Tématem 2. ročníku zářijové konference Knowledge – Research – Education (KRE11), jejíž hlavní směry jsou obsaženy v samotném názvu, bylo měření výzkumu. Podle Martina Svobody, ředitele pořádající Národní technické knihovny, bylo cílem svést dohromady univerzitní hodnostáře, vedoucí pedagogy akademické obce, personál knihoven a vydavatele, a usnadnit tak debatu o trendech a politikách, jimiž jsou formovány jejich zájmy. Společně s pražskými ČVUT a VŠCHT do Ballingova sálu přivedli odborníky, kteří během 24 hodin nastínili svůj pohled na problematiku vztahu poznání, výzkumu a vzdělávání a vyslovili názory na budoucí vývoj.

Po přivítání účastníků vystoupil James V. Staros z University of Massachusets v Amherstu, který se zaměřil na evaluační systémy ve Spojených státech, protože podle jeho názoru jsou v USA tyto systémy dobře rozvinuty. Připomněl klasifikaci institucí vyššího vzdělávání od Carnegie Foundation, která funguje od roku 1970 a dále pohovořil o různých kritériích hodnocení výkonu univerzit.

James V. Staros zdůraznil, že není možné přímo porovnávat produktivitu ústavů působících v nesouvisejících oborech (např. chemie a politologie)

Štěpán Jurajda z CERGE-EI ve svém energickém vystoupení (které vyvolává nutnost si ještě jednou prohlédnout jeho prezentaci) pokládal mnoho řečnických otázek: Jaká je produktivita české vědy? Jaký vliv na výstup má změna ve financování? Která odvětví vědy jsou více produktivní? Nebo jakou část z veřejných financí použít na financování např. sociálních věd a kolik dát na jiná odvětví...? Hlavní myšlenka, tedy že evaluační metodologie rozhodují o tom, jaké činnosti se vědci věnují, ve vystoupení zaznívala neochvějně. Tyto metodologie jsou přitom často založené na bibliometrii, která nás přivádí k hlavnímu problému: „Na obsahu nezáleží. Hlavní je rozsah a podobné faktory,“ zdůraznil Jurajda. A vzápětí posluchače seznámil s nejdůležitějšími problémy českého bodového systému: Arbitrární alokace napříč disciplínami nebo mezi základním a aplikovaným výzkumem. Výstupy, které nejsou nikým kontrolovány. A nebo národní časopisy, které dokáží efektivně a zcela manipulovat celým systémem: „Například titul Transformation in Business and Economics měl v roce 2010 devadesátiprocentní sebecitování. Anebo třetí nejvyšší impakt faktor v ekonomice zase nalezneme u nějakého dalšího sotva vzniklého litevského časopisu!“ Následně se Jurajda opřel i do českých impaktovaných titulů ve svém oboru: „Národní časopisy jsou jistě důležité, ale kolik jich je zapotřebí a jak chápat jejich impakt faktor, který přímo ovládají?

Štěpán Jurajda (vlevo) pokračoval ve výkladu o zásadních problémech českého bodového systému i o přestávce. Na snímku v rozhovoru s ředitelem knihovny Martinem Svobodou.

Důvěra je zásadním momentem

Erik Arnold uvedl audit České republiky v mezinárodním kontextu upozorněním, že národní systémy pro výzkum a vývoj jsou nesmírně komplexní a hodnotit jejich stav je obtížné. Z předložených zjištění vyplývá, že stát se snaží reformovat výzkum, vývoj a inovace už dvě dekády a management výzkumu potřebuje modernizaci. Česká republika má podle zjištění Technopolisu nízký podíl zahraničních pracovníků (dáno též jazykovou bariérou) a chybí jí strategie na národních i institucionálních úrovních. Audit doporučuje evaluaci méně mechanistickou a spíše orientovanou na soulad s cíli. Evaluační metodologie se musejí dívat dále než jen na výsledky – je třeba, aby se zaměřily na důsledky projektů, programů, sekčních a národních politik, to vše v souladu s mezinárodními praktikami. A ve světle nadcházející debaty o vývoji národní politiky pro vědu, výzkum a inovace po roce 2015 je třeba urychleně zavést evaluační praktiky zaměřené na vyhodnocení dopadu resortních i národních politik (realizované ex-post).

Eric Arnold opakuje, že zvláště v tak vzdělané komunitě jako je ta akademická si nemůžeme dovolit nahradit důvěru aritmetikou. Právě vypočítavost musíme nahradit důvěrou. Na snímku vedle něj zprava: Nancy Fosterová, James V. Staros, Jitka Moravcová.

Zajímavé bylo sledovat porovnání systémové organizace vzdělání, výzkumu a vývoje v různých státních zřízeních: Arnold porovnal český systém s finským dvoupilířovým, který považuje za vysoce efektivní (jednou za tři roky stanoví směr, kterým se vydat dále). V norském trochu vázne centrální koordinace agenturou pro výzkum a inovace; omezení představuje i ministerstvo vědy ve Francii. „Žádný systém není dokonalý,“ opakuje Eric Arnold, „každý má nějaká omezení. Musíte zkrátka najít vyvážení mezi centralizací a koordinací.“ A vzápětí předkládá jistý portrét dokonalé Rady: funguje jako otevřená aréna pro konsenzus, je vědecky, průmyslově i politicky legitimní, shromažďuje strategickou inteligenci, stanovuje dlouhodobé strategie vývoje, koordinuje vertikálně, horizontálně i v čase, je velmi transparentní ve vztahu k vládě i veřejnosti, je nezávislá natolik, že dokáže přinést změnu a jasně komunikuje s vládou.

Eric Arnold považuje za velmi důležitý kontext: „Před několika lety jsme navrhli finský model. Ale kulturní i historický kontext a míra důvěry jsou zásadní, a v České republice v porovnání s jinými zeměmi velmi rozdílné. Ze všeho nejvíce je zde nutné vážně si pohovořit o důvěře,“ uzavírá rezolutně.

Sociální antropologie v akademických knihovnách

Sociální antropoložka Nancy Fosterová uzavřela přednáškovou část tématem participatorního designu akademických knihoven. Takovým termínem označujeme stav, kdy se budoucí uživatelé místa podílejí na jeho konceptualizaci a následném vývoji. „V případě akademických knihoven nám participatorní design umožňuje poznat, jak studenti pracují a jak jejich práci co nejvíce podpořit,“ přibližuje antropoložka. Je samozřejmě rozdíl v prostředí, ve kterém design uplatňujete. V akademické knihovně v rámci River Campus Libraries, Univesity of Rochester se však cítila doslova jako doma: „Vylepšení děláte pro sebe,“ směje se.

Nancy Fosterová seznamuje s prvotními návrhy nového rozložení prostoru knihovny. Je založen na připomínkách a návrzích jejích uživatelů.

Prvním krokem bylo získat respondenty a definovat si cíle. Každý je expertem v něčem, nikdy ne všichni ve všem. Ve druhém kroku tým výzkumníků zjistil, co respondenti chodí do knihovny dělat a jak v ní pracují. A vymezili prostorové a technologické potřeby uživatelů. Do mapy kampusu zakreslili, kudy studenti chodí, kde se cítí dobře. Nechali studenty fotit svá přirozená prostředí a pak o svých fotografiích hovořit. Podle Fosterové bylo cílem vybudovat ve fyzickém prostoru knihovny prostředí přirovnatelné k Facebooku, tedy takové, které je pro uživatele velmi návodné a svou konfiurací mu umožňuje provedení konkrétních akcí (odborně označováno termínem affordance). Proces participatorního designu podle ní trvá dlouho, je drahý a zapříčiňuje konflikty. Ale výhody jsou značné. Poznatky, přání a požadavky od respondentů předali výzkumníci architektovi. Ale jeho výsledný návrh následně rozstříhali a dali studentům, kteří všechny díly skládačky přemístili podle svého. Výsledkem je světlé, prostorné, příjemné, prostě dokonalé místo k práci. Tato metoda má však podle Fosterové ještě další rozměr: „Změnou neprošla jen knihovna – účastí v projektu s využitím participatorního designu jsou změněni i sami lidé.“

Neviditelná, ale důležitá propojení

Druhý den konference začal Joep Verheggen prezentací souboru nástrojů SciVal, následován Jeffem Clovisem z firmy Thomson-Reuters, který pohovořil o různých bibliometrických indikátorech k měření výzkumného výkonu. Vystoupení řečníků zakončil Jaroslav Machan z akciové společnosti Škoda Auto, který posluchačům přiblížil spolupráci mezi akademickou a výrobní sférou.

Jeff Clovis, původně biolog, pracoval třicet let pro Eugena Garfielda v ISI. Do Prahy přijel jako zástupce korporace Thomson-Reuters.

Vrcholem konference byla odpolední panelová diskuze, na které se u dlouhého stolu sešli Jaroslav Machan ze Škoda Auto a.s., Jitka Moravcová z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (rovněž odborný garant mezinárodního auditu vědy, výzkumu a inovací při Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy) a Milan Pospíšil z VŠCHT Praha, James V. Staros z University of Massachusets v Amherstu, Nancy Fosterová z River Campus Libraries Univesity of Rochester a Eric Arnold z britského Technopolisu.

Arnold na začátku připomněl, že propojení mezi akademickou sférou a výzkumem nejsou vždy úplně viditelná, ale jsou velmi důležitá. A přidal příběh z praxe: „Detailně jsme studovali sérii výzkumných kroků ve švédské telefonní společnosti, která, asi před třiceti lety, začínala pracovat na druhé generaci mobilních telefonů. Jejich vývojář šel na 3 univerzity a mluvil o technických problémech, se kterými se během vytváření návrhů potýkal. To nastartovalo zájem o tuto oblast mezi doktorandy a začalo vznikat mnoho výzkumných projektů.“ Podle Arnolda bylo na činnosti univerzity velmi jasně vidět, jak toto seznámení studentů s praxí ovlivnilo jejich další směrování. Postupem času se stejnou cestou vydávalo velké množství budoucích magistrů a doktorů a Švédsko mohlo vyprodukovat dostatečné množství odborníků k tomu, aby se firma Ericsson stala jednou ze tří nejdůležitějších světových dodavatelů mobilních zařízení.

První den konference zakončila prohlídka budovy knihovy (včetně střechy) a přesun historickou tramvají na společenský večer v Obecním domě

Dědictví bodového systému

Ředitel Národní technické knihovny Martin Svoboda pak coby moderátor diskuze uvedl téma, které „nás tady v Česku hodně zajímá“ – přechod od stávajícího hodnocení výstupu a distribuce prostředků na podporu výzkumu na systém nový. Přechod samozřejmě není okamžitý a zainteresovaní lidé řeší problém, jak si počínat v poměrně značné časové prodlevě před plným uvdením nových pravidel do praxe . „Člověk nemusí vymýšlet pořád něco nového, když je už něco dobře vymyšleného,“ uvedl své myšlenky Jaroslav Machan výrokem, který se později v debatě ještě objevil. Milan Pospíšil vyjádřil naději, že to dobré ze starého systému v hodnocení zůstane a celek bude jako takový vylepšen. Očekává, že období přechodu bude náročné a vyžadující intenzivní mezioborovou spolupráci.

Jitka Moravcová své povědomí o změně, na níž se má pracovat během následujících dvou let,  shrnula do jedné věty: „Nový systém bude úplně jiný.“ Podle ní však rozhodně nebude chybět konfrontace s vyspělými zahraničními subjekty. Připomněla, že situace ve vědě výzkumu a inovacích se v ČR v posledních letech výrazně zlepšila. „Máme více publikací, více citací, více mezinárodní spolupráce..., ale pořád jsme pod evropským průměrem a čeká nás hodně práce.“  

Nový způsob hodnocení má být komplexnější a nebude založeno jen na mechanickém přepočítávání. To zároveň znamená, že bude o něco složitější a pomalejší. Odstraní se ale například riziko, že se organizace nebude věnovat aktivitám v nových oborech (protože hodnocení je odvozeno od výsledků dosažených v minulém období). S tím se ztotožnil James Staros, když vzpomněl na staré časy svých doktorských studií, ještě před prvním sekvenováním DNA: „Musíme pamatovat na podporu nového základního výzkumu, protože ten bude živit budoucí vývoj společnosti.

Postupná změna udrží systém stabilní

„V přechodném období bychom se hlavně měli snažit vysvětlit, co je smyslem hodnocení. Že to není to bič na organizaci, ale spíše doporučení, jak se instituce může zlepšit a na co se má zaměřit,“ vysvětluje Moravcová. Vysvětlením, proč nelze změnu v systému hodnocení provést rychleji než dejme tomu od roku 2015 může být varování ekonomů, že změny musí být postupné, aby se systém nerozkolísal a nestal se nestabilním.

Eric Arnold zmínil myšlenku uplatnění systému založeného na důvěře: „Řekněte nám o svých plánech a my vám je zafinancujeme.“ Právě důvěra v českém kontextu ale podle něj výrazně chybí, což byl moment, který se mezi panelisty objevoval opakovaně: Jaroslav Machan skepticky poznamenal, že dva roky je dlouhá doba, během které lobbisté systém „zase zkroutí, takže bude nepoužitelný.“ A po chvíli vyplynula Arnoldova fascinace českou povahou: „Jakmile o něčem začneme hovořit, hned se v české společnosti vynoří obava, že někdo něco zmanipuluje.“ Řešením je podle něj spolupráce a transparentnost.

"Současný systém nutí výzkumníky, aby honili body namísto vymýšlení potřebných věcí." Takto ředitel knihovny otevřel debatu, ve které se snažil najít odpověď na otázku, co dělat po budoucí tři čtyři roky, než nový systém hodnocení výstupů začne platit. K jasnému rozřešení se ale fórum nakonec nedopracovalo.

Jitka Moravcová připomněla, že Rada pro výzkum, vývoj a inovace v současné době zpracovává metodiku zohledňující specifika důležitá pro různé obory. Metodika se bude neustále zpřesňovat a vytvářet se bude v širokém konsenzu. Na rozdíl od současného unikátně českého systému bude rovněž vycházet ze zahraniční praxe, bude si brát to nejlepší a uplatnitelné na naše podmínky z funkčních systémů finského, švédského, nizozemského, britského a dalších. K otázce důvěry dodala, že ideální a nezneužitelný systém zkrátka neexistuje. „Kontrolní mechanismy tam budou, ale musíme taky zvýšit společenské povědomí. Nikdo není perfektní.“

V závěru se panelisté vrátili k otázce samotné možnosti, míry přesnosti a limitů hodnocení kvality organizace, školy nebo jednotlivce na základě určitých existujících nástrojů. Bibliometrie je totiž jistě důležitou součástí hodnocení kvality, ale nemůže být jedinou, jak zmínil Milan Pospíšil. Ten rovněž nastínil nástroje, které jsou pro aplikované vědy ještě důležitější: účast vědců v grantech, uznání pracovníka vědeckou komunitou či trend výkonnosti pracoviště.

Univerzitní knihovny se mění ve vědecká centra

Tečkou za dvoudenní konferencí bylo krátké zamyšlení nad pozicí univerzitní knihovny. Podle zkušeností Jamese Starose mění univerzitní knihovny účel své činnosti a namísto skladišť statických informací se stávají vydavateli a shromažditeli dokumentů v duchu otevřeného přístupu, prvotními vydavateli dokumentů pro kurzy či závěrečné práce. Profesor seznámil posluchače s praxí federálních agentur, které ve Spojených státech platí výzkum. Ty vyžadují, aby výzkumník kromě samotného výstupu bádání po určité době zveřejnil i data, se kterými pracoval. A právě zde se ukazuje výrazná funkce knihoven. Jsou to centra aktivních informací.

Pozice knihoven však stále není tak silná jako pozice odborných časopisů, domnívá se Nancy Fosterová, což samozřejmě autory dostatečně nemotivuje. Jako outsider nepůsobící v univerzitním systému Eric Arnold zdůraznil rozdíl mezi přístupností univerzitních systémů pro akademické pracovníky a uživatele z jiných sfér. „Produkce znalostí by se měla dít napříč celou společností, nejen na univerzitách,“ míní. „Ještě že máme Google, protože dokáže všechno najít,“ uzavírá bez nadsázky.

Program, prezentace a fotogalerie z letošní konference jsou přístupné ze stránek Národní technické knihovny. Téma setkání v roce 2012, které znovu proběhne na její půdě v pražských Dejvicích, bude upřesněno počátkem příštího roku. Už dnes je ale znám termín konání: 4. – 5. října 2012.