Jazykové menšiny a knihovny ve Velké Británii
Loni na podzim mne členové sdružení jihoasijských knihovníků ve Velké Británii pozvali na seminář, v rámci kterého hodnotili svou činnost za posledních 30 let a plánovali, co budou dělat dál. Mezi účastníky byly také dvě moje žačky, které službu jihoasijským čtenářům pomáhaly založit a dnes už jsou ve výslužbě. Uvědomila jsem si, jak plynoucí čas ovlivňuje naší profesi a proto zasadím tuto přednášku do historického kontextu.
Útěcha četbou
Na hřbitově v Elthamu v jižním Londýně je náhrobní kámen: "Na památku Yammerawanyea, domorodce z Nového Jižního Walesu, který zemřel 18. května 1794 ve věku 19 let." Není známo, jak zemřel, ale třeba jeho smrt zavinil šok z londýnského podnebí a kultury. Je možné, že by svůj pobyt v Londýně přečkal, kdyby byl gramotný a měl přístup k rodné kultuře ve formě četby.
Stará píseň českých bratrů potvrzuje důležitost psaného slova. Zní: "Nevzali s sebou nic, po všem je veta, jen Bibli kralickou, Labyrint světa". Když jsem se tato slova učila jako dítě, netušila jsem, že jednou i já budu utíkat a že si s sebou také vezmu do ranečku knihu. V mém případě to byla malá knížka básní Otokara Březiny.
Příchod přistěhovalců do Velké Británie
Lidé, kteří se přestěhují z rodné země do země jiné, jsou buď přitahováni výhodami, které na ně čekají, nebo unikají nevýhodám a nebezpečím původního prostředí. Pohyb obyvatel není nic nového - probíhal po staletí, i když možná počet lidí, kteří se ho účastnili, nebyl tak velký jako dnes.
Například z Nizozemska přišli první osidlovatelé do Anglie v 11. století, finančníci ve 14. století, řemeslníci a náboženští uprchlíci v 16. století, inženýři v 17. století.
Některé národy, například Dánové, Jutové, Anglové, Sasové a Vlámové, toužili po nové půdě. Po úspěšné normanské invazi do Anglie v roce 1066 připadlo Francouzům tolik pozemků, že se Norwich a Nottingham staly francouzskými městy.
Později ve středověku už nepřicházeli cizinci jako dobyvatelé, ale byli zváni jako finančníci, obchodníci a řemeslníci. Ve východní Anglii Holanďané odvodnili močály, aby byla půda k užitku. Hugenoti, kteří odešli z Francie jako náboženšti uprchlíci, přispěli svou pílí a zručností k anglickému ekonomickému rozvoji.
V pohybu lidí přes hranice se odrážely události evropských dějin. Tak například během francouzské revoluce našlo v Anglii útočiště mnoho Francouzů, po roce 1848 pak političtí uprchlíci z Itálie, Německa, Maďarska, Polska a Ruska.
Vztah Britů k přistěhovalcům
Někteří místní obyvatelé pokládali nově příchozí za břemeno, jiní doufali, že se společnost jejich příchodem obohatí. Někde se cizincům dostalo úcty, jinde nepřátelství.
Ve 14. století došlo k hromadné vraždě Vlámů, kteří byli identifikováni podle toho, jak vyslovovali "bread and cheese". Obchodníci z ciziny, kteří měli dovoleno navštěvovat Anglii, žili pod dohledem svých hostitelů a museli dodržovat přísné předpisy. Jako učedníky si směli brát jen své děti.
Ani stavitelé odvodňovacích kanálů nebyli ušetřeni nenávisti. V polovině 17. století bylo cizincům ve východní Anglii během nepokojů zbořeno 82 domů.
Za reformace se dostávalo pomoci protestantským náboženským uprchlíkům, ale proti německým protestantům byly vznášeny výhrady, že přinášejí nemoce a kradou. Hugenoti to měli snazší, veřejné mínění je mělo rádo.
V roce 1621 začaly britské úřady vést výroční statistiky o cizincích v zemi. Za vlády královny Anny byl přijat zákon o naturalizaci protestantů, v 18. a 19. století dva další zákony o kontrole pobytu cizinců.
Přistěhovalci přežívali svépomocí
Nově příchozí v těchto obdobích neměli snadný život. Dařilo se jim přežívat díky kombinaci svépomoci a vzájemné pomoci.
Ve 12. století vytvořili tkalci první cech. Francouzští aristokrati, kteří unikli francouzské revoluci, pracovali v Anglii jako myči oken, číšníci, obchodníci s uhlím, výrobci goblénů a krajek. Němečtí revolucionáři z roku 1848 dávali jazykové kondice. Mnoho z nich žilo ve velké bídě, ale pravidelně se scházeli a diskutovali o politice.
Soudržnost členů jazykové menšiny zpomaluje nevyhnutelný posun od menšinového jazyka k angličtině - posun, který někdy trvá až několik generací. V druhé nebo třetí generaci bývá rodný jazyk nahražen nostalgickou vzpomínkou. Například potomci hugenotů ve Velké Británii už nemluví francouzsky, kromě toho, co se naučí ve škole jako každý jiný anglický student. U jedinců, kteří žijí odděleně, nastane tato změna i během několika málo let.
Menšinové svépomocné organizace se snaží vytvářet prostředí, které nově příchozím pomáhá přežít v nové zemi a zpomaluje odcizení dětí jejich rodičům.
Knihy a četba v tom u některých jazyků hrají důležitou roli. Nejstarší knihovna sloužící tomuto účelu byla ve Velké Británii založena v roce 1869 Česko-Moravským spolkem čtenářským (z něhož se později vyvinula sokolská tělocvičná jednota "Žižka"). Některé z knih se dochovaly až do současné doby, i když knihovna sama už neexistuje. [2]
Uprchlíci, kteří se naučí řešit životní situace, jsou pohotoví a vědí, jak přežít. Často proto v novém prostředí vynikají. Na plakátě vydaném před lety během Mezinárodního dne uprchlíků byl portrét Alberta Einsteina s nápisem "Albert Einstein was a refugee".
Setkání kultur - akulturace
Ve Spojených státech amerických se kdysi očekávalo, že všichni nově příchozí zapomenou svůj jazyk a kulturu. Druhý extrém reprezentuje izolace od nového prostředí a snaha udržet si původní kulturu za každou cenu.
Současná britská společnost zahrnuje mnoho skupin s rozdílným jazykem, náboženstvím a zvyky. Britská tolerance poskytuje pro existenci této společnosti mnoha kultur dobré předpoklady. Kritikové britských tradic si často neuvědomují, jak velká je to výhoda. Některé z kultur, které v současné Británii volně existují, by samy asi těžko poskytovaly podobnou toleranci kulturám jiným.
Rasismus ve Velké Británii sice existuje, ale postihuje ponejvíce lidi v nižších vrstvách. Indický doktor (jeden z mnoha, kteří v Británii pracují) nebo indický milionář (který se třeba vypracoval za pouhých 20 let tvrdé práce) obvykle žije mezi Brity stejné vrstvy a zdánlivě zapadá do britské společnosti.
Na konci 60. let minulého století si společnost uvědomila, že o menšinách málo ví. Dnes je po několika desetiletích usilí veřejnost lépe informována.
Knihovny na tom mají velký podíl. Dítě, které si přečte obrázkovou knížku třeba o rodině vietnamských přistěhovalců, se nebude Vietnamců bát. Nedůvěra a strach jsou často založeny na nevědomosti.
Akulturace se týká nejenom členů menšin, ale také společnosti kolem nich. V místě, kde bydlím, hovoří spolu děti Řeků a Turků anglicky, zatím co britští starousedlíci si pochutnávají na středomořských dobrotách. Životní styl obou stran je tím obohacen.
Dnes Britové nejenom jedí asijskou stravu, ale také se rádi dívají na asijské komedie. Vzpomínám si na první festival indických filmů v 50. letech. Byly exotické a zároveň sentimentální. Film, který jsem viděla, byl o hodné krásné dívce, kterou dal zadlužený otec zlému, tlustému, bohatému muži. V okamžiku, kdy boháč dívce rozvinoval sárí, vskočil do místnosti mladý, ctnostný, krásný muž a dívku zachránil. Britské obecenstvo jásalo!
I ve vztazích mezi menšinami dochází ke kulturním změnám. Na Muswell Hill, kde bydlím, žije mnoho uprchlíků z Kypru: Řekové, Turci, Arménci. Historicky mají k sobě mnoho výhrad. Každý z nich byl nějak postižen etnickými konflikty, a proto odešel. Přesto v letní podvečer, když se line vůně kebabu z malých zahrádek, přes plot si spolu sousedsky povídají a popíjejí vínečko. Arménský zelinář mluví s tureckou zákaznicí jejím jakem. Vlasy jim všem stříhá Řek a chleba kupují u tureckého pekaře.
Mladí lidé trpí stresem víc než jejich rodiče. Schází jim životní zkušenost a informace, které by jim vysvětlily situaci. Na druhé straně mají výhodu v tom, že se změnám přizpůsobují rychleji než rodiče.
I menšiny, které se snaží udržet si svou kulturu, se nevyhnou vlivu kultury britské. Například Salman Rushdie by asi nikdy nenapsal knihu, která mu vynesla hrozbu smrti, kdyby nebyl ovlivněn západními myšlenkami o svobodě slova. Jiným příkladem je problém nucených manželských svazků. Výběr partnera rodiči byl vždy součastí jihoasijské kultury. Mladé ženy, které vyrostly ve Velké Británii, se však tomuto zvyku vzpírají.
Cizojazyčná literatura v britských knihovnách
Četba v mateřštině pomáhá nově příchozím přežívat v nové zemi a zpomaluje odcizení druhé generace. Jedna spisovatelka, která do Velké Británie přišla jako uprchlické dítě na začátku války, napsala ve svých vzpomínkách: "Zachránily mne knihovny, kde jsem si mohla půjčovat knihy v němčině. Také jsem s pomocí slovníku četla všechno, co mi přišlo do ruky, jen abych se naučila anglicky."
Četba v mateřštině je nejdůležitější pro nově příchozí, kterým se stýská, a pro stárnoucí první generaci, která do nového života plně nezapadla. Málokdo z druhé generace umí číst v mateřštině a má na čtení dost času. Třetí generace bude jednou pátrat po svých kořenech, ale už bez širší znalosti jazyka.
Znalost cizích jazyků není v Británii moc rozšířená. Obyvatelé Británie předpokládají, že se všude domluví anglicky. Většinou se jim to daří a tak necítí potřebu se učit cizím jazykům. V pedagogice existují teorie, že bilingvismus škodí malým dětem. Děti z bilingvních rodin velice rychle pochytí britskou zdráhavost k cizím jazykům a dávají přednost angličtině.
Proto málo čtenářů používá cizí literaturu ke studijním účelům a ještě méně ji čte pro potěšení. Ve veřejných knihovnách bylo v 50. letech zvykem mít několik málo poliček francouzských a německých klasiků pro potřeby studentů, kteří se připravovali na zkoušky. Ostatní jazyky byly rozděleny mezi londýnské knihovny podle specializace. Pamatuji se, jak jsem šla kdysi navštívit jednu takovou specializovanou českou sbírku. Nenašla jsem tam nic ke čtení, ale neměla jsem to srdce, abych na to knihovníky upozornila.
Podle knihovního zákona z roku 1964 mají místní obecní správy povinnost poskytovat mnohostrannou a efektivní službu všem obyvatelům, kteří si to přejí. Zákon nedefinuje, v jakém jazyce mají být knihy, které knihovna kupuje, a jakým jazykem mají hovořit knihovníci, kteří v knihovně pracují. Povinností místní správy je uspokojit místní obyvatele - tedy voliče, daňové poplatníky.
V této souvislosti stojí za pozornost, že československý knihovní zákon z roku 1919 velice podrobně definoval povinnosti knihoven k jazykovým menšinám. Svědčí to o moudrosti československých knihovníků, kteří se věnovali tomuto problému dříve, než jejich kolegové jinde na světě.
V knihovnické škole, kde jsem pracovala, jsme systematicky zkoumali jednu menšinu po druhé. Na některé projekty jsme dostali grant, jiné si studenti volili jako námět diplomových prací. Při výzkumu menšin jsme spolupracovali se svépomocnými organizacemi některých menšin. Vybírali jsme asistenty výzkumu tak, aby buď pocházeli ze zkoumané menšiny, nebo přinejmenším znali její jazyk.
Během 80. let minulého století bylo ve školách vnitřního Londýna napočítáno kolem 200 jazyků, kterými děti mluví s rodiči. Například česky mluvících dětí bylo 41 a slovensky mluvících dvě.
Mají-li být uspokojeny potřeby co největšího procenta místních obyvatel, velká jazyková rozmanitost staví knihovny i jiné veřejné služby před vážný problém.
Dnes je zvykem, aby důležité místní vyhlášky, třeba ve zdravotním středisku, byly v několika jazycích. Místní úřady mají adresář tlumočníků. Například nedávno byl nedaleko od nás křest dítěte romské rodiny z Česka, ke kterému byl pozván český tlumočník.
Jazyková rozmanitost staví knihovny před vážný problém. Kdyby nakupovaly knihy ve všech lokálně užívaných jazycích, v žádném jazyce by neposkytovaly dost dobrou službu.
Vztah mezi jazykovými menšinami a knihovnami
Vztah členů menšin ke vzdělání a knihovnám závisí v prvé řadě na kulturních vlivech a osobních zvycích a potřebách jedinců, ale je také ovlivňován dojmy ze styku s novým prostředím.
Mezi kulturní vlivy patří například vztah k psanému slovu a vzdělání vůbec v zemi původu. V některých společnostech se četba pokládá za asociální, protože je na překážku konverzaci.
Mezi osobní vlivy patří stupeň gramotnosti a vzdělání, ale také věk, zaměstnání, množství volného času, délka pobytu ve Velké Británii a znalost angličtiny.
Vztah dětí ke vzdělání závisí na rodinných tradicích. Kde rodiče ctí vzdělání, tam se jejich děti dobře učí. Stresy života mezi dvěma kulturami někdy přispívají k rozkladu rodin.
Důležitý vliv na mládež mají lidé menšinového původu, kteří se proslavili ve veřejném životě. Po úspěších Martiny Navrátilové dalo mnoho rodičů v Anglii dětem jméno Martina. Vedle sportovců mají velký vliv televizní osobnosti, zvláště hlasatelé zpráv. Nejúspěšnější býval dnes už šedovlasý Sir Trevor McDonald, původem z Trinidadu.
Multikulturní společnost není statická. Kulturní změny uvnitř menšin jsou ovlivněny vlnami příchozích a jejich životními cykly. Pokusím se načrtnout situaci nejprve českých a slovenských příchozích do Velké Británie v 20. století a pro srovnání situaci příchozích z jižní Asie (Indie, Pákistán, Bangladéš , Srí Lanka)
Česká a slovenská menšina ve Velké Británii ve 20. století
Během 20. století přišlo do Velké Británie přibližně pět vln českých a slovenských přistěhovalců.
V roce 1939 přišli lidé věku mezi 20 a 30 lety, narození příbližně v letech 1909-1919, děti se jim narodily v letech 1939-1949, vnoučata 1969-79 a pravnoučata po roce 1998.
V roce 1948 přišli lidé mezi 20 a 40 lety, narození v letech 1908-1928, děti se jim narodily v letech 1938-1958, vnoučata 1968-1988, pravnoučata po roce 1998.
V roce 1968 přišli lidé mezi 20 až 40 lety, narození v letech 1928-1948, děti se jim narodily v letech 1958-1978, vnoučata po roce 1987.
Kolem roku 1980 přišla malá skupina z disentu; těmto lidem bylo 30 až 50 let, narození byli v letech 1930-1950, děti se jim narodily v letech 1960-1980, vnoučata po roce 1989.
Od roku 1990 přicházejí mladí lidé, aby se učili anglicky; některé dívky se zde vdají a usadí. Je jim 20 až 30 let, narozeny jsou v letech 1960-1970, jejich děti se jim narodily v letech 1990-2000.
Co asi mají všichni tito krajané společného, kromě toho, že krajané první generace mívají rádi knedlíky a ti druhé generace už třeba ne? První generace si přinesla vzpomínky na krásu Prahy a svého mládí. Druhá generace jim ty vzpomínky závidí a zároveň je jimi uváděna do rozpaků. A co generace třetí a čtvrtá? Budou toužit po znovuobjevení svých kořenů, nebo jenom zdvořile vyslechnou pradědečkovy vzpomínky a pak odběhnou za svými zájmy?
Jihoasijská menšina ve Velké Británii ve 20. století
Na začátku 70. let, kdy Velká Británie přijala velké množství uprchlíků z východní Asie, byla velká poptávka po knihách v jihoasijských jazycích, hlavně mezi dětmi a mladými lidmi. Jejich rodiče neměli čas číst a starých lidí bylo málo. Ti, co četli, měli zájem o svou kulturu, tak jak ji znali z domova v 70. letech.
V 80. letech přišli další, kterým kultura 70. let už nic neříkala. Této nové vlně čtenářů scházela střední generace, včetně žen, které musely vydělávat. Zároveň však přibyly děti první vlny, které o kulturu svých rodičů už neměli tak velký zájem.
V 90. letech přišla další vlna, která neměla zájem o kulturu 70. ani 80. let. Děti první a druhé vlny se zvolna odcizovaly kultuře svých předků.
Přesto byl zájem o knihy v jazycích jižní Asie po 30 let velice silný. Veřejné knihovny vybudovaly sbírky v těchto jazycích a jihoasijští knihovníci se podíleli na akvizici a službách pro jihoasijské čtenáře.
Jak je tomu dnes? Původní přistěhovalci jsou dnes staří a pomalu odcházejí. Senioři druhé a třetí vlny mají sice čas číst, ale po dlouhém životě ve Velké Británii dávají možná přednost četbě v angličtině. Střední generace nemá čas číst ani v jednom jazyce. Mladší generace, i když navštěvuje sobotní jazykovou školu, dává přednost angličtině a audiovizuálním médiím.
Jedna indická psycholožka radila na konferenci v 70. letech rodičům, aby si nedělali starost, že jejich děti ztratí jazyk svých předků. Hlavní je, aby si udržely etické a kulturní hodnoty. Ty je možno udržet po mnoho generací.
Problém identity
Pro knihovny z toho vyplývá, že každá menšinová kultura má několik složek, které závisí na věkových rozdílech, kulturních změnách v zemi původu a délce pobytu ve Velké Británii.
Někteří lidé se přizpůsobí novému prostředí rychleji, jiní lpějí na minulosti. Záleží to z části na jejich osobním životě.
Osobní identita není statická, čas od času se mění. Je ovlivněna na jedné straně rodiči a předky a na straně druhé zážitky v pozdějším životě. Pro klidný a uspokojivý život je zapotřebí pevné identity, která se ale neuzavírá novým vlivům a případným změnám.
Knihovny mohou pomáhat čtenářům v hledání osobní identity. Někdy čtenář potřebuje knihy v jazyce svých předků, jindy chce číst o zemi, ve které se usadil. A někdy touží po knihách o něčem úplně jiném.
Na závěr: moje identita
Uplynulo 33 let od doby, kdy mne ředitel knihovnické školy, na které jsem učila, požádal, abych zorganizovala seminář o knihovnické službě emigrantům.
Do té chvíle mne nenapadlo, že by emigranti měli problémy. Zápasila jsem s materiálním přežitím a četla knihy v angličtině. Plánování semináře mi dalo možnost se nad sebou zamyslet. Zjistila jsem, že emigranti nebyli pouhá abstrakce, že i já jsem mezi ně patřila.
Pročetla jsem mnoho psychologické a sociologické literatury a napsala referát nazvaný The Marginal Man. Marginální osoba mezi dvěma kulturami nepatří ani do jedné z nich. Lidé si často myslí, že je smutné nikam nepatřit. Pro mne to znamenalo volnost a obohacení života.
Události roku 1989 mi umožnily se po 40 letech podívat domů. Žiji však dál ve Velké Británii. Moje identita se nezměnila, stojím mezi dvěma kulturami. Jak jiní poznali přede mnou, úplné návraty nejsou možné. Asi proto, že kultura není statická, stále se vyvíjí. Osobnost se také vyvíjí. Kultura mého dětství, kterou jsem 40 let pečlivě uchovávala, není totožná s kulturou dnešní.
Jakou roli v mé identitě hraje kultura země, která mi poskytla azyl? Kultura Velké Británie není statická. Vstřebává, co se jí hodí z kultur nově příchozích.
Každý nově příchozí může něčím přispět. Po 55 letech svého pobytu jsem asi také částí této kultury.
Životy všech lidí, kteří se v Británii usadí, zanechávají stopy. Britské veřejné knihovny mají knižní fondy v asijských jazycích, trafikant na Muswell Hill mluví se svým vnukem v gudžarátštině, polední zprávy v televizi čte pohledný mladý Ind - to všechno je část soudobé Británie. Je to část každodenního života, který antropologové budou jednou studovat jako kulturu Britských ostrovů ze začátku 21. století.
Foto: Linda Skolková