Úvod

Mezi oblastí vědecko-technických a společenskovědních, především estetických informací dosud tradičně vede neprostupná hranice. V exaktních vědách a jejich technických aplikacích byla informace nejčastěji definována jako komunikovatelný poznatek nebo jako ukazatel při rozhodování mezi alternativními možnostmi a pro stanovení hodnoty informace byla používána Shanonnova kvantitativní míra informace. V oblasti estetické převážily metody lingvistické analýzy, zformulované R. Jakobsonem, opírající se o zjednodušený stavebnicový model jazyka vypracovaný F. de Saussurem.

Oběma přístupům bylo společné to, že za elementární prvek popisu obsahu informačního i estetického sdělení byly použity jazykové znaky (u Shannona písmena abecedy, u Jakobsona slova), jejichž vztah k významu je konvenční (jak vztah mezi označujícím a označovaným formuloval Saussure) a proto zejména ve společenských vědách a umění nemohly tyto přístupy najít význačnější uplatnění.

V první úvodní části našeho článku jsme se zabývali důsledky změny paradigmatu vědy pro informační vědu a problémy spojenými s aplikací čistě lingvistických poznatků v teorii informace a komunikace.

Bylo zmíněno, že současná věda nemůže garantovat stoprocentní objektivitu svých výsledků a že veřejnost si, bohužel, vysvětluje uvedené změny v přístupu k poznání skutečnosti jako selhání vědy. Tato veřejnost by, zdá se přijala se zadostiučiněním, kdyby věda přestala být garantem objektivity poznání a stala se jen jednou z alternativních disciplin, které spolu s náboženstvím a uměním usilují o poznání světa. Nejrazantněji o to usilují odpůrci klasické exaktní vědy, kteří se prezentují jako postmodernisté.

Jedním z charakteristických prvků nového paradigmatu vědy je pojem příběhu, vyprávění, narace. Věda by se měla stát jen jedním z dílčích příběhů Velkého příběhu, kterým je náš život. Tento přístup přináší pro teorii informace a komunikace nové výzvy a podněty. Podobně jako matematika se stala pojítkem v procesu sjednocování původně oddělených přírodovědných disciplín a umožnila stmelit zcela odlehlé oblasti (elektromagnetismus s optikou Maxwellem, mechaniku s elektromagnetismem Einsteinem), mohla by se informační a komunikační věda stát jakousi průřezovou disciplinou, analyzující jejich společný znak – vyprávění příběhu, naraci.

Cílem tohoto článku je zmapovat terén vědy z tohoto hlediska a zjistit, jaká příležitost se v tomto novém terénu informační a komunikační vědě nabízí. Meze stávajícího modelu informační a komunikační vědy Informační a komunikační vědy se ocitly ve světě, který dynamikou technických a společenských změn předstihl všechna jejich očekávání, a ony stojí před problémem, jak do svého poměrně statického modelu zahrnout nové skutečnosti.

Proměnou procházejí i dosavadní společenské a vědní modely: doposud stabilní Weberův model účelově jednajícího člověka, který si spojujeme s obdobím ekonomické stability. Model člověka, který jde přímočaře za svými cíli, vystřídal model člověka, který dává přednost tomu reflektovat ve svém jednání úmluvy dohodnuté komunikací. Rovněž standardní pojetí moci, jako možnosti donutit někoho, aby vykonával něco proti své vůli, doznává inteligentnějších a možná rafinovanějších forem informačního ovlivňování, spočívající v tom , že ovlivňovanému je nabídnuta interpretace situace, v níž se nachází a doporučeno, aby v souladu s touto interpretací volil jednání výhodné pro ovlivňujícího. Modifikuje se rovněž představa vědce, který se dosud stavěl do role nezávislého pozorovatele. Mediálním ideálem se stává vědec, který je virtuálním účastníkem dění a neosobuje si žádné výsadní postavení vůči ostatním jedincům ve společnosti. Pravdivé poznání, nová racionalita se nerodí z konsensu názorů, ale z konkurence, plurality názorů. Cílem není dosažení jednoty, velkého sjednocení poznatků - ideálu klasické přírodovědy, ale spojení rozmanitých, ale stejně významných příběhů do Velkého příběhu života. Věda by měla přestat být záležitostí úzkého kruhu lidí spojených jedním cílem, ale záležitostí jedinců či skupin, které nic nespojuje kromě směny informací.

Nesnažíme se výše uvedené přístupy k vědě komentovat, ani citovat jejich četné zdroje. Domníváme se, že tyto formulace jsou aktuálně "ve vzduchu" a jsou jednou kriticky, podruhé nekriticky sdíleny širokou veřejností. Vědeckotechnická a estetická informace Informační věda se zrodila v lůně exaktních a technických věd (kybernetiky, sdělovací techniky) ve chvíli, kdy byl objeven a doceněn význam informace a možnost jejího kvantitativního měření. Zdálo se, že binární způsob zápisu informace a možnosti, které sliboval rozvoj výpočetní techniky, vyloučí v budoucnu všechny problémy spojené s neurčitostí jazyka a omezeností lidského poznání vůbec.

C. E. Shannon pojal sdělení, komunikát jako organizaci znaků. Při výpočtu míry informace vycházel z hypotézy, že minimální množství informace obsahuje komunikát, jehož uspořádání znaků je zcela náhodné a že čím více se organizace znaků odlišuje od absolutně náhodné organizace, tím větší je schopnost komunikátu přenášet informace. Za znaky považoval jednotlivá písmena abecedy. Předností tohoto typu znaků je skutečnost, že jejich počet je nízký a jejich význam je fixní.

V umělecké oblasti byly ověřovány možnosti analýzy estetické informace na základě nerealistické představy o možnostech člověka operovat jazykovými entitami, formou kombinace a výběru. Tento postoj nejlépe vyjadřuje citát z R. Jakobsona: "Komunikační inženýři nejvýhodněji uchopují esenci řeči, když předpokládají, že v optimální směně informací mluvčí a posluchač mají k dispozici přibližně stejný ´sekretář naplněný prefabrikovanými reprezentacemi´: autor zprávy z něho jednu z těchto ´předmýšlených možností´ vybírá a adresát také volí z téže zásoby tutéž možnost již předjímanou a k tomu zjednanou". (1, s. 122)

Tyto výroky představitele triumfující lingvistiky dnes dostávají trhliny. "Všechny gramatické věty vytvořené s použitím slovníku představují psychologické nekonečno… připusťme, že můžeme redukovat toto množství na věty, které mají význam, .. ani po této redukci, stejně jako po následující, která by připustila pouze věty vztažitelné pochopitelně ke konkrétní situaci mluvčího nedospějeme k množině, jež by byla z hlediska účastníka situace pochopitelná . (1, s. 122, 123)

Do hry musí tedy vstoupit ještě další ´kritéria výběru´, (např. schémata, gestalty), která teprve psychologickou nekonečnost radikálně redukují na efektivní konečnost.
Je zřejmé, že k dosažení pochopení toho, co se děje při komunikaci nelze dospět pouze se zúženě pojatou lingvistickou analýzou. Specifičnost pojetí informace ve společenských vědách V posledním půlstoletí dospívají představitelé společenských věd k přesvědčení, že zákonitosti exaktních věd nejsou do některých společenských věd prostě převoditelné.

"Tradiční ´jednorozměrná´ představa sociálního řádu založená na analogii s řádem neživé přírody, kdy sociální řád je chápán jako řád pravidelností předzjednaný působením společenských zákonů. " (1, s. 300) neodpovídala poznatkům, k nimž při studiu sociálních systémů či psychologie lidí dospěla psychologie, sociologie či biologie.

Popis sociálního dění či chování jedince se zaměřuje spíše na procesy lidské komunikace, průzkum forem mezilidského vyjednávání, vytváření vzájemných úmluv, jazykových her apod. Pro popis těchto skutečností se spíše hodí semiotika (zejména její nejméně propracovaná oblast – pragmatika), teorie informace a komunikace.

J. Habermas (2) chápe komunikativní realitu jako "neomezenou, sjednocující sílu argumentativní řeči, v níž různí účastnící překonávají své čistě subjektivní pohledy a díky vzájemnosti racionálně motivovaných přesvědčení si zajišťují jednotu objektivního světa a intersubjektivitu každodenního světa".

Rozdíl v přístupu exaktních a společenských věd se promítá i do rozdílného pojetí a hodnocení informace v těchto vědách. Např. proces stárnutí ve společenských vědách nelze omezit tak striktně hranicí 12-16 měsíců (jak je dnes odhadnut poločas stárnutí informace), a v roce 2010 se bude tento cyklus obměňovat každé 2-3 týdny. V mýtické literatuře lze najít modely, které jsou použitelné stále a jejichž poločas rozpadu by se musel počítat na tisíciletí. Narace jako problém porozumění "žitému světu" Vědci z oblasti společenských věd často zdůrazňovali, že přístupy a zákonitosti exaktních věd nelze prostě ve společenských vědách aplikovat. Zdůrazňovali specifičnost předmětu, kterým jsou zpravidla živé systémy. Psychologové odhalovali holismus a gestaltismus, biologové vitalismus, představitelé umělecké sféry empatii, porozumění a všichni dohromady kritizovali redukcionismus jako nežádoucí přístup k poznání ve společenských vědách.

Sociologie se odhodlala k radikálnímu řezu mezi pojetím exaktních a společenských věd a charakterizovala svět, kterým se hodlá zabývat, jako každodenní, "žitý" svět (Life-World).
V následujícím textu se pokusím na třech vzájemně velmi odlehlých oblastech vědeckého zkoumání poukázat na možnost, jakým způsobem narace, vyprávění, komunikace ovlivňuje způsob, jak tyto oblasti vnímáme.

1. Předliterární svět

Saussurova koncepce jazyka, zpochybnila paradigma založené na korespondenci mezi slovy, jejich významy a věcmi. Zpochybnění tzv. pojmenovávacího paradigmatu mělo velký význam pro rozvoj lingvistiky, přineslo však obtíže při řešení problémů v jiných oblastech.

Oddělením systému jazyka (langue) od řeči (parole) vytvořil Saussure přísnou hranici mezi společenským, standardním a individuálním, proměnlivým, vnitřním a vnějším. Tím však vytvořil do jisté míry obtížně překlenutelnou proluku mezi řečí a děním, která komplikovala v dalším vývoji možnost pochopit, jakým způsobem je jazyk ukotven v realitě, lexikální výrazy v neuronové struktuře mozku apod.

Pokračovatelé se proto snažili hledat přirozený vznik řeči v prelingvistických porozuměních světu, např. i v těch, která jsou vlastní již zvířatům.

"Je důležité, abychom nezveličovali úlohu jazyka. Podle mého názoru existuje něco v předjazykové zkušenosti, co lze nazvat "vírou" a co může být pravdivé nebo nepravdivé. Řekl bych, že rovněž existuje i to, čemu lze říkat "ideje". Jazyk nesmírně zvyšuje počet a složitost možných vír a idejí, ale není, jak jsem o tom přesvědčen, nezbytný pro nejjednodušší víry a ideje. Kočka bude dlouho čekat u myší díry a vrtět svým ocasem v chtivém očekávání: v takovém případě bychom mohli říci (jak soudím), že pach myši stimuluje "ideu" skutečné myši. Zdá se mi, že námitky proti takovému způsobu vyjadřování vycházejí z nesprávného racionalistického pojetí významu slova "idea". Definoval bych "ideu" jako stav organismu, odpovídající (v jistém smyslu) něčemu, co není smyslově dané. Všechny přání zahrnují ideje v tomto smyslu a přání je rozhodně předjazykové povahy. U kočky, která číhá u myší díry, existuje i víra ve velmi důležitém slovy smyslu, která je "pravdivá", je-li v díře nějaká myš a "nepravdivá", jestliže není. (3, s. 143-144)…

Podobným příkladem je "umírající člověk v poušti, který mumlá "voda", a zřejmě vyjadřuje stav, v jakém by se mohlo nacházet i hynoucí zvíře. … Všichni v jistém smyslu známe význam slova "žízeň" a víme, že význam tohoto slova nezávisí na tom, zda existuje nějaké slovo, které jej označuje. Slovo "žízeň" označuje přání něčeho se napít". (3, s. 144)

Tento nevyjasněný vztah podnítil vznik nové oblasti zkoumání mezi tělem a myslí , jejímž cílem je nalézt způsob, jímž je myšlení v těle, mozku ukotveno. Tak "logický behaviorismus vymezuje stavy a procesy mysli jako dispozice organismu chovat se jistým zvláštním způsobem. Při vymezování stavů a procesů mysli klade důraz na jejich sémantický popis: připsat organismu psychické stavy a procesy je možné protože to, co je těmito stavy míněno, je logicky ekvivalentní s tím, co je míněno větami popisujícími dispozice k chování. Věty popisující dispozice k chování mají hypotetickou formu ´jestliže-pak´. Například větu vyjadřující žízeň lze přeložit větou, resp. vyžadují-li to okolnosti i potenciálně nekonečnou sadou vět typu: ´jestliže je sklenice vody nadosah, pak se jí organismus napije´, resp. ´jestliže je sklenice vody nadosah a jestliže organismus nebyl týden ve styku s vodou … pak ke sklenici s vodou napřáhne ruku a pak si vybere dříve sklenici s vodou než housku a pak … ´".(4, s. 20)

Postoj logického behaviorismu předurčil koncepcí stimul-reakce (i když byl později modifikován) další vývoj psychofyzických teorií. Výsledky hledání v těchto oblastech přinesly poznání, že pro orientaci ve světě není bezprostředně nutné opírat se o výrazy přirozeného jazyka. Použití jazyka proces komunikace neuvěřitelně zjednodušuje, zefektivňuje a urychluje, ale k vysvětlení semiotických a komunikačních procesů mezi lidmi, lidmi a světem prostě nedostačuje.

2. Narace v mezilidské komunikaci, rituálech a v uměleckých dílech. Problém tabu

Motto:
"Lidé si vymysleli tisíc bajek, ale nedovedli nicméně vysvětlit svazek, který vznikl a pokračoval docela mimo obvyklý běh věcí." (5, s. 48)

Tato Zolova slova vystihují obsah této kapitoly, která se zabývá nedostatečností pochopení neobvyklých skutečností pouze na základě konvenčně chápaných významů slov. Poukazuje na potřebu imaginace, jako prostředku, který umožňuje pomocí příběhu, narace překonat omezenost našich standardizovaných pravd a přesvědčení.

Společenské vědy vytýkají současné vědě neschopnost zhodnotit význam mezilidského dohadování a formulování příběhů při konstruování reality. Snaží se proto doložit, že lidé svým dokonalým či nedokonalým způsobem porozumění realitě, tj. vzájemným komunikováním, způsobem, jakým dojednávají vzájemná přátelství či úmluvy vytvářejí nebo významně ovlivňují řád skutečnosti. Lidé ve snaze porozumět dění sahají k návodům, modelům, scénářům, mýtům a rituálům. (Abychom se přiblížili terminologii minulého článku lze říci, že mýtus, příběh je dekonstrukcí konvenčního Sassurovského značení a tím, že otvírá pole fantazii a snění, umožňuje člověku přebudovat svá dosavadní porozumění ve smyslu, který mu nabízí příběh.

Výše uvedené problémy nabývají na důležitosti zejména proto, že v posledním půlstoletí se pronikavě transformuje model výlučně ekonomického člověka. Hledají se modely pro chování člověka ve složitých situacích. V těchto situacích nemusí vždy platit standardní transakční rovnice, v níž platí, že zisk musí vždy převyšovat náklady. Stále více lidí se ocitá v situaci, kdy výsledkem jednání je ztráta a hledají sféry, v níž by mohli proměnit svoji ztrátu na zisk. Takovéto pojetí životních hodnot se vyskytuje v mýtech, rituálech, uměleckých dílech. Řada autorů moderní literatury představuje přímé pokračovatele tvůrců mýtů (A. Camus, J.P.Sartre, J. Joyce, F. Kafka, W. Faulkner a další).

Ve světě, který je neurčitý , v situaci, která neskýtá člověku opěrné body, aby na ně mohl přiložit svá konvenční měřítka postižitelná konvenčními pojmy je porozumění sobě, samému, ostatním i světu velmi obtížné. "Iba v normálnych pripadoch je použitie slov jasne predznačené, nepochybujeme, čo máme v tom či onom prípade povedať. Čím je prípad abnormálnější, tým pochybnějším se stáva, čo tu mame povedat. A keď by sa věci mali celkom inak, jako se fakticky majů – keby napr. nejestvoval nijaký charakteristický výraz bolesti, strachu, radosti, keby to, čo je pravidlom bolo výnimkou, a čo je výnimkou, stalo by sa pravidom … tak by tým naše normálne jazykové hry stratili svoj zmysel." (7, s. 83)

Saussurovským pojetím jsme zasazováni do světa, který je určitý a pravidelný. Skládá se z dobře rozeznatelných rozlišujících znaků, jejichž význam odkazuje na společensky uznávaný a přijatý význam. Kdyby měli lidé v uvedených situacích konstruovat svůj svět a svá vzájemná dorozumívání a porozumění výhradně na principu Saussurem modelovaného přístupu kombinací a výběrů jazykových prvků, nedospěli by nikdy ke schopnosti vytvořit si svůj svět, ani se realizovat jednáním a komunikací.

Výzkumy společenských věd dospívají k názoru, že člověk si vytváří představu o své situaci ve světě nikoliv jen pochopením významů konvenčních pojmů, ale schopností užívat celostní schémata, gestalty, které mu usnadňují vytvářet či aktualizovat vhled do neobvyklých situací.

Život až na výjimečná standardizovaná období se vyznačuje předpokládanými i nevypočitatelnými změnami a zlomovými etapami. (narození, křest, vstup do školy, maturita, přijímací pohovory, zkoušky, státnice, svatba, nemoc, stáří, smrt). Mýtus, rituál umělecké dílo nabízí návody, jak nestandardním situacím porozumět a jak se s nimi důstojně vyrovnat.

Každý jednotlivec potřebuje v jisté situaci návod, jak se chovat v určitých situacích, pro které mu rodina, škola apod. neposkytla model. Pro některé situace neexistují připravené diskursy, komunikační vzorce, které by se daly použít. Jedinci se nedostává informací, jak se v neznámé situaci chovat, co si obléci, jaký zvolit způsob výrazu, jaká gesta, jaké pocity jsou nejvhodnější. K doplnění těchto zkušeností musí sáhnout k pramenům, které jsou pro tyto účely uchovávány po tisíciletí a také se po tisíciletí nemění.

Příběhy Oidipa, Promethea, Gilgameše, Hamleta, (ale i méně známých postav: Kondelíka, Švejka, Josef K.) jsou nepostradatelnou zásobnicí informací v situacích, kdy je obtížné nalézt společensky přijatelný model, jak se chovat, či cítit.

Odborně byly tyto mýty, rituály nazvány rituály přechodu (Ritual of Passage, nebo jinde).

Rituály přechodu zobrazují člověka v situacích, v nichž je nucen opustit svůj dosavadní řád a včlenit se (dobrovolně či násilím) do řádu nového. Takové situace se v životě stávají buď v očekávaných intervalech (narození, křest, vstup do školy, maturita, vstup do zaměstnání, svatba, apod.) nebo neočekávaně (nemoc, rozvod, stresové situace apod.)

Příběh, mýtus poskytne návod, jak se s obtížnou, neočekávanou situací vyrovnat. Nutí člověka uvažovat, zda se jeho kritická situace dá zvrátit s vynaložením minimálních nákladů, nebo zda bude muset řešit problém citelnou ztrátou. Před podobnými problémy stálo a stojí mnoho lidí v současné době a často vidí řešení pouze tím nejdůsažnějším způsobem – obětí. Pod tlakem situace a v očekávání pozitivní odezvy svého činu sáhl k tomuto kroku i Jan Palach. Kdyby si člověk neměl možnost pomocí modelu, který nabízí mýtus, uvědomit svůj výhled do budoucnosti a smysl přinesené oběti, si by se do tohoto řešení nepouštěl.

Naše doba nemá však jen potíže se zvládáním neobvyklých či krizových situací. Velký počet rolí, které musí člověk zvládat, uniformnost života, pocit osamělosti snadno vedou k pocitu narušení či ztráty totožnosti, identity člověka. Za tímto účelem se tvoří nové mýty, které se nemusí nutně opírat o staré zdroje, ale mohou jim sloužit za model konstelace potvrzované při stále větší frekvenci jejich výskytů. Jedná se o obřady tzv. progresu a rozumí se jimi obřady realizované u příležitosti narozenin, svátků a to nejen jedinců, ale skupin i větších lidských seskupení.

Tyto obřady pomáhají člověku utvrzovat vědomí sama sebe, totožnosti. Choreografie některých obřadů dosahuje dramatičnosti divadelního představení a obnovuje a posiluje u jedince pocit identifikace s kolektivem. Pravidelná opakování těchto rituálů vytváří příjemná očekávání, která pokud nenastanou, jsou pro jednice nepříjemným příznakem nezájmu a odcizení. Aktualizace mýtů se stává předmětem zájmu mnoha odborníků (viz Old Rituals for New Space).

V některých případech je vytvoření příběhu nebo oživení starého mýtu jedinou cestou, jak se vyrovnat s reáliemi života, které by však lidé nejraději z něho vytěsnili.
Jde o oblasti, které nám jsou nesrozumitelné, slovy obtížně postižitelné a proto se je snažíme vytěsnit ze svého života a učinit je tabu. Přitom nejde o situace výjimečné ani málo frekventované. Naopak jde o situace, s nimiž se setkáváme v pozdějším věku stále častěji – situace spojené s nemocí, stářím, smrtí.

Zatímco ve starých společnostech byli lidé se smrtí smířeni, v moderní společnosti jsou smrt, pohřební rituály, rituály truchlení přijímány s rozpaky a chápány jako něco nepřístojného. V odborné literatuře je tento přístup označován jako "pornografie smrti",protože se stal téměř nepřijatelným tématem rozhovorů.

Semiotizace spočívá v tom, že se událost zasadí do rituálního rámce, příběhu vyprávění – uvede se do časoprostorových vztahů. Tímto způsobem se pokouší lidé eliminovat odlišnost či nepřijatelnost tabuizované situace.

Všimněme si pro ilustraci dvou typů rituálního orámování, používaného např. v moderních mýtech.

1. Náhodnost smrti - tento přístup, který spolupomáhají utvářet především média, se snaží vzbudit dojem, že "lidé umírají nebo jsou zabiti, protože byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Každé z těchto smrtí je možné se vyhnout". (6, s. 352). Tímto způsobem nabývá divák dojmu, že se mu při opatrném způsobu života může smrt vůbec vyhnout.

2. Romantizace smrti - se opírá o klinické důkazy, líčící okamžiky předcházející smrti jako pozitivní zážitek. V některých dílech (např.v Moodym) je "smrt líčena jako něco hezkého. Nemusíme se na ni připravovat, nemusíme dělat nic pro to, aby byla pěkná". (6, s. 354)

Ve všech předchozích případech rituálů, příběhů se utváří jejich definitivní forma neustálou komunikací, střetáním názorů až do podoby, která je přijatelná a je možné ji považovat za formu, která se může jako standardní předávat dále, dokud ji nenahradí nový rituál či příběh.

3. Narace ve vědě

V klasické přírodovědě, zdá se, není místo pro naraci či semiotizaci. Její závěry, jakoby se rodily z přísně vytvořených jednoznačných všeho šumu zbavených pojmů. Tento pohled se snaží sociální vědy zpochybnit. O tento náhled se zasloužila spíše popularizující literatura než sami vědci. Svědčí o tom vznik teorie neurčitosti na půdě klasické fyziky apod. Sociální věda se již delší dobu brání nekritickému přejímání metodologie přírodních věd tzn. snaze pochopit strukturu společnosti na základě analogie s řádem neživé přírody, jako výsledek působení neosobních zákonitostí, které nemůže člověk ovlivnit. V předchozím textu jsme se pokusili upozornit na důležitost semiotických, informačních a komunikačních faktorů ve fázi utváření prvotního porozumění světu.

Fakta a přístupy přírodních věd se mohou jevit natolik pevná, že semiotickému přístupu odolávají. Pokusíme se na příkladech poukázat, že z jistého pohledu skýtají i fakta náležející této oblasti "měkká" prostor pro dohadování, komunikaci a imaginaci:

"Kapénka s virem jako součást dění přece působí na naše tělo, aniž si to uvědomujeme. Důsledky proniknutí viru do našeho těla nás tedy ovlivňují nezávisle na naší kognitivní výbavě a vůli. Platí to stejně pro současníky jako pro obyvatele antického Řecka. Z našeho pohledu se však celá záležitost odehrává jinak. Na počátku je nepohoda vyvolaná neurčitými příznaky a nemožností je potlačit. Z celé řady možných vysvětlení nepříjemných tělesných pocitů je nakonec přijata hypotéza chřipky a je provedena její laická diagnóza. Pak je užita nějaká v rodině zavedená forma léčby…. Kam však potom zařadíme vdechnutí kapénky s virem, která, jak "víme" ze školy, způsobila chřipku? Nejedná se tu však o časoprostorovou lokalizovanou událost jen díky narativnímu zpodobování neurčitého dění? Víme přece, že viry vdechujeme pořád a jenom někdy – za ne zcela známých okolností dochází k tomu, že se prosazují proti našemu ochrannému systému. Řekněme, že antický člověk si místo popsaného putování viru dýchacími cestami zpodoboval své onemocnění třeba jako projev nepřízně bohů. Semiotizace dění tak z našeho pohledu ovlivňuje životní situace lidí a její definice se promítá do strategického jednání". (1, s. 157-158)

Vliv semiotizace na fyzikální realitu ukazuje i následující příklad. "Hanson popisuje " hypotetickou situaci, kdy Johanes Kepler a Tycho de Brahe stojí na kopci a pozorují západ Slunce. Co vidí? Kepler má za pevný bod Slunce, vidí tedy Zemi, jak se pohybuje. Tycho de Brahe má naproti tomu za pevnou Zemi, a pro něj se tedy pohybuje Slunce. Je možné namítnout, že oba vědci de facto vidí totéž, že si to jenom jinak vykládají. Hanson, ale namítá, že nějaké vidění per se je iluzí: fotony dopadající na sítnici ještě nejsou viděním. Vidění vždy zahrnuje jistou kategorizaci a tedy interpretaci. … To, co každý z nich vidí, je nutně formováno i jeho obecnými názory na svět". (8, s. 24)

Z příkladů vidíme, jak jsou i zdánlivě objektivní fakta modelována našimi dohadováními, formulována komunikací a vzájemným střetáváním.

Shrnutí:

Narace, vyprávění příběhu jsou charakteristické pro období před vznikem teorie, souboru argumentů, pro etapu předporozumění, která předchází skutečnému stavu porozumění konkrétnímu problému či určité situaci ve světě. Snahy vztáhnout řeč, jazyk do širších vazeb k lidskému bytí, jsou na půdě filozofie diskutovány již téměř půlstoletí.

V díle M. Heideggera, J. Derridy, H. Gadamera, J. Habermase se vždy znovu a znovu setkáme s názorem, že kdo chce něčemu řečenému rozumět, musí neustále brát v úvahu to, co nebylo bezprostředně řečeno, ale i spolumíněno. K tomu účelu doporučují uvedení myslitelé proniknout za fasádu obecného pojmu, vznášejí námitky proti nivelizující tendenci výpovědi. (9). Vysvobození spatřují v příklonu k Řeči jako místu bytí (pobytu).

Jejich určitým omezením je potřeba nutkavá potřeba fixovat své objevy jednou provždy a odmítnutí faktu, že veškeré poznání je proměnlivé, protože je neustále, jak praví Heidegger vystavené "starosti o bytí". Z těchto důvodů lze považovat jejich názory, vzhledem k současným výsledků sociologických, psychologickým, biologických věd týkajících se vztahu mysli, řeči, za podnětné, ale již nedostačující.

Na základě aktuálních výzkumů "žitého světa", pojmu nesporně vycházejícího z přístupu fenomenologie si nelze, při analýze porozumění (světu, konkrétní situaci), opírat o standardní jazykové konvence, protože jejich významy se v nestandardních situacích nejsou použitelné.

Přístupy teorie informace a komunikace, sémiotiky, které jsme v našem článku zvolili jsou použitelné právě v situacích, kdy se významy (nebo spíše znamenání) teprve ustavují, tvoří. Tvoří se právě dohadováním, smlouvání, vyjednáváním – komunikací.

V prvotní naraci jsou fakta a tedy i jejich pojmy dosud "měkké", partneři komunikace užívají nadsázek, metaforických výrazů, protože nemají dosud k dispozici argumenty v podobě ustálených evidencí. Opírají se pouze o repertoár odpovědí na otázky typu: kdo, co, kdy, kde, proč, jak apod. Na základě těchto standardů začínají přesahovat situaci zde a nyní a začínají tvořit své příběhy (všimněme si v této souvislosti jak se tvoří na Internetu právě databázové soubory typu FAQ.

Takovéto narativní počátky vytvářející teprve předpoklady pro vznik argumentů a teorií jsme měli na mysli, když jsme hledali souvislosti mezi: předjazykovými světy, světy literárních příběhů a mýtů a narací ve světě vědy.

Jaké uplatnění se zde otevírá pro sémiotiku, informační a komunikační vědu?
Na jedné straně stojí nepevné, teprve se formulující mínění jedinců, skupin jedinců neposkvrněné dosud vzájemnou konfrontací v komunikaci. Na straně druhé ustálené, standardizované přístupy formulované v uznaných teoriích.

Tento stav se může vyústiti do následujících modifikací:
1. Nestandardní názor prosadil (jednotlivec) ve skupině, a neopírá se o argumenty, teorie

2. Nestandardní názor prosadil (jednotlivec) ve skupině a opírá se o argumenty, teorie

3. Nestandardní názor neprosadil (jednotlivec) ve skupině a opírá se o argumenty, teorie

4. Nestandardní názor neprosadil (jednotlivec) prosazovat a neopírá se o argumenty, teorie

Teorie informace a komunikace zde vystupují jako garant, který má posoudit, zda narace obsahuje zárodečné teorie, plodné představy, které by mohli přerůst ve smysluplné argumenty. Své intuitivní odhady může opřít o:
- souhlas/nesouhlas skupiny,
- identifikaci se standardizovanými teoriemi, argumenty,

Ad 1) Z hlediska aktuálního stavu teorie informace či komunikace je toto obtížný případ, protože pro podporu nestandardního tvrzení nebude možné hledat srovnatelné argumenty ve standardních teoriích. Informační věda bude nucena vytvořit jakési překlenovací modely pro pochopení toho, zda uvedené narace představují čisté fantazie, nebo modely, které mají naději stát se využitelnými teoriemi.

Ad 2) Teorie informace a komunikace má v tomto případě k dispozici podporu souhlasu skupiny i srovnatelné poznatky, které se opírají o standardní teorie. Bude nutné hodnotit přínos, originalitu poznatků a přístupů nabízených v příběhu.
U obou představuje vyjednaný souhlas skupiny záruku, že narativní přístup získal v této intuitivní etapě určitou podporu.

Ad 3) nestandardní názor se neprosadil u skupiny, třebaže má podporu teorií a opírá se o argumenty. Klasická teorie informace a komunikace by podpořila tento názor jako dostačující, protože neprotiřečí platným standardům. Námi koncipovaná teorie musí rozhodnout, zda obtíže při prosazování názoru ke komunikaci se skupinou jsou zapříčiněny přílišnou originalitou nebo naopak obsahují redundantní, všem známé poznatky a argumenty. Ad 4) Tento případ je nejobtížnější. Názor se ani neprosadil v komunikaci se skupinou ani ho nelze hodnotit srovnáním se známými teoriemi. Autor narace se o to pravděpodobně buď vůbec nepokusil nebo jejich podporu nepovažoval v této fázi za důležitou. Z hlediska teorie informace a komunikace zde nestačí ani vytvoření překlenovací teorie (viz bod 1), protože ke standardním teoriím nebyla zatím vytvořena vazba.

Teorie informace a komunikace musí proto vytvořit jakýsi spojovací jazyk mezi jazykem narativního charakteru a exaktním jazykem teorií. Skutečnost, že se tento jazyk nemůže opírat jen o lingvistické poznatky jsme, doufám, dostatečně vyložili v tomto i minulém článku.

V této práci jsme pokročili od prostého stanovení specifik teorie informace a komunikace ve vztahu k paradigmatu vědy, ke stanovení určitého "nulového stupně", popisu komunikační reality, kterým je narace, vyprávění příběhu jako předstupně argumentační fáze, ústící do zralé teorie.

Cílem tohoto článku bylo poukázat na potřebu vzniku propojovacího jazyka na nižší rozlišovací úrovni než je dnešní jazyk informační či komunikační vědy a který by měl sloužit k překlenutí rozdílných úrovní, během nichž se utváří poznatek, aby posléze vyústil do podoby standardní teorie.

V další části cyklu bychom se rádi zaměřili na problémy spojené se stanovením elementární jednotky informace a problematiku její hodnoty.

Bibliografie:

1. KABELE, J. Přerody, principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum, 1998. 394 s.

2. HORSTER, D. Jürgen Habermas. Praha: Svoboda, 1995. 102 s.

3. RUSSELL, B. Logika, jazyk a věda. Praha: Svoboda, 1967. 279 s.

4. NOSEK, J. Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha: Filosofia, 1997. 202 s.

5. ZOLA, E. Štěstí Rougonů. Břicho Paříže. Praha: SNKLHU, 1959. 573 s.

6. PŘIDALOVÁ, M. Proč je moderní smrt tabu? Sociologický časopis, roč. 34, 1998, č. 3, s. 347-361.

7. WITTGENSTEIN, L. Filozofické skúmania. Bratislava: Pravda, 1979. 273 s.

8. PEREGRIN, J. Obrat k jazyku : postanalytická filosofie USA. Praha: Filosofia, 1998. 193 s.

9. HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 1996. 477 s.