Vkročme přímo in media res. Záismus není nějaká nová sekta, ale teoretická reflexe toho, že něco je za něčím. Zní to jako banalita, ale odhalení této skutečnosti si vyžádalo poměrně velké intelektuální úsilí, což je nasnadě, když si uvědomíme, že věci, které jsou za něčím, nejsou vidět. Nejprve tedy musíme odhalit to, co nám věci, které jsou za něčím, zakrývá. Tento proces nazvěme dezaizace.

K celosvětově prvnímu rozpoznání záismu došlo v redakci časopisu Ikaros v podvečer 31. října 2006, když si korektor v názvu listopadového editorialu povšiml této chyby:

"Hledá se uživatel. Vlastně, zákozník"

Chyba byla napravena, ale právě střetem s ní došlo k náhledu do doposud neprobádaného světa záismu. Světa, kam zatím nevstoupila lidská mysl, světa, který doposud zůstával skryt, přesto světa nesmírně bohatého a inspirativního.

Vyjděme od už zmíněného zákozníka. Kdo to je, zákozník? Jeho činnost je poněkud tajuplná, bezesporu však bohulibá, což dokládá i zřejmě jediný nositel tohoto jména na světě, který pochází z Estonska. Naopak zákožník má pravděpodobně cosi společného s fotbalem, je třeba jej však důsledně odlišovat jak od zákožnic (což jsou dle Jungmanna "mze, augedj, hausenky, chlaupky na djtěti"), tak od zákožky, což je záludný cizopasný roztoč, který způsobuje četné závady v pokožce savců včetně člověka (varování: obrázky na posledních dvou odkázaných stránkách jsou drastické a mohou způsobit nevolnost).

Nic společného se zákožkou zřejmě nemá ani závadník. Podle některých autorů je třeba k přežití závadníka především rychlost, nikoliv vytrvalost, jiní autoři doporučují závadníků se z bezpečnostních důvodů úplně stranit, a další nám chtějí namluvit, že jde o pouhý nástroj. Význam slova zavádka je naopak zcela jasný: není ničím jiným než druhem tance, jehož libozvučným jménem se inspirují i některé folklorní soubory.

Zákas, zákes, zákis, zákos, zákrs, zákus a zákys jsou pojmy v záismu zcela bazální, které velmi flagrantně poukazují na skrytost toho, co je "za". Zákas se dokonce vzmohl na oficiální webovou stránku, která však spíše ukazuje odvrácenou tvář záismu. Zákes se tváří velmi tajemně, zdá se však, že by mohl být interpretován i jako zákeř, neboli podle starého dobrého Jungmanna jako kajkleř či špilman. V zákisu cítíme ozvěnu Kazantzakise a skutečně s touto intuicí od řeckých břehů nebudeme daleko. Zákos nás přivádí na čerstvě požatou louku (kdypak jste si naposledy zakosili?), ale možná jde jen o torzo slova označujícího místo za církevní stavbou, tedy zákostelí. Zákrs asociuje cosi malého, nevyvinutého, nedokonalého, a tak je zjevné, že v řadě případů je daný výraz používán zcela správně. Zákus míváme po obědě, ale podle Jungmanna se k němu můžeme dostat vlastně kdykoliv a kdekoliv (zakušení) a podle Klicpery nejde než o pokus. Zákys raději příliš rozpitvávat nebudeme, neb prý strašně smrdí.

Mohli bychom přiblížit i další entity zásvěta (pozor, neplést se zásvětím, stejně jako není možné zaměňovat záhrobí a záhrabí), např. zástrdku, zásmožku, zábrvu, zápastí nebo zátrž, rádi bychom však ponechali prostor i pro další badatele, kteří se do obdivuhodného světa záismu vypraví po nás.