že obrazové kopie jsou velice kvalitní, dobře vyhovující i náročným uživatelským požadavkům. Platí to pohříchu jen o kopiích jakožto jednotlivinách, nikoli však o jejich integraci do virtuální knihy: knižní blok a vazba jsou totiž od sebe jaksi virtuálně odděleny, při prohlížení nelze jednoduše postupovat od přední desky k zadní. V projektu, který na první pohled vypadá velice progresivně a novátorsky, vidíme už na elementární rovině dvě hlavní nectnosti pozitivismu vlastně v čisté podobě. Jednak je tu nesmírný důraz na kvalitní zpracování jednotlivosti, ale téměř naprostý nezájem o celek jakožto něco jiného než prostou adici či kumulaci těchto jednotlivostí. Výsledkem ovšem je, že uživatel vidí zvlášť desky a zvlášť jednotlivé stránky, avšak nikoli celou knihu. Jednak - postoupíme-li na obecnější úroveň - se v tomto přístupu jeví vláda pojmu věci nad věcí samou, či jinak řečeno, formálního předmětu nad předmětem materiálním. Analytická racionalizace jednotlivých aspektů knihy, která je ve skutečnosti až druhotná, se zde stává prvotní. Summa summarum, máme tu zjevný doklad iluze, v níž pozitivismus žije: domnívá se být objektivní, zabývat se věcmi tak, jak jsou, ale místo toho předestírá pouhou racionalizaci svých představ a intencí. Nedokáže pracovat s celkem nad jednotlivostmi, a tak místo skutečného předkládá možné, místo reálného imaginární. V elektronicko-digitálním světě, který je virtuální, tento přístup ovšem jednoznačně umožňuje vznik chaosu , což je nežádoucí. Možná proto jsou pozitivisté ve vztahu k virtuálnímu prostředí obvykle tak odtažití a odmítaví. Nevidí však, že to, co v něm vidí problematického, do něho vnášejí sami savor metodologií.

Pro katalogizační záznamy propojené hyperlinky s obrazovými kopiemi byla adaptována DTD zpracovaná v projektu MASTER. Jenže se zdá, že z ní při tom vyprchal její vlastní přirozený duch. Lze to ukázat na dvou ilustrativních případech, které opět prozrazují pozitivistické vnitřní přesvědčení německých upravovatelů. Jednak v úvodní skupině tagů "msIdentifier" byly kromě údajů, které mají čistě evidenčně orientační charakter a označují uložení rukopisu, dodány údaje přinášející incipit a explicit celého rukopisu a údaj "secundo folio" přinášející formalisticky chápaný markant. To znamená, že k vnějším formálním údajům byly připojeny údaje, které jsou rukopisu imanentní. Jinak řečeno, dvě úrovně skutečnosti byly spleteny v jednu jedinou. Opět se tu projevuje nerozlišování reality a racionální imaginace, což nepochybně vnáší do uživatelské práce zmatek. Jednak skupina tagů "physDesc" byla předřazena skupině tagů "msContents", což znamená, že katalog se intencionálně zaměřuje na fyzickou věc, přičemž však uživatelsky reálným protějškem katalogového záznamu je virtuální reprezentace fyzické věci. Zase znovu se tu tedy ukazuje pozitivistické nerozlišování mezi pojmem věci a věcí samou - jako by interpretace skutečnosti byla skutečností samou. A last not least je nutno upozornit na to, že tento způsob adaptace DTD, jež aspiruje na to, aby se stala mezinárodním či lépe nadnárodním standardem pro rukopisnou práci, je přinejmenším pofidérní: jako by si německá škola nechtěla uvědomit, že čas národních škol pomalu končí.

Pokud jde o zkoumanou digitální knihovnu jako celek, protiřečí vlastně své základní povaze, protože je pojata jako uzavřená. Je to pochopitelné v případě těch jejích složek, které zpřístupňují katalogové záznamy a obrazové kopie, protože tam se vskutku plná síťová otevřenost ukazuje jako problematická. Méně pochopitelné je to však v případě té složky, jež zprostředkovává literaturu. Literatura je pojata velice úzce jen jako literatura k rukopisům ve smyslu fyzických věcí, nosičů, nikoli zápisů či záznamů. Dokonce i rakouské prostředí, savor pozitivistickou konzervativností podobné německému, ve své bibliografii k rakouským rukopisům dokázalo tento omezený fyzikalismus překonat. A právě zde se nejspíše klade otázka otevření digitální knihovny.

Mám-li tedy ve stručnosti zhodnotit projekt Codices Electronici Ecclesiae Coloniensis, musím konstatovat, že vysoká technická kvalita tu jde ruku v ruce s metodologickou bezradností až nedostatečností, či dokonce zaostalostí. Projekt se sice vydal cestou využití XML, tedy velice perspektivního nástroje, ale vlastně jej devalvoval: pro tento sofistikovaný značkovací jazyk je charakteristická horizontová strukturální syntax, v tomto případě však je mu v podstatě vnucována mechanická aditivní či kumulativní syntax lineárního textu.

Můžeme říci, že vlk se nažral a koza zůstala celá: do prostředí ztvárňovaného inspirativním nástrojem bylo propašováno jemu neodpovídající pojetí, staré víno se ocitlo v novém měchu.

Vidíme, že elektronicko-digitální virtuální prostředí se rodí velice těžce, obtížněji, než bychom mysleli. Roztomilé čtenářky a přívětiví čtenáři Ikara, doufám, že nás toto rozpoznání neudolá a spíše podnítí naši houževnatost a vytrvalost.