V prvním čísle letošního ročníku Čas. lék. čes. (1) byl uveřejněn rozsáhlý přehledový článek o impakt faktoru (IF) se zřetelem na jeho současný význam a využívání. Tento bibliometrický indikátor vypracoval se svými spolupracovníky E. Garfield v Institute for Scientific Information ve Filadelfii na přelomu 50. a 60. let XX. století (2) v rámci projektů směřujících k vytvoření citačních rejstříků (3). Když vyšel v roce 1961 první svazek „Science Citation Index - SCI“, byly pro tuto novou databázi vybírány časopisy právě podle tohoto Journal Impact Factor - JIF (4). Cílem tohoto review (1), i když bylo zařazeno jako „diskuzní příspěvek“, bylo „s maximální objektivitou, opírající se o publikované konkrétní studie, posoudit jakou úlohu hraje IF v hodnocení vědy u nás i mezinárodně, jaké jsou v tomto směru perspektivy a jakým způsobem se na zlepšení situace se může podílet i odborný lékařský časopis jako je Časopis lékařů českých (ČLČ)“ (1). Toto sdělení, jak ostatně to i review přísluší, nutně uvádí k současnému způsobu užívání IF, zvl. pro hodnocení publikační činnosti a vědecké výkonnosti, kritické poznámky publikované zkušenými editory renomovaných časopisů z oblasti biomedicíny (5, 6, 7).

E. Garfield se stal pro mnohé, kdo se nějakým způsobem podílejí na hodnocení vědy, zřejmě jakýmsi guru. Proto jsou v přehledovém článku (1) uvedena i jeho osobní kritická upozornění k významu a používání IF, která u nás nebývají citována, nebo respektována. E. Garfield ve své poslední velké práci o historii a významu časopiseckého impakt faktoru (JIF) z roku 2005 poznamenává , že v době vzniku IF (1955) „netušil, že by se mohl stát v budoucnu tak kontroverzním“ . Předpokládal, že bude používán konstruktivně, a v době kdy neexistoval ještě SCI ani další produkty ISI, jako kdysi velmi oblíbené a využívané Current Contents, „nemohl tušit, že ve špatných rukou může být zneužit“ (4).

V den svých osmdesátých narozenin, 16. září. 2005, v Chicagu na Mezinárodním kongresu o peer review a lékařském publikování (4) ve své přednášce, jíž se kongres otevíral, považoval za nutné při uvažování o různých aplikacích IF (stejně jako už v roce 1988 na setkání Council of Biology Editors (8)) upozornit na zásadní kontroverzialitu nahrazování počtu skutečných citací konkrétních článků jen IF časopisu. A hned po té uvedl možná i hlavní důvod, který autory k takovému nepatřičnému postupu vede: „Grantové agentury a další instituce si často přejí vyhnout práci se zjišťováním počtu citací na jednotlivé články a autory. Čerstvě zveřejněné články údajně nemají dost času být citovány, a tak se pokoušejí použít IF jako náhradní evaluační nástroj. Tím se předstírá, že již samotné přijetí článku k uveřejnění v časopise s vysokým IF je oním předpokládaným indikátorem věhlasu. A tak se IF používá k odhadu předpokládaného významu jednotlivých článků, který je naopak spíše pochybný, vzhledem ke známým odchylkám IF většiny časopisů.“

V přehledu, obsahujícím v soupise literatury 82 referencí (1), je rozebrán nejen vznik IF, ale jsou uvedeny jeho souvislosti s SCI a také jeho alternativy jako Erdösovo číslo (E) (9,10) podle maďarsko-amerického matematika P. Erdöse, popř. index h, jehož autorem je americký fyzik J E. Hirsch (11). Fenomén IF Je zde objasněn také z pohledu českých autorů a závěrem je probrána jeho role v hodnocení vědy. Ze závěrečného souhrnu (epilogu) přehledového článku je snad vhodné uvést jako úvod ke komentování sedmi došlých úvah resp diskusních příspěvků jeho závěr. Z něj vyplývá, že: „IF představuje zásadní a nenahraditelný nástroj pro hodnocení časopisů na základě citovanosti. (Bez citačních rejstříků by samozřejmě nemohl vzniknout.) Ale samotný IF nějakého časopisu, bez citačních ohlasů k danému článku v tom časopise uveřejněném, nestačí k přesvědčivému hodnocení vědecké práce. Svou jednoduchostí a dostupností IF může být jedním z řady kritérií pro hodnocení publikační činnosti jednotlivců i institucí. IF sám, jediný, zvláště bez posouzení kvality výzkumu nezávislým expertem z daného oboru, nikdy nemůže k posouzení vědeckého výkonu stačit. Pokud ovšem nemá IF posloužit hodnotitelské administrativě jako domnělá záruka objektivity“. Stále totiž platí, že „IF. je dobrý sluha, ale špatný pán“.

První odezva na přehledový článek o impakt faktoru (1) vyšla hned v následujícím čísle ČLČ od klinického pracovníka Prof. J. Lebla (12) a více než diskusním příspěvkem je upřímným osobním vyznáním o autorově „konfrontaci s fenoménem IF“ (viz název příspěvku). Je příkladem toho, jak práce na dobrém, třeba klinickém pracovišti s kvalitním vědeckým programem, a samozřejmě vedení dobrým tutorem/mentorem, jsou značnou zárukou kvality publikovaných článků, včetně v impaktfaktorovaných časopisech. Doporučuji opravit autorovu představu o nedostupnosti informací o IF resp. existenci a významu citačních rejstříků u nás v době totality. První zprávy o nich se objevily již dva roky po vydání prvního svazku SCI, jenž pak byl k dispozici ve Státní knihovně v pražském Klementinu (13, 14). Pokud v autorově názoru, že „IF představuje v biomedicíně jedno z mála, ne-li jediné objektivní číselné hodnocení jednoho konkrétního pracovníka“ nahradíme slovo „IF“ výrazem „citační ohlasy“, bude to odpovídat skutečnosti. Na takový myšlenkový zkrat upozorňuje ostatně opakovaně i E. Garfield.

Druhý ohlas v témže čísle ČLČ pochází z pera zkušeného editora Mgr. J. Hořejšího (15) a v názvu uvádí, že byl k jeho napsání inspirován právě přehledovým článkem o IF (1). Vzhledem ke svým obrovským edičním a mediálním zkušenostem však tuto inspiraci posunul k celkové problematice vydávání domácích odborných časopisů (v současnosti v medicíně je jich u nás 140!), v době, kdy „spojení lékařské vědy a průmyslu ohrožuje důvěryhodnost odborné komunikace“ a kdy „existují časopisy jako věšáky na reklamu“. Navrhuje řešení, jak zlepšit podmínky „v českém publikačním rybníku“, aby se v něm objevovaly nové štiky, třeba v podobě časopisů, které odešly z České lékařské společnosti JEP nebo by se změnily v prakticky zaměřené tituly. Upozorňuje, že není třeba se bát „že se „ušpiníme“ od farmaceutických či přístrojových firem – nikde jinde dnes prostředky k dispozici nejsou; ovšem je třeba neustupovat tlakům firem, nýbrž je přesvědčit, že je zcela neefektivní a dokonce nebezpečné inzerovat v časopisech, které nabízejí „nadstandardní služby“. Autor se zřejmě dotkl aktuálního tématu a jeho článek vyvolal vehementní odezvu (16). Prof. J Horák, který působí osm let jako předseda redakční rady časopisu „Postgraduální medicína“, se domnívá, že Hořejšího článek je nadmíru chmurný a musí vyvolávat u čtenářů lékařských časopisů dojem, že „informace v nich zveřejňované jsou pod tlakem sponzorských nebo inzerujících farmaceutických firem nutně zkreslené, zavádějící nebo patrně alespoň zčásti vymyšlené“. Sám má však zkušenosti, že může řídit časopis nezávisle a dokázal nalézt hranici, kdy může publikovat i dobrá témata, z inzertního hlediska nezajímavá. Zdvořilá odezva J. Hořejšího následuje (17) a ukazuje se, že „neměl zájem diskreditovat veškerý výzkum realizovaný či sponzorovaný průmyslem“, protože by tím „znehodnocoval zároveň i poctivou práci tisíců výzkumníků, kteří objevují a testují nové léky a přístroje, jejichž hodnotu nemohou popřít ani ti nejtvrdší kritici“. Tak tedy IF inicioval i diskuzi na zajímavé téma, byť vzdálené bibliometrickým aspektům, ale stejně tak významné, pokud jde o etiku vědecké práce a její společenské hodnocení.

V následujícím třetím letošním čísle ČLČ se opět objevily dvě reakce na diskutovaný článek (1). Z pera Prof. T. Zimy zaznívají slova, která obrážejí jeho zkušenosti s hodnocením vědecké práce jednotlivců, fakultních ústavů i celé 1. lékařské fakulty, jíž je děkanem (18). Hned úvodem zmiňuje, že je špatné, pokud se při zjednodušeném pohledu chce pomocí IF vypočteného přesně na tři desetinná čísla odlišit dobrého vědce od průměrného a dobrou instituci od špatné. IF (činitel dopadu) udává pouze s jakou pravděpodobností v průměru mohou být v daném časopise uveřejněné články citovány. Pokud se IF takto simplifikovaně a nepřiměřeně použije při hodnocení grantů a tedy i přidělování finančních zdrojů na výzkum, může to mít následky, rozhodující o dalším osudu vědců i institucí. Zmínkou o existenci nové citační databáze Scopus – Elsevier (od roku 2005) ukazuje na konec monopolu dosavadního jediného citačního rejstříku SCI resp. Web of Science – Thomson. Závěrem pak oprávněně zmiňuje výhody komplexního posuzování vědecké práce, např. pracovišť, panelem expertů, kde pro univerzitní pracoviště mezi významné vědecké výstupy patří i výchova postgraduálních studentů, psaní monografií a učebnic, a získávání patentů. Jak správně podotýká, „tento postup je náročnější než strohá řeč čísel, avšak dle mého názoru objektivnější“. Kdo četl pozorně původní review o impakt faktoru (1) mohl zjistit, že T. Zima na téma IF již před 9 lety publikovat článek (19), takže to není poprvé, co by se touto otázkou zabýval.

Autorem druhého komentáře je Prof. M. Elleder (20), který má velké zkušenosti s hodnocením vědy z počátku 90. let na 1. lékařské fakultě, kdy jako proděkan pro vědu vytvářel první hodnotící systém beroucí v úvahu publikaci článku v impaktfaktorových časopisech. O to cennější je začátek jeho komentáře k přehledovému článku o IF (1), kde uvádí: „Nemám zásadní připomínky k článku. Jde o podrobný rozbor fenoménu „impakt faktor“ se všemi jeho klady a zápory. Osobně považuji IF za určitý parametr ve smyslu semikvantitativním“. Z osobních zkušeností prakticky uvádí, že vysoký IF časopisu bývá doprovázen také vysokým procentem odmítaných prací redakční radou. Další cennou osobní zkušeností je, že „ideálním způsobem evaluace vědeckého výkonu je náročné individuální hodnocení konkrétních (tedy specifikovaných) dosažených výsledků typu peer review s maximálně možnou mezinárodní účastí“. Zřejmě pod vlivem vzestupu celkového každoročního počtu publikací na fakultě, podporovaného jistě i způsobem „nekontrolovaného“ sběru bibliografických dat, upozorňuje na to, že „problém evaluace současné vědy u nás je v tom, že je značná tendence k zohlednění kvantity na úkor kvality“. A zcela na závěr připojuje moudrou, i krutou, radu: „Snažme se publikovat v kompetitivním mezinárodním prostředí významné výsledky. Podporujme maximálně takovýto výzkum a dohodněme se na jeho nejefektivnějším a stimulačním hodnocení. Ochranářská opatření mohou mít snad jen dočasný smysl“. Autor opomněl uvést citaci svého článku o hodnocení vědy, který, jak píše, uveřejnil v nedávném čísle „Revue České lékařské akademie“. Není problém, se tam podívat a poučit se v plné šíři.

Pátý komentář k úvodnímu přehledovému článku o IF (1), který přišel do redakce, byl od Prof. R. Brdičky (16), člena redakční rady ČLČ.V prvním oddíle podává „vlastní a nepatrně širší pohled na problematiku“. Začíná klíčovou otázkou, související s celým tím fenoménem IF. „V pozadí snahy o kontrolu kvality vědecké činnosti jsou nejspíše úvahy ekonomické“. Nebo „Není mnoho způsobů, pokud vůbec nějaké, jak objektivně zhodnotit vědecký výkon.“ Ze současných hodnocení uvádí jednak ty, jež se opírají o „kompetentní“ osoby, např. členy komisí grantových agentur nebo posuzovatele článků zaslaných do časopiseckých redakcí. Jako druhý způsob hodnocení vědecké výkonnosti uvádí míru publikační aktivity. Zde konstatuje, že „především je znehodnocena domácí tvorba, jako by vyjadřování v mateřském jazyce bylo zbytečné a snad i trapné“. K tomu pak dodává, ze „v posledních letech se morálka vědců posunula směrem k morálce politiků a tím dál tím více platí zásada, že účel světí prostředky.“ Hlavně to platí o vztazích mezi vědci. Dokonce uvádí: „Nechtěl bych křivdit těm, kteří se snaží najít nějaký objektivní nástroj měření vědecké výkonnosti tím, že bych jim upíral poctivé úmysly, ale doporučoval bych vyhýbat se dogmatizmu a rozhodně bych nepovyšoval impakt faktor na hlavní posuzovaný parametr stejně jako citovanost.“ Protože „citujeme často i mnohem méně kvalitní články cizích autorů než vlastních.“ V druhou část jeho příspěvku tvoří „poznámka k článku kolegy Špály“, který ukazuje, že uvádí podobné názory jako má on, zvláště na nešvary, které lze v poslední době celosvětově pozorovat“. A doslova uvádí, že lze očekávat, že „někdo z dalších diskutujících bude článku kolegy Špály oponovat tím, že nemáme nic lepšího“ (viz dále). V případě rozhodování mu vadí u grantových komisí a oponentů jejich anonymita, za níž se často schovávají.

Zajímavým je šestý článek od Dr. P. Jerieho, rovněž člena redakční rady, a působícího ve Švýcarsku. Začíná tím, že „diskusi o IF chápu jako konkrétní úsilí, jehož konečným cílem je přispět ke zlepšení úrovně našeho časopisu. Jde o „Journal Impact Factor“ a vzhledem k tomu, že má 50letou historii a je „zaveden“, lze diskutovat jen o jeho praktickém významu. Je to číselný ukazatel, který byl zinstitucionalizován a má sloužit k posouzení kvality časopisů a vědeckých textů“. Proto také odkazuje na přílohu v č. 5 Čas. Lék. čes. z roku 1993, kde byly uveřejněny materiály z pracovního dopoledne 18. února 2003 ve velkém sále Lékařského domu, kde proběhla diskuse na téma „Současnost a budoucnost českých lékařských časopisů“ (23). Jerieho úvodní pasáž odpovídá téměř doslova očekávanému názoru některého z diskutujících, jak uvedl i R. Brdička (předchozí odstavec), stejně jako „institucionalizace IF“, kterou R. Brdička označuje jako „démonizaci“. Zajímavý rozpor u dvou členů redakce. Cenným specifikem Jerieho příspěvku je, že poukazuje na to, že časopis je nejen pro autory, aby zde publikovali, ale i pro čtenáře, aby ho četli, a k tomu hned podává svůj praktický a názorný přehled, jak to sám činí. Neopomíjí zmínit, že by čtenář měl rozumět jak IF tak i citovanosti, aby si mohl vybírat pro sebe správné články. Závěr článku upozorňuje na význam publikování v českých prezidiálních časopisech (Čas. Lék. čes. a Prakt. Lékař), které: „Mají nejen tradici, ale také svojí kulturu. Jejich úroveň je dobrá a je ji možno zvýšit. Ale vyžaduje to spolupráci autorů a čtenářů“. Tím se vrací na počátek svého příspěvku , kde upozorňuje na „žurnalologii“, založenou S. Lockem a dává ji do souvisloti s IF a s bibliometrií a scientometrií. Jde však zřejmě o nedorozumění, protože mezi „journalologií“ (7, 24) na straně jedné a bibliometrií, infometrií a scientometrií (25) na straně druhé, není přímé obsahové propojení, tím spíše ne na úrovni odborné společnosti. Za poznámku stojí, že Jerieho text jako jediný z diskusních příspěvků je doplněn použitou literaturou (2 reference) a i po formální stránce svědčí o kultivovaném autorovi.

Na rozdíl od toho, diskusní příspěvek, který došel jako poslední z pera Prof. Š. Svačiny (26), již svým simplifikujícím a průrazným názvem „Není nic lepšího než impakt faktor a citační index“, trochu na způsob bilboardového sloganu, a svou začáteční větou „Celá diskuse o impakt faktoru na stránkách ČLČ mně připadá více méně zbytečná“ dává tušit, že půjde o autora, který zřejmě zvolil pro vyjádření svých názorů styl odlišný. Název svého článku považuje za tak jednoznačný, že hned na začátku k němu dodává, že platí jedině „v rámci jednoho oboru resp. podoboru medicíny“. Je třeba uvést, že tato Garfieldem opakovaně prokázaná mezioborová nesrovnatelnost je uvedena v diskusních příspěvcích zde poprvé. Ostatní údaje, co spolu s tím snad až překotně uvádí, by však, má-li text působit důvěryhodně, potřebovaly argumentačně doložit (odkazy na prameny). Tak např., které jsou obory medicíny s vyššími a které s nižšími impakty, které obory zahrnující originální metodiky jsou citovány více, nebo které obory v klinické medicíně, citující více studie, mají vyšší citovanost, neboť „podíl autorů na studii je obvykle dokonce malý a představuje vlastně levně získané vědecké „body“. Pokud autor sám nezná prameny, jež by uváděná tvrzení dokazovaly, je třeba v rámci korektnosti jasně vyjádřit, že jde o informace z druhé ruky nebo pouhé představy. Nebylo by to poprvé, co by v kvapném rozhodování sloužily neprokázané domněnky jako potvrzené skutečnosti. Sympaticky působí sebekritické doznání, že za svého děkanování na 1. lékařské fakultě připustil, aby se ve výroční zprávě přes problematickou mezioborou srovnatelnost publikovaly žebříčky pracovníků a pracovišť podle úspěšnosti ve vědě. Přesto letošní zářijový Vesmír (27), který na rozdíl od českých přehledových časopisů podle Prof. Svačiny „nebývá proložen balastem české pseudovědy“, publikuje čerstvé žebříčky českých fyziků, chemiků a biologů řazených podle h-indexu. Zřejmě se autorský tým domnívá, že taková publicita ve „Vesmíru“ může, třebas i podvědomě, zapůsobit na členy grantových komisí, tak proč toho nevyužít. Najdeme zde i zajímavé odhady, či prognózy, pro české odborné lékařské časopisy. Např. „Myslím, že u nás je možná prostor na jeden až dva lékařské vědecké časopisy v češtině s impakt faktorem“, nebo „Určitě ale platí, že by české časopisy bez impakt faktoru existovat měly. Měly by publikovat kvalitní přehledné (zřejmě má byt „přehledové“) články, a pomáhat bourat bariéry mezi obory“. Budoucnost ukáže, do jaké míry odhady byly přesné. V každém případě je to jistá odvaha (nebo snad „drzost“ s jakou jsou podle Svačiny psány komentáře ke článkům v ČLČ?“). Kladu si otázku, do jaké míry je vhodné, a pro autora Svačinova postavení důstojné, použít pro text, byť diskusního charakteru, v ČLČ formulace mimo zvyklost i standardního novinářského slovníku. Příkladem mohou být věty: „….a způsob jakým jsou v některých oborech rozdávány tituly PhD. bez jediné vědecké publikace je opravdu trestuhodný.“, „Zároveň platí, že vydávat časopis publikující vědecké práce a nemít impakt faktor je karikaturou vědy …“, „Velká většina původních sdělení v českém tisku je skutečně nehodná publikace, je to odpad toho, co se nedostalo do zahraničních časopisů s impakt faktorem ….“. Dalo by se to snad omluvit, pokud by autor mohl svá bulváru blízká tvrzení doložit. Jinak by možná některý přísný akademický senát mohl snad i u nás uvažovat o pomlouvání. Závěrečnou větu však, přes výše uvedené výhrady, mohu podepsat: „Myslím, že je v zájmu nás všech, aby principy používání impakt faktoru u nás nebyly napadány a aby fungovaly“. Jen snad by autor měl upřesnit, co míní oním napadáním. Nepatří tam podle něj snad i kritické výroky o zneužívání IF, jak je formuloval, a to opakovaně, E. Garfield?

Poslední diskusní příspěvek (26) byl asi něčím od ostatních zřejmě odlišoval a tak na podkladě recenzního řízení redakce zároveň s jeho uveřejněním připojila i komentář (28). Úvodem autor definuje své stanovisko: „s některými názory souhlasím, nikoliv však se všemi“ a pokračuje „Připadám si jako Alenka v říši divů (tím vyjadřuje asi onu odlišnost), když čtu, že by měly být u nás vydávány jen jeden či dva vědecké časopisy v češtině s IF“. A domýšlí, že by striktní požadavek prof. Š. Svačiny publikovat výhradně v zahraničí, resp. v časopisech s IF, nezbytně vedl k psaní „do šuflíku“. Uvažuje, zda pro vědeckou kvalitu „je tedy měřítkem pouze IF?“ I když oba jsou univerzitními pracovníky (Univerzita Karlova a Masarykova Univerzita), může zde jít právě o rozdíl mezi zaměřením v rámci jejich odborností (endokrinologie a preventivní a sociální pediatrie). Nedivil bych se, kdyby právě takové poznámky (28) vedly kritické a monomanické zastánce IF k jejich označení za „napadání“ (26). Je však zajímavé, že oba diskutující, zřejmě spíše ze svých zkušeností, než na základě studia bibliometrických studií. Svorně upozorňují na různé nešvary v citačním chování autorů (event. editorů), které vedou k zvýhodňujícímu ovlivňování IF. Za zmínku stojí závažná myšlenka uváděná v tomto komentáři (28): “Na druhou stranu si nemyslím, že na nás ve světě čekají a že SCI je všespasitelný“. Je vidět, že v rámci diskuze o IF došlo na pořad i dosavadní monopolní postavení SCI (resp. Web of Science (WoS)-Thomson), což podstatným způsobem od roku 2005 řeší obdobná citační databáze Scopus-Elsevier, rovněž u nás v současnosti dostupná. Citační indexy (WoS či Scopus) samozřejmě nejsou všespasitelné, ale mohou spolu s přístupem k plnotextovým zdrojům zásadním způsobem zkvalitnit informační zabezpečení výzkumné (ale i klinické) práce. České univerzitní prostředí bohudíky je v tomto směru (dosud) dokonale zabezpečeno při nejmenším na EU úrovni. Nová „evropská“ databáze Scopus je pak svým výběrem indexovaných časopisů mnohem příznivější i naším poměrům. Kardinální úvahu si ponechal autor nakonec(28): „Závěrem si kladu otázku, do jaké míry je podpora IF a SCI otázkou mocenskou, ekonomickou, snahou „zamést s konkurencí“ apod.?“ Možná, že je to otázka identická s pověstnými andersenovskými „císařovými šaty“. Samozřejmě, že IF může být v rukou (ne)povolaných nástrojem („špatný pán“) omezujícím, vyřazujícím až likvidačním. Protože jakékoliv hodnocení, i pokud na něm IF neparticipuje, vychází téměř vždy z nepoměru mezi počtem žadatelů o podporu výzkumu a možnostmi vědecké instituce, grantové agentury či jiných odborných či vládních „decision“ a „science policy“ makers. Zatajovat nebo dokonce popírat to je nejen nepravdivé, ale nemoudré. Právě možný likvidační charakter IF je hlavním zdrojem nemoudrého odporu proti němu, nebo naopak hlavním motivem ho použít.

Závěry:

Na všech sedmi diskusních příspěvcích (12, 15, 18, 20, 21, 22, 26) k iniciálnímu přehledovému článku „Impakt faktor – dobrý sluha, ale špatný pán“ (1), i na dalších dvou diskusních poznámkách, jež samy stačily vyvolat (16, 28), je dobré, že vůbec byly napsány a odeslány. Svědčí to jednak o reaktivitě čtenářského publika, ale také o životnosti a „impaktu“ časopisu, z čehož, jak čtenářská komunita, tak Čas. Lék. čes., vyšly v současných podmínkách a zájmu domácího odborného lékařského tisku o takovou problematiku nepochybně se ctí.

Nejprve je třeba konstatovat, že vedle IF, který měl být hlavní tématem kritickým komentářů, diskuse ukázala, že její autoři, třeba prostřednictvím seznamováním se s IF, právě pochopili nutnost zkvalitnit svou vědeckou práci a ovládnout publikační strategii k proniknutí mezi citované autory (12). Vědecké časopisy, při dodržování náročných vědeckých, ale i etických imperativů, mohou při důrazném postoji osvícených redakčních rad, důstojnou a korektní inzercí nabídnout svým autorům jak zkvalitnění obsahu, tak výhody sponzorování výzkumu (15, 16, 17). Se zadostiučiněním lze konstatovat, že autoři chápou význam IF, jako indikátor kvality časopisu, ale k hodnocení výsledku výzkumu jednotlivců i institucí považují vedle jednoduchého zprůměrováného statistického IF, použít i další parametry, zvlášť v akademických institucích, a využít k posuzování panelu expertů (18), pokud možno na mezinárodní úrovni (20). Hodnocení, jak v grantovém řízení, tak i při redakčním recenzování, se dosud často opírá o osobní názory „kompetentních“ osob, které se pak skrývají pod rouškou recenzní anonymity (21).

Ukázalo se, že takovouto diskusi (v případě Čas. Lék. čes. již druhou v průběhu tří let) lze chápat jako nesmírně prospěšnou ke zvýšení kvality vlastních časopisů, které v řadě případů měli odedávnou svou reputaci ještě před zavedením (IF), a představující významnou součást národní tradice a kultury (22). Jeden z autorů neopomněl zdůraznit oprávněnost publikování vědecké práce v národním jazyce (21), což však připustil i zastánce radikální internacionalizace publikování (26). Monomanické prosazování IF, nebylo vůbec dominantní, a projevilo se např. v již téměř zlidovělé formulaci typu „je již zaveden, zinstitucionalizovaný a stejně nemáme nic lepšího“. Styl příspěvků byl kupodivu důstojný jak se sluší pro „prezidiální“ časopis s nejdelším trváním v Čechách a pokud se vyskytla výjimka, neušla pozornosti (26 resp. 28).

Je možno konstatovat, že po stránce formální i logické, příspěvky došlé jako reakce na úvodní review o IF (1), jsou spíše než kritickými poznámkami daného textu, více méně volnými úvahami, reflexemi, zamyšlením či názory autorů, které v nich text (možná) vyvolal. Je to jistě nesmírně cenné, ale v řadě případů to směřuje mimo ústřední otázku, tj. úloha, význam, využití a úskalí impakt faktoru. V odborném časopise, jakým je i Čas. Lék. čes., v diskusní rubrice se očekává, že komentující, kritizující, či nesouhlasný text bude uvádět konkrétní (a korektní) argumenty a bude tedy obsahovat i reference odkazující na příslušeně použité literární prameny. Je to možná u nás příliš náročný požadavek, ale kultivovat diskusi v tomto směru je v odborném časopise naprostá povinnost redakce nebo majitele. I toto je také jedna z cest k vysněnému „impaktu“.

Úvahy, názory či zamyšlení mají samozřejmě i v odborném (vědeckém) tisku své nezanedbatelné místo. Často to jsou kritické či vtipné „editoriály“. (A dokonce jsou citovány.) Ale to je pro jinou „rubriku“ v časopise. Proto byla cenná snaha redakce vyvolat k iniciujícímu, a možná i někoho provokujícímu review o impakt faktoru, odezvu ze strany čtenářů. Vyvolat odezvu na úrovni vědecké diskuze, což je jediný styl možný pro odborné časopisy, nemají-li se dostat na pozici popularizačních nebo novinových magazínů. A proto také v jednom případě ona výtka k typu použitého slovníku.

Pokud porovnáme 15 autorů, kteří se podíleli svými příspěvky na diskusi „Současnost a budoucnost českých lékařských časopisů“, připravené rovněž redakcí Čas. Lék. čes. před třemi roky ((23) str. 6), je zřejmé, že ze sedmi současnými autorů se jich předcházející diskuse zúčastnilo pět (prof. Š. Svačina, Prof. M. Elleder, Prof. R. Brdička, Dr. P. Jerie a Doc. M. Špála). Představují tak možná iniciační základ pro svolání pracovní porady o hodnocení i rozvoji českých odborných lékařských časopisů, jak o tom hovoří v letošního příspěvku Dr. P. Jerie (22).

V každém případě jsou došlé diskusní příspěvky dokladem , že se dosavadní redakční radě Čas. Lék. čes. se podařilo v posledních čtyřech letech své nelehké činnosti uvést svůj časopis na moderní, mezinárodní, žurnalologickou cestu, Dnes je to již silně frekventovaná dálnice, kterou ku prospěchu odborných lékařských časopisů započal Stephen Lock. V letech 1975 – 1991 byl uznávaným vedoucím redaktorem BMJ a byl také jedním ze spoluzakladatelů International Committee of Medical Journal Editors (1978), známém také jako „Vancouverská skupina“. Tento významný a záslužný žurnalologický počin redakce Čas. Lék. čes. lze považovat vedle dalšího kultivování „peer review“ a ediční etiky, také za jeden z nezbytných kroků na cestě k začlenění tohoto časopisu mezi renomované mezinárodní biomedicínské žutnály, k nimž se samozřejmě řadí také ty, které svou indexací ve Web of Science, získaly svůj vysněný a prestižní (a dnes i trochu módní) „Garfieldovský impakt faktor“.