Podíváme-li se na lidské dějiny jakožto na dějiny hledání nejefektivnějších metod akumulace a komunikace informací, na proces, na jehož počátku je objev řeči a současném konci Internet, můžeme si povšimnout zajímavého paradoxu: používané technologie k akumulaci a komunikaci informací (kam můžeme v širokém záběru řadit řeč, písmo, knihovny, databáze atd.) v sobě snoubí nejenom impuls k vyšší organizovanosti společnosti, efektivnějšímu uspořádání, řádu (což všechno jsou atributy, které jsou s pojmem informace asociovány), ale také jisté impulsy směrem k chaosu a dezorganizaci.

Názorně můžeme tento rozpor vidět na Internetu: Díky počítačovému propojení můžeme zefektivizovat celou řadu lidských činností, od mezinárodního obchodu k organizaci dovolené, od mezinárodního výzkumu k domlouvání si schůzky s někým na jiném světadílu. Na druhé straně nebyla nikdy lidská společnost zranitelná v tak širokém měřítku, jako je tomu nyní. Přestože se obavy z kolapsu výpočetní techniky k 1. 1. 2000 nevyplnily, je zajímavé si uvědomit, že reakce některých skupin obyvatelstva měly blízko až k očekávání konce světa. Internet se vždy profiloval jako svobodné médium: dával a dává prostor k svobodnému vyjádření, svobodnému přijímání informací. Na straně druhé představuje Internet pro lidskou svobodu i rostoucí ohrožení, zejména pokud jde o rozhodnutí nezapojit se do informační společnosti nebo o ochranu soukromí.

Ambivalence informačních technologií ve vztahu k řádu a chaosu má dvojí odůvodnění: za prvé, svět je nepoznatelný, a proto si žádná jeho interpretace nemůže činit čáku na konečnou pravdu. V průběhu lidských dějin se vždy na určitou dobu v určité kulturní oblasti ustálila určitá forma výkladu světa (epistemé), která poskytla zdůvodnění dané formě uspořádanosti společnosti a legitimizaci jejích pravidel. Informační technologie dávají těmto formám vzniknout, ale současně pro ně znamenají smrtelné ohrožení: nové poznání vede k novým interpretacím a novým formám výkladu světa, starý řád je narušován a nahrazován chaosem, ze kterého vylupuje řád nový. Navíc, každá forma uspořádání společnosti představuje určité omezení lidské přirozenosti, určité omezení svobody, které se vzrůstající složitostí společnosti může být pociťováno jako nesnesitelné. Informační technologie (jazyk, knihovny, Internet) mohou být využívány jako nástroje tohoto tlaku - ale i nástroje umožňující systém napadat a narušovat (například hackerské útoky, utajované knihovny disidentů atd.). Vládcové se vždy pokoušeli informační technologie ovládnout nebo zakázat, aby udrželi svou moc. Ty se ale dříve či později obrátily proti nim.

Dějiny knihoven jsou názorným příkladem - jejich vzestupy odrážejí vzestupy civilizace, jejich pády jsou koncovými světélky své epochy. S růstem poznání roste i vědomí složitosti světa a s ním se ztrácí i nezkalenost prvotního ideálu společnosti; právě pocit složitosti, únavy a skepse vede k pocitu, že svět se musí obrodit, aby se mohl znovu zhluboka nadechnout. Fanatická víra v čistotu původního ideálu, nezkaženého a neoslabeného pochybnostmi, které zasívá vědění a konfrontace s jinými názory, je ve věčném sporu s poznáním složitosti, relativnosti, nutnosti tolerance. Hořící knihovny byly symbolem konce, ale i počátku nových interpretací světa.

Přivede i nás dnešní skepsí a únavou poznamenaná doba k hořícím knihovnám? Musíme doufat, že ne. Přírodní národy našly jako recept proti "únavě z řádu" pravidelné rituály, při kterých se rozvolňovala společenská pravidla a svět se na jednu noc jakoby vrátil do chaosu. Dvacáté století takových návratů do chaosu zažilo více než dost. Snad se nám ve století jednadvacátém podaří vymyslet něco lepšího.