Pierre Bayard. Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Brno: Host, 2010. 203 s. ISBN 978-80-7294-367-8.

„Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.“ To je výrok O. Wilda, který si jako motto své knihy Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli zvolil profesor francouzské literatury a psychoanalytik Pierre Bayard. Autor v ní, upřímně řečeno, píše o věcech, které pro literární vědce či vážně zájemce o literaturu nejsou nijak překvapivé: totiž že různí čtenáři čtou tutéž knihu odlišně, že při čtení každý čtenář do knihy promítá sám sebe, že při chápání knihy k ní každý přistupuje s jistým předporozuměním, nebo že důležitost, která je určité knize v konkrétní době přisuzována, závisí na mnoha sociálních či politických faktorech. V Bayardově knize ovšem nenajdeme jména literárních teoretiků, sociologů či filozofů jako Ingarden, F. Vodička, Gadamer či Bourdieu, kteří se naznačenými problémy obsáhle zabývali, zato nás autor provede díly autorů jako Honoré de Balzac, Robert Musil, Paul Valéry, Michel de Montaigne, Graham Green, Umberto Eco či David Lodge, kteří ona témata vynalézavě ztvárnili ve své beletristii.

Bayard tedy vykresluje kupříkladu Musilova knihovníka, který se zdržuje čtení knih, aby mohl zachytit „podstatu knihy, tedy její polohu vůči ostatním knihám“, kterážto moudrost ho prý „nadřazuje mnohým čtenářům a vyjadřuje snad i větší úctu ke knihám“, reprodukuje historii Luciena z Balzacových Ztracených iluzí, jenž dokáže napsat na tutéž knihu dvě velmi odlišné recenze, protože „v intelektuálním mikrokosmu, který romanopisec popisuje, je důležité pouze společenské postavení nejrůznějších protagonistů“ a samotné knihy do hry vlastně nevstupují. Připomíná i Ecův příběh virtuální Aristotelovy knihy, již knihovník Jorge nemůže číst kvůli ztrátě zraku, a Vilém z Baskerville jí může jen listovat a musí se spoléhat hlavně na představu, kterou si o ní vytvořil. Na základě toho pak autor formuluje svoje závěry, které Jiří Peňás označil ve své recenzi jako duchaplnou demagogii a které jsou opravdu záměrně a naprosto očividně natolik přehnané, že je možná pošetilé chtít s autorem vážně polemizovat (šlo by o jakýsi bludný kruh, podobně jako v prastarých debatách o Kréťanovi tvrdícím, že všichni Kréťané lžou). Je tak zcela zřejmé, že kupříkladu Bayard sám musel důkladně číst a pamatovat si knihy, o kterých píše a jež zasvěceně vykládá, přičemž ale celkově knihy dělí jen na ty, které jsme nečetli, kterými jsme listovali, a na které jsme zapomněli. A samozřejmě mu při jeho výkladu nestačí jen obecná znalost o místě dané knihy mezi ostatními, protože svojí knihou sám vytváří nový kontext (o „nečtení“), do něhož vybrané knihy vřazuje a tím vztahy mezi nimi sám konstruuje.

Paradoxní je i to, jak se autor coby profesor vyučující na univerzitě vyjadřuje o vzdělání: chceme-li totiž podle něj mluvit o nepřečtených knihách, musíme se „osvobodit od tíživé představy vzdělání bez mezer. Pravda určená druhým je méně důležitá než pravda o tom, kým skutečně jsme. Tato pravda je přístupná pouze těm, kdo se dokážou osvobodit od požadavku, který je nutí vypadat kultivovaně, vnitřně je tyranizuje a brání jim být jednoduše sebou samými“. Jako by se člověk nemohl stávat sám sebou a uvědomovat si sám sebe právě prostřednictvím toho, co čte. A jako by člověk mohl rozvíjet fantazii jen u knihy, kterou nečetl. „Vynalézat knihy“, jak k tomu autor vyzývá, se přeci dá i u těch (třeba částěčně) přečtených...

Jistě ale u Bayarda mohou najít povzbuzení ti, kteří jsou terčem údivu či útrpnosti okolí kvůli tomu, že čtou mnoho knih najednou a „napřeskáčku“, nezačínají vždy od začátku a dočítají je jen tehdy, když je opravdu zaujmou – jako já. Prohlašuji ale, že knihu Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli jsem přečetl popořádku a od začátku do konce.