Perfektní účes vytvarovaný do posledního vlásku, hladká pleť, líčení hrající zvláštními barvami, přesná linka kolem plných rtů vyplněná lesklou kompaktní červení, ladné klíční kosti, souměrná postava - zkrátka nikde ani stopy po šmouhách, stínech, vráskách, kilech navíc nebo přeležených vlasech. Dokonalá žena. Tentokrát nemám v úmyslu kritizovat používání ženského těla v reklamním průmyslu či rýpat do ženských (=neženských) časopisů. Tyto obrázky na mě totiž koukají na obalu skoro každého časopisu včetně Auto Moto revue, zjevují se v televizi jako oběti náhodného výběru z publika, vyprávějí svůj "skutečný" příběh na stránkách snad všech časopisů či vylézají na volebních plakátech v čase tomu určeném. Skutečnost, že obrázky modelek jsou velmi rasantně modifikovány k "dokonalosti", jsme pravděpodobně již postřehli a akceptovali. Dokážeme pochopit, že dokonalá pleť, barva vlasů, očí i tvar postavy nenaděluje příroda, ale kouzla fotografického a grafického studia. Koneckonců, tvůrci těchto kyber-zrůd, svoji očistu od všeho nepěkného natolik přehání, že jen málokdo skutečně uvěří přehnané zeleni očí, pleti bez sebemenší skvrnky a vlasům zářivě hnědočerveným.

K "upravování" však dochází i u "civilních" osob, jejichž prvotním posláním nebo alespoň funkcí, kterou mají v daném časopise či televizním pořadu, není vypadat nádherně, ale třeba vykládat o své práci, názorech či životě. Například fotografie Ivety Bartošové na jednom z obalů nejmenovaného časopisu byla modifikována tak výrazně, že ji nepoznal ani sám fotograf a možná ani fotografovaná. Diktát "přirozené krásy" byl neúprosný: přibarvené oči, vyretušovaná pleť, oříznutá stehna na anorektickou "štíhlost". Kusy ženských těl, přebytečná kila, šmouhy, nepoddajné vlasy či vrásky odletují diktátorům krásy v grafických studiích od výsledného idolu přímo do virtuálního "recycle bin". A pak že nemůžeme recyklovat naši starou!

Nejsem šílená, abych si představovala, že účinkující předstoupí před televizní kameru bez předchozího líčení, či že i samotným fotografovaným občas nelichotí, že "jim to v tom časáku slušelo". Problém je jinde. Proč se nemůže prezentovat skutečná přirozenost, proč musí být líčená? Například mojí známé zamaskovali před natáčením v ČTV černou pihu, kterou má na tváři, zatímco zelené oči modelky Evy zdůrazňují tak, že na nich vynikne pouze umělost přidané barvy. To, že má někdo vrásky, prošedivělé vlasy či nesouměrnou postavu by možná mnohé čtenáře a diváky potěšilo víc (připadali by si k zobrazovanému blíže) než dívat se na napudrovanou umělohmotnou zrůdu. Tváře některých hereček a zpěvaček už vůbec nepoznávám, jsou modifikované tak, že na nich už nenalézám nic "známého", přestože právě ony mi chtějí být známé. Proč je nutné, aby naprosto normální ženy, které pak v prezentovaném rozhovoru vyprávějí o své práci či rodině, musely na titulním foto pózovat ve stylu "právě k vám přilétám z Marzu" (rozevláté vlasy, široce rozevřené oči zvýrazněné stříbřitým pudrem, přiléhavý oděv) nebo "jsem příšerně zasněná a romantická" (pohled mimo kameru, sklopená hlava, šíleně růžové pozadí) případně "jsem záhadná a děsně sexy" (nicneříkající pohled, vyšpulené rty, poprsí a kolem židle obkroužené nohy, šíleně nevkusné oblečení a především boty)?

Opět nechávám závěr na čtenářce/ři, neboť necítím nutnost podsouvat vysvětlení, závěry či ponaučení. Zdá se mi však, že to, co nás obklopuje a ještě na více to, co na nás doráží, hodně ovlivňuje náš systém hodnot i náš vkus. Pokud se přirozené maskuje a simulované předvádí za přirozené, předpokládám, že to bude mít velký vliv na náš nesimulovaný svět, ve kterém reálné zamaskovat nelze. Pokusy končí na psychiatrickém oddělení či krizovém centru léčení poruch příjmu potravy. Obrovský byznys chrlící denně stovky obličejů a těl však nikdo nezastaví. Napadá mě, jak by to ale vypadalo, kdyby většinu designérů ve studiích byly ženy. Ne ty dokonalé, ale normální!