Právě skončená výstava v Pařížském muzeu architektury s podtitulem Struktura vynesená na světlo lákala aspoň v době mé prosincové návštěvy značnou pozornost, a jistě nebyla zapříčiněna pouze poutavou reklamou v podzemní dráze. Henri Labrouste (1801-1875) si pozornost zasloužil svým inovativním přístupem k architektuře jako integrální složce kultury. Jeho užití tradičního symbolismu přeneseného do moderní doby dalo základ zcela nové filozofii architektury 19. století.

Kurátoři výstavy Corinne Bélierová, Barry Bergdoll a Marc Le Cœur společně s architektem výstavy Manuellem Gautrandem přiblížili veřejnosti Labroustovu zálibu ve studiu starobylé architektury a přenos některých jejích prvků do moderní doby

Ani zcela geniální umělec samozřejmě nedokáže ve své době uchvátit veřejnost svými výtvory (například soutěž o Napoleonovu hrobku Labrouste i přes znamenitý eliptický návrh nevyhrál); ty, které se však podaří realizovat, může však veřejnost docenit s odstupem času. A tak pařížská veřejnost dodnes těží z jeho budovy knihovny svaté Jenovéfy, ve které užil ocelových nosníků ve viditelné části interiéru. Mezi lety 1843 a 1850, kdy se budova stavěla, to byl přístup nevídaný – a samozřejmě kritizovaný.

Čtenářský sál Knihovny sv. Jenovéfy s oblibou užívaly osobnosti jako Marcel Duchamp nebo James Joyce. Labrouste stvořil Panteon (Foto © Marie-Lan Nguyen / Wikimedia Commons)

Labrouste zde chytře využil polohy knihovny hned za kostelem sv. Jenovéfy (arch. Jacques-Germain Soufflot 1713 – 1780) který byl během Francouzské revoluce sekularizován a přejmenován na Panthéon. Labrouste stvořil svůj Panteon – zasvěcený vzdělanosti a inteligenci. A tento chrám nebyl, mimochodem, jedinečný pouze troufalým užitím konstrukčních materiálů – další inovace umožnila jako v první takové stavbě užití v noci: poprvé zde bylo představeno plynové osvětlení.

Henri byl nezdolně přesvědčen, že architektura má moc vylepšit společnost. Nepochybně proto většinu života zasvětil právě veřejným budovám. Dá se říci, že byl propagátorem nové architektonické řeči. Takové, která zdůrazňovala psychologické působení na člověka, pevnost a přesnost kovových částí, stejně jako monumentálnost i samonosnou provzdušněnost, která s užitím nových materiálů přicházela ruku v ruce.

Rozšíření francouzské Národní knihovny zaměstnávalo Labrousta poslední dvě dekády jeho života, a my tak máme dnes možnost setkávat se s jedinečným rukopisem v další knihovně. Klenby hlavní čítárny na Rue de Richelieu dávají najevo, jak je možné díky ocelovým sloupům, obloukům, cviklům a střešním konstrukcím docílit samostatné a velmi stabilní struktury. Klenuté dómy jsou jednak funkční (sál zakrývají, zatímco světlíky propouštějí světlo do prostoru čítárny) a jednak mají funkci estetickou. Zároveň hrají důležitou roli v prostorové kompozici: vizuálně rozdělují ohromný prostor do menších celků a sloupy tvoří perspektivu, která návštěvníkovi umožňuje snazší orientaci a pohyb v prostoru.

Modely staveb a studie interiérů tvořily na výstavě oblíbené exponáty. K vidění byly rovněž architektovy skicáře a v malém přeplněném kině byl promítán film o jeho životě.

Ve 20. letech 19. století talentovaný mladík vyhrál cenu Prix de Rome a díky vládnímu stipendiu strávil pět let v Římě ve slavné ville Medici jako student Francouzské Akademie. Bezpochyby právě tam položil základy své pečlivě vážené ornamentálnosti a citu pro dramatičnost a kontrast v prostoru. Více než kdy jindy nám tento litinový král dnes připomíná, jak důležité a přínosné je cestovat a věnovat se studiu svého předmětu. A jestliže jsem vás teď navnadil právě k cestám a je vám líto, že vám pařížská výstava utekla, nesmutněte. Celá kolekce se právě balí, ale bude ji možné navštívit v jiné metropoli hodné alespoň krátkého pobytu: od 10. března do 24. června 2013 bude Henriho Labrousta hostit Museum moderního umění (MoMA) v New Yorku.

Interiér historického sídla knihovny na Rue de Richelieu (Vincent Desjardins (CC) / Flickr)