Snaze našeho tisku (Reflex, Týden, přílohy Lidových novin Média a komunikace a Mladé fronty Dnes Věda a počítače) popularizovat Internet, resp. moderní informační technologie nelze v zásadě nic vytknout, ba naopak, ale misionářská činnost, pokud ji neztotožňujeme pouze s přivedením pohanských divochů ke kříži, se musí opírat o seriózní základ - jinak vyháníme čerta ďáblem. Nejsem si jist, zda Jan Novák v článku "Internet není otevřenou studnicí" (MF Dnes 5. 9. 1998), kterým hodlal přispět do diskuse o copyrightu v globálním síťovém prostředí, neposkytl čtenářům medvědí službu. Odvolávaje se na fakt, že se platný český autorský zákon (č. 175/1996 Sb.) pamatuje také na software (ČSFR se k této úpravě zavázala v dohodě o přidružení s Evropskými společenstvími a jejich členskými zeměmi), přichází s odvážnou tezí: "Ani začínajícímu právníkovi po prohýřené noci by asi nedalo moc práce dokázat, že webová stránka je počítačovým programem (zvýraznil FV). Autorský zákon se tedy na Internet bez jakékoliv pochyby vztahuje". Bez ohledu na dosažené vzdělání a stav alkoholu v krvi, (konečně, co by předurčovalo právníky, aby v této věci vynášeli soud?) troufale tvrdím, že opak je pravdou: webovská stránka není programem, ze který považujeme posloupnost operací, které má počítač vykonat, nýbrž datovým souborem sestaveným pomocí značek jazyka HTML, které prohlížeč interpretuje a zobrazí. Abychom učinili spravedlnosti zadost, dodejme, že kód v jazyce JavaScript, který řídí interaktivní a dynamické složky stránky, je programem se vším všudy (ukládá se do jejího záhlaví a jako takový jej lze prohlédnout a kopírovat).

Není třeba HTML dokumenty zařazovat do kategorie, do níž nepatří proto, abychom zdůvodnili jejich právní ochranu. Můžeme je totiž podle § 2 uvedeného předpisu směle považovat, jakkoli je nám to proti srsti, za dílo slovesné, event. výtvarné (jestliže bereme v potaz vizuální ztvárnění), které bylo zveřejněno "toho dne, kdy bylo oprávněně poprvé veřejně provedeno nebo vystaveno, vydáno nebo jinak uvedeno (zvýraznil FV) na veřejnosti" (§ 10). Odlišná pravidla platí pro tzv. volná díla (viz § 35), k nimž patří programy typu public domain/freeware či např. skripty autory nabídnuté z různých důvodů zdarma. Neměli bychom ovšem zapomenout uvést autora.

Nedůvěra k elektronickým periodikám (zúžíme li tuto problematiku) se opírá o argumentaci, že v anonymním prostředí Internetu je nesrovnatelně snazší přisvojit si výsledky cizí práce tak, že si informace stáhneme na svůj počítač, upravíme a publikujeme pod svým jménem. Koho pak označíme za skutečného tvůrce? Pragmaticky vzato, stále platí, že co je tištěno, to je dáno. Buďme ale upřímní: plagiátorství kvete od nepaměti bez ohledu na technologie, které máme k dispozici. Podobně se uvažovalo v době, kdy použití xeroxu se stalo všeobecně dostupnou službou, a sice za poplatek, který nezahrnuje odměnu autorovi, která mu přísluší za vyhotovení rozmnoženiny nikoliv pro svou potřebu.

Jak však stanovit, kde končí inspirace cizím řešením, což explicitně neodporuje autorskému zákonu, a kde začíná úmyslné napodobování, jak upozorňuje srpnové číslo časopisu Internet na příkladu srovnání oficiálních prezentací zpěváků Celine Dion a Daniela Hůlky. Podobných příkladů by každý naše řadu, leckdo již umístil na svou stránku prvek odjinud převzatý (odcizený, chcete-li), aniž by se předem správce zdrojového dokumentu dotázal, zda s tím souhlasí, ale, na druhé straně, cožpak není Internet založen na otevřenosti, možná posledním pozůstatku "prehistorické" sounáležitosti kyberkomunity? Zcela jistě bude tendence tuto situaci změnit, hlavně z komerčních důvodů, jak bude Internet nabývat na významu i v oblastech, kde dosud vládly jiné prostředky. Kdo si však dokáže představit výsledky takových zásahů do organismu, který se má čilě k světu?

Prameny:
KNAP, Karel, aj. Autorský zákon a předpisy související : komentář. 5. podst. přepr. a dopl. vyd. Praha : Linde, 1996. 551 s. Stav k 31. 10. 1996.