Necenzurovaný pohled odjinud
Po pěti měsících, co jsme se s rodinkou přestěhovali do Spojených Států, jsem ještě nepřivykl dívat se na Prahu a na Čechy jaksi "odjinud". Může za to asi Internet, ale také skutečnost, že jsem se za těch téměř sedm let strávených v Česku do té míry počešil, že by se mi více hodila role Čecha přispívajícího do obdobné rubriky v některých zdejších novinách než role cizího elementa komentujícího lokální poměry. (Co nám to mluví do NAŠICH záležitosti ten Cikán, Černoch, Vietnamec, Ukrajinec, Balkánec či podobná obvyklá personifikace jinakosti v ČR?). Jelikož jsem tyto NAŠE záležitosti zcela upřímně bral za své a snažil se je za ta léta bezvýhradně zúčastňovat (povznešeně řečeno: přispívat k společnosti zevznitř), to bych dříve podobnou nabídku zcela určitě dotčeně odmítl. Nicméně důvody, které mě vedly k rozhodnutí emigrovat z Čech, byly spíše důvody Čecha, než "nereintegrovaného" cizince-uprchlíka. A tak mě konečně tato zamořská dislokace opravňuje a povzbuzuje podívat se na celou věc odjinud.
Jaké všechny důvody mohou vést jednoho uspěšně "reintegrovaného" Čecha (Poturčenec větší Turka!) k pohledu odjinud? Otužilce, válečného uprchlíka z Bosny, každopádně neodradila od nové vlasti jen otrávenost recesí, rovnostářstvím a mizernými výdělky či problémy s bydlením. Nešlo o pouhu znechucenost tuneláři, skin-heads, klausmany a úředníky Cizinecké policie. Nebyl to jen strach z narůstajících preferencí komunistů a epidemie xenofobických frustrací, kdepak znuděnost všeobecnou letargií a novým moderátorem Kolotoče (ani dokonce ne hrůza z nového Zákonu o vysokých školách!). Stručně řečeno, neutekl jsem před vidinou jakéhosi nevyhnutelného hospodářského, politického a mravního kolapsu, nevylekal jsem se fatalistických asociací na předválečnou Jugoslavii. Opak je pravdou: začal jsem balit kufry, když jsem si uvědomil, že k žádnému kolapsu nedojde. Česko je totíž dostatečně bohatou, dostatečně disciplinovanou a kultivovanou zemí, aby se dokázalo udržet při životě aspoň dalších sto let. Existuje tam dostatečný počet schopných, chytrých, nadaných a vzdělaných lidí, odvádějících na všech rovinách společnosti nevšední výkony, aby tumor kontrolovaně a pohodlně rostl a měl se dobře. Roční plány úkolů se nadále plnit budou, nějaké ty peníze se na poslední chvíli přece nějak najdou, UK bude mít "světově srovnatené osnovy" a bude čile produkovat předepsané kvóty Magistrů a Dr.-ů, docentů a profesorů ke svému 750tému výročí, škodovky jezdit budou, pivo se vařit také bude a hokejisté vždy nějakou tu medaili přinesou. Nakonec Česko, tak či onak, vezmou do Unie (ovšem "z důvodů vykořišťování a poněmčování").
Statistiky vykazují vysokou spokojenost Čechů životem obecně. Ti, ovšem, nadávají leckdy a na leccos. Ale to je už taková povaha, stejně jako například vyplazování jazyka na předjíždějícího Václava Havla a všeobecná averze "k projevům pýchy a nadřazenosti". Průměrný divák pořadu TABU, konzument průměrných půl třetího půllitru průměrné desítky, fanoušek Sparty a Karla Gotta, nenávidí elity odjakživa. Jelikož tam žadné elity nejsou, tak je aspoň Václav Havel po ruce. A prezident se, čtu, rozhodl být ještě vstřícnější k projevům občanské averze k pýše a nadřazenosti. Třeba se přestěhuje na některé ze sídlišť, zcela už ovládaných a uzpůsobených antielitářskými zlými babiznami a nebezpečnými dědečky za životní jistoty, kteří předsedají bytovým družstvům poté, co se zúčastnili téměř všech významnějších Anti-Chart dvacátého století, mysteriózně přitom přeživši (v hojném počtu a v závíděníhodném zdraví) jejich autory. A bude tam, v 2+kk, spravedlivě pykat za své elitářství. Bude se kát a ospravedlňovat, že si jenom troufl být intelektuálně, mravně, pracovně i bůhvíjakjinak nadřazen. Ne tak dávno v TV pořadu na téma české emigrace paní Dana Němcová pronesla, že zůstala tehdy v ČS "protože se hodnoty mají budovat a žít". V českých dějinách bylo nemálo skvělých jednotlivců stavějících hodnoty "na černo" a pašujících je skrze neblahé časy, často za cenu vlastního života. Opakuji svoji doměnku, že dnes žije v Čechách pravděpodobně více zajímavých, schopných, chytrých, nadaných a vzdělaných lidí než kde jinde. Akorát mě deprimuje, že se v zemi, v níž pravda a láska konečně zvítězily, hodnoty nadále pašují a vyrábějí na černo. Až mě to úplně zdeprimovalo. Navzdory tomu, že většina těchto výjimečných lidí má značný politický a mediální vliv či odbornou reputaci, oni se nadále lekají každého náznaku, že by mohli být obviněni a odsouzeni svými "elitofobickými" spoluobčany za pýchu a nadřazenost. A když se už stane, že jim začnou vyplazovat jazyky, pašeráci a stavitele hodnot na černo se ihned začnou posypávat popelem. Dokonce jsem si i tady, v Americe, všiml u prominentních Čecho-Američanů vlastností, že se hned při seznamování se mnou (tedy řekněme s druhým Čechem) sami od sebe začínají omlouvat za své bohatství, reputaci či pozici. To, co mě odradilo od života v Česku, nebyly tedy jenom notoricky známé postkomunistické deviace, které otrávily řadu dalších čechofilních cizinců v postsametovém období. Já se totiž už necítil být cizincem. Odradila mě nemohoucnost a nechuť tzv. výjimečných Čechů etablovat a prosazovat jejich vlastní hodnoty, na nichž jsem se já pokoušel stavět svoje "češství". (Paradoxně, jde o tytéž lidi, jejichž přičiněním mi bylo v Čechách umožněno žít hodnoty, kvůli nimž jsem byl vyhnán z Bosny.) Oni jednoduše nepochopili, proč by pro ně asi bylo důležité, kdybych byl zůstal.