Katastrofy v knihovně. Díl II. Stěhování
Loňské povodně se na stavu uherskohradišťské knihovny, sídlící v budově bývalé židovské synagogy, podepsaly natolik, že další setrvávání v budově už nebylo možné. Pokleslý terén roztrhal zdi, plísně a nepříjemný zápach u nás bydlely už nastálo. Na nedostatek prostoru jsme si stýskali už dávno, a tak celková oprava a stavební úpravy interiéru byly nejrozumnější řešení.
S úderem prvního prázdninového dne jsme zavřeli a o dvacet dní později otevřeli náhradní provozy na našich pobočkách. Kolik práce je schováno v této jediné větě! Naštěstí jsme měli zkušenosti odloňska, z povodňového uklízení, takže přesně víme, kolik máme metrů knih, kolik se jich vejde do jedné zeleninové bedny a kolik lidí je třeba. Tentokrát se ale všechno odehrávalo v dvojnásobném měřítku, neboť kromě přízemí se stěhovalo i první patro.
Kdo to neprožil, těžko si to představuje. Stručně řečeno asi sto tisíc svazků se uloží do beden, ty se označí, aby se nepopletly, pak se převezou, vynesou po schodech nahoru, roztřídí, nahrubo roznesou k regálům, které mezitím druhá parta přivezla, knížky se vyskládají do regálů a pak se řadí a řadí a řadí a řadí. Vše doprovázeno výkřiky jako: "Je tam ještě nějaká osmička (myšleno bedna s knihami MDT skupiny 8)?", "Proboha, tady jsou ještě dvě bedny 323(437), to se tam nemá šanci vejít!", "Musíme to celé posunout." a podobně. Posloupnost znaků MDT jsme se naučili téměř nazpaměť, protože papírový seznam se nám hned na začátku ztratil a našel se záhadně zasunutý pod hromadou beden až na konci. A tak jsme pobíhali (tedy pobíhaly), pokřikovali na sebe znaky MDT, přenášeli bedny sem a tam, uskakovali před řítícími se regály.
Naše nové pracoviště dříve sloužilo jako zábavní podnik a restaurace poněkud temnější pověsti. Temné to prostředí skutečně zůstalo. Zdi i strop jsou tmavě hnědé, koberec černý, světla ze začátku nefungovala vůbec. Na přilehlé terase s oblibou nocovali a bydleli dva bezdomovci, naši hektickou aktivitu však neunesli a odstěhovali se.
Naši roztomilí čtenáři nás neustále navštěvovali s dotazy kdy, že už konečně a někteří nás uctívali výkřiky, jak to že jsme to ještě nepřestěhovali. Vyhrožovali, že podruhé už nepřijdou, knížky nám nevrátí a ať si děláme, co chceme. Starší paní na pokraji hysterického záchvatu z překročení výpůjční lhůty jsme museli uklidňovat, že opravdu, ale opravdu jim upomínky posílat nebudeme. I když se našli takoví, kteří se nám z beden připravených na odvoz snažili ukrást knížky, většina čtenářů nás litovala a soucítila s námi.
Hrubé práce zastali hlavně pracovníci stavební firmy, která bude knihovnu opravovat. Byli jsme jim vděční. I tak zbylo víc než dost těžkých beden plných knih. Při první se člověk smál, při desáté usmíval, při padesáté supěl a stou vynášel do prvního patra jen silou vůle. Naše sestava byla mezinárodní. Pro stavební firmu pracovalo i několik Ukrajinců a Moldavců, procvičovali jsme tedy středoškolské znalosti ruštiny. Hned se pídili, jestli máme i nějaké ruské knížky, a když zjistili, že ano, o přestávce nepohrdli ani Evženem Oněginem.
Nákladní auto přijelo vrchovatě naložené nesčetněkrát a naše dotazy se omezovaly na to, jestli už je dnes poslední. Nebylo. Po regálech a knihách přišly na řadu časopisy z čítárny, noviny, krabice s osobními věcmi, tiskopisy, počítače, tiskárny, kopírky, kartotéky, katalogy.
Kupodivu to všechno mělo i konec. V pátek odpoledne se zařadila poslední knížka, zapojil poslední počítač, naaranžovaly květiny, setřela poslední smítka. V pondělí 20. července se opravdu otevřelo. S úderem osmé přispěchali naši nejvěrnější čtenáři. Tentokrát s pochvalou.
Podle našeho názoru jsme v rámci daných možností dokázali neuvěřitelné. Zachovali jsme volný přístup k celému fondu naučné literatury a cizojazyčné beletrie, funguje čítárna i regionální oddělení, na další pobočce je znovu v provozu Internet pro veřejnost. Z prostorových důvodů bohužel v bednách zůstala beletrie a fond dětského oddělení, ale zde nás zastupují pobočky. Děvčata v oddělení pro dospělé nyní obsluhují čtenáře zpoza bývalého barového pultu a usmívají se jako vždycky. I čtenáři si na změnu místa pomalu zvykají.
Všechny nás ale zamrazí při jedné myšlence. Při představě jak se zase budeme stěhovat zpátky. Zároveň ale doufáme, že to bude co nevidět. Až tedy budeme během dvou let počtvrté, a doufám že naposledy, převážet knižní fond, dám vám zase vědět.