Omlouvám se všem za poněkud senzační titulek, ale přesně v koridoru vymezeném těmito břehy se očekávalo jednání sekce na letošní sečské konferenci: od výroků typu "nikoho to nezajímá, nikdo tam nepůjde" po rozhodnutí pořadatelů poskytnout pro jednání největší učebnu, či účastníků - opustit vlastní knihovnu v době pořádání prestižní akce jen kvůli účasti v sekci apod.

Výsledek: účast 128 osob (tedy třetina všech přítomných na konferenci); velmi intenzivní pracovní jednání, které se nevešlo do vyhrazeného polodenního času, takže pokračovalo i odpoledne v improvizované "posluchárně" - v jídelně; po pouze dvou prezentacích a referátech velmi dlouhá, občas kontroverzní, ale konstruktivní debata včetně vystoupení některých osob, od nichž jsem to nečekala, a trvalého tajemného mlčení jiných, od nichž jsem čekala jasný názor; účast a zainteresovaná diskuse zástupců pěti krajských orgánů (úřadů i zastupitelstev), kteří poskytli i některé dobré rady, byť tu a tam zcela protichůdné; konsensuální závěry k dalšímu postupu v přípravě koncepce systémů veřejných knihoven krajů, kterou musí Národní knihovna předložit Ministerstvu kultury.

Mám pocit, že tohle by mělo stačit pro informaci ze sekce. Zainteresovaní jsou informováni průběžně, protože na koncepci regionálních funkcí, resp. krajských koncepcí se pracuje velmi intenzivně téměř rok (a předtím se v různé intenzitě po celá devadesátá léta usilovalo o udržení regionálního působení knihoven v okresních městech, což je vlastně totéž, jen bez krajského článku). Nezainteresovaní možná ani nevědí oč jde (ty bych ráda odkázala na článek kolegyně L. Zemánkové Regionální funkce včera, dnes a zítra ve sborníku Knihovny současnosti 2001, s. 159-167), a asi je to moc nezajímá. Mám pocit, že by to mělo stačit.

Ale kdybych se odvážila a překonala fakt, že naštvu spoustu lidí (včetně řady mně milých), tak bych napsala:

Kausa zvaná "Regionální funkce" je exemplární ukázkou některých trendů v našem knihovnictví, které by se neměly odbývat odstavcem. Které mě štvou. A nejen mě.

Velmi zjednodušeně: na počátku letošního roku zajímaly regionální funkce (jako už deset let): některé knihovny v okresních městech a jejich zřizovatele, malé obecní knihovny a několik starostů, SKIP a příslušný odbor Národní knihovny. S lobbováním o záchranu peněz na tyto funkce to nevyšlo (rozdíl asi 22 hlasů), ale nakonec se peníze k udržení služeb pro malé knihovny a zvláště jejich uživatele podařilo zajistit. V tu chvíli se ozvala první část rozhořčených stěžovatelů, kteří po dobu intenzivní práce jiných klidně podřimovali. A hned si některé dříče velmi "kriticky podali".

Jakmile se zjistilo, že pro příští rok by snad mohla být k dispozici (zatím plánovaná) zajímavá částka, vyhrnulo se zainteresovaných osob, které chtějí bojovat za regionální funkce či je dokonce vykonávat, přehršle. Každý s vlastní představou a vlastními požadavky na "svou" část dotace. Všechno je špatně udělané, všechno se musí předělat, hlavně se nesmí zapomenout na ně. No, a pak tu máme také slušnou skupinku těch, kteří by se na to celé nejraději vykašlali, protože jim nějaké regionální funkce mohou být ukradené. Jenže ty peníze by se přece jenom hodily i jim... Takže ti mají zase snahu mlžit, nebýt nikdy tam, kde je třeba, nevyjadřovat se, eventuálně jenom varovat a zvedat prst - a pro jistotu se pořád držet u mísy.

A uprostřed toho baletí skupina lidí, kteří - světe, zboř se - z toho nebudou určitě mít nic, než práci, bezesné noci a žaludeční vředy. Netýkají se jich ani peníze (nic nedostanou), ani regionální funkce (nevztahují se nikterak na ně). Jen mají pocit, že je třeba udělat něco pro to, aby nám nezmizely knihovny v malých městech a obcích, případně aby se z nich nestaly půjčovny "harlekýnů" na úrovni 19. století; že by se knihovny a knihovníci v rámci kraje (neřku-li republiky) měli stavět nejen za tu svou knihovnu v duchu pořekadla "bližší košile než kabát", ale také za ostatní a za nějaké to knihovnictví u nás. Prostě si naivně myslí, že na otázku "Komu to prospěje?" by neměla odpověď znít "mně" nebo "nám", ale "českým (případně i dalším) knihovnám a knihovníkům, knihovnictví, uživatelům".
Jenže, jak říká jeden z těchto lidí: spolupráce je nejtěžší knihovnická disciplína.

Takže: budování systému veřejných knihoven v kraji samozřejmě potřebuje peníze, a bude-li jich více, tím lépe. Ale žádné peníze ten systém neudělají, to přece všichni velmi dobře víme. Systém si vybudujeme, když nám o spolupráci půjde. A to dokonce i tehdy, když nám nikdo žádné peníze nedá (řada příkladů).
Takže tohle bych asi napsala, kdybych se odvážila. Jenže tohle by už zase nebylo jenom o té "naší" sekci, že?