Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kognitivní aspekty procesu vyhledávání informací

Čas nutný k přečtení
55 minut
Již přečteno

Kognitivní aspekty procesu vyhledávání informací

2 comments
Anglicky
English title: 
Cognitive aspects of information retrieval process
English abstract: 
<p>The thesis is concerned with cognitive aspects of the information retrieval and cognitive processes in particular. Special attention was paid to relationship between information science and cognitive sciences. </p> <p>In the text there are defined basic constructs including descriptions of single cognitive processes. The characteristics of information science and its selected concepts follows. Then cognitive science is defined as a transdisciplinary field aiming to understand the process of all forms of human cognition from sense perception till processes of thinking, learning and decision making. Next chapter is focusing on further specification of disciplines with close relation to information science and cognitive science interface. </p> <p>The second part of the work is devoted to information retrieval process and its general definition as well as to its specific cases. In the next part the cognitive approaches to information retrieval and some aspects influencing this process (e.g. visual perception, natural language) are described in more detail. User models are mentioned at the end of the text. <br/> <i>(The abstract refers to the original text.)</i></p>
Autoři: 

Poznámka redakce: Text je výtahem z diplomové práce obhájené na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v květnu 2006.

Bibliografický záznam původní práce: PILECKÁ, Věra. Kognitivní aspekty procesu vyhledávání informací [Cognitive aspects of information retrieval process]. Praha, 2006. 127 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví 2001. Vedoucí diplomové práce PhDr. Richard Papík.

Původní práce, ze které byl pořízen tento výtah, byla poměrně rozsáhlá a byla rozdělena do šesti základních kapitol. V tomto příspěvku záměrně vynechávám některé definice a omezím se na vymezení méně obvyklých pojmů a vybrané aspekty celé problematiky.

Vymezení problematiky a základní pojmy

Vyhledávání informací (angl. information retrieval, information searching; zkr. IR) můžeme popsat jako činnost, jejímž cílem je identifikace relevantních dokumentů nebo informací v informačních zdrojích (např. plnotextové nebo bibliografické databáze); probíhá obvykle na základě konkrétního požadavku uživatele za pomoci dotazovacích a selekčních jazyků [TDKIV, 2002]. Ve slovníku ODLIS [Reitz, 2004] se pod pojmem information retrieval rozumí procesy, metody a postupy, používané k selektivnímu vyhledání informací ze souboru dat. V knihovnách a archivech je typické vyhledávání známé jednotky nebo informace o specifickém předmětu a soubor je obvykle pro člověka čitelný katalog či rejstřík, nebo počítačový systém pro ukládání a selekci informací (jako online katalog nebo bibliografická databáze). Při projektování takovýchto systémů musí být dosaženo rovnováhy mezi rychlostí, přesností, cenou, pohodlností a efektivitou. VICKERY a VICKERYOVÁ se ve své publikaci Information Science in Theory and Practice [Vickery, Vickery, 2004] základní definicí IR liší jen nepatrně - vyhledávání informací je pro ně procesem výběru informací z paměti. Dále však dodávají, že tento proces je stále více závislý na fyzických zařízeních – zejména na počítačích a telekomunikacích – a projektování systémů pro vyhledávání informací (IR systémů) založených na těchto fyzických prostředcích se stalo důležitou oblastí aplikovaných informačních technologií.

Proces vyhledávání informací je charakterizován několika fázemi. Na počátku celého procesu stojí informační zájem uživatele. Jedná se o dlouhodobé zaměření na určité odborné téma, okruh otázek (informační jevy, procesy, objekty a činnosti), spojené pro uživatele s jejich hodnotou a užitečností. Při studiu tohoto tématu vznikne u uživatele informační potřeba (zjistí-li například nedostatečnou znalost určité části problému). Tato potřeba pak musí být vyjádřena jako konkrétní informační požadavek. Jedná se o ústní nebo písemnou žádost uživatele informací, která je formulována obvykle v přirozeném jazyce, a vyjadřuje jeho subjektivní informační potřebu. Informační požadavek je adresován konkrétní informační instituci (např. knihovně) a může se jednat o žádosti o výpůjčky, konzultace o speciálních materiálech, informace a poradenské služby atd. Zpracování informačního požadavku vyžaduje určitou rešeršní strategii či formulaci konkrétního dotazu. To předpokládá správné použití dotazovacího jazyka systému, který se uživatel nebo zprostředkovatel (informační specialista) rozhodl použít. Systém uživateli předkládá výsledky, odpovídající položenému dotazu. Měrná jednotka výsledku rešeršního dotazu, která udává počet vyhledaných věcně relevantních záznamů odpovídajících formulaci vyhledávání, se nazývá hit. Jak z předchozího jasně vyplývá, obdržené výsledky nemusí nutně odpovídat informačnímu požadavku nebo dokonce informační potřebě uživatele – to nastane v ideálním případě. Poslední fází procesu vyhledávání informací se proto stává hodnocení výsledků [TDKIV, 2002].

Kognitivní procesy

V oblasti informační vědy se s pojmem kognitivní procesy můžeme setkat poměrně často, různí autoři pod ním ovšem rozumí různé věci a také pod něj zahrnují různé dílčí procesy. Je možno vycházet z pojetí kognitivních procesů, které je běžné v kognitivní psychologii, tedy disciplíně, která se touto oblastí primárně zabývá. Tato vědní disciplína formuluje i některé otázky, kterým se věnuje informační věda (mentální modely a reprezentace, kódování znalostí v paměti apod.).

Poznávací (kognitivní) procesy jsou psychické procesy, jejichž prostřednictvím poznáváme skutečnost. Kognitivní psychologové je vymezují jako procesy zpracovávání informací. Rozlišují se nižší a vyšší poznávací procesy (primární a sekundární kognice). Subjektivní vnímání nikdy není zcela totožné s objektivním záznamem obsahů reality. Kognitivní procesy nemají ustálená označení, různí autoři často označují tentýž proces různými termíny.

Zkoumáním kognitivních procesů se zabývají různé obory a jejich součásti – např. kognitivní psychologie, kognitivní teorie v sociologii, obor human-computer interaction a informační věda. Vědní disciplíny, které mají ve svém názvu přídavné jméno kognitivní, zkoumají předmět svého bádání z hlediska kognitivních procesů nebo kladou důraz na kognitivní mechanismy, které jsou obsaženy ve výkladu nekognitivních jevů.

Kognitivní teorie jako součást sociologie zastává názor, že poznávací procesy v sociální interakci mají základní význam pro existenci sociální struktury. Obor human-computer interaction (HCI) se zajímá zejména o fyziologickou a psychickou složku poznávacích procesů. Problematice percepce informací zrakem se věnuje informační vizualizace, která je jednou z disciplín HCI. Informační věda se kognitivními funkcemi zabývá na svém rozhraní s umělou inteligencí, počítačovou vědou a psychologickými disciplínami.

Kognitivní psychologie je teorie zaměřená na zpracování informací, získávání obecných poznatků a procesy chápání. V širším slova smyslu se tímto termínem označuje psychologie poznávacích procesů, v užším slova smyslu se jím rozumí americký psychologický směr, který redukuje pojem poznávacích procesů na procesy zpracovávající informace. Psychologický výzkum kognitivních procesů patří mezi nejstarší témata obecné i kognitivní psychologie. Nejdříve se zkoumaly nejnižší poznávací procesy, v 19. století se vědci zabývali výzkumem paměti, senzoriky a percepce a ve 20. století se rozvinul také výzkum vyšších kognitivních procesů (včetně laboratorního a terénního výzkumu).

Mezi důležité pojmy, které souvisí s problematikou kognitivních procesů, patří pojem vědomí. Jedná se o proces hodnocení prostředí a filtrování zjištěných informací myslí. Lze rozlišit automatické a kontrolované (řízené) procesy – první z nich nevyžadují vědomou kontrolu, zatímco druhé ano. Pojmem kognitivní styl označujeme typický přístup jedince k učení a řešení problémů. Jedním z aspektů kognitivních stylů je dominantní smyslový analyzátor.

Vnímání (percepce) je nejjednodušší, primární poznávací schopností. Je založeno na smyslovém zobrazení reality. Jeho podstatou je aktivní zpracování jedincem, podílejí se na něm postoje, emoce, zájmy, soustava hodnot, očekávání a dosavadní zkušenosti. Rozlišujeme perceptivní smyslové vnímání a kognitivní vnímání, zvláštní kategorii tvoří podprahové vnímání.

Senzorické procesy jsou procesy spojené na biologické úrovni se smyslovými orgány a periferními úrovněmi nervového systému. Kognitivní vnímání má vztah k vyšším úrovním nervového systému, dochází při něm k integraci jednotlivých počitků do celistvých vjemů, které se týkají objektů okolního světa. Proces vnímání úzce souvisí s učením, pamětí, věděním a inteligencí.

Pozornost můžeme charakterizovat jako zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj. Jejím základem je orientační reflex. Mezi charakteristické vlastnosti pozornosti patří trvalost, pružnost a rozsah. Podle modelu filtru podnětů můžeme smyslovými orgány přijmout omezené množství podnětů a v mozku zpracovat omezené množství informací.

Pojmem učení označujeme relativně trvalou změnu chování, která vyplývá z návyku. Jedná se o schopnost, kterou je třeba přiměřenou zátěží rozvíjet, jinak ustrne. Učení je podmínkou funkční adaptace na prostředí. Mezi druhy učení zařazujeme učení se signálům a učení se operantám, zvláštním případem je sociální učení. Podle dalšího možného dělení můžeme rozlišit čtyři různé druhy učení: habituaci, klasické podmiňování, operantní podmiňování a komplexní učení. Habituace je nejjednodušší formou učení. Pojem podmiňování vyjadřuje, za jakých podmínek k učení dochází. Komplexní učení zahrnuje nejen tvorbu asociací, ale také používání určité strategie při řešení problému. Mezi způsoby záměrného učení zařazují psychologové i kognitivní učení, jehož základem je mentální model skutečnosti.

Paměť je funkce, která umožňuje uchovávání zkušenosti. Paměťový neboli mnestický proces se skládá z kódování, uchovávání a vybavování informací. Rozeznáváme mnoho druhů paměti - na biologické úrovni je to paměť genetická a imunologická, dále existuje paměť nervová. Specifický druh paměti je také přiřazen ke každému typu analyzátoru (např. zrak - paměť vizuální). Další dělení rozlišuje paměť mechanickou, logickou a citovou. Podle forem obsahů paměti rozeznáváme sémantickou, epizodickou a procedurální paměť. Nejčastěji se setkáme s dělením paměti na senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou. Liší se od sebe především délkou, po kterou uchovávají informace, a kapacitou. S pamětí souvisí také proces zapomínání, jehož podstatou je neschopnost znovu nalézt uloženou informaci.

Myšlení je kognitivně zprostředkovaný proces chápání vztahů a řešení problémů. Operuje s kognitivními prvky jako jsou vjemy, představy a pojmy. Proces řešení problémů je podstatou myšlení. Probíhá v těchto fázích: vytváření hypotéz řešení, ověřování (verifikace) hypotéz a vyřešení problému. Existují různé druhy myšlení – např. vědomé a neuvědomované, manipulační, obrazově-názorné a pojmově-logické, deduktivní a induktivní. Za metakognici označujeme schopnost jedince přemýšlet a uvažovat o vlastních myšlenkových procesech. Inteligence představuje obecný základ schopností, na němž je závislá úroveň každého poznávacího výkonu. Její rozvoj závisí na interakci dědičných dispozic a vlivů vnějšího prostředí, především sociálního.

Řeč slouží jako prostředek zpracování informací na takové úrovni, jaké dosahuje myšlení určitého jedince. Jazyk definujeme jako užití uspořádaných prostředků pro kombinování slov za účelem komunikovat. Myšlení se uskutečňuje pomocí jazyka, tedy symbolů bez nichž není možné zobecnění jako základní myšlenková operace.

Imaginace je komplexní proces seskupování představ do určitých struktur a jejich fungování. Mezi druhy imaginace zařazujeme představy, vzpomínky, denní snění, fantazii, hypnagogické obrazy a sny.

Někteří autoři zařazují mezi kognitivní procesy i oblast sociálního poznávání. Lidské poznávání má výrazně sociální charakter a myšlení a rozhodování jednotlivce probíhá pod vlivem intenzivních sociálních procesů. Neracionálním způsobem poznávání je empatie. Tato schopnost člověku umožňuje vžívat se do duševního stavu jiných lidí.

Obecné vymezení informační vědy a systému kognitivních věd

Informační věda

V nejširším pojetí je informační věda obecná věda o informaci (fyzikální, biologické, kulturní). V užším významu se pak jedná o vědu interdisciplinárního charakteru zabývající se zákonitostmi procesů vzniku, zpracování, měření, kódování, ukládání, transformace, distribuce a recepce informací ve společnosti. Cílem informační vědy je zabezpečit a racionalizovat sociální informační a komunikační procesy [TDKIV, 2002]. Informační věda je poměrně mladá vědní disciplína. Poprvé byl tento termín formálně použit v roce 1958, kdy byl ve Velké Británii vytvořen Institute of Information Scientists (IIS) [Ingwersen, 1992]. Vývoj informační vědy od jejího vzniku do současnosti, problémy s vymezením předmětu jejího zkoumání a její pozice mezi ostatními vědeckými disciplínami i různé názory, které se v průběhu tohoto vývoje objevily, shrnuje a hodnotí P. Ingwersen v první kapitole své knihy Information Retrieval Interaction [Ingwersen, 1992] [1].

Kognitivní věda

Na začátku této části jsem se rozhodla zařadit terminologickou poznámku, která se týká používání pojmů kognitivní vědy a kognitivní věda. Někteří autoři preferují první termín, jiní druhý, paradoxně často ze stejných důvodů – zdůraznění transdisciplinarity tohoto poměrně nového oboru. V českém prostředí se většinou setkáváme s termínem kognitivní věda (v singuláru). Například HAVEL v poznámce ke svému editorialu Věda o duši v časopise Vesmír [Havel, 2000] uvádí: „Někdy se užívá plurál kognitivní vědy – já dávám přednost singuláru pro zdůraznění sjednocujícího, transdisciplinárního trendu.“

Spojení kognitivní vědy (angl. cognitive sciences) např. používá ve své práci Information Retrieval Interaction INGWERSEN [Ingwersen, 1992], objevuje se také přímo v názvu MIT Encyclopedia of Cognitive Sciences (MITECS). Obecně se dá říci, že se v angličtině se spojením kognitivní vědy setkáme patrně častěji než s pojmem kognitivní věda. Používání termínu kognitivní vědy (v plurálu) má tradici i ve slovenském prostředí [2].

Vhodné řešení této terminologické otázky nabízí HOFFMANN [Hoffmann, 2004]. Za kognitivní vědy se podle něj považují vědy zabývající se lidským myšlením, vnímáním, vědomím - ovšem každá z jiného úhlu. Tyto jednotlivé vědy (např. psychologie, neurofyziologie, filozofie, informatika, umělá inteligence, lingvistika) se zabývají poznáním lidského myšlení z vlastní perspektivy, vlastními metodami a relativně nezávisle na ostatních vědách. Naproti tomu kognitivní věda je transoborovou disciplínou, která se snaží tyto jednotlivé vědy integrovat a nahlížet na celou problematiku komplexně.

Kognitivní věda je transdisciplinární věda, která usiluje o pochopení procesu myšlení, učení a rozhodování. Kognitivní věda se opírá o výsledky výzkumů z oblasti neurofyziologie, biologie, psychologie, umělé inteligence, teorie informace, lingvistiky, antropologie a dalších vědních oblastí. Myšlení se snaží pochopit s využitím výpočetních procedur v pojmech tzv. reprezentujících struktur mysli, které na tyto struktury aplikují matematicko-statistické a jiné metody [TDKIV, 2002].

Jak ve své knize uvádí THAGARD [Thagard, 2001], kořeny kognitivní vědy sahají do 50. let 20. století, kdy se vědci z několika oborů pustili do vývoje teorie myšlení, založené na komplexních reprezentacích a výpočetních procedurách. Podobu vědní disciplíny obor získal v polovině 70. let, kdy vznikla Společnost pro kognitivní vědu (Cognitive Science Society) [3] a byl založen časopis Cognitive Science [4].

Kognitivní věda se vztahuje k interdisciplinárnímu studiu získávání a používání znalostí. Zkoumá druhy znalostí, které tvoří základ poznávání (kognice [5]), detaily kognitivních procesů (kognitivního zpracovávání) a věnuje se počítačovému modelování těchto procesů [Hughes, Spurgin]. Za hlavní oblasti zájmu kognitivní vědy autoři označují percepci, myšlení, učení, reprezentaci znalostí a jazyk. Tyto oblasti nelze zkoumat odděleně, ale jedině ve vzájemné souvislosti.

V českém prostředí se s definicemi kognitivní vědy můžeme setkat u dvojice autorů JIRKŮ a KELEMENA [Jirků, Kelemen, 1996] a u již zmíněného HAVLA [Havel, 2000].

JIRKŮ a KELEMEN [Jirků, Kelemen, 1996] vidí kognitivní vědu jako pokus nalézt odpovědi na otázky jako: Je lidský mozek jediným možným generátorem myšlení? Mohou stroje myslet? Co je to racionální myšlení? Myšlenkové procesy je možné nahlížet z rozdílných aspektů od fyziologických, lingvistických, logických a matematicko-formálních až po psychologické a filozofické. Každý z těchto pohledů je sice jednostranný, ale naprosto oprávněný. Kognitivní věda je snahou o syntézu těchto aspektů. Ve své práci (s. 15) autoři definují kognitivní vědu takto: „Ve velice širokém smyslu je to oblast, která zkoumá znalosti a poznávání s důrazem na ty aspekty těchto jevů, o kterých předpokládáme, že se dají z hlediska našich potřeb efektivně aproximovat procesy manipulace se symboly.“

HAVEL [Havel, 2000] uvádí, že některé definice vidí kognitivní vědu jako studium všech forem lidského poznávání od vnímání až po řeč a myšlení. V širším pojetí se však tato věda zaměřuje nejen na člověka nebo na čistě poznávací a rozumovou komponentu jeho mysli, ale snaží se i o porovnání a zobecnění lidského stejně jako umělého (počítačového) myšlení. Této disciplíně nejde pouze o kognitivní procesy v užším slova smyslu (např. vnímání, učení), ale o výkony mysli v nejširším smyslu (racionální i neracionální jednání, paměť, komunikace, kreativní činnost, intencionalita, vědomí). Východiskem a zároveň i cílem kognitivní vědy je podle HAVLA vzájemná interakce a součinnost různých vědních oborů, které jsou si jinak i dosti vzdálené: psychologie, neurovědy, kybernetika, umělá inteligence, lingvistika, filozofie mysli. Pro lepší pochopení svého pojetí kognitivní vědy uvádí autor orientační schéma (viz obr. 1). K němu poznamenává, že existují tři obecné přístupy ke zkoumání přirozené mysli, které jsou metodologicky odlišné a právě proto mohou být pro kognitivní vědu inspirativní. Prvním přístupem je cesta vnitřního prožívání, introspekce a fenomenologie (reprezentovaná částí psychologie a částí filozofie), druhá je cesta objektivních přírodních věd, které jsou založeny na pozorování, měření a laboratorních pokusech (biologie, neurovědy, část psychologie), třetí cesta je konstruktivní – vytváří umělé modely matematické, počítačové, fyzikální či fyzické (kybernetika, umělá inteligence).

Kognitivní věda a obory a podobory, které se na ní podílejí

Obr. 1 Kognitivní věda a obory a podobory, které se na ní podílejí [Havel, 2000]

V jiné své práci si HAVEL všímá dvou specifik kognitivní vědy [Havel, 2004]. Za prvé je to obtížnost vymezit vlastní předmět zájmu kognitivní vědy (tzn. co kognitivní věda zkoumá), přestože máme k dispozici intuitivní pojmy jako např. „přirozené myšlení“. Druhým (ještě obtížnějším) problémem je otázka, jakými vědecky oprávněnými metodami postupovat, abychom se o tomto prchavém předmětu našeho zájmu něco dozvěděli.

Vývoj kognitivní vědy popisuje ve své práci THAGARD [Thagard, 2001], v českém prostředí se tomuto tématu věnují JIRKŮ a KELEMEN [Jirků, Kelemen, 1996], kteří vidí zrod kognitivní vědy jako následek dvou paradigmatických posunů [6], ke kterým došlo ve druhé polovině 20. století. Prvním z nich je názorový posun psychologů od behaviorismu směrem ke kognitivismu, druhým je tzv. symbolové paradigma. Existence výpočetní techniky měla významný vliv i na změnu zažitých názorů v řadě dalších oborů (např. jazykovědě, kulturní antropologii, filozofii, výzkumu nervové soustavy). Toto paradigma přineslo novou metodologii a techniky výzkumu. Ty měly dva zásadní důsledky – vnesly do čistě humanitních oborů „exaktnější“ techniky podobné technikám přírodních věd a zdůraznily příbuznost některých disciplín.

Hlavní hypotézu kognitivní vědy formuluje THAGARD takto: „myšlení lze nejlépe pochopit v pojmosloví reprezentujících struktur mysli a v pojmosloví výpočetních procedur, které na těchto strukturách operují“ [Thagard, 2001].

Tato ústřední hypotéza je dostatečně obecná a dává prostor všem současným proudům v kognitivní vědě, včetně konekcionistických teorií. Autor označuje přístupy založené na této hlavní hypotéze akronymem CRUMComputational-Representational Understanding of Mind, česky komputačně-reprezentativní uchopení mysli. CRUM hraje vůdčí roli mezi přístupy kognitivní vědy a je také zatím nejúspěšnějším přístupem po experimentální i teoretické stránce, který byl zatím v kognitivní vědě vyvinut.

Přístup CRUM využívá užitečnou analogii odvozenou z vývoje počítačů – předpokládá, že v mysli existují mentální reprezentace, které jsou analogické datovým strukturám (souborům) v počítači a výpočetní procedury podobné algoritmům. Další analogií, kterou kognitivní věda používá, je struktura mozku. Konekcionisté vidí jiný obraz pro reprezentace a výpočetní struktury: neurony a jejich propojení hrají roli datových struktur a nervové vzruchy jsou analogií algoritmů. Koncepce CRUM je tedy složitou trojnásobnou analogií, která propojuje myšlení, mozek a počítače, přičemž každá z oblastí se může stát inspirací pro obě ostatní.

Vysvětlovací schéma přístupu CRUM: cílem vysvětlení je zjistit, proč člověk projevuje inteligentní chování toho druhu, které pozorujeme; samotné vysvětlovací schéma je založeno na předpokladu, že člověk je schopen mentálních reprezentací a algoritmických procedur operujících na těchto reprezentacích. Procesy aplikované na reprezentace vyúsťují v chování člověka.

V současnosti existuje šest hlavních přístupů k modelování myšlení – logika, pravidla, pojmy, představy, analogie a konekcionistické sítě. Všechny uvedené přístupy THAGARD podrobně ve své publikaci popisuje a hodnotí. K hodnocení využívá následujících kritérií [Thagard, 2001, s.30]:

  • Reprezentační mohutnost
  • Výpočetní mohutnost
    • Řešení problémů (plánování, rozhodování, vysvětlení)
    • Učení
    • Jazyk
  • Psychologická přijatelnost
  • Neurologická přijatelnost
  • Praktická použitelnost
    • Výuka
    • Navrhování
    • Inteligentní systémy

Vztah informační vědy a kognitivní vědy

O jednotlivých oblastech kognitivní vědy a jejich aplikaci v informační vědě (resp. v knihovní a informační vědě, protože autoři používají zkratku LIS, tedy library and information science) se zmiňují HUGHES a SPURGINOVÁ [Hughes, Spurgin].

K problematice percepce poznamenávají, že jde o vztah podnětů a jednoduchých vnímaných objektů, přiřazování jednoduchých vnímaných objektů k uloženým reprezentacím objektů, důležitou součástí je zrakové zpracování a odrazy/obrazy skutečnosti (angl. imagery). Jako aplikaci poznatků o percepci v informační vědě vidí oblast HCI.

U myšlení je oblastí zájmu především zdůvodňování, řešení problémů a rozhodování. Možnými aplikacemi v LIS je hledání informací, posuzování relevance, výchova v oblasti informační gramotnosti, výzkumné metody „myšlení nahlas“ (angl. think-aloud research methods).

Otázkám učení a paměti se autoři věnují ve vzájemné souvislosti. Jako důležité skutečnosti u učení zdůrazňují rozdíly mezi strojovým a lidským učením a také psychologii a reprezentace učení. U paměti je podstatná otázka kódování a vyhledávání. Možnými aplikacemi jsou oblast vyhledávání informací, uživatelské studie, bibliografické instrukce a referenční práce.

Reprezentace znalostí představuje metody uložení informací v mysli pro jejich další využití. Pojem je možné vysvětlit také jako chápání, navrhování a implementaci reprezentací informací v počítačích. Informační věda znalosti o této oblasti aplikuje v taxonomiích, tezaurech, klasifikačních schématech a ontologiích. Tyto nástroje jsou k reprezentaci znalostí používány v těchto disciplínách: inteligentní agenty, expertní systémy, systémy zpracování přirozeného jazyka, sémantické sítě, systémy vyhledávání informací, informační architektura.

Další důležitou oblastí, kterou zkoumá kognitivní věda a znalostí o ní využívá i věda informační, je jazyk. Otázky, které se objevují ohledně vztahu mezi jazykem a poznáváním, jsou např. tyto: může jazyk, kterým jedinec mluví, být příčinou rozdílů v tom jak myslí?; je používání jazyka závislé na kognici?; které části mozku zpracovávají jazyk a jak toto zpracování probíhá? Pří zkoumání jazyka jsou zkoumána jazyková pravidla a jejich zpracovávání (syntax, sémantika, pragmatika) i osvojování jazyka a porozumění. Aplikace v LIS: zpracování přirozeného jazyka (NLP), skryté sémantické indexování, vývoj řízených slovníků, vytěžování (extrakce) informací [Hughes, Spurgin].

Vědní obory s úzkým vztahem k informační a kognitivní vědě

Jedná se samozřejmě pouze o výběr (podle mého názoru nejpodstatnějších) z mnoha disciplín, které se k informační či kognitivní vědě vztahují. (Jenom ve výčtu oborů, majících vztah k informační vědě, uvádí HJØRLAND [Hjørland, 2005] 23 různých souvisejících vědních disciplín a oblastí) [7].

Umělá inteligence

Za umělou inteligenci můžeme označit vlastnost uměle vytvořených systémů, která vykazuje analogické rysy jako lidská inteligence. V druhém případě se pod tímto pojmem rozumí mezioborová vědní disciplína na pomezí kognitivních věd, kybernetiky a počítačové vědy. Tento obor zkoumá a modeluje inteligenci s cílem vyvinout software a hardware, který bude při řešení úloh používat postupy považované za projev lidské inteligence. Mezi základní oblasti zkoumání patří v umělé inteligenci obecné řešení problémů, plánování, rozpoznávání, reprezentace znalostí, adaptace a strojové učení. Jako aplikační oblasti se v současné době v umělé inteligenci rozvíjejí např. expertní systémy, zpracování přirozeného jazyka, počítačové vidění, robotika, neuronové sítě [TDKIV, 2002]. Druhý přístup dobře charakterizuje definice umělé inteligence, kterou vytvořil Marvin Minski: „Věda, jejímž úkolem je naučit stroje, aby dělaly věci, které vyžadují inteligenci, jsou-li prováděny člověkem“. [Berka, 2004a]

V umělé inteligenci jsou patrné dva hlavní směry – psychologický a inženýrský. Psychologický směr se věnuje experimentování, zkoumá, jak funguje lidská inteligence, a jednotlivé procesy se pokouší simulovat. Inženýrský směr se naopak nezabývá simulací lidských postupů, hlavní je pro něj výsledek (např. šachové programy).

Vývoj umělé inteligence můžeme rozdělit do tří etap. První etapa (50. – 60. léta 20. století) se vyznačovala hledáním univerzálního řešícího postupu (založeno na obecném řešení úloh, GPS = general problem solver), druhá etapa (70. – 90. léta) se zaměřila na otázku reprezentace znalostí, třetí etapa (od 90. let) je charakteristická orientací na učení a adaptace a otázku komunikace. Mezi oblasti, kterým se umělá inteligence věnuje, můžeme zahrnout hraní her, dokazování teorémů, obecné řešení úloh, percepci (řeč, vidění), porozumění přirozenému jazyku, tvorbu expertních systémů, strojové učení.

Expertní systémy

Expertní systém je počítačová aplikace nebo systém simulující poznávací a rozhodovací činnost experta při řešení složitých úloh. Jeho cílem je dosáhnout ve zvolené problémové oblasti kvality rozhodování na úrovni experta [8]. Základní součásti expertního systému tvoří báze znalostí, báze dat k řešeným případům a řídící mechanismus (inferenční neboli odvozovací stroj, rozhodovací jádro). Řídící mechanizmus je program pro práci s těmito bázemi využívající technik umělé inteligence. Jako doplnění těchto základních součástí expertní systém většinou obsahuje ještě modul pro komunikaci s uživatelem a vysvětlovací modul. Obecně použitelný řídící mechanismus bez báze dat a báze znalostí se nazývá prázdný expertní systém (pouzdro, angl. shell [9]). Podle charakteru řešených úloh můžeme expertní systémy rozdělit na systémy diagnostické, plánovací a hybridní; z hlediska reprezentace znalostí se rozlišují systémy založené na pravidlech, na rámcích a na logickém programování.

Neuronové sítě

Pod pojmem neuronová síť si můžeme představit počítačovou aplikaci nebo systém využívající k řešení úloh model funkcí biologického neuronu. Tento model se nazývá procesor, výkonný prvek či perceptron. Typický procesor má více vstupů, které dokáže klasifikovat a na jejich základě generuje výstup. Procesory jsou navzájem propojeny do sítí ohodnocenými vazbami. To umožňuje nealgoritmické a paralelní zpracování složitých úloh [10]. Sítě mohou mít různou topologii - asociativní, rekurentní, vrstvenou. Činnost sítě je založena na procesu učení, tedy adaptace na konkrétní úlohu za pomoci vnějšího činitele (síť s učitelem) nebo na základě stimulů (samoorganizující se síť). Mezi aplikační oblasti neuronových sítí patří například analýza dat a znalostní systémy, zpracování obrazu (umělé vidění), předpovědi počasí, řízení, marketing, optimalizace [TDKIV, 2002].

Human computer interaction

Problematiku komunikace člověk-počítač (zkr. HCI) vysvětluje TDKIV jako druh komunikace, při níž dochází k přenosu informací mezi člověkem a počítačem a která spočívá v interakce programátora, operátora či uživatele s počítačem na základě přesně stanovených pravidel. Vstupní informace jsou počítači předávány např. pomocí klávesnice, hlasového vstupu apod.; výstupní informace může počítač člověku předávat pomocí monitoru, tiskárny, hlasového výstupu atd. Uživatelské rozhraní charakterizuje stejný zdroj jako „rozhraní mezi uživatelem a počítačovým programem, které mj. zahrnuje možnosti a postup ovládání programu, chybová hlášení programu, formu a obsahu nápovědy apod.“ [TDKIV, 2002].

Poněkud širší definici uvádí ve své diplomové práci SOUČKOVÁ [Součková, 2003, s. 3]: „HCI je společensko-technologická věda, která zkoumá problematiku interakce a komunikace mezi člověkem (jednotlivcem či skupinami) a počítačem (počítačovými systémy). HCI zkoumá lidské vnímání a poznávání a schopnost využívat počítač. Zkoumá, jakým způsobem jsou informace prezentovány, studuje, jak počítač ovlivňuje jednotlivce, organizace a společnost a sleduje, jak lidé vytvářejí, implementují a využívají interaktivní počítačové systémy. HCI se zabývá také interakčními technologiemi a styly, navrhuje uživatelská rozhraní a prosazuje nutnost dodržování ergonomických zásad při práci s počítačem.“

Komunikace člověk–počítač tedy zahrnuje procesy relevantního vyhledávání informací, uživatelských rozhraní a jiných atributů informačních systémů či informačních technologií (IS/IT). Rozvoj HCI určuje zejména konkurenční prostředí. Podobně jako informační věda je také obor human-computer interaction průnikovým oborem. Jeho zkoumání z pohledu počítačové vědy jako pouze technologické záležitosti je nedostačující. Další obory, např. humanitní a sociální, naopak často zužují HCI na psychologické aspekty komunikace „lidského zdroje“ s počítačem. Také tento přístup je velmi zjednodušující a nepřesný [Papík, 2001b].

Vliv na obor HCI mají zejména tyto obory a oblasti [Faulkner, 1998, citováno dle Papík, 2001b]: počítačová věda, ergonomie, umění, design, psychologie, lingvistika, sociologie, filozofie, antropologie, fyziologie, umělá inteligence, inženýrské obory.

PAPÍK označuje HCI [Papík, 2001b] za obor s vazbami a rozhraním k informační vědě a uvádí, že se toutou problematikou v zahraničí zabývá řada periodik z oblasti informační vědy. Z autorů, kteří publikují své práce na rozhraní obou disciplin, výběrově zmiňuje B. Shneidermana, B. Shackela a G. Marchioniniho.

Styčným bodem human-computer interacion a informační vědy je jejich zájem o koncového uživatele. HCI zkoumá koncového uživatele velmi podrobně, zejména v oblasti označované jako uživatelské rozhraní. I pro informační vědu je koncový uživatel, jeho okolí, chování a informační potřeby předmětem zkoumání. Informační věda také zaměřuje aplikačně na koncového uživatele informační služby, které dále zkoumá, navrhuje jejich koncepci a optimalizaci. S pojmem koncový uživatel se setkáme i v oblasti návrhu a projektování informačních systémů, kterým se zabývá HCI. Informační věda se zajímá nejen o projekční část, ale také o zkoumání systémů a vyhodnocování jejich užívání koncovým uživatelem.

Rozhraní informační vědy a human-computer interaction je velmi zřetelné právě v oblasti uživatelského rozhraní. Uživatelské rozhraní jako prostředník komunikace mezi počítačem (informačním systémem) a člověkem (uživatelem) ovlivnilo zájem o vyhledávání v informačních systémech a elektronických zdrojích typu bází dat. Rozvoj internetu tomuto trendu napomohl využitím nových vyhledávacích prostředků a rozhraní v komunikaci klient-server [Papík, 2001b].

Kognitivní psychologie

Kognitivní psychologie byla již popsána výše v části o kognitivních procesech. Na tomto místě bude tento obor popsán jako jedna z kognitivních věd. V současné době se kognitivní psychologové často věnují pouze teorii a počítačovému modelování, nicméně prvotní metodou, kterou tento obor používal, byly pokusy s lidskými subjekty. Pokusné osoby jsou zkoumány v laboratořích, neboť pouze tímto způsobem je možné zajistit studium různých druhů myšlení za kontrolovatelných podmínek. Testují se například tyto skutečnosti: omyly při deduktivním vyvozování, způsob vytváření a užívání pojmů, rychlost myšlení za použití mentálních obrazů, výkonnost při řešení problémů s analogiemi.

Teoretickým rámcem pro pokusy odpovědět na otázky o podstatě myšlení je předpoklad existence mentálních reprezentací a procedur. Vypracování a testování počítačových modelů, které slouží jako analogie mentálních operací, napomáhá psychologům k simulování lidských výkonů při deduktivním vyvozování, tvorbě pojmů, mentálních představách nebo řešení problémů pomocí analogií [Thagard, 2001].

Neurodisciplíny

Neurodisciplíny nebo také neurovědy (angl. neurosciences) jsou oblastí zkoumání, která pojednává o struktuře, funkci, vývoji, genetice, biochemii, fyziologii, farmakologii a patologii nervového systému. Částí neurověd je i zkoumání chování a učení [Wikipedia]. Zahrnuje tradičnější vědecké přístupy (např. anatomie, fyziologie, biochemie) společně s novějšími obory jako molekulární biologie a počítačová věda.

Jak upozorňuje KULIŠŤÁK, „neurověda(y) je v současnosti vymezována dosti rozdílně. Obecně se jí má na mysli vědecké studium nervového systému. Ovšem můžeme nalézt i diferencující vyjádření, oddělující zvláště kognitivní a výpočetní (komputační) neurovědu, které se však obě věnují tradičně lidským otázkám, jakými jsou vědomí, jednání, poznávání a normálnost.“ [Kulišťák, 2003, s. 20].

Mezi neurovědy se vztahem ke kognitivní vědě můžeme zařadit například neurofyziologii a neuropsychologii (viz obr. 1). Neurofyziologie je jeden z oborů fyziologie zabývající se stavbou a činností nervové soustavy. Tato větev neurověd se zabývá chováním nervové soustavy a jejích složek, zvláště tím jak, proč a kdy nervové buňky vysílají impulzy [Crick, 1997]. Neuropsychologie je považována za obor psychologie, týkající se fyziologického základu psychických procesů [Kulišťák, 2003].

Podobně jako v kognitivní psychologii i v neurovědách jsou běžné kontrolované pokusy. Jejich cílem je zjistit podstatu fungování mozku. Při práci se zvířaty výzkumníci zavádějí do mozku elektrody a mohou zaznamenávat aktivitu jednotlivých neuronů. V posledních letech byly vyvinuty neinvazivní snímací aparatury (založené na magnetické nebo pozitronové rezonanci), které umožňují provádět podobné experimenty i s lidmi. Pokusná osoba řeší zadané mentální úkoly a současně je zaznamenávána činnost různých partií mozku. Pomocí této techniky se podařilo objevit části mozku aktivní, když je zapojena představivost a interpretace významu slov. Další možností je výzkum chování osob, které mají poškozenu definovatelnou část mozku. Vývoj teorie je v neuropsychologii doprovázen počítačovými modely chování skupin neuronů [Thagard, 2001].

Filozofie

Také filozofie má velký význam pro kognitivní vědu, přestože neprovádí systematická pozorování ani se nezbývá počítačovým modelováním. Zabývá se však zásadními tématy, která stojí v pozadí empirického pozorování i komputačních modelů mysli. Další oblastí, ve které může filozofie kognitivní vědě přispět, jsou metodologické problémy (např. podstata toho, co kognitivní věda odhaluje). Vedle obecných otázek typu vztahu mysli a těla a popisných otázek (jak lidé myslí), zkoumá filozofie také to, jak by lidé myslet měli [Thagard, 2001], tzn. že se zabývá otázkami etiky.

Z moderních filozofických směrů ovlivnil kognitivní vědu zejména behaviorismus (resp. spíše jeho opuštění v 50. letech 20. století) a funkcionalismus a jeho počítačová metafora [Havel, 2004]. Ze současné filozofie měly patrně největší vliv na informační vědu Popperova teorie tří světů a Kuhnovo zavedení pojmu paradigma v knize Struktura vědeckých revolucí.

Lingvistika

Lingvistika neboli jazykověda je věda o jazyku, jeho struktuře, vztahu k myšlení a skutečnosti. Zabývá se zkoumáním užívání jazyka, jeho vývojových zákonitostí, jeho vztahu k mimojazykové skutečnosti atd. [TDKIV, 2002]. Jazykověda se zabývá např. fonetikou, morfologií, syntaxí či sémantikou. Lingvisté někdy provádějí psychologické pokusy nebo staví modely, většinou však pokračují v tradici, založené Chomskym. Jejich hlavním teoretickým cílem je odhalit gramatická pravidla určující základní strukturu přirozených jazyků. Zjišťují také rozdíly mezi gramatickými a negramatickými výroky [Thagard, 2001].

Součástí lingvistiky, která má přímý vztah k informační vědě, je výpočetní lingvistika. Jedná se o obor zabývající se kvantitativním popisem jazykových jevů s využitím výpočetní techniky. V knihovnictví i informační vědě se uplatňuje zejména při automatizaci informačních procesů a analýze textů (např. strojový překlad, automatické indexování, tvorba selekčního jazyka) [TDKIV, 2002]. Další zajímavou oblastí je kognitivní lingvistika, která zkoumá vztah mezi jazykem a lidskou myslí. V tomto oboru základem není představa jazyka jako struktury zvláštního rázu, ale jako sémiotického systému propojeného se systémem kognitivním (tzn. zdrojem významu jsou zážitky, které máme na základě našich smyslů). Na této disciplíně je podnětné, že ukazuje, k čemu může být užitečné zkoumání jazyka i pro nelingvisty (psychology, pedagogy, neurology, psychiatry). Pojmové struktury, ke kterým dospíváme na základě toho, „jak mluvíme“, totiž mohou poukazovat na to, „jak myslíme“ [Vaňková, 2002].

Kognitivní antropologie

Tato oblast antropologie, kterou můžeme zařadit mezi kognitivní vědy, obohacuje zkoumání lidského myšlení o otázky vlivu kulturního kontextu jedince na jeho myšlení. Obor sleduje nejen myšlení lidí jedné jazykové skupiny, ale i rozdíly ve způsobech myšlení v různých kulturách. Hlavní metodou kognitivní antropologie je etnografie. Výzkumník, který žije ve studované kultuře a komunikuje s jejími příslušníky, poznává sociální a kognitivní strukturu této kultury [Thagard, 2001].

Mezi lingvistické disciplíny, které se mohou uplatnit v informační vědě a kulturní antropologii, řadí SAMEK psycholingvistiku, sociolingvistiku (zahrnuje etnolingvistiku a antropolingvistiku), matematickou lingvistiku, textovou lingvistiku, synchronní lingvistiku a aplikovanou jazykovědu. V označování jednotlivých hraničních disciplín mezi dvěma obory samozřejmě vždy záleží na tom, očima které vědy se na danou disciplínu díváme. Obor, označovaný jazykovědci jako informační lingvistika, by se z našeho pohledu mohl nazývat lingvistická informační věda. Náplní této disciplíny je výzkum a vývoj informačních systémů typu člověk-stroj komunikujících na bázi přirozeného jazyka. Mezi úkoly lingvistické informační vědy patří textová analýza jazykových sdělení nebo výstavba a strukturování IS na bázi přirozeného jazyka [Samek, 2000].

Bioinformatika

Bioinformatika je široký termín popisující aplikace počítačové technologie a informační vědy, sloužící k organizování, interpretaci a předpovídání biologických struktur a funkcí. Jedná se o interdisciplinární oblast (průsečík biologie, počítačové a informační vědy), která je nezbytná k řízení, zpracování a pochopení velkých objemů dat, např. ze sekvencí lidského genomu nebo z rozsáhlých databází obsahujících informace o rostlinách a zvířatech a používané pro objevování a vývoj nových léků.

Proces vyhledávání a jeho strukturace

V současné znalostní společnosti s jejími „učícími se organizacemi“ je efektivní vyhledávání informací strategickým aspektem. V kterémkoli oboru se schopnost vyhledat relevantní informace stává konkurenční výhodou. Záleží jen na našem rozhodnutí, zda k vyhledávání využijeme tisíce různorodých zdrojů na internetu nebo upřednostníme práci s profesionálními informačními zdroji, shromážděnými do jednoho elektronického prostoru (databázová centra). Tyto zdroje jsou ovšem vždy poskytovány na komerčním základě a poskytnuté služby a informace je nutné uhradit [Papík, 2001a].

STEINEROVÁ o vyhledávání informací píše, že „je komplikovanou oblastí interakce člověka a informačních zdrojů, zprostředkovanou informačními technologiemi“ [Steinerová, 1998].

Proces vyhledávání informací závisí na interakci několika faktorů [Marchionini, 1998]. Mezi tyto faktory patří:

  • jedinec, který informace hledá
  • úloha
  • vyhledávací systém
  • obor (angl. domain)
  • nastavení/uspořádání (angl. setting)
  • výsledky vyhledávání

Jak MARCHIONINI píše v závěru své knihy, cílem vyhledávání informací je „dostat relevantní informace do hlavy“ a navíc je použít ve spojení s již známými informacemi. Výsledkem je provedení nějaké činnosti nebo integrování informací do znalostního fondu. Ústřední v tomto procesu je naše osobní informační infrastruktura (viz obr. 2). Znalost oblasti zájmu nám pomáhá určit, kde a co máme vyhledávat; dovednosti spojené s vyhledáváním nám pomáhají formulovat dotaz a probírat se údaji; znalost systému umožňuje pracovat s mnoha nástroji, které zprostředkovávají přístup k různým dostupným reprezentacím [Marchionini, 1998].

Složky osobní informační infrastruktury

Obr. 2 Složky osobní informační infrastruktury [Marchionini, 1998, s. 12]

Mezi důležité otázky související s problematikou vyhledávání informací patří relevance a pertinence, přesnost a úplnost vyhledávání.

Problematika vyhledávání informací je oblastí, kterou se informační věda a knihovnictví intenzivně zabývá. Jedná se o mezioborovou disciplínu, na kterou lze pohlížet z mnoha úhlů. Autoři SARACEVIC, KANTOR, CHAMISOVÁ a TRIVISONOVÁ shrnují základní směry ve vyhledávání informací a uvádějí jejich významné představitele [Saracevic a kol. [11], 1997, citováno dle Papík, 2001a]:

  • interakce s informačními systémy (Belkin, Vickery)
  • informační potřeby a užití informací (Dervin, Niles)
  • psychologický výzkum v oboru human-computer interaction (Borgman)
  • projektování systémů, např. založených na řízených menu (Shneiderman)
  • online vyhledávání v databázích (Fenichel, Bellardo)

INGWERSEN ve své práci Information Retrieval Interaction [Ingwersen, 1992] rozlišuje tři hlavní výzkumné přístupy v oblasti vyhledávání informací – tradiční přístup, přístup zaměřený na uživatele a kognitivní přístup. Jejich cíl a ohniska, výsledky a souvislosti, chápání informace a podporu ze strany dalších vědeckých disciplin shrnuje v tabulce (viz tab. 1).

Tab. 1 Přehled charakteristik přístupů k vyhledávání informací [Ingwersen, 1992, s. 58]

Přehled charakteristik přístupů k vyhledávání informací

STEINEROVÁ rozeznává dva vývojové typy vyhledávání informací – tradiční (konvenční) vyhledávání informací a inteligentní vyhledávání informací (viz tab. 2)

Tab. 2 Všeobecný model vývojových typů vyhledávání informací [Steinerová, 1998, s. 28].

Všeobecný model vývojových typů vyhledávání informací

Chování uživatele při vyhledávání informací

Lidské informační aktivity zahrnují širší spektrum činností, nejen vyhledávání informací. WILSON [Wilson, 2000] rozlišuje tři stupně těchto aktivit: informační chování, chování při hledání informací a chování při vyhledávání informací.

Jako informační chování lze označit lidské chování ve vztahu ke zdrojům a kanálům informací. Zahrnuje aktivní i pasivní hledání informací a jejich použití. Účelné hledání informací, které vzniká jako následek potřeby splnit určitý úkol, WILSON nazývá chování při hledání informací. V průběhu hledání může jedinec vstupovat do interakce s manuálními informačními systémy (např. knihovna) nebo počítačovými systémy (vyhledávací systémy). Chování při vyhledávání informací je mikroúroveň chování zapojená uživatelem při interakci s informačními systémy všech druhů. Zahrnuje všechny interakce uživatele s informačním systémem - na úrovni interakce člověka s počítačem (např. použití myši a kliknutí na odkaz) nebo na intelektuální úrovni (např. osvojení booleovské vyhledávací strategie). To zahrnuje i mentální činnosti, jako hodnocení relevance vyhledaných informací.

Uvedené hierarchii odpovídá i rozdílné užívání pojmů hledání informací a vyhledávání informací. Hledání informací (angl. information seeking) upozorňuje na kontext řešeného problému, účel, pro který jsou informace hledány a kognitivní stav uživatele; dále více zdůrazňuje cílevědomou aktivitu uživatele. Je také zřejmé, že vyhledávání informací (angl. information retrieval IR) je pouze část procesu hledání, během hledání může probíhat také vyhledávání [Škrna, 2002].

V IR můžeme rozlišit dvě rozsáhlé oblasti, které se navzájem liší a mají své zvláštnosti (specifické stránky). Jedná se o vyhledávání pomocí komerčních služeb (databázových center), tedy profesionální rešerše, a o stále rozšířenější vyhledávání informací na internetu.

MARCHIONINI rozlišuje ve své publikaci Information seeking in electronic environments [Marchionini, 1998] dvě základní vyhledávací strategie. Jedná se o analytické vyhledávání a tzv. browsing.

Analytické strategie jsou strategie a taktiky, které používají profesionální zprostředkovatelé. Jejich smyslem je maximalizovat efektivitu vyhledávání a zároveň minimalizovat náklady na online vyhledávání (to se zejména týká komerčních systémů). Jsou to strategie systematické a zaměřené na cíl. Analytické vyhledávací strategie jsou založené na důkladném poznání systému a jeho možností. Jedná se např. o dokonalé zvládnutí dotazovacího jazyka, znalost cen za jednotlivé služby v systému (zobrazení plného záznamu dokumentu apod.), ovládání pokročilých možností systému (možnost „pauzy“ – zastavení systému na určitý čas bez nutnosti za tento čas platit, použití komunikačního softwaru). Analytický styl vyhledávání lze samozřejmě aplikovat i při využívání volně dostupných zdrojů na internetu.

V protikladu k formálním, analytickým strategiím používaným profesionálními zprostředkovateli, používají ti, co hledají informace, také velké množství neformálních, interaktivních, heuristických strategií. Tyto strategie můžeme označit jako browsing nebo intuitivní vyhledávání. Tato strategie je neformální, přizpůsobivá a velmi závislá na informačním prostředí. Jedná se o přirozený a efektivní přístup k vyhledávání, který koordinuje fyzické, emocionální a kognitivní zdroje člověka. Browsing závisí (stejně jako ostatní vyhledávací aktivity) na vzájemných vztazích vyhledávacích faktorů, jimiž jsou: úloha, obor, nastavení, vlastnosti a zkušenosti uživatele, obsah a rozhraní systému. Pod strategii browsingu můžeme zahrnout prohlížení, pozorování, navigování a monitorování (angl. scanning, observing, navigating, monitoring).

SKLENÁK shrnuje metody, nejčastěji využívané při vyhledávání informací na internetu. Jedná se o obecné vyhledávání, specifické vyhledávání, inkrementální vyhledávání, řetězcové vyhledávání, metodu vyhledej-a-skoč, kategoriální vyhledávání, metodu vyhledej-a-seřaď a kombinace různých metod vyhledávání [Sklenák a kol., 2001, s. 306].

Kognitivní aspekty v procesu vyhledávání

Kognitivní přístupy v informační vědě

Kognitivní paradigmata v LIS jsou přístupy inspirované kognitivní psychologií a kognitivní vědou. Ke kognitivnímu posunu (angl. cognitive turn) [12] a vzniku kognitivního rámce došlo zhruba v polovině 80. let 20. století [Ingwersen, 1992]. Stoupenci tohoto pohledu věří, že psychologické studium lidského zpracování informací může tvořit základ informačních studií [Hjørland, 2005]. V anglické terminologii se tyto směry v rámci informační vědy označují jako cognitive viewpoint, tedy kognitivní pohled nebo kognitivní hledisko.

Existuje ovšem více těchto „kognitivních hledisek“. INGWERSEN [Ingwersen, 1992, s. 18] rozlišuje mezi kognitivismem na jedné straně a svým vlastním „kognitivním pohledem“ na straně druhé a tvrdí, že kritici kognitivního pohledu v informační vědě smíchali dohromady právě tyto dva názory. „Je to přesně v tomto bodě (zda počítače mají myšlenky a pocity), kde se kognitivismus (a silná umělá inteligence) a kognitivní hledisko liší o 180 stupňů.“ [Ingwersen, 1992, s. 20].

INGWERSEN [Ingwersen, 1992, s. 16] vychází při vymezování základní myšlenky kognitivního hlediska z De Meyova poznatku, „že jakékoliv zpracování informací, ať perceptuální nebo symbolické, je zprostředkováno systémem kategorií nebo konceptů, které pro zařízení na zpracování informací jsou modelem jeho světa“ [De Mey, 1977, s. xvi-xvii a 1980, s. 48 cit. dle Ingwersen, 1992]. V dalším textu Ingwersen uvádí, že kognitivní hledisko je epistemologický pohled, jehož hlavním bodem je tato teze: jakékoli zpracování informací (ať pojmové nebo symbolické) je zprostředkováno systémem kategorií nebo konceptů, které jsou pro zařízení na zpracování informací modelem jeho světa – a to ať se jedná o člověka nebo stroj. Podle tohoto hlediska se „model světa“ sestává ze struktur znalostí (nebo kognitivních struktur), které jsou určeny jedincem a jeho sociální/společenskou zkušeností, výchovou atd. Kognitivní hledisko se podle autora zrodilo z výzkumu lidského myšlení/vnitřního chování. Na počítače (a jejich chování) je v rámci tohoto hlediska pohlíženo jako na ne-sémantické projevy nebo simulace určitých lidských myšlenkových procesů, ovšem ne všech [Ingwersen, 1992, s. 16-19] [Hjørland, 2005].

Výše uvedená De Meyova definice kognitivního hlediska je nicméně velmi nespecifická. Mohla by být interpretována v souladu s mnoha epistemologickými stanovisky a také podle pohledu oborově analytického, podle kterého uživatelé jsou více či méně ovlivněni určitými epistemologiemi (teoriemi poznání). Oborově analytický pohled se domnívá, že uživatelovo zpracovávání informací (angl. users´ processing of information) se děje v souladu s nějakou kolektivní znalostí/porozuměním (angl. collective understanding) nebo paradigmatem [Hjørland, 2005].

Toto porozumění ovšem není způsob, kterým vysvětluje kognitivní hledisko De Meyova citace. Kognitivní hledisko pracuje při modelování uživatele s individuálním uživatelem nebo s abstraktními modely platnými pro všechny uživatele. Sám DE MEY [De Mey, 2001, cit. dle Hjørland, 2005] vyjádřil názor, že kognitivní vědci jsou povinni vidět kognitivní procesy jako určené vnitřními faktory v organismu spíše než externími faktory (tato poslední pozice byla chápána jako zrada kognitivních věd) [Hjørland, 2005].

Kognitivní hledisko v informační vědě má i své kritiky. Patří mezi ně např. FROHMANN (1990, 1992), HJØRLAND (1991, 1993, 1994, 1997, s Albrechtsenem 1995), PALERMITIOVÁ a POLITIOVÁ (1995) a TALJAOVÁ (1997) [vše cit. dle Hjørland, 2005].

Modely kognitivního vyhledávání informací

Přínosem kognitivního přístupu je to, že v jeho rámci se uživatelé již nezkoumají jako skupina, ale jako jednotlivci, a to v širších souvislostech – společně s okolím, které je ovlivňuje, tedy v kontextu. Kontextem jsou všechny faktory, které ovlivňují chování uživatele při hledání informací: osobnostní, kognitivní, situační a systémové. Situačními faktory jsou např. podmínky okolí (dostupnost vyhledávacího systému a zdrojů, dostupné prostředky, náklady), systémovými faktory např. funkčnost systému, styly a možnosti interakce se systémem atd. Za nejdůležitější složku kontextu však můžeme považovat kognitivní stav uživatele, který v každém okamžiku odráží vnímání a myšlení jedince, což se projevuje v jeho chování. Na kognitivní stav jedince působí únava, soustředěnost, připravenost vnímat informace, motivace, emoční složka osobnosti atd. Momentální kognitivní stav vyplývá především z kognitivní struktury jedince (někdy se nazývá také znalostní struktura či poznatkový/znalostní fond jedince). Ta zahrnuje veškeré získané znalosti a nabyté zkušenosti a dovednosti [Škrna, 2002].

Obecně lze kognitivní modely (IR aktivit nebo informačních systémů) definovat jako modely znázorňující vliv a vztahy znalostních struktur (nebo kognitivních struktur), zúčastněných v přenosu informací a IR interakci, nebo které jsou začleněny do vyhledávacích systémů či prostředků/zprostředkovatelů (angl. intermediaries) [13] [Ingwersen, 1992].

Mezi kognitivní modely můžeme zařadit Ingwersenův teoretický model MEDIATOR (zprostředkovatel) [Ingwersen, 1992, kap. 8] i další model, zpracovaný Ingwersenem – souhrnný model interakcí při vyhledávání informací (nebo také model kognitivní komunikace) [Ingwersen, 1996]. Ve svém příspěvku na workshopu SIGIR [14] 2004 v Sheffieldu INGWERSEN a JÄRVELIN [Ingwersen, Järvelin, 2004] představili návrh svého holistického koncepčního rámce (angl. holistic conceptual framework), který má spojovat perspektivy a modely hledání a vyhledávání informací (IS&R).

Kognitivní aspekty

Měření kognice může probíhat pomocí kvantitativních i kvalitativních přístupů. Kvantitativní kritéria se používají k měření kognitivních schopností, kognitivního stylu a kognitivního prostoru. Ke kvalitativnímu měření kognice se používají metody zobrazování představ (angl. concept mapping), myšlení nahlas (angl. think-aloud) nebo slovních protokolů (angl. verbal protocol), metoda třídění karet (angl. card sorting) a metoda volného seznamu (angl. free listing) ke zjistění toho, jak uživatelé provádějí kategorizace. Problematikou kognitivních aspektů se v informační vědě zabývají různí autoři. Teoretickému zkoumání této problematiky se věnuje INGWERSEN, výzkumy provádějí např. KIM a ALLEN. Zhruba uprostřed mezi teorií a výzkumem se nacházejí práce R. TODDA [15] [Hughes, Spurgin].

Existují také systémy zkoumající smyslové podněty. Úroveň poznání k jednotlivým smyslovým analyzátorům, tak jak ji zkoumá informační věda a související obory (HCI, umělá inteligence, psychologie), je rozdílná a v jednotlivých oblastech proběhlo různé množství výzkumných aktivit. Nejvíce poznatků je pravděpodobně shromážděno k problematice percepce informací zrakem. Touto oblastí se zabývá informační vizualizace. Principem informační vizualizace je, že lidské oko (zrak) interpretuje zobrazená (vizualizovaná) fakta podstatně rychleji a mnohem efektivněji než text a proto se v aplikacích, které jsou na těchto zásadách vybudovány, lépe orientuje. S vizuálním vnímáním souvisí také problematika čtení z obrazovky počítačů. Mnoho studií porovnává schopnost uživatelů přijímat informace z obrazovek terminálů a počítačů a efektivitu tohoto procesu.

Systémy, které se zabývají jinými smysly než zrakem jsou rovněž zkoumány, jejich aplikace je však úměrná ekonomickému prostředí a zázemí pro výzkum Dnes jsou již například funkční systémy rozpoznávání řeči. Technologie rozpoznávání řeči umožňuje počítačům, které jsou vybaveny zařízením pro hlasový vstup (jako je mikrofon) interpretovat lidskou řeč. Tyto technologie se používají např. pro přepis nebo jako alternativní metoda interakce s počítačem [Wikipedia]. Tato komunikace může mít význam např. pro uživatele se zbytky zraku a může být kompatibilní i s grafickými uživatelskými systémy [Papík, 2001b].

Mezi další kognitivní aspekty vyhledávání informací patří i problematika hypertextu. Hypertext představuje odlišný přístup k organizaci a zpracování informací než tradiční vyhledávací systémy. Na myšlence hypertextu [16] je zajímavé především nelineární strukturování informací, které více odpovídá přirozenosti lidského myšlení asociovat v průběhu práce s textem další myšlenky.

Další zkoumanou oblastí je jazyk jako kognitivní proces. Již poměrně dobře popsanou problematikou jsou rozdíly mezi přirozeným a umělým jazykem. Problematika přirozeného jazyka v souvislosti s vyhledáváním informací zahrnuje především zpracování textů pomocí automatické indexace, která probíhá v automatizovaných informačních systémech. Ta se musí vyrovnat se zpracováním specifických jevů přirozeného jazyka. Dnes používané způsoby automatické indexace textů v přirozeném jazyce jsou založeny na výběru slov k indexování přímo z textu (na rozdíl od lidského indexátora, který po přečtení a posouzení textu je schopen zvolit k indexaci i slova, která v textu obsažena nejsou, ale vhodně ho charakterizují). Pro vyloučení slov, absolutně nevhodných pro indexování, se používá tzv. negativní slovník (slovník stop-slov), dalšími důležitými faktory jsou také počet výskytů slova v daném textu, frekvence výskytu slova v textu vztažená k délce tohoto textu, poměr frekvence výskytu slova v daném textu a v ostatních textech, resp. v jazyce obecně a konkrétní poloha výskytu slova v textu. Mezi jazykové problémy snižující přesnost (při vyhledávání) patří polysémie, resp. homonymie (slova s více významy), synonymie (tentýž koncept lze vyjádřit více slovy) a víceznačnost (konkrétní význam je vždy dán kontextem). Pomoc v řešení těchto problémů mohou poskytnout vhodně využitá metadata [Sklenák a kol., 2001].

Zpracování přirozeného jazyka (angl. natural language processing, zkr. NLP) je součást informační vědy, která pracuje s informacemi v přirozeném jazyce. Některé zdroje uvádějí, že se jedná o podobor umělé inteligence a lingvistiky, který studuje problémy obsažené ve zpracování přirozeného jazyka, zacházení s ním a jeho interpretace, věnovaná snaze přimět počítače „rozumět“ sdělením, psaným v lidském jazyce [Wikipedia]. Tento termín se také používá od 80. let k definování třídy softwarových systémů, které zacházejí s textem inteligentně.

Zpracování přirozeného jazyka je teoreticky motivovaná řada výpočetních technik pro analyzování a reprezentování přirozeně se vyskytujících textů (volných textů, angl. free text) na jedné nebo více úrovních lingvistické analýzy (např. morfologické, syntaktické, sémantické, pragmatické) za účelem dosažení zpracování jazyka podobného jako u člověka (angl. human like processing) pro řadu úloh nebo aplikací [Liddy, 2003].

Nejčastější aplikace NLP:

  • vyhledávání informací
  • výběr (extrakce) informací
  • zodpovídání otázek
  • sumarizace
  • strojový překlad
  • dialogové systémy

V českém prostředí se problematikou zpracování přirozeného jazyka zabývá např. Laboratoř zpracování přirozeného jazyka na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřuje se na „získání teoretických i aplikovaných výsledků v oblasti syntézy a rozpoznávání mluvené řeči (češtiny), lexikálních databází, reprezentace znalostí, reprezentace významu výrazů přirozeného jazyka a využití metod strojového učení pro desambiguaci korpusových dat“ [LZPJ].

Modely uživatele

Modely uživatele si získaly velkou pozornost výzkumníků v dialogových systémech založených na umělé inteligenci. Teoretický předpoklad těchto výzkumů byl, že flexibilní odpovědi uživatelsky orientovaného dialogu jsou možné jedině tehdy, když systém obsahuje model uživatele. Takový model by měl obsahovat vědomosti ohledně základních znalostí uživatele a také jeho záměrech a plánech ve vztahu k úloze, kvůli které je systém dotazován. Příkladem takového modelu je model MONSTRAT (viz dále).

Možnosti mentálních modelů v informační vědě jsou však SPARCK JONESOVOU hodnoceny spíše negativně: „přímý závěr vyvozený z analýzy v kapitole je pesimistický: i když předpokládáme velmi mocné systémové zdroje, daleko za možnostmi současných systémů, jsou obecně bližší hranice pro modelování, které mohou být dosaženy“ [Spark Jones, 1988, s. 341 [17], cit. dle Hjørland].

Myšlenka takového modelování je podle HJØRLANDA spojena s kognitivním hlediskem. Např. z hermeneutické perspektivy samotná idea modelování individuálního uživatele se zdá poměrně absurdní. Uživatelé jsou více nebo méně ovlivněni různými tradicemi nebo perspektivami (stejně jako návrháři systému). Z tohoto pohledu to, co by mělo být modelováno (nebo raději vyloženo), jsou epistemologická hlediska, která leží za uživatelovými způsoby interakce s literaturou a její reprezentací v databázích.

Je možné, že tento pohled začíná oblast knihovní a informační vědy ovlivňovat. Od roku 1992 se ale zatím neuskutečnilo mnoho výzkumů nebo aplikací, které by se blížily modelům jako MONSTRAT [Hjørland, 2005].

Kognitivní model jednotlivce je model samotného jednotlivce a jeho prostředí, představ (angl. images), očekávání, emocí, intencionality (záměrů, úmyslů), zkušeností, představivosti, intuice a hodnot, stejně jako konceptuálních znalostí oblastí působnosti, včetně citových (angl. affective domains), poznávání (kognice), percepce a pracovního prostoru, stavu znalostí (angl. knowledge state), problémového prostoru a stavu nejistoty [Ingwersen, 1992, s. 131-133].

Mentální modely uživatele

Mentální model skutečnosti je základem (kognitivního) učení a vychází z kódování skutečnosti v paměti. Jedná se o struktury poznatků, které si lidé vytvářejí za účelem pochopení a vysvětlení svých zkušeností. Mentální model je vnitřní reprezentace informací, která určitým způsobem souvisí s tím, co je reprezentováno. Může zahrnovat analogické i symbolické či propoziční (výrokové) formy reprezentace znalostí (mentální podoba toho, co jedinec ví o různých věcech, myšlenkách, událostech atd., které existují vně mysli) [Nakonečný, 2004] [Stenberg, 2002].

Různorodost individuálních kognitivních struktur v mysli každého lidského příjemce a původce potenciálních informací tvoří jeho model světa, zahrnující naděje (očekávání), intencionalitu, emoce, intuici a zkušenosti. Tyto struktury vzájemně jedna druhou ovlivňují během zpracování smyslových podnětů, potenciálních informací a znalostí a jsou zodpovědné za to, jak jedinec vnímá a chápe svět a sám sebe. Podle kognitivního hlediska je model nezbytný předpoklad pro další změny v osobních psychických stavech [Ingwersen, 1992].

V kognitivní vědě probíhají diskuze o mentálních reprezentacích či mentálních modelech od 80. let. Mentální modely a jejich metody poznávání hrají důležitou úlohu při koncipování textových a obrazových bází dat a jejich vztahu k metodám vyhledávání [Papík, 2000].

Například pro účely vizualizace informací na terminálech je nezbytná strukturace informací do struktur, které budou „podobné“ strukturám uživatelova myšlení. Poznání mentálních modelů uživatele je proto velmi podstatné. Existuje několik metod, jak tohoto poznání dosáhnout, nebo se alespoň co nejvíce přiblížit co nejobjektivnějšímu výsledku. Přehled a hodnocení mentálních a kognitivních modelů předkládá DANIELS [Daniels, 1986, s. 272-304, cit. dle Papík, 2001b]. Jak tento autor zdůrazňuje, všichni účastníci komunikace musí kromě svého mentálního modelu situace (vyhledávání) znát také model protější strany, jinak dorozumění není možné. Doporučuje se model, který analyzuje spíše individuálního uživatele než tzv. typického. Tam, kde uživatel není schopen přesně specifikovat informační požadavky, jsou vhodné implicitní modely.

Informační modely uživatele

STEINEROVÁ ve své knize Teória informačného prieskumu [Steinerová, 1996] konstatuje, že informační modelování je praktickou aplikací systémové analýzy a datové analýzy, jejímž cílem je navrhnout určitý systém na zpracování údajů. Jde o vyjádření konceptuálních struktur, které mají být zobrazeny v novém informačním systému. Tento způsob modelování se často uplatňuje i v IR. Základním typem modelu v informačním modelování je model entita – vztah – entita. Informační model je strukturovaný soubor pojmů a pravidel, které jsou vyjádřeny v symbolech s jejich vlastní sémantikou a syntaxí. Obyčejně se určí rozsah a kontext modelu, úhel pohledu, účel vytvářeného modelu. Jako příklad využití informačního modelování uvádí autorka model I3R a model MONSTRAT.

Expertní systém I3R (Inteligent Interface for Information Retrieval) vytvořili Drift a Thompson (1987). Tento systém má flexibilní rozhraní a umožňuje uživateli využít rozmanité poznatky na získání informací z DB o informatice (computer science). Obsahem systému je modelování uživatele ve formě stereotypů s cílem přizpůsobit interakci pro individuální uživatele a jejich zpětné vazbě [Steinerová, 1996].

Model MONSTRAT (MOdular functions based on Natural information processes for STRATegic problem treatment) je model funkcí zprostředkovatele, na jehož vývoji se podílel mj. N. J. Belkin. Tento model je založen na předpokladu, že je možné vytvořit inteligentní mechanismus, který je schopen porozumět informačním potřebám uživatelů a chovat se jako zprostředkovatel. Ingwersenův model MEDIATOR vychází právě z tohoto modelu. Oba modely jsou založeny na kognitivním hledisku, které předpokládá, že studium psychologických, mentálních a kognitivních struktur individuálních uživatelů může odhalit principy vyhledávání informací [Hjørland, 2005].

V další své práci vytvořila STEINEROVÁ [Steinerová, 2000] dva informační modely člověka, které modelují dva podstatné pohledy na určující úlohu člověka v informačním procesu. Jedná se o informační model člověka v individuálním průřezovém pohledu a informační model člověka v sociálním náhledu. Autorka rozlišuje tři základní úrovně člověka v informačním procesu – biogenní, psychogenní a sociogenní úroveň. Informační model člověka ve dvou úhlech pohledu odhaluje komplikovanost předmětu informační vědy, tj. komunikování informací ve společnosti v informačních procesech. Informační věda patří k syntetičtějším vědním oborům (jako např. filozofie), ve kterých se integrují humanitní a sociálněvědné aspekty spolu s dalšími matematickými, přírodními či technickými obory.

Závěr

Pro informační vědu je velmi důležité pochopení procesů lidského vnímání, zpracování a využívání informací během učení, myšlení, řešení problémů. Jen pokud tyto vnitřní procesy dostatečně pochopíme, bude pro nás jednodušší vytvářet informační systémy (včetně systémů vyhledávání informací) tak, aby poskytovaly uživatelům to, co od nich očekávají, a ponechávali jim prostor (časovou i mentální kapacitu) pro skutečně důležité aktivity – osvojování znalostí, celoživotní vzdělávání, uplatnění kreativity při překonávání pracovních problémů atd.

Kterýkoliv z kognitivních procesů – ať je to vnímání, pozornost, učení, paměť, myšlení, řeč, tvořivost nebo sociální poznávání – je pro oblast informační vědy důležitý a bylo by přínosné více prozkoumat jeho vztah k lidskému zacházení s informacemi.

Cílem informační vědy je nesnadná věc – zajistit, aby se ty informace, které jsou již někým vytvořeny a uloženy v nějakém informačním systému (chápaném v širokém smyslu – může se jednat jak o knihovnu, tak o komerční databázi), dostaly ke správnému uživateli, který je v danou chvíli potřebuje a pro kterého bude jejich využití přínosné [18]. V této otázce hrají poznávací procesy člověka nezanedbatelnou roli.

Vyhledávání informací je jednou ze stěžejních oblastí informační vědy. Velké množství nashromážděných informací nám nebude nic platné, pokud k nim uživatelům neumožníme snadný a efektivní přístup. To se stává velmi podstatným hlediskem v době, kdy jsme zahlceni velkým množstvím „informací“ na internetu, v médiích, v sociálním prostředí i v kontaktu s ostatními lidmi.

Při porovnávání informační a kognitivní vědy jsou zjevné mnohé společné rysy:

  1. V obou případech se jedná o disciplíny poměrně mladé (v porovnání s jinými obory, jejichž vývoj trvá i několik stovek let – např. matematika, filozofie, knihovnictví; o informační a kognitivní vědě lze hovořit přibližně od poloviny 20. století), které stále ještě do jisté míry vymezují své pole působnosti (přestože existuje mnoho jejich definic) a hledají své vlastní metody práce.
  2. Jedná se o obory vysoce interdisciplinární, resp. transdisciplinární – kromě toho, že využívají znalostí z mnoha dalších oborů, snaží se je také určitým způsobem zastřešit a propojit.
  3. Vznik a rozvoj obou oborů byl také velmi ovlivněn a provázán s rozvojem informačních a komunikačních technologií. Technické prostředky (počítače, informační systémy, umělá inteligence) slouží jako základní stavební kameny obou věd. Přesto je jejich využití pouze nástrojem, ne smyslem a cílem. Informační i kognitivní věda musí hledat své hlubší kořeny a souvislosti v úvahách filozofických, etických, psychologických. Kdykoliv se zabýváme otázkami poznávání a tedy lidského myšlení, nutně narazíme na otázky vědomí, emocí, individuálních rozdílů mezi jednotlivci, společenského kontextu.
  4. Za základní společné téma obou věd považuji otázku poznávání. V definicích informační vědy se sice mluví zejména o informaci a jejím přenosu, vzniku, zpracování, ukládání apod., osobně se však ztotožňuji s názorem, že informace se stává informací až při konfrontaci se znalostním fondem jedince – a zde se již dostáváme právě k procesu poznávání. Kognitivní věda se věnuje studiu získávání a používání znalostí a lidskému myšlení – tedy opět otázkám poznávání.
  5. Za další společný rys obou oborů lze považovat výčet disciplín, s nimiž každá z těchto věd spolupracuje, jejichž výsledky využívá a se kterými souvisí. Tyto dvě množiny se z velké části překrývají. Jak informační, tak i kognitivní věda využívají poznatky z oblasti lingvistiky, umělé inteligence, psychologie, počítačové vědy, lingvistiky, antropologie, filozofie.

V budoucnosti dojde k postupnému sbližování informační vědy a kognitivní vědy. Obě vědy se budou více prolínat a mohou se vzájemně obohacovat.

Seznam použité literatury:

  • BERKA, Petr. 2004a. Expertní systémy [online, ve formátu .pdf]. 2004 [cit. 2006-18-03]. Kap. 1, Umělá inteligence a svět expertních systémů: Historie a oblasti výzkumu v AI, zrod znalostního inženýrství. Dostupné z WWW: <http://lisp.vse.cz/~berka/docs/es_sl_ai.pdf>.
  • BERKA, Petr. 2004b. Expertní systémy [online, ve formátu .pdf]. 2004 [cit. 2006-18-03]. Kap. 2, Architektura expertních systémů: Problémové nezávislé expertní systémy a jejich složky, typy úloh. Dostupné z WWW: <http://lisp.vse.cz/~berka/docs/es_sl_es.pdf>.
  • CRICK, Francis. 1997. Věda hledá duši : Překvapivá domněnka. Vyd. první. Praha : Mladá fronta, 1997. 309 s. Kolumbus, sv. 136. ISBN 80-204-0633-6.
  • HAVEL, Ivan M. 2000. Věda o duši. Vesmír. 2000, roč. 79, č. 7, s. 363. ISSN 0042-4544.
  • HAVEL, Ivan M. 2004. Přirozené a umělé myšlení jako filozofický problém. Glosy.info [online]. 2004-12-03 [cit. 2006-01-25]. Dostupné z WWW: <http://glosy.info/texty/prirozene-a-umele-mysleni-jako-filosoficky-problem/>. ISSN 1214-8857.
  • HJØRLAND, Birger. 2005. Core Concepts in Library and Information Science (LIS) [online]. c2005 [cit. 2006-03-20]. Dostupné z www: <http://www.db.dk/bh/Core%20Concepts%20in%20LIS/home.htm>.
  • HOFFMANN, Matěj. 2004. Kognitivní věda z pohledu struktury vědeckých revolucí T. S. Kuhna [online]. 2004 [cit. 2006-02-15]. Dostupné z WWW: <http://www.cts.cuni.cz/new/index.php?Loc=ste&m=16&file=club_works.html&Lng=1>.
  • HUGHES, Antony; SPURGIN, Kristina. The Cognitive Perspective in Information Science Research [online prezentace ve formátu .ppt]. [cit.2006-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.infomuse.net/pres/301CogSci.ppt>.
  • INGWERSEN, Peter. 1992. Information Retrieval Interaction. London : Taylor Graham, 1992. x, 246 s. ISBN 0-947568-54-9. Dostupné také z WWW: <http://www.db.dk/pi/iri>.
  • INGWERSEN, Peter. 1996. Cognitive perspective of information retrieval interaction : elements of a cognitive IR theory. Journal of Documentation. 1996, vol. 52, no. 1, s. 3-50.
  • INGWERSEN, Peter; JÄRVELIN, Kalervo. 2004. Information Retrieval in Context. In Information Retrieval in Context, SIGIR 2004 IRiX Workshop, 29th July 2004, Sheffield, UK [online]. c2004 [cit. 2005-10-18]. Dostupné z www: <http://ir.dcs.gla.ac.uk/context>.
  • JIRKŮ, Petr; KELEMEN, Jozef. 1996. Kapitoly z kognitivní vědy : racionalita z hlediska chování, jazyka a logiky. Vyd. 1. Praha : Vysoká škola ekonomická, 1996. 104 s. ISBN 80-7079-787-8.
  • KULIŠŤÁK, Petr. 2003. Neuropsychologie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2003. 327 s., xvi s. barev. obr. příl. ISBN 80-7178-554-7.
  • Laboratoř zpracování přirozeného jazyka [online]. Poslední revize 2006-03-07 [cit. 2006-03-20]. Dostupné z WWW: <http://nlp.fi.muni.cz/nlp/aisa/NlpCz/LaboratorNLP.html>.
  • LIDDY, Elizabeth D. 2003. Natural Language Processing. In Encyclopedia of Library and Information Science. Editors: Miriam Drake. London : Marcel Dekker, 2003. Přístup k elektronické verzi publikaci pro Karlovu univerzitu z WWW: <http://www.dekker.com/sdek/issues~db=enc~content=t713172967>.
  • MARCHIONINI, Gary. 1998. Information seeking in electronic environments. New York, Cambridge : University Press. 1998, xi, 224 s. ISBN 0-521-58674-7.
  • NAKONEČNÝ, Milan. 2004. Psychologie téměř pro každého. Vyd. 1. Praha : Academia, 2004. 318 s. ISBN 80-200-1198-6.
  • PAPÍK, Richard. 2000. Dialogové vyhledávání a služby v kontextu člověk – počítač. Praha, 2000. 117 s. + 2 příl. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví 2000. Školitel Marie Königová, oponenti Vladimír Smetáček, Rudolf Vlasák.
  • PAPÍK, Richard. 2001a. Vyhledávání informací I. Umění či věda? Národní knihovna. 2001, roč. 12, č. 1, s. 18-25. ISSN 1214-0678.
  • PAPÍK, Richard. 2001b. Vyhledávání informací II. Uživatelské rozhraní a vlivy oboru „human-computer interaction“. Národní knihovna. 2001, roč. 12, č. 2, s. 81-90. ISSN 1214-0678.
  • REITZ, Joan M. 2004. ODLIS : Online Dictionary of Library and Information Science. Westport (CT) : Libraries Unlimited, 2004-04-30 [cit. 2005-11-06]. 800 s. Dostupný také online z WWW: <http://lu.com/odlis/>. ISBN 1591580757.
  • SAMEK, Tomáš. 2000. Dočkáme se „informační antropologie?“ : O jednom interdisciplinárním rozměru informační vědy. In Acta bibliothecalia et informatica. Opava : Slezská univerzita, 2000. ISBN 80-7248-095-2. s. 5-19.
  • SKLENÁK, Vilém a kol. 2001. Data, informace, znalosti a Internet. Vyd. 1. V Praze : C.H. Beck, 2001. xvii, 507 s. (C.H. Beck pro praxi). ISBN 80-7179-409-0.
  • SOUČKOVÁ, Martina. 2003. Aspekty vztahu člověk-počítač s důrazem na uživatelské rozhraní. Praha, 2003. iv, 89 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií 2003. Vedoucí diplomové práce Richard Papík.
  • STEINEROVÁ, Jela. 1996. Teória informačného prieskumu. 1. vyd. Bratislava : Slovenská technická knižnica – Centrum VTI SR, 1996. 262 s. ISBN 80-85165-58-9.
  • STEINEROVÁ, Jela. 1998. Tvorba informačných produktov : Nové prístupy informačnej vedy. 1. vyd. Bratislava : Centrum vedecko-technických informácií SR, 1998. 130 s. ISBN 80-85165-73-2.
  • STEINEROVÁ, Jela. 2000. Základy filozofie člověka v knižničnej a informačnej vede. In Knižničná a informačná veda na prahu informačnej společnosti : filozofický, systémový a historický pohľad. Zprac. Šrefan Kilmlička, Jela Steinerová, Gabriela Žibritová, Dušan Katuščák. 1. vyd. Bratislava : Stimul, 2000. s. 9-55.
  • STENBERG, Robert J. 2002. Kognitivní psychologie. Vyd. 1. Praha : Portál, 2002. 636 s. ISBN 80-7178-376-5.
  • ŠKRNA, Jindřich. 2002. Interaktivní vyhledávání informací. Národní knihovna, 2002, roč. 13, č. 1, s. 7–19. ISSN 1214-0678.
  • TDKIV - Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy (báze KTD) [online]. 2002. Praha : Národní knihovna České republiky, Odbor knihovnictví, c2002- [cit. 2005-11-06]. Dostupné z WWW: <http://www.nkp.cz/o_knihovnach/Slovnik/index.htm>.
  • THAGARD, Paul. 2001. Úvod do kognitivní vědy : mysl a myšlení. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. 231 s. ISBN 80-7178-445-1.
  • VAŇKOVÁ, Irena. 2002. Lingvitstika mysli a těla : Zkoumajíce svou řeč, neomylně sami vyzkoumáni budeme. Vesmír. 2002, roč. 81, s. 627 - 629. ISSN 0042-4544.
  • VICKERY, Brian C.; VICKERY, Alina. 2004. Information Science in Theory and Practice. 3rd rev. and enlarged ed. München : K. G. Saur, 2004. 400 s. Dostupné také přes Gale Virtual Reference Library. Thomson Gale. ISBN 3-598-11658-6.
  • Wikipedia : The Free Encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida, USA) : Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2006-03-08]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page>.
  • WILSON, T. D. 2000. Human information behavior. Informing science, 2000, vol. 3, no. 2, s. 49-55. Special Issue on Information Science Research. Dostupný také z WWW: <http://inform.nu/Article/Vol3/v3n2p49-56.pdf>. ISSN 1547-9684.

Poznámky:

1. Elektronickou verzi této publikace je možné zdarma získat na <http://www.db.dk/pi/iri>.

2. viz stránky kurzu Kognitívne vedy, pořádaného Katedrou matematiky CHTF Slovenské technické univerzity v Bratislave a Katedry humanistiky MFFI Univerzity Komenského v Bratislave <http://math.chtf.stuba.sk/kog_vedy.htm> nebo název knihy slovenských autorů Rybár, Ján; Beňušková, Ľubica; Kvasnička, Vladimír (eds.). Kognitívne vedy. Bratislava : Kalligram, 2002. 357 s. ISBN 80-7149-515-8.

3. Cognitive Science Society prezentuje svou činnost na webových stránkách <http://www.cognitivesciencesociety.org/>

4. multidisciplinární Cognitive Science je oficiálním časopisem Cognitive Science Society. Členství v této odborné společnosti zahrnuje i přístup k elektronické verzi časopisu. Více informací na <http://www.cognitivesciencesociety.org/about.html>.

5. Kognici autoři definují jako chápání, získávání a zpracování znalostí, nebo v užším významu jako myšlenkové procesy

6. Pojem „paradigma“ a spojení „paradigmatický posun“ je použit ve smyslu Kuhnovy knihy Struktura vědeckých revolucí, která je dostupná i v českém překladu [KUHN, T.S. Struktura vědeckých revolucí. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1997. 206 s. ISBN 80-86005-54-2.]

7. Jsou to: umělá inteligence, studium komunikace, studium kompozice, počítačová věda, kybernetika, teorie rozhodování, fuzzy logika, informační psychologie, informační sociologie, informační ekonomie, lingvistické aspekty informace, lexikografie, logika, výzkum masové komunikace, metavěda, operační výzkum, filozofické problémy v LIS, scientometrie, sémantika, sémiotika, systémová analýza, systémová teorie, teorie poznání [Hjørland, 2005].

8. Znalosti experta jsou ovšem takového charakteru, že je nelze získat pouze z dat, často vycházejí z jeho zkušeností, z toho, co v praxi „funguje“, a dají se pouze obtížně jazykově vyjádřit.

9. Ze zahraničních prázdných expertních systémů je možné uvést např. EXSYS (výrobcem je stejnojmenná firma), Nexpert Object (firmy Neuron Data) či Clips (NASA), z českých systémů např. FEL-EXPERT (FEL ČVUT Praha), EQUANT (UI AV ČR), SAK a NEST (oba systémy VŠE Praha) [Berka, 2004b]

10. Paralelní zpracování úloh více odpovídá zpracování informací v mozku. Běžné počítače naproti tomu zpracovávají úlohy sériově.

11. SARACEVIC, T; et al. A study of information seeking and retrieving : Backgroung and metodology. In Readings in information retrieval. San Francisco : Morgan Kaufman Publ., 1997, s. 175-190.

12. V létě roku 2005 vyšla nová kniha autorů Ingwersena a Järvelina, která se k tomuto posunu hlásí přímo svým titulem The Turn. [INGWERSEN, Peter; JÄRVELIN, Kalervo. The Turn : Integration of Information Seeking and Retrieval in Context. Kluwer Academic, 2005. XIV, 448 s. The Information Retrieval Series, Vol. 18. ISBN 1-4020-3850-X.]

13. Ingwersen používá pojem intermediary – zprostředkovatel – jak pro člověka, tak pro stroj. Jedná se o osobu nebo mechanismus fyzicky umístěný mezi IR systémem a uživatelem s účelem transformovat interaktivně požadavek na informaci do formulace dotazu, která odpovídá vyhledávacím komponentám daného systému.

14. SIGIR – ACM Special Interest Goup in Information Retrieval (viz <http://www.acm.org/sigir/index.html>) se zaměřuje na otázky sahající od teorie k požadavkům uživatelů v aplikacích počítačů při akvizici, organizaci, uchovávání, vyhledávání a distribuci informací.

15. Např. tyto práce INGWERSEN, P.; WILLIAMS, M.E. Cognitive information retrieval. In Annual Review of Information Science and Technology (Vol. 34, 1999-2000). Meford (NJ) : Information Today, 2001. ISBN 1-57387-093-5., s. 3-52.; KIM, K.S.; ALLEN, B. Cognitive and task influences on Web searching behavior. Journal of the American Society for Information Science and Technology. Jan 2002, vol. 53, no. 2, s. 109-19. ISSN 1532-2882.; TODD, R. Back to our beginnings: Information utilization, Bertram Brookes and the Fundamental Equation of Information Science. Information Processing & Management. 1999, vol. 35, s. 851-870.

16. Základní koncepci této myšlenky navrhl již v roce 1945 Vannevar Bush. Termín "hypertext" vytvořil v roce 1963 Ted Nelson.

17. SPARCK JONES, K. Realism About User Modeling. In User Models in Dialog Systems. Alfred Kobsa, Wolfgang Wahlster (eds.) ; with contributions by S. Carberry ... [et al.]. Berlin ; New York : Springer-Verlag, c1989. xi, 471 s. ISBN 0387183809.

18. Jak říká N. Wiener: „Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi“

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
PILECKÁ, Věra. Kognitivní aspekty procesu vyhledávání informací. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 9 [cit. 2024-11-14]. urn:nbn:cz:ik-12726. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12726

automaticky generované reklamy

Máme tu 2 komentářů

Opraveno. Díky za upozornění.