Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kulturní dědictví a památková péče

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Kulturní dědictví a památková péče

0 comments

Nezdolné čtenářky a houževnatí čtenáři Ikara, když mám něco říci o kulturním dědictví, připadá mi to dnes, jako bych se nořil do bažin ptydepe, tolik se toho o něm nyní namluví. Ale přece se toho odvážím, protože je záhodno nepodléhat vyprazdňování významu slov, k němuž dochází, stavějí-li se příliš vehementně na piedestal. Nechci tu však uvažovat o takovýchto odtažitých věcech, mám na mysli něco obyčejnějšího. Nadužívání slov o kulturním dědictví, jehož jsme v našich kruzích dnes a denně svědky, je mi dokladem, že právě ono kulturní dědictví se nám stále více stává břemenem, se kterým si jen málo dovedeme poradit. Docela se někdy hovoří o tom, že Evropa s sebou vláčí závaží tradice. Bude tedy dobře se nad těmito otázkami zastavit, poněvadž zcela nepochybně souvisejí s digitalizací v knihovnách, tvoříce její širší pozadí.

Základem jakékoli smysluplné a rozumné činnosti, jakéhokoli smysluplného a rozumného myšlení musí být rozlišování. Bez toho se vystavujeme nebezpečí rozplizlosti, ba chaosu. Ale mám obavy, že právě rozlišování se promluvám o kulturním dědictví až trestuhodně nedostává. Sice všichni bezpochyby víme, že máme co do činění s jeho dvěma stránkami - jednak s fyzickými či materiálními věcmi, jednak s jejich mentálními či intelektuálními obsahy, nicméně nám to hned poté, co to vyslovíme, vymizí z paměti, okamžitě na to zapomeneme. Pak ovšem o kulturním dědictví mluvíme velice svévolně a také s ním značně svévolně zacházíme. Purismus a bezostyšnost jsou než jen dvěma stranami téže mince, jejíž měnou je nerozlišování. Splývání věci a jejího významu je stejné jak pro duchaprázdný primitivismus, tak pro sofistikovanou intelektuální předpojatost. Společná je jim samolibost mínění o tom, co je správné, pravdivé a skutečné. A tak jde v obou případech o hájení ryze partikulárních - profesionálních, sociálních, ekonomických (nehodící se škrtněte a podle libosti doplňte další) zájmů, kterým se přičítá jakýsi obecný, totální charakter nebo vyšší hodnota. Takové nerozlišování je světem utkvělých zkostnatělých představ, jakkoli zdůrazňuje tu svou odbornou serióznost, tu svou pragmatickou flexibilitu. Horovatelé pro hodnoty kulturního dědictví i prakticistní materialisté jsou zkrátka všechno jedna Brazílie, jak se říká.

Ke kulturnímu dědictví se tak ze všech stran přistupuje s větší rigiditou, než je zdrávo a než by nám mělo být milé. Děje se tak zejména skrze představu notorik, jakož i skrze pojem památky. S tím souvisí koncepce historické knihovny jako kulturního muzea, jež je na hony vzdálena elektronicko-digitálnímu světu. A aby to nebylo tak jednoduché, ještě tu figurují pojmy předmětu kulturní povahy a rovněž sbírkového předmětu, které bezprostředně souvisejí se sférou institucí, organizací a administrace. Kultura a byrokracie se tak dostávají do bezprostředního sousedství, až se vzájemně prolínají. Tento propletenec je ovšem v našich poměrech kamenem úrazu: pokud si ušetříme slovní eskamotáž partikularistické a scientistické formulace kultury, dospíváme tak ke zřejmému protimluvu. S kulturním dědictvím to vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Slova o kulturním dědictvím jsou zhusta jen bezobsažnou sloganotvorbou.

A tak se pokusme na kulturní dědictví pohlédnout z větší výšky a snad jaksi komplexněji. Už jsem naznačil, že je nutno brát v úvahu jeho aspekt věcný, fyzický či materiální i aspekt významový, mentální či intelektuální. Vztah těchto aspektů je takový, že věcnost kulturního dědictví je sice podmínkou nutnou, leč nepostačující. Je pouhou možností, kterou uskutečňuje teprve význam. Význam ovšem není žádnou daností, není objektivní, je odpovídáním na otázku, kterou si klademe a která je závažná tím, že souvisí s celou sítí otázek dalších. S existencí kulturního dědictví jsou tedy svázány dvě podstatné okolnosti. Za prvé, péče o kulturní dědictví, pokud se jí míní záchrana, ochrana a uchování ve smyslu puristické konzervace, je naprosto nedostatečná, protože je zúžená a omezená. Je to zkrátka pouhý profesionální alibismus, který zcela školometsky přeceňuje snahu a píli a nedoceňuje výsledek, řekl bych. Předpokládá se, že takřka vše, ne-li úplně všechno, co pochází z minulosti, je cenné, a že by tedy mělo zůstat intaktní a nezměněné: jako se nemění minulost, neměly by se měnit ani její pozůstatky, mělo by se zabránit jejich degradaci v čase. Minulost je, pravda, neměnná; jenže kulturní dědictví nesouvisí s minulostí, ale s dějinami - a ty se mění. A tak tu za druhé vyvstává otázka proměnlivosti hodnot a nemožnost jejich extrapolace daleko dopředu v čase, do budoucnosti. To znamená, že kulturní dědictví není stále týmž kulturním dědictvím, že se nejenom mění relativní váha jeho jednotlivých složek, ale že se mění samo jeho složení. Dost dobře tedy nelze něco konzervovat napřed a s předstihem a uspokojeně čekat na budoucí nalezení významu a budoucí využití. Tím se udržuje profesionální výlučnost, ne však kulturní dědictví. Nicméně mám značné obavy, že takové otázky si dnes jen velmi málo uvědomujeme.

Vidíme, že kulturní dědictví nemůžeme chápat staticky jako věc, která někde stojí nebo leží a kterou čas od času ukážeme a někdy o ní s rozumbradovskou rozšafností pohovoříme. I když je tvořeno věcmi, jsou to věci v pohybu; nikoli ve fyzickém pohybu, ale v pohybu jako součást činnosti a mentálního či intelektuálního zpracování i prožívání. Kulturní dědictví je proměnlivým souborem pohyblivých věcí, které mají imateriální účel, třebaže samy jsou materiální a zapojují se do materiálních činností. Kulturní dědictví tudíž musíme vidět nejenom jako předmět prezentace, ale i reprezentace (v obvyklém, nikoli odborném informačním smyslu), netoliko v souvislosti s využíváním, ale také prostým užíváním. A jelikož není samo v sobě, ve své věcné povaze ničím samozřejmým, stává se něčím teprve v kontextu svých funkcí. Každá věc, pokud se má stát součástí kulturního dědictví, je uzlem různých kontextů, které je nutno kromě přijímání a předávání také stále znovu vytvářet.

Vše se tím stává ještě složitějším a obtížnějším. Kulturní dědictví tak je i není jedním celkem. Na jedné straně mluvíme o potřebě sbližování všech typů paměťových institucí, na druhé straně však je zřejmé, že jednotlivé složky kulturního dědictví vyžadují rozdílný přístup. Zdá se však, že právě tohle se nám příliš nedaří. Tam, kde bychom měli vidět shodu, vidíme rozdíly: specializované obory zabývající se různými oblastmi spolu leckdy příliš nekomunikují. A tam, kde bychom měli připustit rozdíly, vidíme shodu: bez ohledu na různou funkčnost, která se v čase proměňuje, vidíme jen minulostí zotročené neproměnné věci. Staré knihy, ať už rukopisy, nebo tisky, máme tendence vidět spíše jako exempláře než jako komunikáty, bereme jim tedy jejich funkci a umrtvujeme je. Staré stavby naopak máme tendenci nahlížet jako knihy - snažíme se je puristicky konzervovat, jako by se jejich význam realizoval stejným nazíráním jako při četbě a nikoli bezprostředním užíváním. V obou případech tak vlastně jednáme protismyslně. Zdá se, že analogická protismyslnost je vlastní pojmu památky jako jednotlivé nebo hromadné části kulturního dědictví vůbec: jako by snad památka měla svou vlastní paměť, jako by spíše nešlo o paměť těch, kteří ji vnímají.

Výsledkem takového pohledu a takového přístupu je srůstání bezduché byrokracie a do sebe zahleděného odbornictví. Péčí o kulturní dědictví pak je evidence, deskripce a konzervace toho, co je staré, protože to je staré. Hledání nějakých důvodů jako by nebylo zapotřebí. Přímo vzorově to ilustruje evropský projekt ARCCHIP (Advanced Research Centre for Cultural Heritage Interdisciplinary Projects) Ústavu teoretické a aplikované mechaniky. Pravý smysl kulturního dědictví se tak vytrácí: pro někoho je to pouhé nic nebo dokonce zbytečná přítěž, pro někoho předmět profesionální hry se skleněnými perlami, pro někoho objekt quasisakrální adorace, pro někoho reprezentativní majetek. A tak se takřka každý cítí být způsobilým vyjadřovat se k památkám a kulturnímu dědictví, docela stejně jako v případě přírody. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to bizarní: pro některé etatistické politiky je památková péče jakoby pendantem znevolňující paternalistické sociální péče. Poslyšme odpověď Vladimíra Špidly na otázku, co bude dělat, až nebude ministrem (Magazín Právo, 9. 3. 2002): "Pokud myslím na nějaký návrat, všechno to směřuje k oboru spojenému s historií. K archeologii to půjde těžko, protože jsem už přece jenom dost zapomněl. Ale myslím si, že dobrý a zajímavý obor, kde se prolínají historické znalosti a zkušenosti z administrativy a politiky, je památková péče." Bez komentáře.

Milé čtenářky a milí čtenáři, pokud jde o historické knižní fondy, obávám se, že na tom nejsme lépe. Kulturní dědictví je spíše součástí kolektivní mytologie, než aby bylo obsahem konstitutivního vědomí. Na tomto poli u nás dominuje právě jen takové památkářské troškaření doprovázené profesionálním scientismem. Digitalizace je tedy pro nás příležitostí, abychom se zbavili takřka výhradního jednostranného materiálového ochranářství, abychom z obyčejné knihovnické byrokracie udělali něco zajímavějšího a povzbudivějšího. Přeji nám všem, aby se to podařilo.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Kulturní dědictví a památková péče. Ikaros [online]. 2002, ročník 6, číslo 4 [cit. 2024-11-22]. urn:nbn:cz:ik-10893. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10893

automaticky generované reklamy