Královéhradecká Státní vědecká knihovna nedávno uskutečnila chválihodný čin: vytvořila webovské rozhraní svého katalogu. Svou ratolest, světe div se, pokřtili Koniášem. Radost z této události a pochvaly, které se rozlehly knihovnickými luhy a háji, jsem sdílel do chvíle, než jsem si z hrůzou uvědomil, že jsem musel celý svůj život ulpívat v bludu. Od brzkých školních let jsem považoval fakt, že páter Antonín Koniáš patřil k hořící hranici knih, kde skončily, protože by mohly probouzet nekalé myšlenky, za stejně nepopiratelný v české historii jako založení pražské univerzity Karlem IV.

Nechvalně proslulému jezuitovi - mimochodem působil v hradecké diecézi několik let coby misionář - se tak dostalo rehabilitace ze strany, od níž by to, už z loajality vůči profesi, sotvakdo čekal. Advokát však sáhl po argumentech, které neobstojí, opírající se přitom o (v této souvislosti snad příznačný) výrok G. B. Shawa o tom, že „předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít". Výklad komunistické encyklopedie údajně zužuje příliš složitou osobnost na příliš černobílé hodnocení: protireformační fanatik. Koniáš ve skutečnosti prý přispěl v době pobělohorského chaosu k nápravě morálky a záchraně kultury vůbec, přičemž „při výkonu svého povolání nehledal pohodlí a osobní prospěch", praví se v obhajobě SVK, která cituje Koniášovu biografii z pera Jiřího Bílého. Kéž by v lidských dějinách původci tolika činů, které vedly k tragédiím, nehledali oporu ve stejných slovech! Ačkoli nechám Ikarovy čtenáře vlastním úvahám, chci dodat, že mi není známo, že by se knihovníci vyznačovali smyslem pro černý humor.