Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor

1 comments
Anglicky
English title: 
How to read novels like a professor
English abstract: 
The American author T.C. Foster dedicates surprisingly large space to Lord of the Rings or Harry Potter’s stories, while some books did not really earn his attention. His newest book briskly navigates through the history of literature and may be amusing – or slightly irritating – thanks to the loose approach of the author. Those who know nothing of literature may find this book worthwhile, while bookworms still could find some popular texts in it that still were escaping their attention.
Autoři: 
Rubrika: 
Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor. Přel. Petra Jelínková, Host, Brno, 2014, 372 s.

„Jak Ralfa ušlapal mamut – více podrobností večer u ohniště“. Takto nějak mohl podle Thomase C. Fostera vypadat jeden z prvních příběhů, které si naši předci vyprávěli. To, jak se rodilo umění románového vyprávění, jaké příběhy vyprávějí autoři dnešní a jak je číst vysvětluje ve své knize Jak číst romány jako profesor.

Kromě historie žánru (od Cervantesova Dona Quijota přes díla Jane Austenové, Francise Scotta Fitzgeralda či Ernesta Hemingwaye až k dnešním mistrům) v ní rozebírá, jakou strukturu románu autoři volí — úhel pohledu, vypravěč, první strana, struktura kapitoly, specifika postav a (dis)kontinuita vyprávění — a jak se jim daří vyjádřit to, co chtějí, případně nedaří a proč.

Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor
Pro čtenáře, kteří literární teorii neznají, může jít o svižný úvod do tohoto oboru. Ilustrační foto: P. Farkas.

Pro člověka, který něco ví o literární teorii, kniha ve většině kapitol nepřináší mnoho nového. Občas autor zmiňuje své slavnější oborové předchůdce (György Lukács, Michail Bachtin), ale spíše okrajově; slavné literárněvědné koncepty někdy podává v dost svérázné podobě nebo je dovádí ad absurdum: kupříkladu z dobře známé skutečnosti, že každý čtenář čte román znovu a po svém, a tím jeho postavy vždy znovu oživuje, se snaží vyvodit závěr, že by si i čtenáři zasloužili tantiémy (stejně jako autor). Velmi osobitým způsobem také Foster místy velmi hutně převypravuje obsahy literárních děl („Spenser a Hawk jezdí sem a tam a střílejí zločince“).

Čtenáře dále může iritovat Fosterova bodrost, s jakou oslovuje mrtvé spisovatele, například J. Joyce („Děkujeme Jamesi, ale více od autora nepotřebujeme“), jeho familiárnost, s jakou píše o „staroušovi Billu Faulknerovi“ či žoviálnost, s jakou (při zmínce o čtenářích čekajících už roku 1678 na jistý román ve frontě) volá: „Slyšíš dobře, Harry Pottere“. To vše souvisí s tím, že kniha je psána jako návod k přednášce; v úvodu autor obligátně děkuje i svým studentům s tím, že se od nich mnohému naučil a že by bylo oprávněné, kdyby mu naúčtovali školné. Proto obsahuje i četné vtipné rétorické obraty a vsuvky, bez kterých by se možná některý čtenář obešel. Dále je výklad oživován i některými nevšedními citáty, jako je tento od Marka Twaina: „Vždy, když čtu Pýchu a předsudek, mám chuť Austenovou vykopat ze země a bušit jí do lebky její vlastní holenní kostí“.

Co je ovšem na knize jednoznačně přínosné (a pro leckoho snad i objevné), je to, kolik prostoru je v ní věnováno dílům jako Pán prstenů, kterého autor zcela přirozeně a právem přijímá do literárního kánonu, knihám o Harry Potterovi („ty nejviktoriánštější romány, které znám“) nebo Deníku Bridget Jonesové. S ohledem na tyto texty Foster tvrdí, že nás román devatenáctého století „nikdy úplně neopustil“. Nepřijímá ovšem bezbřeze zcela všechno: skepticky se ptá, zdali opravdu potřebujeme román „o milostném životě hospodyně v domácnosti bratrance pana Darcyho“. Paroduje také epigony E. Hemingwaye a s hranou zoufalostí se ptá, proč tento tvůrce „probouzí v tolika spisovatelích to nejhorší“ (autor k tomu připojuje i několik varování pro začínající spisovatele). A někdy mu vadí nejen epigoni, ale i klasik samotný: u Dickense kritizuje jen některé konce jeho románů, Dostojevského jako by ale zavrhoval celého. Jindy naštěstí sebekriticky přiznává, že někdy je při čtení chyba na jeho straně a prozrazuje, že třeba na Bennetta nemá dostatek trpělivosti.

Pro ty, kteří literární teorii neznají, může jít o svižný úvod do tohoto oboru, i když je nutné je varovat, že ne všichni profesoři literatury o knihách uvažují právě tímto způsobem. Pro ty ostatní pak kniha může posloužit ke vtipné rekapitulaci toho, co už znají, či k seznámí s populárními knihami, které jim dosud byly utajeny. A u všech bez rozdílu snad může v různé míře prohloubit pochopení procesu čtení uměleckého díla, které sám autor dost mnohoznačně a nutně subjektivně definuje jako „kombinaci testosteronu, životních zkušeností, nejistoty, mužského ega, estetického posuzování a šestého smyslu (nebo nesmyslu)“.

Poznámka: Text vyšel na serveru iliteratura.cz a byl převzat se svolením autora. Děkujeme prodejně Academia na Václavském náměstí v Praze za spolupráci při pořízení ilustrační fotografie.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
LUKAVEC, Jan. Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor. Ikaros [online]. 2014, ročník 18, číslo 7 [cit. 2024-11-14]. urn:nbn:cz:ik-14247. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14247

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Vybavil jsem si skvělou knihu Itala Calvina "Když jedné zimní noci cestující", která je důmyslně koncipovaným "nekonečným příběhem" o vztahu autorů knih a jejich čtenářek. Dostojevskij napsal dvě knížky, které stále stojí za čtení: "Zápisky z podzemí" a "Bílé noci". Většina ostatního trpí rozvláčností. A říká něco pan profesor o Milanu Kunderovi? O tomto "milovníkovi sarkasmu a ironie"? A jeho posledním románu "Slavnost bezvýznamnosti"? Neprohlásil by, že jde o přeintelektualizovaně beletrizovanou formu psychoanalytické studie o významu bezvýznamnosti v životě člověka a společnosti? Je tedy pak bezvýznamnost důležitějsí pro muže nebo pro ženy? Zdeněk Smrčka