V půli dubna jsme se studenty nových médií (Studia nových médií na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK) vypravili na exkurzi na ústeckou Fakultu umění a designu, konkrétně katedru elektronického obrazu. Byl krásný slunečný den a my procházeli město, kam mnozí pražští studenti přijeli vůbec poprvé, z výšky na nás shlížel majestátní Střekov a romantická Větruše a my procházeli kolem proslulé “vany” budovy Krajského úřadu, hotelu Vladimír, soch se šeříky v kamenných dlaních a také množství většinou poměrně bizarních kašen, které jsou tady zřejmě velmi oblíbené.

Kampus plný umění a designu

Mířili jsme na místo, kde momentálně vzniká univerzitní kampus a kde se vedle Fakulty umění a designu brzy usídlí Filozofická fakulta. Pavel Kopřiva, který nám laskavě dělal průvodce, nás stručně seznámil s historií katedry, která vznikla v roce 2007, když předtím fungovala jako institut, který se vyvinul na půdě Pedagogické fakulty. Bývalá budova nemocnice poskytuje velkorysý prostor (chodby jsou tak široké, aby vedle sebe mohla projet dvě pojízdná lůžka) a vedení ateliéru poskytuje neméně velkorysý prostor pro tvorbu a diskuzi, takže vzniklo inspirativní prostředí; tak modulární, že se během naší návštěvy proměnilo v kuchyň a jídelnu, kam nás studenti pozvali na oběd. (A byla i bábovka!) Tady se znovu potvrzuje, že pro rozvoj kreativity je především potřeba vytvořit správné prostředí, místo setkávání, které zároveň poskytuje útočiště a podporuje tvořivost, místo, které je útulné, a přitom není uzavřené, vytváří výzvy a podporuje přátelské soutěžení. Přesně takhle to v Ateliéru interaktivních médií funguje.

Oběd v Ateliéru interaktivních médií

Budovu, v níž fakulta sídlí, jsme si prošli celou – od nejvyššího patra, kde sídlí všechny ateliéry Katedry elektronického obrazu – Interaktivní média (vedoucím ateliéru je Pavel Kopřiva, asistenty Jan Prošek a Richard Loskot), Digitální média (Michaela Thelenová), Time based media (Daniel Hanzlík) a Performance (Jiří Kovanda). V patře pod nimi jsou ateliéry fotografie, ještě níže grafici, návrháři oděvní i interiéroví či průmysloví a dole pak ti nejzemitější – dílny na práci se sklem, dřevem, kovem a kamenem s masivními starými německými stroji ze zaniklých továren.

Stroj v dílně. Uhádnete, k čemu slouží?

Mrkve, Kanárci a QR kódy

V rámci vzájemného představení našich oborů jsme prezentovali činnost a úspěchy Studií nových médií jakožto i nejzajímavější studentské projekty jako jsou HotKarot, Kanárci či QR Bodies. Studenti Ateliéru interaktivních médií poté představili svá díla. Ti z prvního ročníku prezentovali spíše vypracované úkoly, jako například zpracování zadání “drobné procesy bez nástrojů” a s postupujícími ročníky přibývalo vlastní tvorby.

Prezentace oboru Studia nových médií ÚISK FF UK

Studenti posílali zprávy ze zahraničních cest (Adam Chmiel a slimáci lezoucí ze sprchy v Jeruzalémě) anebo zprávy morseovkou vysílanou dotyky prstů na rtech (Barbora Kropáčková), zprávy z nedostupné či vzdálené krajiny (Iva Polanecká), anebo zprávy od novodobého kmenu skejťáků (Jan Rybák, mezi jehož projekty zaujalo také například Heartbeatpiano z roku 2012 – tato interaktivní instalace změří návštěvníkovi tep a přenese ho do klavírní kompozice.

Jakmile se návštěvník dotkne vrchu trubky, kde se nachází tepový senzor, jeho puls se přenese do kontroleru a přiřadí mu tón, ten se poté rozezní v rytmu návštěvníkova tepu. Po dotyku dalšího návštěvníka se odehraje stejná situace, avšak jiný tep má za následek jiný rytmus. Takto se přiřazují tóny do té doby, než je dosaženo jedné oktávy – a v tu chvíli zazní bouřlivá kompozice o osmi tónech, osmi srdcích.). Nechyběly ani zprávy z hlubin lidské duše a prožívání emocí (Jiří Holzel a jeho Melissa – video zachycující plačící ženu, která vzbuzuje soucit a lítost, než se člověk dozví, že jde o záběry ze soudní síně, na nichž vidíme vražedkyni, která zabila dítě, aby na sebe upoutala pozornost).

Předlická kolejnička

Ateliér interaktivních médií je mimo jiné také týmem, který vymyslel a uspořádal Předlickou kolejničku, jejíž už třetí ročník se bude konat letos na podzim – jde o běžecký závod, který je splněním zadání oživit ústeckou čtvrť resp. místní gheto Předlice. Původní dělnická čtvrť byla v průběhu let opuštěna a znovu zabydlena sociálně slabými, kteří zde žijí v rozbitých domech bez základního vybavení a vyhlídek do budoucnosti.

Když dostala fakulta za úkol něco zde vymyslet a uspořádat, nabízela se osvědčená a neúčinná řešení typu uspořádat zde výstavu, anebo postavit nové autobusové zastávky, které budou betonové a nerozbitné, což by v lidech jedině podporovalo vědomí, že jsou považováni za nebezpečné živly, kteří nedokáží žít v ničem méně odolném než v betonových bunkrech. Uspořádat zde závod tedy bylo spásnou myšlenkou, která umožnila prostor oživit, a přitom jej nijak násilně neměnit. Místní, jakkoli je závod otevřený všem, se zatím nezúčastňují a mají spíš ze všeho zábavné představení, ale i tak se stávají součástí něčeho, co přináší do této zapomenuté čtvrti naději.

Armaturka

Na kraj Předlic jsme se podívali i my, když jsme zavítali na večerní vernisáž výstavy Rekonstrukce, na níž změřily sílu místní kurátorky (Katedra dějin a teorie umění). Místo konání, Armaturka aneb Galerie Emila Filly, se nachází v bývalé tovární budově s velkými členitými okny, cihlovými zdmi a úžasným dřevěným stropem, a je dalším prostorem otevřeným setkávání a tvorbě. Prostorem, v němž se konají ambiciózní výstavy přesahující regionální význam a který je zároveň – v onom rozlehlém industriálním areálu, kde se prázdné chátrající budovy střídají se sídly malých soukromých firem všeho druhu – poměrně těžké najít.

Pohled z okna galerie

Interaktivní média

Zabývat se novými médii, tvořit v oblasti novomediálního umění, s sebou nese nejen tu “cool” stránku věci, ale také výzvy a obtíže plynoucí z toho, že to, co vzniká, je umění, které teprve bude. Nejde jen požadavek novosti, který byl měl člověk splnit, aby se mohl počítat mezi novomediální umělce..., neustále sledovat vývoj technologií a podobně. Jde o to, že role umění, tak jak je zde nastavena, je naprosto odlišná od tradiční role, kterou byl v podstatě umělec-řemeslník s jiskrou génia, která oživovala jeho dílo jinak založené na tradičních technikách a postupech. Minimálně od dob Marcela Duchampa (kterému to dozajista mnozí nemohou dodnes odpustit) je situace jiná a role umělce mnohem problematičtější.

Abychom se vrátili k Ateliéru interaktivních médií, zde je zajímavý protiklad zosobněn už v osobě vedoucího ateliéru Pavla Kopřivy, který vystudoval šperk a je zaměřen spíše na objekt a jeho “oživení” elektřinou, a Jana Proška, který je více zaměřen na krajinu.

Pavel Kopřiva a Jan Prošek

Tyto dvě tendence se zde střetávají (a to i v dílech studentů) způsobem, který jako by byl severu vlastní. Tato romantická krajina, hory, lesy a kaňon řeky, která byla v průběhu posledního století připravena o své lidi, a to v několika vlnách. Byla připravena o svojí krásu, když na ní dopadly bomby, když se do ní zakousla rypadla, když vyrostly monstrózní továrny. Ale ten půvab nejde zničit, vrací se v nových podobách, když prorůstá betonem, když je zjevuje jako vzory na rezavějících kovech, když se projevuje v myslích a dílech lidí, kteří ji obývají. Karel May zde psal o divokém západě, Karel Hynek Mácha nedaleko skládal romantické verše, Beethoven na Jezeří skládal symfonie.

Tahle krajina byla vždycky drsným způsobem krásná a rozpadlé budovy Předlic, galerie v tovární budově obklopená myčkami aut a dílnami automechaniků, výhled na město, jemuž vévodí ohromná chemička v centru..., to všechno sem patří. Stejně jako kovový tubus, z něhož slyšíme líbezné zvuky přírody, aniž do ní můžeme proniknout (dílo Ivy Polanecké Předobraz krajiny), stejně jako sebepodřezávající se strom Vojtěcha Káleckého, který je materiální poezií, soubojem či symbiózou stroje a stromu, umělého a přirozeného, obojího podřízeného času (což je i název díla). A to jsem nezmínila díla Zdeňka Švejkovského (který více proniká do virtuální prostoru, například v projektu Youtube-Vimeo Vimeo-Youtube), Jana Vítka (který se pohybuje na mnoha různých úrovních, od počítačových her po design nábytku) a dalších, neméně zajímavých a originálních studentů Ateliéru interaktivních médií.

Okřídleným heslem ateliéru je “umění všech smyslů”, a to ve všech smyslech, zvláštním zájmem je interakce, tedy vztahy a vzájemné působení a poznávacím znamením svoboda projevu a radost z hledání.