Na začátku tohoto roku byl zveřejněn dokument, který navrhuje základní principy, přístupy a problémové oblasti týkající se informační politiky ve vzdělávání. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR by mělo do 31. března t.r. předložit vládě ke schválení Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání. Nyní je proto k veřejné diskusi předložen návrh této koncepce. Vzhledem k tomu, že koncepce kombinuje proces vzdělávání s knihovnicko-informačními službami a tím zmiňuje i oblast vzdělávání knihovníků a funkce sítě knihoven, domnívám se, že by tento dokument měl být diskutován také na "stránkách" časopisu Ikaros. Tento můj článek je tedy prvním takovým příspěvkem do diskuse a doufám, že další budou následovat.

Koncepce je dokument, který vychází z široce diskutovaných a přijímaných stanovisek a přístupů aplikovaných například v rámci Evropské unie. Z toho vyplývají dva jednoduché závěry. Za prvé, že koncepce tedy nebude nijak kontroverzním či objevným dokumentem, neboť nejenom, že zpracovává problémy již řešené v jiných státech, ale navíc navrhuje opatření, kterým by se stejně žádná vyspělá země, za kterou se chceme považovat, nemohla vyhnout - vývoj informační společnosti a procesy globalizace a evropské integrace nás totiž ovlivňují zvenčí. Z toho vyplývá druhý závěr, že diskuse by se neměla zabývat dilematem, zda chceme nebo nechceme rozvíjet informační společnost v České republice, ale jak to budeme dělat.

Z prvního závěru pravděpodobně také vyplývá skutečnost, že koncepci lze jen málo vytknout a většinu stanovisek a návrhů lze akceptovat bez větších výhrad. Můj komentář se tedy zaměřuje na několik oblastí, které považuji za důležité, a spíše než jako opozice vůči textu koncepce se jedná o zdůraznění některých skutečností.

1. Role technologií

Technologický vývoj je důležitým faktorem, který ovlivňuje vývoj informační společnosti a do jisté míry také umožnil její vznik, ale jistě není nejdůležitějším činitelem. Daleko důležitější pro vznik informační společnosti, připravenost pracovní síly a systém vzdělávání jsou schopnosti práce s informacemi, spíše než ovládání techniky. Proto je důraz kladen na roli vzdělávacího systému a knihoven, spíše než na telekomunikace. Nezbytným krokem pro vznik informační společnosti je jistě odstranění monopolů v komunikačních službách či zajištění připojení škol a knihoven k Internetu, samo o sobě však informační společnost zdaleka nevytváří. Právě proto se mi zdá návrh zavedení ICT koordinátora do škol a knihoven jako poněkud nešťastný nápad. Jistě, že řeší praktický problém lokálních škol a knihoven, ale dovedu si představit, jak takový ICT koordinátor bude vypadat v praxi: mladý nezkušený pedagog/knihovník, který čirou náhodou umí pracovat s počítači, stará se o místní síť a všichni na něj nechávají vlastní problémy s počítači. O sofistikovaném přístupu k zavádění ICT do praxe nemůže být ani řeč, navíc jeden člověk skutečně neřeší problém: změnit by se měl systém a lidé v něm, nikoli zavedení ICT agentů řešících problémy za ostatní.

2. Vzdělávací systém

Skutečně klíčovou je změna vzdělávacího systému a vzdělavatelů v něm činných. Pokud chceme vychovat flexibilní a konkurenceschopnou pracovní sílu, musí ji připravovat pedagogové připravení na nároky informační společnosti. Samotné zvládnutí užívaní ICT při výuce není takovým problémem jako smysluplná, cílená a metodicky účinná výchova k využívání ICT při řešení problémů a rozhodování. To zvládne jedině zdatný nebo dobře vyškolený pedagog, zbytek bude považovat za supervýkon napsání domácího úkolu v programu MS Word. Koncepce se tedy naprosto správně zabývá nejen samotným tréninkem k informační společnosti, ale především celoživotním vzděláváním a rekvalifikací učitelů a knihovníků.

3. Role knihoven

V této souvislosti se mi velice líbí propojenost systému knihovnicko-informačních služeb se systémem vzdělávání. Role knihoven a knihovníků je zde velice významná, a zároveň znamená velké nároky na připravenost a vybavenost knihovnické sítě jak technickým, tak i personálním vybavením. Nemyslím, že by každá škola měla zakládat vlastní knihovnu, v digitálním světě, kde vzdálenost a fyzická lokace nehrají roli, je snazší propojit stávající knihovny a jejich fondy se sítěmi škol a zpřístupnit tak vědění většímu počtu uživatelů a zároveň vyškolit budoucí pracující k praktickým návykům, jak získat a jak zacházet s informacemi. Myslím, že výhody, jaké by taková spolupráce pro obě strany měla, jsou velice pěkně popsány v koncepci, jako jedna z nejvýznamnějších se mi jeví posílení vědecko-výzkumných aktivit různých vzdělávacích ústavů a multikulturní dimenze v komunikaci prostřednictvím ICT zvyšující připravenost vstupu do Evropy.

4. Deviace

S prorůstáním ICT do společnosti ovšem vzniká i celá řada rizik a negativ, která jsou částečně také zmíněna v dokumentu Koncepce. Zavádění ICT do procesů rozhodování, tvorby znalostí a zjišťování informací přináší velký stupeň závislosti, který s sebou nese řadu dalších rizik: citlivost, možnost zneužití či nové druhy kriminality. Neustálá interakce s virtuálním prostředím navíc může způsobovat různé formy závislostí, informačních deviací či přeformulování hodnotových žebříčků a morálních postojů. Studie věnované informační společnosti dále ukazují, že dochází ke zvětšování sociálních rozdílů mezi informačně chudými a bohatými, a to v rámci různých sociálních, etnických a věkových skupin, ale také v rámci různých regionů a politických režimů. Tyto jevy jsou provázány se vznikem informační společnosti a nelze je ignorovat. Výchova a celoživotní učení by se tedy měly zaměřit také na prevenci proti těmto jevům a připravenost k jejich zvládání. Tedy nejen sytém vzdělávaní a poskytování knihovnických služeb by měl zaručit rovnost přístupu k informacím a vzdělání, ale také by toto mělo být součástí výuky samotné a mělo by se to promítat do vzdělávacího procesu. Zatímco první podmínka je splněna, druhá se jen těžko naplňuje a bude pravděpodobně vyžadovat daleko rasantnější zásah do současného stavu vzdělávatelů.