Před nedávnem se z knihovnických informačních kanálů vynořila zpráva o pozoruhodném a možná i trochu ztřeštěném pokusu o napsání a vydání knihy za 24 hodin. Prvotní impuls k této akci byl jednoduchý – spisovatel Josef Formánek (autor knihy Prsatý muž a zloděj příběhů) se vsadil. Ze sázky se stal pokus o světový rekord a o získání finanční výbavičky pro ještě nenarozené slůně.

Zadání úkolu bylo následující: 2. června 2004 v 15:00 budou vylosována tři témata ze skleněné dózy naplněné náměty potměšilých čtenářů a o patnáct minut později začne ve výloze paláce knih Josef Formánek psát, ilustrátor Dalibor Nesnídal kreslit a redaktorka Jana Žofková redigovat. Za dvanáct hodin musí být kniha dopsána a za dalších dvanáct i vysazena, vytištěna, svázána a distribuována.

Realita byla maličko jiná. Začátek se zpozdil o devět minut, e-mail, kterým odcházely již dopsané stránky do grafického studia, byl pomalejší než řidič, kniha byla dopsána za 11 hodin 19 minut, jeden z ultralightů se záhadně ztratil a pak zase objevil a 3. června v 15:24 se v Praze oficiálně začala prodávat útlá šedivá knížečka (neoficiálně ji jeden přičinlivý novinář vyškemral o něco dříve). Navzdory nepřízni počasí i informační techniky se rekord podařil.

Výsledným produktem je drobná knížka formátu A6 čítající 68 stran a 14 ilustrací (Formánek, J. Létající jaguár. Praha: Ivo Železný, 2004). Na stránce je zhruba 20 řádků a řádek má přibližně 20 znaků. Na tiskové konferenci se kdosi zmiňoval o románu, ale podle mého názoru je to povídka. Po formální i obsahové stránce. Obsahuje krátký úvod a závěr, ve kterých autor sděluje své pocity z celého pokusu. Mezitím se nachází fiktivní příběh začínající v Amazonii a končící v Praze, tvářící se jako skutečná vzpomínka. Když jsem o rekordu prvně slyšela, kategoricky jsem knihu odsoudila – za dvanáct hodin a pod tlakem nemůže vzniknout opravdové literární dílo. Do určité míry jsem měla pravdu. Text je neuspořádaný, zmatený a vylosovaná témata (největší láska mého života, marnost a cestování městskou hromadnou dopravou v Praze) jsou do něj zakomponována mírně neorganicky. Rozhodně to není vyzrálé a promyšlené dílo. Nicméně špatná kniha to také není. Osobně sice nejsem schopna sířit se s kýčovitým andělem poletujícím Prahou a žvanícím o lásce, ale kniha má nenapodobitelnou atmosféru. Příběh se odehrává v zimě, ale dýchá z něj déšť, končící jaro a pražská noc. Svět viděný z výlohy na horním konci potemnělého Václavského náměstí. Realita, ve které skutečně může existovat létající jaguár nesnášející sebevrahy a víra v lásku zachraňující život. Text je příliš autentický na to, aby mohl být propracovaný a precizní, ale v tom je jeho největší plus. Zprostředkovává čtenáři svět ukrytý v mozku spisovatele stresovaného šibeničním termínem a bojujícího s vlastní pamětí. Prostě a jednoduše je zajímavý.

Druhým a z určitého úhlu pohledu výrazně abstraktnějším výsledkem tzv. "rekordu v presu" je poznání, že vydavatelský a nakladatelský průmysl je skutečně schopen dopravit myšlenku z autorova mozku ke čtenáři v historicky prakticky zanedbatelné době, a to dokonce v tak "zastaralém" formátu, jako je kniha. Nicméně podle nakladatele Ivo Železného není největší bariérou mezi čtenářem a autorem čas, ale prostý nedostatek vhodně podaných informací. Knihy jsou jednoduše mediálně nezajímavým tématem, a když už se přece jen nějaká zpráva o literatuře vynoří, je nakladatel zcela opomenut. Tímto se dostáváme k třetímu výsledku tohoto pokusu. Celá akce je poměrně důmyslnou reklamou na knihu samotnou, na jejího nakladatele a trochu možná i na četbu samotnou. Je to chytrý marketingový tah a byl použit na poli, které nápaditou propagaci potřebuje jako sůl.

Ještě poznámka na závěr. Nakladatel Ivo Železný mi přislíbil urychlené odeslání povinných výtisků do knihoven. Bude jistě zajímavé sledovat, za jak dlouho se v rekordním čase stvořená kniha dostane do ruky běžným čtenářům.

Výloha knihkupectví, kde povídka vznikla

Autogramiáda J. Formánka (vlevo) a ilustrátora D. Nesnídala