Úvodem

Významnou rolí knihovnictví a informační vědy vždy bylo zajištění, vymezení a identifikace nejpodstatnějších způsobů k pochopení a podpoře účinného přenosu informací v neustále se měnícím intelektuálním a technologickém prostředí. Z historického hlediska se ve vědecké komunitě staly důležitým nástrojem komunikace informací vědecké časopisy, které za zhruba 300 let své existence prodělaly mnohé změny a staly se podstatnými prostředky formální výměny nových vědeckých poznatků v celosvětovém měřítku. Ve světle hnutí za otevřený přístup pak tento základní prvek vědecké komunikace dospívá do stádia, kdy dochází k jeho postupnému přetváření [1]. Domnívám se, že tím vzniká určitá podoba nového komunikačního média, které v sobě zahrnuje výrazné technické, komunikační i společenské aspekty komunikace vědeckých poznatků. I při probíhajících změnách si ovšem zachovává vědecký časopis výrazné postavení v procesech předávání nových poznatků.

Jádrem nastupujícího fenoménu otevřeného přístupu je tedy fakt, že při vydávání a distribuování informací vědecké komunitě je pravidlem, aby všichni, kteří chtějí číst články publikované ve vědeckých časopisech, měli tuto možnost, a to bez nutnosti překonávat finanční, právní či technické bariéry. V běžném modelu předávání informací byly zavedeny náklady za přístupy k informacím knihovnami a dalšími veřejně i soukromě podporovanými institucemi, zatímco současný vývoj v oblasti otevřeného přístupu naznačuje širší přístup bez institucionálních nebo technických omezení. Při hodnocení a praktickém využívání různých modelů otevřeného přístupu je důležité rozpoznat zásadní fakt, který spočívá v propojení řady prvků, faktorů a činitelů, které v systému otevřeného přístupu participují. Je zřejmé, že princip otevřeného přístupu jako realizovatelné varianty k tradičnímu publikování se opírá o vývoj mnoha oblastí, např. ekonomie, technologie či právního systému. Domnívám se, že pouze komplexním pojetím jednotlivých částí je možné dosáhnout širšího uplatnění otevřeného přístupu jako účinného způsobu vědecké komunikace a zveřejňování výsledků vědy a výzkumu [2].

Protože důležitým úkolem a posláním knihoven v informační společnosti je poskytování přístupu k informacím a znalostem bez ohledu na místo a způsob jejich uložení, je nezbytně nutné zabývat se možnostmi využití a dalšího rozvoje otevřeného přístupu. Je podstatná znalost jednotlivých prvků a složek systému otevřeného přístupu, který ve svém celku umožní správné fungování a praktické uplatnění všech stanovených zásad otevřeného přístupu při komunikaci vědeckých poznatků.

Faktory a prvky systému OA

V dosud navrženém systému otevřeného přístupu a při rozšiřování přístupu k dokumentům hrají klíčovou roli autoři. Ačkoliv velké množství autorů dnes ví o existenci volně dostupných elektronických archivů a využívá informace v nich uložené, jen málo z nich do těchto archivů aktivně přispívá, o čemž svědčí i již realizované průzkumy [3]. Mnozí autoři také prohlašují, že při svém rozhodování k publikování vědeckých prací jsou ovlivňováni požadavky, aby předávání informací probíhalo co nejefektivnějším způsobem a bylo největší měrou určeno kompetentním uživatelům. Proto si většina autorů vybírá k publikování svých prací odborné časopisy dle jejich kvality, protože nejkvalitnější časopisy mají větší počet čtenářů. Dané čtenářské publikum požaduje viditelnost vědeckých informací, což má vliv na citování autorovy práce. Hodnocení vědeckých pracovníků je pak založeno na kvalitě jejich práce, jejím citačním ohlasu, teoretickém a praktickém dopadu. Jistým indikátorem hodnocení vědecké práce je také vlastní renomé vědeckého časopisu, ve kterém byl článek publikován. Tato praxe může vést k velmi konzervativnímu chování autorů, při publikování vědeckých prací. V současné době mnozí autoři stále využívají naznačeného tradičního postupu, ovšem také narůstá počet autorů, kteří sami využívají dokumenty uložené a lokalizované volně na personálních webových stránkách jiných autorů, což má za následek zlepšení přístupu vůči principům otevřeného přístupu. Příznivější situace je v oblasti přírodních věd. Proces archivace dokumentů samotnými autory v otevřených archivech a repozitářích si postupně razí cestu kupředu. Počet autorů, přispívajících do otevřených archivů se každým rokem zvětšuje. Sami autoři, kteří využívají auto-archivaci v otevřených archivech, oceňují jednak možnost bezplatného využívání jejich dokumentů koncovými uživateli, poskytující možnost zvyšování citovanosti jejich prací, jednak rychlost publikování [4].

Pro autory je důležitý vliv jejich práce, a pokud autor zjistí zlepšení vlivu své práce díky otevřenému přístupu k ní, bude bezpochyby více ochotný využívat této cesty. Proto je pro další rozvoj důležité rozšiřování povědomí o možnostech otevřeného přístupu u vědeckých pracovníků a získání větší podpory pro auto-archivování v rámci otevřených archivů vědeckých prací.

Zvyšování počtu otevřeně přístupných zdrojů a zároveň zvětšování jejich využívání koncovými uživateli se neobejde bez účinné podpory řady institucí na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Proto je potřeba zabývat se dalším podstatným článkem v systému otevřeného přístupu, kterým jsou vydavatelé, resp. komerční vydavatelé. Současní vydavatelé jsou nuceni reagovat na mnohé změny v informačním průmyslu. Elektronická forma vědecké komunikace spolu s rozvojem komunikačních a informačních technologií přinesla nové možnosti rozšiřování vědeckých poznatků, které uživatelům umožňují získat primární dokument bez nutnosti jakéhokoliv zprostředkování ze strany vydavatele či knihovny. Bariéry času a prostoru byly překonány a nyní je nutné vyrovnat se s ekonomickou stránkou šíření vědeckých informací. Ta je spojena především s finančními částkami za předplatné časopisů nebo s jednorázovým pořízením dokumentu [5]. Přitom tyto částky neustále narůstají a stávají se podstatným omezením šíření vědeckých informací koncovým uživatelům. Domnívám se, že uvedený rozpor mezi technologickými možnostmi a finančními omezeními otevírá prostor hnutí za otevřený přístup. Stoupenci otevřeného přístupu přitom prohlašují, že pokud jsou poskytovány značné finanční prostředky na rozvoj vědy a techniky z veřejných zdrojů, mělo by být také zajištěno, aby každý uživatel měl možnost se zdarma seznámit s výsledky výzkumu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem se rozhodla řada komerčních vydavatelů v určité míře podporovat otevřený přístup k informačním zdrojům. V tuto chvíli se vykrystalizovaly možné cesty přístupu ke zdrojům a otevřený přístup je realizován dvěma základními cestami. První tzv. „zelená“ [6] cesta je variantou, kdy je autorům uděleno svolení k auto-archivaci vlastních kopií publikovaných dokumentů. Autor ukládá zpravidla redakčně neupravený rukopis svého příspěvku do volně přístupného otevřeného archivu sám. Tento příspěvek je tak zpravidla okamžitě k dispozici uživatelům, aniž by byla jeho kvalita hodnocena. Jistou výjimkou jsou články, které již hodnocením kvality prošly jinde, například před recenzním řízením organizovaném komerčním vydavatelem časopisu, kde byl článek předtím publikován. V rámci modifikace „zelené“ cesty dávají v současnosti některá velká komerční vydavatelství autorům automatické svolení k auto-archivaci příspěvků. Autor již nemusí vydavateli předkládat žádost při uveřejnění svého díla v otevřeně přístupném zdroji [7]. Druhá „zlatá“ [8] cesta využívá základní nástroj vědecké komunikace, tj. vědecký časopis. Autor má aktivní roli, kdy nabídne vydavateli článek k publikování, redakce časopisu zajistí recenzní řízení. Pokud je článek přijat, redakce rovněž provede zpravidla jazykové a formální úpravy, včetně vlastního formátování [9]. Kromě zmíněného někteří nakladatelé přijali hybridní politiku podpory veřejného přístupu k publikovaným dokumentům. V rámci ní požadují od autorů zaplacení poplatku za možnost zpřístupnění dokumentu ve zdroji s otevřeným přístupem [10].

Třetí část systému otevřeného přístupu tvoří informační instituce, resp. knihovny. Jejich důležitým úkolem a posláním v informační společnosti je poskytování přístupu k informacím a znalostem bez ohledu na místo a způsob jejich uložení. Z tohoto pohledu je pro knihovníky a informační pracovníky nezbytně nutné znát příslušné otevřené zdroje, ale také umět je vhodně využívat. Většina knihoven v současné době zavedení otevřeného přístupu nadšeně vítá. Mnozí informační pracovníci se těší, že finanční prostředky potřebné dosud na úhrady předplatného časopisů bude možno použít pro jiné účely. Zároveň si knihovníci uvědomují, že je pro ně otevřený přístup výzvou do budoucnosti a znamená pro jejich práci jisté nároky, které lze spatřovat v těchto oblastech: zajištění integrace volně dostupných zdrojů s dosavadními fondy a službami; zvýšení školení a podpory uživatelů; posuzování kvality zdrojových materiálů; zajištění trvalé ochrany a zpřístupnění materiálů s otevřeným přístupem [11].

Poslední, ovšem neméně podstatnou částí systému otevřeného přístupu tvoří uživatelé otevřeně přístupných zdrojů. Uživatelé většinou požadují takové materiály, o kterých jsou přesvědčeni, že je potřebují nebo by je mohli v budoucnu potřebovat. Současní uživatelé knihoven potřebují takové materiály, které jsou přístupné okamžitě a je možné s nimi pracovat bez překonávání zbytečných časových, prostorových či finančních bariér. Tohoto záměru je možné dosáhnout využitím zdrojů s otevřeným přístupem. S nástupem otevřeně přístupných zdrojů přestává být dokument vázán na konkrétní vydání odborného časopisu a to může být pro uživatele zavádějící. Proto je potřeba informovat nejen o možnosti získání informace z otevřeného informačního zdroje, ale také upozornit na pestrost daných materiálů. Znamená to upozornit na existenci oficiální placené verze a odkázat na verzi přístupnou v rámci otevřeného přístupu.

Domnívám se, že kromě popsaných částí lze v systému otevřeného přístupu vysledovat další prvky či složky, které výraznou měrou zasahují do činností a poslání fenoménu otevřeného přístupu. Budoucí vývoj jednotlivých složek otevřeného přístupu a jejich propojení v jednotný funkční celek ovlivní další směřování nového způsobu zveřejňování výsledků vědy a výzkumu. Myslím si, že hnutí za otevření přístup má před sebou dlouhou cestu, jejíž směřování bude vždy záviset na všeobecném konsenzu všech zúčastněných stran.

Na závěr

Fenomén otevřeného přístupu je stále novou a diskutovanou záležitostí. Další vývoj této problematiky je spojen s mnohými faktory a prvky, které jsou součástí systému vědecké komunikace informací. V rámci tohoto článku jsem se pokusila především přiblížit podstatné části systému otevřeného přístupu, které pouze ve své úplnosti vytvoří správně fungující celek. Zároveň jsem poukázala na některé současné změny a jejich možná řešení pro další uplatnění otevřeného přístupu v praxi.

Přestože již bylo publikováno mnoho z této problematiky, jsem přesvědčena, že stojíme na počátku éry otevřeného přístupu. Stále máme celou řadu otázek a málo spolehlivých a jistých odpovědí, resp. odezva na mnohé se stále vyvíjí. Ačkoli zásadní věci jsou jisté, pořád je nutné vyrovnávat se s novými záležitostmi. Proto se domnívám, že v budoucnosti budou mnohé problémy vyřešeny a budou realizována některá účinná řešení současných sporných otázek v oblasti otevřeného přístupu.

Závěrem jen dodávám, že pro naše další zkoumání problematiky otevřeného přístupu je potřeba vyčlenit a charakterizovat stávající technické zázemí jednotlivých prvků systému otevřeného přístupu. Proto se budeme v příštím, tedy únorovém čísle zabývat technologickými záležitostmi otevřeného přístupu a jejich vazbami na konkrétní praktické aplikace. Shrneme stávající technické a technologické zázemí systému otevřeného přístupu a pokusíme se nalézt podstatná kritéria dalšího vývoje dané oblasti.