Groznyj, média a informační společnost
Válečná propaganda, mávne rukou člověk, který události sleduje z velké vzdálenosti, a možná bude souhlasit s úvahou filozofa o tom, že ve válce jako první trpí pravda. Může se s tímto vysvětlením smířit člověk, jenž se o sobě dozvídá, že žije v informační společnosti, v níž má mít přece informace (rozumějmě: správné informace) na dosah ruky, přímo, bez cizího filtrování? Co udělat s tímto zmateným člověkem, na něhož se chrlí snadno medializované slogany přirovnávající produkty technologické revoluce k věcem známým a běžně používaným? Kam se má obrátit, chce-li uplatnit své právo a zjistit, jak se události skutečně odehrály? Bez ohledu na sliby a předpovědi týkající se informační společnosti se musí obrátit na stejné instituce - na média.
Mediální struktura doznala sice dramatických změn (není smyslem tohoto příspěvku se jimi zabývat), ale axióm nutný po pochopení jejich fungování, resp. nutný k tomu, abychom mohli přijímat informace, které média přinášejí, zůstává stejný jako v dobách na úsvitu jejich vývoje. Média nejsou jen "extenzí lidských smyslů", jak je kdysi poněkud eufemisticky nazval M. MacLuhan, nýbrž také plní - ať se nám to líbí nebo ne - funkci "producentů" informací, vedle tradičních funkcí, které jim přisuzujeme: distribuce informací a ovlivňování veřejného mínění a v širším smyslu kulturní úrovně vůbec. I v jiných typech sociální komunikace platí (každý nechť si doplní vlastní příklady), že důvěra v kompetenci komunikátora má klíčovou roli, aby sdělení, o které primárně jde v dané situaci, bylo příjemcem akceptováno jako relevantní.
Média se v dnešní "postmoderní", konflitky zmítané společnosti netěší takové autoritě, aby vše, co zveřejní, bylo považováno za pravdu, avšak jejich postavení subjektů vytvářejících konstrukty významů reality je neotřeseno. V teorii masové komunikace se v této souvislosti dokonce objevují přirovnání této situace, kdy "mediální obrazy" jsou ztotožňovány se samotnou realitou, k proslulému Platónovu podobenství o jeskyni. Podobně jako v jeskyni připoutaní lidé, kteří nemohou vidět nic než stíny, jež vrhají skutečné předměty před nimi, jsme večer připoutáni v křeslech, odkázáni na "obrazy" vysílané televizí, aniž bychom měli možnost spatřit jejich "předlohu".
Z tohoto hlediska je čečenská epizoda exemplárním případem, v jakém zajetí médii se nacházíme. Jak jsem se snažil poukázat v polemice s názorem M. C. Putny, naše smysly a empirické zkušenosti mají omezený akční rádius, a proto je rozhodující, kterému zdroji budeme věřit, který "obraz" se bude blížit pravdě tak, jak si ji dosud představujeme, když ji nejsme schopni sami posoudit.
Literatura:
DeFLEUR, Melvin L., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, Sandra. Teorie masové komunikace. Praha, Karolinum 1996. S. 241-247, 268-270.