V tomto vydání vám přinášíme vám druhou ze čtyř redakčně upravených částí bakalářské práce Dany Neumannové obhájené na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Mgr. Pavlíny Kolínové. Autorka textu svůj zájem opřela o studijní pobyt na univerzitě v Borås ještě před vypuknutím uprchlické krize v Evropě. V aktuálně publikované části je pozornost nasměrována na migranty a národnostní menšiny ve Švédsku z historického i současného pohledu. V části třetí se pak autorka zaměří na postoj knihoven k nim. Sérii uzavře soupis dotazníkového šetření ve formě rozhovoru. Čtivou formou se tak dozvíte o postoji knihovníků ke konkrétním problémům. Jako vždy platí, že uvítáme diskusi k tomuto tématu pod článkem.

3. Migranti a národnostní menšiny ve Švédsku

3.1 Vymezení pojmů týkající se tématu

3.1.1 Migrace

Migraci lze definovat jako stěhování, přesun obyvatel, a to v rámci jednoho státu (v tomto případě se jedná o takzvanou vnitřní migraci), či mezi dvěma oddělenými územími (vnější migrace). Jiný typ dělení rozlišuje migraci dobrovolnou a vynucenou, toto rozlišení však může být v některých případech obtížné, zvláště pokud se jedná o migraci za prací (Ocásková, 2006).

Příčiny migrace mohou být rozdílné, lze je však rozdělit na takzvané pull a push faktory.

Pull (z anglického slova přitáhnout) jsou ty, jež lákají migranty do jisté země. Mezi ně patří například pracovní příležitosti, lepší životní a ekonomická situace apod. Push (z anglického slova odstrčit, odtáhnout) jsou naopak ty, jež nutí lidi k odchodu z jejich domovské země. Tyto faktory jsou například válka či jiné ohrožení života, nezaměstnanost, diskriminace atd. (Breczková, 2010).

3.1.2 Migrant

Migrant je člověk, který pobývá v jiné zemi než v zemi svého narození. Podle délky pobytu se rozlišuje krátkodobý (alespoň 3 měsíce a méně než rok) a dlouhodobý migrant, který v cizí zemi pobývá déle než rok (Ocásková, 2006).

3.1.3 Národnostní menšina

Za národnostní menšiny se považují etnické menšiny, jež si dlouhodobě (obvykle déle než 100 let či po dobu alespoň 4 generací) udržují vlastní jazykovou a kulturní pospolitost (Nationell minoritet, 2017). Tyto skupiny mají dle mezinárodní úmluvy (Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin) právo na ochranu a pomoc při zachovávání a rozvíjení svého jazyka a tradic (Conseil de l'Europe, 1995). Národnostní menšiny ve Švédsku jsou Židé, Romové, Sámové, švédští Finové a Tornedalené.

3.1.4 Uprchlík

Uprchlíka definuje úmluva OSN z r. 1951 jako „osobu, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů zastávání určitých politických názorů“ (Úmluva o právním postavení uprchlíků, 2017). Tato úmluva zaručuje, že je uprchlíkům poskytnutá právní a jiná ochrana a zajišťuje, že nesmí být vráceni do země, ve které jim hrozí nebezpečí. Pokud člověk splní daná kritéria, stává se uprchlíkem a má právo na azyl. Tato kritéria nesplňují lidé, již mohou být pro hostitelskou zemi potencionálně nebezpeční, jako např. váleční zločinci (Úmluva o uprchlících: Zásadní dokument pro činnost UNHCR, ©2001–2017).

3.1.5 Integrace

Integrací se rozumí začlenění nových obyvatel do již existující struktury fungující v dané zemi, a tedy do majoritní společnosti. Cílem integrace je získání výhod pro obě strany a celkový (především ekonomický) rozvoj země. To usnadňuje, pokud má země vstřícné podmínky pro vstup na pracovní trh. V ideálním případě by integrace měla zajistit ukončení stereotypizace (která probíhá v obou směrech) a následně tedy i diskriminace, jež stojí právě na předsudcích.

Švédsko je příkladem země, která podporuje multikulturalismus. Odlišné kultury tak mohou žít vedle sebe, aniž by docházelo k tlaku na to, aby menšiny přijaly myšlení většinové společnosti. Opačným případem je proces asimilace, jejímž cílem je vytvoření kulturně jednotné populace (Kubík, 2014).

3.2 Švédsko a migranti: historické pozadí

V moderní historii vlna stěhování Švédů proběhla pouze v krátké době ve 30. letech 20. století, kdy několik let špatných sklizní vyústilo v hladomor, jenž měl za následek přestěhování venkovských obyvatel do Severní Ameriky, především do Kanady a států Minnesota a Illinois na středozápadě Spojených států. Ve stejné době proběhla i vlna imigrace do Dánska, které bylo v té době bohatší, a byla zde lepší možnost získat práci.

Od této doby žádná výraznější emigrace Švédů do jiných zemí neproběhla. Toto období lze počítat jako jediné v historii země, kdy byl počet odcházejících vyšší než počet příchozích.

Přesto odešlo ze Švédska odhadem zhruba milion obyvatel, což je pro nepočetnou zemi poměrně velké číslo. I z tohoto důvodu byli Švédové vždy spíše otevření k novým příchozím, protože pro stárnoucí obyvatelstvo představují žádanou pracovní sílu. První vlna imigrace do Švédska proběhla v době světových válek. Švédsko bylo vyhledávanou destinací kvůli své neutralitě a skrýš zde nalezlo tisíce židů. Přestože zpočátku byla společnost ostražitá a někteří váhali s jejich přijetím, brzy začali být židé vítáni a bylo jim umožněno získat práci v mnohých oborech. Stejná situace se opakovala na konci války, kdy se do Švédska přesunulo kolem 30 000 přeživších z koncentračních táborů. Švédská vláda sice nepřišla s žádným programem, který by usnadnil jejich integraci do společnosti, jelikož však byla poptávka po pracujících vysoká, nenastaly s nově příchozími žádné závažné sociální problémy.

Nejpočetnější menšinou zastoupenou ve Švédsku tvoří Finové, kteří odešli především kvůli ruské invazi. V 50. a 60. letech 20. století pocházela většina příchozích z okolních severských zemí. Protože však Švédsko podepsalo roku 1952 Úmluvu o právním postavení uprchlíků, získal trvalé povolení k pobytu každý, komu se podařilo uniknout ze Sovětského svazu nebo zemí Varšavské smlouvy. V roce 1968 toho využili mimo jiné i někteří obyvatelé tehdejšího Československa, když došlo k jeho okupaci. Na počátku 70. let začali do Švédska ve velkém přibývat lidé z neevropských zemí, především ze Středního východu a Latinské Ameriky. Z důvodu převratu proti chilskému prezidentovi Salvadoru Allendovi (v roce 1973) do Švédská během několika let uprchlo kolem 18 000 obyvatel Chile, další tisíce uprchlíku přijalo Švédsko z Argentiny, Uruguaye, Brazílie aj. (Westin, 2006).

V 90. letech uteklo do Švédska přes sto tisíc obyvatel bývalé Jugoslávie. Imigrace začala být viditelnějším problémem a bylo nutné změnit politiku přijímání uprchlíků, upřesnit podmínky získání občanství a zavést vhodné programy, jež usnadní komunikaci a soužití původních a nových obyvatel.

3.3 Švédsko a migranti: přehled současné situace

Švédsko je země, jež byla v posledních letech společně s Německem a Rakouskem nejvíce zasažena příchodem migrantů ze zemí Blízkého a Středního východu a severu Afriky. Již od počátku uprchlické krize byla cílovou destinací pro velký počet migrantů, což lze jednoduše odůvodnit přívětivým postojem k sociálním otázkám a tolerancí k jiným národům, kterým se tato (od r. 1814 neutrální) země právem chlubí. Přestože nejvyšší počet žadatelů o azyl registruje Německo, Švédsku patří prvenství v množství žadatelů v přepočtu na obyvatele (Kamenický, 2015). Celkový počet obyvatel Švédska byl k červenci 2017 spočítán na 10 065 389 (růst o 1,4 % oproti minulému roku). Počet obyvatel Švédska je tedy nižší než počet obyvatel České republiky, přestože je svojí rozlohou cca 5,7krát větší. Během roku 2015 imigrovalo do Švédska 163 005 lidí, což je zatím největší nárůst v novodobých dějinách tohoto království (Statistiska centralbyrån, ©2017).

Je však nutné dodat, že jen o rok později se počet žadatelů o azyl snížil na 28 939, což je nejnižší počet žadatelů od roku 2009 (Statistics for 2016, 2016). Odhaduje se, že kolem 17 % nynějších obyvatel Švédska se narodilo v jiné zemi (Sweden – an overview, ©2013–2017). Švédsko je však na imigranty již poměrně zvyklé, jak dokládá předchozí kapitola o historickém vývoji. I díky této různorodosti a otevřenosti, která ve společnosti dlouhodobě panuje, nebylo pro Švédsko přijímání uprchlíků v posledních letech tak kontroverzní otázkou jako v některých ostatních evropských zemích. Přesto se poslední dobou přistupuje k zpřísnění podmínek, země má v plánu vyhostit všechny neúspěšné žadatele o azyl z minulých let (ti tvoří téměř polovinu všech příchozích)[1] a nově také zavedla hraniční kontroly.

V roce 2016 přišlo do Švédska nejvíce imigrantů ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku, Somálska, Íránu, Eritrei a Albánie (Applications for asylum received, 2016; 2016).

3.4 Národnostní menšiny ve Švédsku

3.4.1 Židé

Židé přicházeli do Švédska již během 16. století, největší vlna imigrace však proběhla během světových válek, kdy byli židé pronásledováni. Švédská solidarita se projevila naplno po německé invazi do Dánska, kdy země přijala několik tisíc dánských židů a zachránila je tak před odsunem do koncentračních táborů. Významným zachráncem židů byl švédský diplomat Raoul Wallenberg, díky jehož nasazení uniklo před smrtí velké množství maďarských židů, mimo jiné i díky švédským pasům, které jim rozdával.

Po válce zůstaly některé židovské rodiny ve Švédsku a dnes zde žije přibližně 20–25 tisíc obyvatel židovského původu. Největší komunita se sdružuje ve Stockholmu, kde je i židovská školka, základní škola a knihovna. Další komunity lze nalézt ve městech Malmö, Göteborg, Borås, Helsingborg, Lund a Uppsala (History of the Jews in Sweden, 2017). Protože židé patří mezi národnostní menšinu, má jidiš postavení oficiálního menšinového jazyka. O jeho zachování a propagaci se stará organizace Sällskapet för Jiddisch och Jiddischkultur i Sverige (Společnost pro jidiš a jidiš kulturu ve Švédsku), jež pořádá kulturní programy v tomto jazyce (např. divadelní hry, mezinárodní semináře apod.).

Významná je Judiska Centralrådet (Židovská centrální rada) založena roku 1953.

V roce 1932 vznikl časopis Judisk Krönika (Židovská kronika), který poskytuje informace o židovské kultuře a slouží jako platforma pro diskuze o xenofobii a menšinových otázkách (Judisk Krönika, ©2015).

3.4.2 Romové

Romové se jako kočovný národ usídlili také ve Švédsku. První zmínku o nich lze najít v knize z roku 1512 (Romer i Sverige, 2017). Odhaduje se, že jich dnes na území Švédska žije přibližně 50 tisíc. Přestože tato skupina není početná, byl jí uznán nárok na postavení národnostní menšiny, a to především proto, že si dokázala zachovat své vlastní tradice a jazyk (romštinu a mnoho jejích dialektů). Romernas riksförbund (Romská asociace) se věnuje romské otázce, a to nejen za účelem jejich integrace do švédské společnosti (Romové se i zde jako v ostatních zemích setkávají s diskriminací). Jejím cílem je rovněž dosáhnout stavu, kdy by Romové měli možnost ovlivňovat rozhodnutí, která se jich týkají, jelikož jsou sami nejlépe schopni uspokojit své potřeby a touhy. Jedná se tedy o podporu dialogu mezi Romy a příslušnými orgány (Delegationen för romska frågor, ©2017).

Ve Švédsku též vycházejí časopisy zaměřené na Romy (např. É Romani Glinda, Le Romané Nevimata a dvojjazyčný Romano Hango, psaný v romštině a švédštině) a rozhlasové (Radio Romano) a televizní programy vysílané v romštině.

3.4.3 Sámové

Sámové (v češtině je pro ně nejčastěji užíván termín Laponci) jsou obyvatelé Laponska, území, jež zahrnuje severní část Norska, Švédska, Finska a Ruska (poloostrov Kola). Ve Švédsku žije asi 20 tisíc Sámů a roku 1977 byli švédským parlamentem prohlášeni za původní obyvatele Švédska (Dorňáková, 2014). Jako jediná národnostní menšina mají Sámové svůj vlastní parlament – Sametinget se sídlem v Kiruně. Cílem parlamentu je podporovat sámskou kulturu (jazyk s jeho mnoha dialekty, tradiční zpěv joik, chov sobů atd.) a řeší i otázky odškodnění sámského obyvatelstva za dříve vzniklé záběry území, krádeže majetku či zabíjení. V Kiruně se také nachází Sámské divadlo a ve Švédsku vychází časopis Samefolket (Sámové), jež obsahuje články ve švédštině, norštině a sámských jazycích.

3.4.4 Švédští Finové

Jako švédští Finové se označují obyvatelé Švédska s finskými kořeny. Švédských Finů je přibližně 450 tisíc a jsou tak nejpočetnější národnostní menšinou Švédska. Protože se hranice zemí mnohokrát měnily a Finsko dříve patřilo pod Švédsko, je přirozené, že docházelo k častým pohybům a přesidlováním v rámci obou území. Během druhé světové války bylo do Švédska evakuováno 70 000 finských dětí, které byly umístěny do pěstounských rodin. Mnohé z nich přišly o rodiče, a zůstaly tak i po zlepšení situace ve Švédsku (Dorňáková, 2014). Kvůli již zmíněné ruské invazi do Finska proběhla další vlna stěhování. Po rozpadu SSSR postihla Finsko velká hospodářská krize a tisíce Finů tak odešlo do Švédska z ekonomických důvodů.

Tento masový odchod obyvatel v produktivním věku způsobilo ve Finsku pozdvižení, ale v nastávajících letech se díky zlepšení situace a vládní kampani mnoho Finů do Finska vrátilo (Sweden Finns, 2017). Švédští Finové žijí rozprostřeni po celém Švédsku, především však v oblasti Mälardalen (oblast kolem jezera Mälaren, do které spadá např. Stockholm a Eskilstuna) a v druhém největším městě Göteborg. Švédští Finové cítí potřebu vymezení vlastní identity – vznikl tak švédsko-finský kroj, a dokonce i neoficiální hymna.

Od roku 2010 slaví vlastní národní den, který připadá na 24. února (den narození Carla Axela Gottlunda, finského badatele a sběratele folkloru, který napsal většinu svých prací ve švédštině). SVT (Švédská televize, obdoba naší ČT) vysílá pořad o aktuálním dění ve finštině každý všední den a také pořad pro děti. Mezi finské noviny patří Haparandabladet, vydávané ve finštině i švédštině a Ruotsin Suomalainen. Řada švédských novin vydávaných v oblastech s velkým množstvím finsky mluvících obyvatel obsahuje některé stránky nebo sloupce se zprávami ve finštině.

Především ve finštině vychází švédsko-finský kulturní časopis Liekki (Plamen) (Dorňáková, 2014). O práva švédských Finů se stará organizace Finlandssvenskarnas Riksförbund i Sverige (Sdružení pro švédské Finy ve Švédsku).

3.4.5 Tornedalené

Tornedalené jsou původem Finové, jež emigrovali z jihozápadního Finska (především z oblastí Häme a Karelia) a kteří se kdysi usídlili v severním Švédsku poblíž Tornského údolí. Hovoří vlastním jazykem zvaným meänkieli. Jejich počet se odhaduje na 50 tisíc. Jejich zájmy zaštiťuje organizace Svenska Tornedalingars Riksförbund (Švédská asociace Tornedalenů), jejíž cílem je „chránit tornedalské kulturní a jazykové zájmy, mimo jiné skrze vydávání učebních materiálů a slovníků v meänkieli pro podporu vývoje písemné formy tohoto jazyka“ (Dorňáková, 2014). O vydávání knih a časopisů se stará nakladatelství Kaamos Nordkalottförlag, jež patří pod tuto organizaci.

3.5 Povolení k pobytu a získání švédského občanství

Pro získání švédského občanství je nutné bydlet na území Švédska alespoň pět let. Pro občany přicházející ze severských zemí je tato doba zkrácená dokonce na pouhé dva roky. Po této době může kdokoli zažádat o švédské občanství, pokud splňuje i následující podmínky: je starší 18 let, má čistý trestní rejstřík, vlastní platný identifikační doklad a má ve Švédsku povolení k trvalému pobytu.

Jiné způsoby získání švédského občanství jsou: narození (pokud má alespoň jeden z rodičů švédské občanství) na území Švédska, legitimizace (narození mimo Švédsko, pokud alespoň jeden z rodičů vlastní švédské občanství a žije s druhým v manželském svazku, nebo jej uzavřou do 18 let od narození dítěte) a adopce švédskými rodiči (Švédské občanství, 2017).

Povolení k pobytu lze dnes získat pouze za splnění jedné ze tří podmínek, jimiž jsou:

1) Přestěhování za zaměstnáním

2) Sloučení rodiny

3) Získání ochrany před nepříznivou životní situací v domovské zemi (Smutná, 2015)

Pro úspěšné vyřízení povolení k pobytu platí, že „občan členské země EU může o povolení požádat buď před odjezdem na Švédském velvyslanectví (v domovské zemi), nebo po příjezdu do Švédska na příslušné pobočce migračního úřadu. Občané ze zemí, které nejsou členy EU, musejí o povolení požádat na velvyslanectví, a do Švédska se můžou přestěhovat až po obdržení povolení“ (Stěhování za příbuzným do Švédska, 2017).

(Pokračování příště.)