Těm, kteří i ku konci roku zabývají se vážnými tématy, je určen následující text, který redakce získala na internetu, původně však byl pod názvem Bibliomani publikován v časopise Knihomol v ročníku 1924/25 a později v roce 1930 v Praze samostatně jako soukromý tisk Jaroslava Picky. Autorem textu je Adolf Thiele, jako překladatel je uváděn František Páta nebo R. Krupka.

Případné držitele autorských práv prosíme, aby se nám ohlásili, rádi se s nimi vyrovnáme. Doufáme nicméně, že poznávací hodnota textu značně převyšuje jeho hodnotu majetkovou – proto čtěte až do konce!

"Dobré jitro, Mr. Stanhope! Zase jste se přišel podívat do síně svých miláčků!"

Těmito slovy pozdravil londýnský bibliofil Mr. Ruttingham pana Stanhopa, učence, známého jako sběratele knih, když se sním setkal v největším antikvariátě světového města.

"Síní miláčků to nazýváte zde?" odvětil Mr. Stanhope. "To není pravý výraz pro to! Je to stále totéž antikvární zboží, docela obyčejné, které po tuctech výtisků obíhá po světě. Myslíte-li si, že se vám jednou podařilo získat nějaký unikát, ukáže se jistě zanedlouho, že jím není."

"Vaše snaha jde příliš daleko," pravil Mr. Ruttingham. "Nemohu vás v tomto ohledu dosud následovat. Knihy jsou ovšem veliký poklad, mluví k nám jako přátelé svou důvěrnou, tak málo vtíravou řečí, obohacují nás, přivádějí nás z víru hluku lidského snažení k sobě samým -".

"Velmi dobře", odvětil Mr. Stanhope. "Vy, Mr. Ruttinghame, zachováváte míru v těchto věcech, já ne; nemohu v sobě potlačit touhy, abych měl ve svém majetku kuriosa a pokud možno, unika. Kdybych se byl ženil, byl bych se dal také, jako velký klasicista Budaeus, oddati ve své knihovně nebo docela zapomenouti nad knihami na celou svatbu jako hellenista Turnebe."

"Petrarka prý umřel u svých knih!" poznamenal Mr. Ruttingham.

"Nechybí také na tomto poli skutečné tragiky," pokračoval Mr. Stanhope. "Tak zemřel abbé Goujet ze zármutku nad tím, že byl nucen prodat svou knihovnu. Ne mnohem jinak se vedlo německému řečtináři Brunckovi; ten musil rovněž prodati své knihy a vždy pak plakal, když slyšel o některé knize, která dřív patřívala jemu."

Nyní obrátil se Mr. Stanhope ke knihkupci, který tu stál, ponechávaje oba bibliofily posud sobě samým. "Nic nového, nebo raději nic starého?"

"Něco nového bych měl", odpověděl antikvář, výtečný znalec svého oboru v nejlepším slova smyslu. "Ale jen historku, smím-li ji vypravovat. Jeden můj úředník ji slyšel. Před nedávnem přišel do krámu mého kolegy Smitha pán a žádal, aby si směl prohlédnouti ilustrovaného "Vikáře wakefieldského", který byl ve výkladu. Není to, jak víte, nic zvláštního, kniha byla označena dvacetipěti šilinky. Pánovi byla příliš drahá, smlouval s příručím a na konec řekl, že raději vyhledá samotného pana Smitha, aby se s ním dohodl o ceně. Vzal knihu a odešel do kanceláře Smithovy, vrátil se však brzy a příručímu řekl, že se také nemohli dohodnout. Pak odešel. Hned na to přišel pan Smith do krámu a přistoupiv s knihou v ruce k příručímu pravil: Právě jsem koupil ilustrovaného "Vikáře wakefieldského", dal jsem zaň třináct šilinků. Podívejte se mladý muži, tak se dělají obchody!" Příručí prohlédl knihu a řekl: "Vždyť je to náš exemplář!"

Mr. Ruttingham se srdečně smál, Mr. Stanhope byl však zaměstnán tím, že se prohrabával v kupě knih. A konečně našel pak také jednu knihu, kterou mu přátelský knihkupec prodal za cenu ne právě přátelskou. -

Nedlouho po této rozmluvě dozvěděl se Mr. Stanhope náhodou, že dílo, které měl ve svém majetku a jež pokládal za unikát, se vyskytuje ještě jednou ve druhém exempláři, a sice ve Francii. Ihned psal předním pařížským antikvářům, s nimiž byl v obchodním spojení, a zvěděl, že dílo jest majetkem jakéhosi bibliofila pana Duranda. Sotva byl dostal tuto netrpělivě očekávanou zprávu, ihned se vydal do Paříže, jsa opatřen slušnou zásobou bankovek.

Mr. Stanhope byl čestný muž, který si nechtěl počínati tak, jako jiný Angličan. Tento totiž ve spolku s jiným bibliofilem dal si poříditi v největší londýnské tiskárně nádhernou knihu, tištěnou novými typy na skvostném velinovém papíře, ozdobenou rytinami znamenitého rytce a přepychově svázanou, ale jen ve dvou exemplářích. Nedalo mu však nyní pokoje, že ještě někdo jiný má toto dílo ve svém majetku. Odebral se proto jednou do příbytku druhého, když věděl, že tento není doma, a prosil jeho choť, aby mu dovolila prohlédnout si toto dílo. Když seznal, že není pozorován, vytrhl několik listů; nyní byl on sám majitelem jediného úplného výtisku. Druhý zpozoroval brzy škodu a žaloval u soudu. Rád zaplatil lupič sto liber šterlinků požadované náhrady, a když měl býti vyškrtnut ze seznamu "Spolku bibliofilů", zvolal: "Jest mezi vámi někdo, jenž by nebyl učinil totéž?" A nevyškrtli ho ze seznamu.

Takovouto křivou cestou nechtěl se Mr. Stanhope ubírati. Cestou do Paříže trápil se trochu touto věcí. Po svém příjezdu vyhledal ihned svého soupeře. Našel jej v knihovně, v pokoji, příjemně vyhřátém ohněm z krbu.

Mr. Stanhope, byv panem Durandem vyzván, usedl a bez dlouhého otálení, zavedl řeč na ono dío. Šťastný majitel podal mu je pak, aby si je prohlédl. A zatím, co Mr. Stanhope v knize listoval, rozpředl se tento dialog:

"Chcete mi tuto knihu prodati za dva tisíce franků?"

"Pane, neobchoduji knihami!"

"Nu dobře, pět tisíc franků?"

"Ale, pane, musím opakovat -".

"Dobře, tedy deset tisíc franků."

Francouz se zarazil. "Tak vysoké ceně, milý pane, nemohu vůbec odporovati! Za deset tisíc franků knihu vám dám," rozhodl se s povzdechem.

Mr. Stanhope vytáhl náprsní tašku a vyplatil deset tisícifrankových bankovek. Potom, když pan Durand je uschoval, uchopil knihu a - hodil ji do ohně v krbu.

"Probůh!" zvolal pan Durand nanejvýš polekán a spěchal ke krbu, aby drahocenou knihu zachránil.

Mr. Stanhope jej však zadržel. A zatím, co oba se ještě měřili, kniha shořela.

"Pane," pravil potom Mr. Stanhope, "mám rovněž toto dílo. Mám nyní jediný exemplář, který na světě existuje. S bohem!"

A s tváří radostí zářící vyšel z pokoje, kdežto pan Durand pohlížel za ním v největším údivu.