Informace stárnou - teorie přežívají
ÚvodChtěl bych tímto článkem vyprovokovat diskusi o teoretických základech vědy o informacích či informatice, oboru, který se v posledním desetiletí prudce rozvíjí ve spojení s výpočetní a komunikační technikou a v současné době s nimi splývá natolik, že velkou měrou přejímá i jejich cíle, metody i terminologii. Do jisté míry se tím věda o informacích zříká svého původního poslání, tj. soustředit se na výzkum informace od jejího vzniku v hlavě autora, přes proces jejího ukládání na klasické i elektronické nosiče, jejím knihovnicko-informatickým zpracováním (klasifikací, analýzou a komprimací obsahu ap.), po formy distribuce i hodnocení její efektivnosti.Zmíněnými problémy se samozřejmě dílčím způsobem zabývá celá řada vědních oborů. Jmenujme například lingvistiku, psychologii, teorii systémů ap. Důsledným výzkumem problematiky informace v plné šíři, jak bylo zmíněno výše, však není předmětem žádné vědy. Důsledkem tohoto přístupu je vágnost při používání pojmu informace v rozdílných vědních oblastech (srovnejte různé definice informace v příloze). Kdyby se informační věda této problematice věnovala v uvedeném rozsahu, mohla by dnes významněji přispět při řešení fenoménu "postindustriální", "informační" společnosti. Chtěl bych se ihned na počátku distancovat od pojetí informační vědy, která za předmět své činnosti považuje analýzu nesourodého souboru komerčních, publicistických a dalších obtížně zařaditelných souborů informací. Ve svém článku se orientuji výhradně na problematiku vědeckých informací. Pojem "informace" se v odborném i populárním tisku skloňuje ve všech pádech. Dozvídáme se, že zatímco množství informací roste exponenciální řadou, cyklus jejich stárnutí se zkracuje, stejně jako časový interval nezbytný k vykonání určitých činností. Ze všech stran útočí na smysly člověka bilióny bitů informací. Z pohledu laika se může zdát, že dynamika růstu informací je zvládnutelná výhradně prostředky výpočetní techniky, které toto nahromaděné množství zmenší tím, že je někde kumulují nebo někam přenesou. Nic není vzdálenější pravdě. Situace spíše než co jiného vypovídá o krizi informační vědy. Z hlediska nestranného pozorovatele je totiž právě nekontrolovatelný růst informací pádným argumentem pro vznik teoretické disciplíny, která by se chováním informací zabývala. Žádná věda by se neměla honosit tím, že se jí hromadí nepřehledné množství fakt, které nedokáže formovat do srozumitelných teorií. Cílem vědy je redukce množství nezařaditelných a neuspořádaných faktů pomocí omezeného počtu zákonů. Před staletími vyjádřil tuto zásadu filozof W. Occam v pravidle, které je po něm nazváno Occamovými nůžkami (je zbytečné dělat něco s větším počtem, co může být uděláno s malým). Možná, že vlivem vágnosti pojmu informace budou takto neúměrně nadsazené údaje o tempu růstu informací, rychlosti jejich stárnutí, zkracování času ap. Každé čtyři roky se vlivem množství informací údajně obnoví celkový objem všech znalostí. Některé procesy závislé na zpracování informací, které dříve trvaly jednu hodinu, se zkrátily na čtvrtinu času. Abychom vrátili naši diskusi o informační vědě na pevnou zemi, bude nutné problémy formulovat opatrně a často i za cenu jistého zjednodušení. Ve stručnosti bychom mohli definovat informační problém jako stav, kdy na jedné straně nekontrolovaně nebo nezvládnutelně narůstá počet nesourodých, neutříděných informací, na straně druhé se člověku nedostává schopnosti uspořádat a zjednodušit soubory informací formou stručné elegantní teorie. Pokusíme se rovněž poněkud zeslabit váhu tvrzení o fatálním vlivu narůstajícího množství informací. Kdyby totiž argumenty o rychlosti stárnutí informací měly opravdu platit, musely by již dávno nahradit poznatky a teorie vytvořené před staletími. Zatím se však naopak potvrzuje, že stěžejní teorie se udržují a odolávají náporu myslitelů, kteří je sice obohacují, ale již desetiletí zásadně nemění. Tak přežívá Einsteinova teorie relativity, nikdo zatím nevyvrátil ani nenabídl lepší hypotézu o vzniku vesmíru, ani neposunul na úrovni mikrosvěta kvantovou teorii. Podobně přežívají zásadní teorie v ostatních vědních oborech. Třebaže uvedené teorie jsou staré více než půl století, vůbec to neznamená, že by ztratily jakoukoliv platnost. Totéž platí o poznatcích antických myslitelů, stejně jako o pozdějších teoriích G. Galilea nebo I. Newtona. Vznikem nových teorií došlo pouze k omezení jejich platnosti na menší oblast skutečnosti. Tak např. platnost Galileových či Newtonových zákonů zůstala omezena pouze na náš blízký vesmír, zatímco Einsteinovy zákony platí pro vesmír velmi vzdálený. To ovšem vůbec nevadí astronomům, aby při realizaci kosmických letů na blízké vzdálenosti neaplikovali Newtonových výpočty, protože se prostě snáze počítají než Einsteinovy. Neznamená to, že tyto teorie jsou věčné. Jejich doba trvání je omezena tím, než někdo její platnost nahradí jinou teorií, nebo její platnost přesněji vymezí. Pokus o vysvětlení, proč se "informační věda" dosud nestala vědouPřezíravý postoj k rozvoji teoretické základny má přirozeně své negativní důsledky, které se s prudkým rozvojem ostatních exaktních věd projevují stále markantněji. Ve vědě o informacích přetrvávají v důsledku stagnace teoretického poznání přístupy, které byly ostatními vědami již dávno zpochybněny nebo zcela opuštěny. Důsledkem tohoto stavu je skutečnost, že informační věda je chápána pouze jako jakýsi přívažek vědy o počítačích a informační pracovník místo rovnocenného příslušníka vědeckého týmu jako jakýsi lepší informátor.Chtěl bych v úvodu této kapitoly uvést, že mne k napsání článku kromě jiného motivovala diskuse, která na téma data, informace, poznání (data, information, knowledge) probíhá na následujících internetovských adresách:
http://ursus.jun.alaska.edu/archives/cog/msg00343.html
a jinde pod výše uvedenými klíčovými slovy. Po přečtení názorů, v nichž se velice vágním způsobem pracovalo s jednotlivými pojmy této triády, jsem dospěl k názoru, že se informační věda od dob zakladatelské práce o informaci v dílech N. Wienera a C. E. Shannona výrazněji neposunula. Věda obecně se může rozvíjet jen tak, že vytváří nové teorie, které zahrnují stále větší oblasti skutečnosti a respektují přitom pravidlo Occamových nůžek. Teoretická stagnace informační vědy, její neschopnost vybudovat ucelenou teorii nebo alespoň takový projekt rozvrhnout, má dle mého názoru následující příčiny: 1. Ztotožnění vědeckého poznání s poznáním v širokém slova smysluToto je důsledkem určité laicizace vědy. Často se chybně ztotožňuje VĚDECKÉ POZNÁNÍ s POZNÁNÍM, které je s úspěchem použitelné v běžném praktickém životě. V našem životě často dospíváme ke zjednodušujícímu závěru. Uvedu příklad: jestliže se přesvědčíme pohledem na teploměr, že ukazuje 20 °C , dospějeme k závěru, že musí být pravda, že je teplota 20 °C. Tak nevědomky ztotožňujeme naše vědění s pravdou o skutečnosti.Jestliže pro praktický život takový závěr může vyhovovat, vědecké poznání se s takovým postupem od premis k závěru nemůže ztotožnit. L. Wittgenstein říká totéž ještě výstižněji: Člověk, který nahlédne do místnosti a spatřuje, co je uvnitř, se analogicky domnívá, že podobně jednoduše pronikne i do zákonitostí přírody (volně citováno). S takovýmto téměř laickým způsobem se často i v odborné literatuře setkáme při řešení problémů spojených s řešením problematiky pojmu informace. Vědecké poznání je ve srovnání s tímto ztotožněním vědění s pravdou spíše hypotetické, často nepravdivé a dostává se k pochopení pravdy jen s velkými oklikami. 2. Oddělení poznání a komunikace poznaného v rámci informační vědyVelmi závažným krokem, který způsobil citelné zpomalení vývoje informační vědy a do jisté míry ji degradoval na praktickou disciplinu a informačního pracovníka uvedl do role informátora, bylo oddělení POZNÁNÍ od KOMUNIKACE POZNANÉHO. Jinými slovy došlo k oddělení gnozeologického myšlení od myšlení komunikačního. Zatímco člověk ve styku s přírodou poznatky získává, úlohou komunikace je pouze jejich předávání. „Poznání je v jistém smyslu záležitostí individuální, soukromou, jednorázovou, pomíjivou. ... Poznání zprostředkované informací je v jistém smyslu náhražkou, surogátem, ale je snadno sdělitelné, přenosné v prostoru a čase."Nelze si představit myšlenkovou činnost, v níž by mohlo dojít buď k tomu, že bychom mohli přenášet informace a nevzít v úvahu do jakého kontextu patřily a do jakého budou po přenosu opět patřit. A opačně si nelze představit myšlenkovou činnost, která by se obešla bez zdroje systematicky uspořádaných poznatků. Připustíme-li tuto možnost, začnou se množit informace bez souvislostí a kontextu a začne se ozývat nespokojený uživatel bez možnosti nalézt vztah mezi strukturou své teorie a soubory informací. Poznání, jakkoli je věcí individuální, neobejde se bez komunikace ať již s poznatky z vlastního mozku nebo s teoriemi uloženými na informačních nosičích nebo zatím jenom v mozku ostatních lidí. 3. Převaha induktivního přístupu nad deduktivnímCílem každé vědy je dospět k teorii, s jejíž pomocí je schopna interpretovat fakta, která představují předmět jejího zkoumání.Věda sleduje tuto cestu: fakt - pojem - teorie K tomu, aby věda dokázala vysvětlit jak od faktů dospěla k teorii, musela opustit induktivní přístup a dospět k přístupu deduktivnímu. Induktivní metoda představuje způsob konstrukce hypotézy ze zjištěných fakt, obecně řečeno usuzování z jednotlivého na obecné. Zastánci induktivního přístupu byli přesvědčeni, že pojmy vznikají z fakt cestou abstrakce. Teorie abstrakce odmítá připustit, že dříve než lze představovaný objekt rozložit na jeho jednotlivé příznaky, je již třeba soudu, jehož predikáty musejí být obecnými představami, a že tyto pojmy musí být koneckonců získány nějak jinak než prostřednictvím abstrakce, ježto proces abstrakce teprve umožňují. Induktivní metoda byla prvním ze způsobů, jakým se snažila skutečně exaktní věda vytvořit dělicí čáru mezi vědou a pseudovědou. Indukce je však většinou neúplná, protože zpravidla neznáme všechny prvky nebo fakta, ale jen některé, z nichž usuzujeme na obecné závěry. Neupotřebitelnost indukce pro budování skutečně exaktní teorie dokázal před staletími již D. Hume. Od té doby se považuje indukce pro stanovení demarkační linie mezi vědou a pavědou za málo uspokojivou. Ve vědě se dospělo se k jistotě, že obraz světa nevytváří lidský intelekt prostou asimilací vnějších informací. Vědecká teorie vzniká jako autonomní mentální výtvor myšlenkovými procesy, kde indukce hraje malou nebo žádnou roli. DEDUKTIVNÍ PŘÍSTUP naproti tomu preferuje usuzování od obecného k zvláštnímu, jednotlivému. Přesněji je však dedukce vyvozování nových tvrzení při dodržování pravidel logiky. T. S. Kuhn ve svém přehledu vědeckých metod (Struktura vědeckých revolucí) potvrzuje, že většina nosných teorii je založena deduktivně. Potvrdil, že věda se nerozvíjí postupnou akumulací encyklopedických informací, ale daleko revolučnějším způsobem, především díky odvážným myšlenkám, díky rozvoji nových, často "podivných" teorií. Nyní objasním, proč si myslím, že informační věda dosud nepřekročila od induktivního přístupu k deduktivnímu. Ve zmíněné internetovské diskusi, ani v odborné literatuře jsem se nesetkal s tím, že by věda o informacích překročila triádu
data - informace - poznatek (pojem) a začala se zabývat stěžejním problémem - jak z informací vznikají teorie.
Jednotlivým členům triády jsou přitom přiřazeny zcela vágní významy:
Chci poukázat na skutečnost, že snaha odvodit teorii z nestrukturovaného souboru informací je postup analogický procesu odvozování pojmu z fakt skutečnosti, jak to diktovala induktivní věda. Jako nelze pojem odvodit přímo z reality, nelze ucelenou teorii odvodit z nesourodé informace. Stejně jako na úrovni reálných objektů nelze odlišit podstatné a nepodstatné danosti, tak nelze v nesourodé bázi informací odlišit informace podstatné od nepodstatných. Informace proto nemůže být stavebním kamenem pro tvorbu teorie. A tudíž informační věda nemůže být vědou o informacích ale o teoriích nebo lépe řečeno o vztahu informací a teorií. Z hlediska potřeb vědeckého pracovníka se nedostatečnost informační teorie projevuje především v následujících přístupech:
a) Vágností při definování jednotky informace. Takto stanovená jednotka se přitom využívá jako v podstatě jediný způsob při prohledávání souborů dat, fulltextových databází souborů dat na Internetu ap. b) Metody vyhodnocování efektivnosti dat pomocí zjišťování formální shody lexikálních jednotek dotazu a textu. Nedostatečnost této metody lze nahlédnout již z faktu, že stejné metody při vyhodnocování stupně uspokojení s vyhledanými informacemi se používá jak pro špičkového vědce, tak i pro naprostého laika. Když se vyhodnocuje kvalita vyhledaných dokumentů, čili vlastně stupeň uspokojení uživatele s vyhledanými informacemi spoléhá se právě z nedostatku hlubšího proniknutí do struktury teorie pouze na formální shodu formulace dotazu s jazykovými výrazy vyhledanými v textech. (tzv. relevance). Pro vyhodnocení skutečného stupně uspokojení uživatele, s nalezenými výsledky pro jeho potřeby při zkoumání konkrétního problému (tzv. pertinence) zatím metoda neexistuje. A vzhledem k nemožnosti porovnat, zhodnotit teorii na níž uživatel pracuje s ostatními již existujícími teoriemi - ani existovat nemůže. ZávěrVědecká teorie má tím větší váhu, čím větší množství faktů je schopna objasnit. Každá úspěšnější teorie musí tedy být schopna obsáhnout větší počet faktů. Jevy, které se chovají jinak než předvídá teorie, může vysvětlovat jiná teorie nebo zůstávají zatím neobjasněny.Je-li rozhodujícím kritériem pro hodnocení úrovně vědy její teorie, nedostačuje potom poskytovat vědě nestrukturované soubory informací, ale informace kompatibilní s teoriemi. Cílem informační vědy by měla být schopnost teorie hodnotit a porovnávat. Chce-li se informační věda stát skutečnou pomocnicí vědy, musí aparát, který toto umožňuje, vybudovat a vědě nabídnout. Jinak je odkázána na to stát se pouhým pomocníkem obchodníků s informacemi a informační pracovník pouhým informátorem. Cílem tohoto článku nebylo poskytnout odpovědi na otázky nastíněné v textu. Šlo spíše o to, vzbudit mezi odborníky o problematiku zájem a vytvořit takovou teorii informační vědy, která by nebyla jenom služkou výpočetní techniky, ale samostatnou vědní disciplínou. BibliografieMatoušová, M.: Úloha vědy a informací v České republice. I´96. 38, 1, s. 12PřílohaA. Informace neznakovéInformací se v přírodních vědách (např. ve fyzice) nezřídka rozumí vše, co se vymění mezi hmotnými nebo energetickými objekty. V biologii se za informaci považují jak signály vznikající působením objektů, energií vnější skutečnosti na naše smyslové orgány, tak i jejich transformovaná podoba v poznatkových strukturách našeho mozku (tedy signály v chemické i elektromagnetické podobě). Za informace se rovněž považují jevy spojené s působením genů, enzymů, hormonů jako prostředníků spojení mezi částmi živého organismu. B. Informace znakové
V nejobecnějším významu se za informace považuje jakákoliv zpráva.
V umělecké oblasti se potom informací rozumí i sdělení, jehož význam nemusí poukazovat bezprostředně k vnější skutečnosti, ale jehož význam spočívá právě v emociálně působící organizaci znaků. |