Úvod

V článku “Pojem ´informace´ ve světě sdíleného pojetí skutečnosti” jsem poukázal na fakt, že s nárůstem složitosti informačního prostředí narůstá i složitost celého sociálního prostředí. Abych zjistil vliv informačního prostředí na okolní realitu, pojal jsem toto nové informační prostředí jako neznámou (blackbox) – a analyzoval jsem informace na vstupu i výstupu ”černé schránky”, abych vyhodnocením jejich rozdílných/shodných znaků získal charakteristiku tohoto nového fenoménu.

V uvedeném článku jsem dále zjišťoval, jak se posuvy v teoretických koncepcích některých společenskovědních oblastí promítají v pohledu na tradované pojmy informační vědy, zejména na samotný pojem informace.

Dospěl jsem k názoru, že některé nové fenomény v informačním prostředí vyžadují změnu v dosavadním pohledu na skutečnost, stejně jako některé rysy informačních technologií bude naopak nutné přizpůsobit tradičním, velmi obtížně modifikovatelným faktorům sociální skutečnosti.

V následujícím textu bych chtěl rozvinout myšlenky uvedeného článku a z naznačeného úhlu pohledu se zabývat novou technologickou realitou, která se uplatňuje a patrně teprve v plné míře rozvine na Internetu – hypertextem. Reaguji a navazuji na plodné a inspirativní myšlenky článku Z. Uhlíře "COMPUTING IN HUMANITIES" čili: Táhneme, anebo jsme vlečeni?, v němž se autor zamýšlí nad problémem, jaké metodologické otázky bude nutné řešit, abychom skutečně využili možnosti nabízené hypertextem.

Protože o hypertextu, jako médiu odborných informací, bylo publikováno již mnoho prací, zaměřil jsem se na možnosti a omezení hypertextu při tvorbě uměleckého literárního textu. Jsem přesvědčen, že mnoho prvků hypertextové struktury mají umělecký i odborný žánr společné.

Na stránkách Internetu se začínají objevovat pokusy o využití hypertextu při psaní uměleckých beletristických děl. Je nadmíru poučné sledovat vývoj této umělecké formy právě v době, kdy se ještě neodpoutala od přístupů klasického období románu a ještě si není plně vědoma možností, které nový fenomén umožňuje. Tento vývojový stupeň připomíná typickou přechodovou dobu, např. tu, kdy se automobily ještě podobaly kočárům, dobu, kdy se létací stroje snažily podobat ptákům.

Za ilustrativní příklad svých rozborů jsem zvolil hypertextový román Markéty Baňkové “Město”. (Podrobněji se autorka zabývá svým románem na následující www stránce). Odhlížím přitom zcela od jeho obsahové stránky, ta je dle mého názoru zcela tradiční, a zabývám se analýzou vlastností románu, v nichž se uplatňuje hypertext.

Současné a perspektivní způsoby využití hypertextu v literárním díle

Hypertextem rozumím nelineární (nesekvenční) uspořádání textu, v kterém jsou jednotlivé části navzájem propojené s ostatními částmi textu umístěného na téže nebo jiné www stránce. Odlišnosti hypertextového a klasického literárního díla

Základními rozlišujícími znaky textu a hypertextu jsou uzavřenost/lineárnost (text) a otevřenost/nelineárnost (hypertext).

Z. Uhlíř se při hodnocení dosavadních úvah o hypertextu dotýká jádra problému, když tvrdí:

”Úvahy se obvykle soustřeďují na prosté odlišení lineárního textu a hypertextu; zdá se však, že v nich dominuje nadšení nad kritičností, a tak si nejsem jist, zda se v nich rozdíl mezi oběma druhy textu vidí správně a zda také ocenění jejich předností a nedostatků se správné. Lineární text se tak vidí převážně jako výraz uzavřenosti, zatímco hypertext představuje otevřenost. Zdá se však, že tento pohled je až příliš zjednodušující, ba módně povrchní, a to zejména v tom, že tu příliš brzo přistupuje záporné, resp. kladné hodnocení. Uzavřenost a otevřenost samy o sobě jsou totiž bezpříznakové, záleží na kontextu použití. A nadto jsou pouze relativní: absolutně uzavřený text by ztratil jakoukoli souvislost, absolutně otevřený text by pozbyl jakékoli soudržnosti. Striktní pojímání tedy v tomto případě nemá žádný smysl. Naopak je vhodné si uvědomit, co to znamená, když hovoříme o uzavřenosti na jedné a otevřenosti na druhé straně. Uzavřenost přece není jen odmítáním jiných názorů, tedy něčím záporným, je také soustavností a vnitřní soudržností, tedy naopak i něčím kladným. A právě tak otevřenost není jen vstřícností a způsobilostí ke změně, tedy něčím kladným, ale je i ztrátou pevného bodu a hodnotového zakotvení, tedy něčím záporným. To vše je v obojím inherentně přítomno."

Z uvedených nejdůležitějších odlišností se odvozují další významné odlišnosti textu a hypertextu. Těmi se budeme v dalším textu zabývat:

Text	Hypertext
úroveň textu /hypertextu:
- existuje závaznost prvotního textu neexistuje	závazný prvotní text
- lineární uspořádání témat	uspořádání témat nemusí být lineární a závisí na struktuře hypertextu
- důraz na pojmovou strukturu	pojmová struktura  potlačena ve prospěch asociativní struktury
- zpravidla neobsahuje obrázky, zvuky	připouští existenci obrázků, zvuků
úroveň autora:
- autora lze jednoznačně identifikovat	autora nelze jednoznačně identifikovat
- autor nemůže po vydání knihy zasahovat do textu	autor může zasahovat po uveřejnění do textu
úroveň čtenáře:
- recepce nezávislá na vnějších činitelích	recepce je částečně ovlivněna vyhledávacími stroji (např. indexovacím robotem)
- čtenář se podílí na četbě pouze interpretací	čtenář může zásahem do zdrojového programu modifikovat grafickou i obsahovou strukturu

Charakteristika jednotlivých aspektů literárního díla

úroveň textu/hypertextu:

- závaznost/nezávaznost prvotního textu

První vydání textu má mezi ostatními verzemi či vydáními textu vždy jistou prioritu. Od této verze se odvíjí hodnocení následujících verzí.

Hypertext tuto vlastnost postrádá. Autor nejenže může kdykoliv do struktury textu zasahovat, ale může kteroukoliv verzi z nejrůznějších důvodů i zničit.

- lineární/nelineární uspořádání témat

Dle W. Gallieho sledovat román znamená “rozumět posloupnosti akcí a pocitů jako něčemu někam směřujícímu. Tím míníme to, že jsme polapeni vývojem příběhu a že jsme dotlačeni očekáváními, jak příběh dopadne, až po jeho vyvrcholení. V tomto smyslu je konec příběhu vyvrcholením celého příběhu. Jeho narativní záměr však nesmí být dedukován ani předpovídán.Neexistuje příběh, aniž je naše pozornost ve vleku různých eventualit pokračování. Proto musíme sledovat příběh až do konce. Ten musí být spíše přijatelný než předvídatelný. Ve zpětném pohledu musí být zřejmé, že k němu vedl. Ale tento retrospektivní pohled je umožněn teleologicky vedeným pohybem našich očekávání doprovázejících poslech příběhu. Takový je paradox eventualit, nakonec se stávají, když je po vašem, přijatelnými. Tento paradox charakterizuje porozumění každému příběhu.” (1, s. 148)

Lineární struktura příběhu románu byla od nepaměti podmínkou snadné orientace ve románu. Linearita klasického románu se stala již v minulosti předmětem kritiky, protože čtenáři příliš usnadňovala recepci četby a často se podbízela jeho očekáváním. Pokusy s porušením linearity jsou známy již v 18. st. v díle L. Sterna. Ve 20. století se autoři románu programově snaží zkomplikovat recepci četby tím, že narušují časovou následnost děje příběhu a nutí čtenáře zamýšlet se nad souvislostmi děje.

V hypertextu je tato praxe usnadněna systémem hyperlinků. Příliš hustou sítí hyperlinků vzniká však opačný extrém, než jakým je pohodláná recepce - nebezpečí ztráty souvislostí.

”Představme si postup skrze hyperlinky do dalších a dalších zdrojů, tedy ustavičné vzdalování od vstupní stránky hypertextového čtení. Tak se dostáváme nejenom do jiných kontextů, odlišných od toho původního, ale nakonec i do docela jiných oblastí, které se vymykají předmětu zájmu, s nímž jsme započali, a prvotní vrstvě ideálních objektů, jimiž jsme do přediva hypertextových vztahů vstoupili. V jistém smyslu se tak dostáváme do oblasti nepředmětného, a tudíž se velmi intenzivně hlásí o slovo otázka chaosu a řádu, ne-smyslu a smyslu.(Z. Uhlíř).

- pojmovost/asociativnost textové/hypertextové formy

Prozaické umělecké dílo nepoužívá pojmy  exaktním způsobem jako odborný text. Přesto je ale stále velký rozdíl mezi obrazným užitím výrazových prostředků a volným užitím obrazů či zvuků v textu.

”Spojení textu, obrázku a zvuku vytváří díky svým rozdílnostem určité napětí, dotýkající se samých základů pojmovosti, jak ji chápeme a jak jí rozumíme, protože multimediální komunikace spojuje něco málo sourodého a obtížně slučitelného: obrazy a zvuky sice evokují myšlenkové obsahy, ale nikoli v přísně a přesně nasouzené podobě.”

úroveň autora:

- jednoznačnost/nejednoznačnost identifikace autora

U autora klasického románu je možné jednoznačně identifikovat autora textu. Od prvního do posledního písmene je autor původcem textu.

U autora hypertextu, který využívá jako součást díla určité množství odkazů může být jednoznačné určení původce sporné.

Jednoznačnost autora je přitom velmi důležitý fakt. Dle M. Foucaulta existuje nad soubory textů úroveň diskursů, jejichž vážnost je společensky kryta řadou autorit. Autor je jednou z nich. “Princip autora omezuje nahodilost hrou identity, jež má formu individuality.” Vyššími formami institucionalizace diskursu jsou potom neviditelná kolegia, vlivné osobnosti apod.

”Vzhledem k tomu, že v hypertextu, při jeho produkci i recepci, je dominantní hledisko otevřenosti,” konstatuje Z. Uhlíř, ” je zřejmé, že je v něm obsaženo reálně mnohem více, než kolik do něj vložil autor jeho vstupní stránky.”

- zásahy autora do textu/hypertextu

Vydáním knihy je ukončena možnost zásahu autora do textu. Změny může provést teprve v novém vydání. Autor hypertextu může provádět zásahy v jakékoliv fázi zveřejnění díla na www stránce.

úroveň čtenáře

- závislost/nezávislost na vnějších činitelích

Text beletristického díla je světem uzavřeným sám do sebe. Neodkazuje čtenáře mimo text. Při popisu kterékoliv situace či jevu si musí čtenář vystačit s informacemi, které mu poskytne autor. Není mu doporučováno, aby si informace ověřoval v encyklopediích či jiných zdrojích.

Hypertext naproti tomu může využít možnost odkázat čtenáře na ilustrativní obrázek, zvukový soubor či doplňující text. - účast čtenáře na recepci textu/hypertextu

Čtenář klasického díla se účastní na recepci díla pouze schopností své interpretace.

Čtenář hypertextu může zasahovat do zdrojového programu a román graficky či jinak přizpůsobovat svým potřebám. Možnosti hypertextu při obohacení románové formy

Je zřejmé, že hypertext vytváří řadu nových možností, jak pro autora, tak pro čtenáře.

Přesto lze poukázat na skutečnost, že nová technologie byla zatím využita pro zdokonalení méně podstatných rysů románu. Vidíme, že pomocí těchto prostředků se využívají v románu zatím jen nepatrné možnosti Internetu. Hypertextové propojení románů v digitalizované formě

Není tajemstvím, že v množině všech románů existují romány s podobnými či shodnými tématy, postavami, zápletkou, prostředím. Nebylo by jistě technicky nemožné shromáždit všechny romány podle shodných vlastností. Takové uspořádání by umožnilo identifikovat podstatné a eliminovat nepodstatné vlastnosti románu. Výsledkem by mohl být jakýsi globální román, vypovídající nejen o pocitech a zájmech lidí v jediné historické epoše, ale o pocitech a zájmech člověka vůbec. Hypertextové propojení autora a čtenářů Jednou z neodmyslitelných schopností autora je umění předjímat očekávání určité populace čtenářů, jimž je vlastně kniha určena. Lze si představit On-line tvorbu, kde by si čtenář podílel na vytváření představy o vývoji děje. S takovými postupy byly činěny pokusy již v klasickém románu. Technologie hypertextu může však vytvořit strukturu větvení, kterou v tištěné formě realizovat nelze. Hypertextové propojení mezi postavami

V historii literatury jsou postavy, které v rámci díle jednoho autora nebo v dílech různých autorů mají shodná jména nebo alespoň charakteristické rysy (Otec Goriot u Balzaca, typ Dona Quijota, smolaře, úředníka apod.).

Vytvoření shluků románů spojených touto postavou by mohl vzniknout nový typ pojetí postavy, jakési “virtuální postavy”, jak ji známe z virtuálních her MOO, kde by se konfrontovaly charaktery postav různých autorů a bylo by možné dospět k určité standardní typologii nepřeberného množství existujících postav.

Závěr

V závěru můžeme se Z. Uhlířem konstatovat, že ”elektronické prostředí sice umožňuje praktické uplatnění hypertextu a podporuje je, nicméně ve smyslu věcného obsahu je nezakládá. ”

Domyslíme-li možnost využití hypertextu jako technologického nástroje ve službách metodologie, která by si vzala za cíl propojit jednoznačně identifikovatelné prvky (hyper)textu, bylo by možné založit novou vědní oblast, která by místo zjišťování, jaké místo má to či ono literární dílo v historii literatury, mohla pokročit ke zkoumání, jakýsm způsobem se v historii člověka uplatňují prostřednictvím mikrosituací uložených v dílech na různých místech a v různých časových obdobích určité makrokosmické zákonitosti.

Tím by mohla konečně vyústit myšlenka započatá Dantovou Božskou komedií a pokračující Balzacovou Lidskou komedií v jakousi Globální komedii, oproštěnou od všech redundantních informací a koncetrující všechna jedinečná témata a události a mohla by tak být splněna touha člověka pochopit to, co  v jeho dávných minulých představách byla fikce a co skutečnost.

Nemohu tedy než souhlasit se Z. Uhlířem, že ”Důsledné uplatnění metodologie hypertextu nezbytně vede ke změně paradigmatu” celé oblasti.

Literatura:

1. KÁBELE, J. Přerody : principy sociálního konstruování. Praha : Karolinum, 1998. 394 s.