Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Pohádka o jedné velké knihovně

Čas nutný k přečtení
8 minut
Již přečteno

Pohádka o jedné velké knihovně

1 comments
Podnázev: 
Tendenčně-nekorektní příběh s prvky reality pro děti prvního stupně základní školy
Anglicky
English title: 
A fairytale about one big library: tendentiously-incorrect story with reality elements for primary school childern
Autoři: 

Milé děti,

povím vám dnes pohádku o jedné velké a slavné knihovně. Že se ptáte, co je knihovna? Asi tak: před dávným časem, ještě když jste nebyly na světě, lidé četli knihy. To byly takové svazky potištěného papíru, které se daly buď koupit v obchodech (těm se říkalo knihkupectví), nebo je bylo možné půjčit v knihovnách.

Takže kdysi hodně dávno, tak dávno, že z té doby stojí už jen několik domů, žil byl jeden český král. Ten král byl po otci Němec a po matce Čech, a tak mu Čechové říkali Karel a Němci Karl. Král Karel/Karl měl českou zemi moc rád, a proto pro všechny Čechy, Moravany, Slezany, Němce, Poláky a další lidi, kteří v ní žili, založil univerzitu, aby byli chytří a moudří. Že se ptáte, co je univerzita? Asi tak: to je taková velká škola, kam chodí vaši starší, skoro dospělí bráškové a sestřičky, a těm se říká studenti.

A král Karel/Karl na této univerzitě zřídil i knihovnu, aby se studenti měli z čeho učit. V těch dávných dobách, o kterých vám vyprávím, totiž nebyl ani internet, ani televize, ani rozhlas, ba dokonce ani noviny nebo časopisy. A tak všechno, co se studenti naučili, se museli dozvědět od svých učitelů a z knih.

Knih tenkrát bylo málo, a tak i knihovna Karlova učení, jak se naší škole říkalo, byla hodně malá. Postupně však rostla, ale po krátké době ji potkala první překážka. Čeští učitelé totiž řekli těm německým, že už je nemají rádi, a tak němečtí učitelé na nic nečekali, sebrali se a i se svými studenty a knihami odešli do Německa. Tam začali učit na školách, které jsou dnes slavnější a úspěšnější než Karlovo učení.

I po vypuzení německých učitelů však univerzita rostla, a s ní rostla i knihovna. Přesněji řečeno: knihovny, protože každý obor na naší škole (lékaři, právníci, filozofové, teologové) měl svou malou knihovnu. To ale není důležité. Důležité je, že zhruba po 250 letech od založení naší knihovny přišli noví páni, říkalo se jim jezuiti, a naši knihovnu si zabrali pro sebe. Autoři vaší „oblíbené“ povinné četby, třeba Alois Jirásek nebo Zdeněk Nejedlý, neměli jezuity v lásce, a proto o nich nepsali právě pěkně, ale věřte, že tak hrozné to zase nebylo. Jezuiti byli náramně vzdělaní pánové (i když jeden z nich, neposeda, pálil knihy, které se mu svým obsahem nezamlouvaly) a naše knihovna i pod správou jezuitů jen kvetla.

Jezuiti nejen u nás, ale i po celé Evropě a vlastně i po světě byli moc pilní, přičinliví a nebáli se práce a námahy. Jejich majetek, bohatství i vliv proto rostly. To se ale znelíbilo řadě tehdejších králů a císařů, a ti dosáhli toho, že papež jezuitský řád zrušil. Že se ptáte, kdo je papež? Asi tak: je to nejvyšší pán, který může lidem věřícím v katolického boha rozkazovat, co mají a nemají dělat. Že se ptáte, co je věřící katolický bůh? Pardon, zpět: Že se ptáte, co je věřící, katolický, bůh? Asi tak: od čeho máte internet, Google a Wikipedii?

Takže jezuité skončili a knihovna se stala přístupná všem lidem, a dokonce její provoz a knihovníky platil pan král. Tím nejvýznamnějším knihovníkem z této doby byl pan Ungar, který kromě mnoha jiných věcí zařídil, že do knihovny začal chodit povinný výtisk. Že se ptáte, co je povinný výtisk a jak může taková věc chodit? Asi tak: když někdo na území tehdejšího království vydal knihu, MUSEL několik výtisků odevzdat do naší knihovny. Tak se stalo, že knihovna vzkvétala a v době působení pana Ungara už měla asi 150 000 knih.

O něco později, zhruba v čase, kdy se narodili tatínkové vašich dědečků, nastoupil na český trůn místo pana krále pan prezident Masaryk. Protože měl taky vousy jako předchozí král a podobně pevné vojenské držení těla, lidé ho měli rádi úplně stejně, možná ještě víc. Když ho viděli, jak jede na ztepilém bělouši, smekali čepice a volali: „Sláva!“. Ale to byste měli vědět z dějepisu, ti snaživější z vás z Wikipedie. Pro nás je důležité, že naši knihovnu už neplatil pan král ze své královské pokladny, ale že dostávala peníze na svůj provoz a nákup knih z pokladny nás všech.

Za poměrně krátký čas, sotva tatínkové vašich dědečků opustili školní škamna, rozrostla se naše knihovna do ještě větší krásy. Byl v ní už milion knih. Taky tehdy přišel pan architekt Machoň (kdo je architekt si vysvětlíme později), aby dům, ve kterém naše knihovna sídlila a dodnes sídlí, udělal snad ne krásnějším, ale určitě funkčnějším. Tomu domu, snad spíše paláci, se říká Klementinum. Někteří tak nazývají i samotnou knihovnu, ale to není správné – to je to samé, jako kdybyste na svého psa Alíka volali Boudo.

Pak ale na naši knihovnu čekaly zlé, přezlé časy; časy, ve kterých se narodili a museli žít vaši dědečkové a babičky i tatínkové a maminky. Nejdříve do naší země přišli nacisti, ti na kratší dobu, a pak komunisti, kteří se tady nejen zuby nehty, ale i zbraněmi a terorem drželi po půlku lidského života. Trápili tak naši zemi skoro až do doby, ve které jste se narodily vy, děti.

Nacisti přišli ze západu, komunisti z východu, ale nikdo z nich neměl rád knihy, protože v knihách se píše pravda (občas) a pro pravdu se každý zlobí, jak zní známé přísloví. A nacisti a komunisti se zlobili moc, protože měli rádi lež a protože byli zlí. Hodně zlí. Že se ptáte, kdo z nich byl horší? Inu, to je těžká odpověď. Pro naši knihovnu však byli horší komunisti, protože měli víc času toho zničit. Knihovna desítky let úpěla, naříkala a dokonce trávila své knihy. Kdo z vás sbírá pohádky o pekle, toto je jedna z nich: Ke konci vlády komunistů v knihovně ležely knihy na hromadách, požíraly je plísně a ohlodávali myši a potkani. Děti, neutíkejte pryč, je to jen pohádka! A pohádka s dobrým koncem!

Když se do naší země vrátila svoboda a demokracie... Že se ptáte, co je svoboda a demokracie? Asi tak: když si každý může dělat, co je mu vlastní a co se mu líbí, ale zároveň tím neškodí druhým. A když si může vybrat vládu podle svého gusta. Takže když se do naší země vrátila svoboda a demokracie, přišel do knihovny Balík – pan Balík. Tento knihovnický Bond, James Bond, ředitel s povolením přemýšlet, navzdory svému legračnímu jménu byl moc chytrým a moudrým pánem, který spolu se svými kolegy vrátil naší knihovně její bývalý lesk. Opravil dům, uspořádal knihy a – děti! – už tehdy, v době, kdy jste ještě byly na houbách, zavedl do knihovny počítače a internet.

Pan knihovník Balík pro naši knihovnu pracoval ještě v době, kdy jste se narodily, ale krátce potom si pan ministr kultury usmyslel, že už je moc starý a že musí pryč. Že se ptáte, kdo je ministr? Asi tak: ministr je pán, který rozhoduje o tom, co budou dělat druzí v určitém oboru, třeba ve sportu, v matematice, v literatuře, v zemědělství. Když je ministr dobrý, dá lidem velkou svobodu, pomáhá slabým a hlídá, jestli někdo někde něco nekrade. Když je ministr špatný, chce rozhodovat o všem sám, pomáhá silným a sám taky sem tam něco ukradne.

Takže pana Balíka z naší knihovny ministr kultury poslal pryč a upíchl na jeho místo pana Ježka. Zase se někteří u jeho jména smějete, ale pan Ježek – nomen omen, to si najděte ve Wikipedii – tedy pan Ježek vydupal pro knihovnu nový domeček. Přizval si k tomu pana architekta Kaplického. A ano, teď si konečně řekneme, co znamená architekt. Asi tak: architekt je pán, který navrhuje domy, aby byly krásné, aby se v nich lidé cítili dobře a aby v nich všechno fungovalo, jak má.

Pan architekt Kaplický pro naši knihovnu navrhl nový dům, dům nový a krásný tak, že ho mnozí považovali za ošklivý. Mezi nimi i pan prezident Klaus – to už není ten prezident, o kterém jsme si říkali, že jezdil na ztepilém bělouši a lidé mu volali „Sláva!“. Pan prezident Klaus se vozí v autě a lidé mu „Sláva!“ neprovolávají. Ba někdy naopak. A taky se nový dům pro naši knihovnu nelíbil primátoru Bémovi. Že se ptáte, kdo je primátor? Asi tak: to je něco jako pan král jednoho města. A děti, čí slovo myslíte, že má větší váhu? Pana prezidenta a pana primátora, nebo pana knihovníka a pana architekta?

Nakonec tedy knihovna nový domeček neměla, pan Ježek musel odcupitat a pana architekta Kaplického se věc dotkla tak, že ho přímo na ulici sklátila mrtvice a zemřel. Děti, nelekejte se, je to jen pohádka!

Po panu Ježkovi pak přišel do naší knihovny pán, jehož jméno si už nikdo nepamatuje, protože pro knihovnu neudělal nic důležitého, a brzy byl nahrazen panem Böhmem, což není ten pan Bém – bývalý král Prahy. Ale stejně jako se podobá jejich jméno, tak se podobá i jejich přístup k lidem a věcem, tedy i k naší knihovně.

Ti z vás, kteří ještě nebyli na první lekci německého jazyka (Schande!), by si dokonce mohli myslet, že pan Böhm je cizák, ne nepodobný Jiráskovým Sasíkům drancujícím naši vlast, a že přišel naší knihovně ublížit. Ale není tomu paradoxně tak: pan Böhm je Čech. Že se ptáte, co je paradoxně? Asi tak: když je něco nepochopitelného, nesmyslného, proti zdravému rozumu – to je paradoxní. Třeba když někdo říká, že voda teče do kopce. Nebo když pan papež (pamatujete si ještě z předchozího výkladu, kdo je papež?) tvrdí, že bůh je zároveň otec, syn i duch a že syn s pomocí otce a ducha dokáže chodit po vodě. Nebo když dnešní páni ředitelé Karlova učení (vzpomínáte si na tu historii? – byla hned na začátku naší pohádky) tvrdí, že naše knihovna je vlastně jejich, posílají do ní své studenty, ale na její provoz a nákup knih nedávají žádné peníze. Paradoxní je také to, když naše knihovna dnes slouží zájmům několika osob spíše než všem svým čtenářům a uživatelům.

Milé děti, tak takové paradoxy se objevují jen v pohádkách, aby se zvýraznil protiklad dobra a zla. Realita je mnohem, mnohem růžovější. Pokud by snad někdo z vás viděl poněkud jiné barvy, paní družinářka (paní Černá, prosím vás) vám teď pro jistotu všem rozdá růžové brýle. A pro všechny případy tu máme i pana školníka (pane Petříčku, buďte tak laskav), který zbývajícím nezbedům upraví jejich zrak šroubovákem...

A teď už šup, čeká na vás hodina zeměpisu, kde vám pan učitel Zeman vysvětlí, proč Čechy nepatří Čechům, Praha Pražanům a Národní knihovna národu.

Dobrou noc a sladké sny.

Hodnocení: 
Průměr: 1 (1 hlasování)
SCHWARZ, Josef. Pohádka o jedné velké knihovně. Ikaros [online]. 2012, ročník 16, číslo 13 [cit. 2024-11-26]. urn:nbn:cz:ik-14014. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14014

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Kéž by tato pohádka/nepohádka měla brzy šťastný konec - alespoň dříve, než zmizí i těch původních pár knih :-(