Ve dnech 6. až 9. května 2010 probíhal v prostorách pražské FAMU první modul mezinárodní odborné konference TransISTor 2010, kterou organizovalo sdružení CIANT. Modul nesl název „Preservation techniques and methodologies for digital audiovisual works“, a tématem tedy byla především ochrana a dlouhodobé uchovávání audiovizuálních děl.

Konferenci zahájil Pavel Smetana, ředitel sdužení CIANT

Dlouhodobé uchovávání v digitálním světě

První příspěvek si připravila Dalit Naorová z výzkumné laboratoře IBM v izraelské Haifě, kde se na systémy uchovávání dat specializují. Je nutné si uvědomit, že ačkoliv je současným trendem digitalizace úplně všeho, digitální informace mají i poměrně zásadní nevýhodu – jsou velmi pomíjivé. Zatímco analogová média jsou trvanlivější a dokáží přežít i celá staletí, u digitálních médií je jejich trvanlivost mnohem nižší. Jejich nosiče zastarávají, bitová integrita se narušuje, i kvůli drobnému poškození může být celý soubor nečitelný.

Existuje několik přístupů k dlouhodobému uchovávání informací. Zejména archivy a muzea se snaží zachovat všechno: původní média i původní technologie (např. staré filmy i staré promítačky) – to je ale velice nákladné a náročné, navíc i tyto analogové formy pozvolna chátrají (byť pomaleji) a není možné je uchovávat navždy.

Digitalizace je tedy v podstatě nevyhnutelná, a ačkoliv je i u digitálních objektů nutné hlídat jejich stav, je to proces o něco jednodušší. Kupříkladu migrace ze starých formátů je v digitálním prostředí bezproblémová, zatímco u analogových nosičů vznikal s každou kopií šum a ztráta informací.

Dalit Naorová hovoří o možných přístupech k uchovávání dokumentů

V současné době je asi nevýraznějším trendem v uchovávání elektronických dokumentů tzv. „enkapsulace“ neboli „zapouzdření“, které se snaží propojit do jednoho celku data i jejich metadata, která obsahují popis dat a usnadňují jejich reinterpretaci. Příkladem je např. formát PDF/A, který už v sobě obsahuje vše důležité (text, grafiku, fonty atd.) a nepotřebuje další programy či pluginy.

Referenční model OAIS

Pro potřeby dlouhodobého uchovávání informací byl vytvořen standard OAIS (The Open Archival Information Standard), jehož cílem je vytvořit referenční model, který by umožnil dlouhodobé uchovávání informací v digitálních úložištích. Standard vyvinula společnost NASA přibližně v roce 2001 a na jeho základě vznikla i celá řada dalších konceptů, jako SAFE (Standard Archive Format for Europe), METS (Metadata Encoding and Transmission Standard), PREMIS (Preservation Metadata Maintenance Activity), LOTAR (Long Term Archiving and Retrieval of digital technical product documentation) a další.

Klíčovým elementem funkčního modelu OAIS je tzv. AIP neboli Archival Information Package (soubor archivovaných informací), který obsahuje již zmiňovaná data plus popisná metadata. A právě v této deskriptivní části jsou definovány důležité prvky, jako např. kontext, reference, zdroje, integrita, reprezentace a další. Tedy jinými slovy informace o tom, co je to za data, jestli jsou v pořádku a beze změn a jak by se dala vyložit a zpracovat.

Na dlouhodobé uchovávání se zaměřuje také rozsáhlý projekt Evropské unie CASPAR, neboli Cultural, Artistic and Scientific knowledge for Preservation, Access and Retrieval. Hlavním cílem projektu CASPAR je vytvoření základních komponent infrastruktury umožňující uchovávání digitálních informací v souladu s referenčním modelem OAIS. Dalším cílem je také testování validity této infrastruktury, tj. jestli jsou postupy, nástroje a technologie uchovávání digitálních informací skutečně účinné.

Referenční model OAIS (základní schéma)

Nastupující trendy

Velmi podnětným trendem poslední doby je tzv. „Preservation-Aware Storage“, tedy datové úložiště, které je už systémově zaměřené na dlouhodobé uchovávání. Překračuje tak rámec klasické „bitové“ archivace a zaměřuje se i na logickou stránku věci (od integrity dat až po jejich kontext a reprezentaci).

Dalším trendem jsou tzv. „cloud“ technologie, které naplno využívají moderních sítí. Jedná se o zcela nový přístup - zatímco se dříve lidé i instituce starali o uchovávání a pořádání svých dat sami, nyní je svěřují „cloudům“, obrovským sítím serverů rozmístěných po celém světě. Ceny těchto služeb se zpravidla odvíjejí od využití (tj. jak velký prostor potřebujeme a jak kvalitní potřebujeme přístup), ale finančně je takové zpracování zpravidla výhodnější, než kdyby si ho jednotlivci a společnosti zajišťovali sami.

Svoji prezentaci D. Naorová uzavřela řečnickou otázkou, zdali je toto „cloudování“ skutečným řešením. Když se podíváme na současné „mainstreamové“ cloudové technologie a sociální sítě, jako YouTube, Facebook, Google Docs, vidíme sice značný potenciál a popularitu, ale je možné se na tyto služby a poskytovatele skutečně spolehnout? Budou existovat i za deset let? Dokáží zaručit bezpečnost uložených dat? Mají odpovídající smluvní podmínky? To vše je třeba velmi pečlivě sledovat a teprve v příštích několika letech uvidíme, jestli bude „cloudování“ řešením, nebo nikoliv.

Jedna z mnoha vizualizací internetu (autor: Matt Britt)

Projekt PrestoSpace

Druhým hostem akce byl Daniel Teruggi, argentinský skladatel, hudební teoretik a zároveň ředitel výzkumné skupiny GRM (Le Groupe de Recherches Musicales, Musical Research Group), která funguje pod hlavičkou francouzského Národního audiovizuálního institutu INA (Institut national de l'audiovisuel).

Daniel Teruggi byl také koordinátorem evropského projektu PrestoSpace, jednoho z prvních projektů zaměřených na digitalizaci audiovizuálních dokumentů. Projekt odstartoval v roce 2004 a probíhal 40 měsíců. Navázal tak na předchozí dvouletý projekt Presto (2000-2002) a zaměřil se na všechny klíčové oblasti uchovávání audio- a videomateriálu, jako jsou automatické archivační nástroje, opravné algoritmy, softwarové nástroje pro plánovaní a částečně automatizované popisování dokumentů metadaty.

Současný stav audiovizuálních děl je bohužel poměrně kritický. Odhaduje se, že jen v evropských archivech je uložených cca 150 milionů hodin audiovizuálních materiálů, přičemž z tohoto obrovského množství je přibližně 60 % v akutním nebezpečí z důvodu zastarání či poškození analogových nosičů. Jinými slovy: buď se rozpadají média, nebo se ztrácejí technologie, které by je přehrály. Papír žloutne, gramofonové desky praskají, filmy trpí tzv. „octovým syndromem“, při kterém se filmová páska pozvolna rozpadá a uvolňuje při tom kyselý octový zápach. Audiovizuální kolekce nám tak mizí před očima.

Projekt PrestoSpace se pokusil tento neutěšený stav řešit a najít cesty k rychlejšímu, levnějšímu a efektivnějšímu dlouhodobému uchovávání dokumentů. Podařilo se například vyvinout speciální filmový skener, který je levnější než běžné komerční modely a navíc si dokáže poradit i s poškozeným a špatně sestříhaným filmem. Úspěšný byl i nový snímač zvukových nosičů založený na téměř bezkontaktní optické technologii, která je mnohem šetrnější než klasické magnetické čtecí hlavice. Cílem těchto aktivit tedy byla snaha zjednodušit, automatizovat a „industrializovat“ procesy ochrany a uchovávání dokumentů. Čím je totiž podíl manuální práce vyšší, tím je celý proces dražší a pomalejší.

Daniel Teruggi hovoří o mezinárodním projektu PrestoSpace

Svět se nicméně od roku 2004 změnil, na PrestoSpace tedy musejí navázat další projekty, které se zaměří na nové trendy (jako zmiňované cloudy a sociální sítě) a také na aktuální otázky, jako jsou autorská práva a problematika pirátství.

Europeana, evropská digitální knihovna

Daniel Teruggi hovořil také o projektu evropské digitální knihovny Europeana a její historii. Ta sahá až do 90. let 20. století, kdy se rozběhl evropský projekt propagující interoperabilitu evropských informací. V červnu 2005 odstartoval evropský projekt i2010, v srpnu vznikla iniciativa Digital Library Initiative a v srpnu 2006 doporučila Evropská Komise vybudování evropské digitální knihovny – která také nakonec vznikla.

Nicméně ani tento velkolepý projekt se nevyhnul problémům. Slavnostní spuštění mělo proběhnout v listopadu 2008, ale kvůli obrovskému zájmu uživatelů (více než 10 milionů hitů za hodinu) systém zkolaboval. Neoficiálně se hovořilo i o tom, že portál selhal ještě mnohem dříve kvůli špatné architektuře, nebo že Europeanu napadli hackeři. Skutečný důvod byl ale možná mnohem prozaičtější: v důsledku zájmu uživatelů o provokativní témata (a díky možné manipulaci s vyhledáváním) se na hlavní stránce mezi nejpopulárnějšími tituly objevil Mein Kampf ve společnosti několika knih s „hambatými obrázky“ na přebalech. Takhle ale nebylo možné stránky představit veřejnosti a web byl tedy pravděpodobně „sestřelen“ záměrně.

Mnohem střídmější (a téměř utajené) znovuotevření proběhlo až v prosinci 2008. K ostrému spuštění došlo v březnu 2009, kdy byla představena i služba My Europeana s možností ukládání výsledků hledání a dalších uživatelských nastavení. Navzdory problémům se ale jedná o velmi přínosný počin, za který projekt digitální knihovny získal cenu Erasmus EuroMedia Award 2009.

Aktuální webová stránka Europeany (vyhledávání knih aktuálně dominuje fotbal)

Pro úplnost je vhodné ještě připomenout, že Europeana neuchovává obsah, ale pouze ho propojuje odkazy. Jedná se tedy de facto o portál, nikoliv archiv. Celkem je do Europeany zapojeno cca 1 000 kolekcí (převážně z Francie) a aktuální data uvádějí počet cca 4,5 milionů digitálních objektů (3,5 milionů obrázků, něco přes 900 000 textů, cca 115 000 videí a 13 000 zvukových souborů). V létě 2010 se chystá rozšíření obsahu na celých 10 milionů položek, do roku 2012 by jich mělo být přístupných cca 25 milionů. Stále je to ale jen malá kapka v oceánu informací; odhaduje se totiž, že v Evropě je informačních jednotek přibližně 10 miliard.

INA & ochrana obsahu

D. Terrugi také v krátkosti pohovořil o organizaci, ve které pracuje. Jak již zaznělo, INA (Institut national de l'audiovisuel), je francouzský národní audiovizuální archiv, který sdružuje všechny francouzské rádiové a televizní archivy. Celkem má ve svých fondech uloženo již přibližně 3,5 milionů hodin rozhlasového a televizního vysílání.

INA byla založena roku 1974, legální správu nad archivy televizního a rozhlasového vysílání získala v roce 1992. Od roku 2006 také funguje portál www.ina.fr, který vybranou část archivu zpřístupňuje veřejnosti. Podle současných plánů by měla INA v roce 2015 dokončit kompletní digitalizaci všech fondů, a Francie by tak měla být první zemí na světě, která bude mít 100% digitální kolekci.

U takto rozsáhlých a cenných fondů je ale velmi důležité i zabezpečení. Na ochranu materiálů je využíván systém „Signature“, pokročilá technologie rozpoznávání videa. Klíčovým prvkem je tzv. „fingerprint“ (otisk prstu), soustava bodů, které definují jednotlivé obrázky. Následně dochází k porovnávání „otisků“ z databáze a z běžného vysílání – a pokud systém najde shodu (kterou potvrdí i manuální srovnání), lze na takovou situaci velmi rychle reagovat. V poslední době se těmito technologiemi začíná kontrolovat i nahrávání materiálů na různé sítě sdílení obsahu. Systém je ale možné využít i jinak: například pro vyhledávání shodných či podobných obrázků (např. hledání všech fotek, ve kterých je určité logo).

Webová stránka www.ina.fr v designu "Tour de France"

Etické otázky digitalizace

Zvláštní pozornost si zaslouží i některé řekněme „etické“ otázky digitalizace a archivace. Dlouhodobé uchovávání je de facto moderním konceptem – vždy totiž probíhal postupný rozklad materiálů, ale nikdo se tomu dříve soustavně nevěnoval, protože to bylo považováno za přirozené. Konverze z analogové formy do digitální ale představuje zvláštní paradigma: ačkoliv výsledek může vypadat stejně, není tomu tak.

Digitalizace má totiž dvě strany: může původní dílo poškodit i vylepšit. Už ze svého principu je digitalizace ztrátová, protože „spojitý“ analogový vstup konvertuje na digitální soubory, na jedničky a nuly. Obraz se rozpadá na jednotlivé pixely, hudba je snímána jen s určitou frekvencí, ztrácí se fyzické a „hmatatelné“ vlastnosti původních nosičů.

Na druhou stranu ale digitální technologie dokáží leccos opravit a vylepšit. Můžeme odstranit šum ze starých audiokazet, praskliny z fresek a škrábance a prach ze starých filmů. Zde ale přichází otázka, jestli to je správná cesta. Má se digitalizace snažit „opravit“ a „vylepšit“ původní zdroje, nebo by se měly zachovat dobové prvky a historický charakter? A pokud ano, do jaké míry? Rozhodnutí je pochopitelně na lidech, kteří provádějí digitalizaci; v ideálním případě je ale vhodné uchovávat obě verze a minimalizovat tak možné ztráty.

Ukázka tzv. "kolorizace", tedy vybarvení původně černobílého filmu (zdroj: Wikipedie)

Processing - programování pro všechny

Nedílnou součástí každého TransISToru jsou i praktické workshopy. Letos byl pro účastníky připraven krátký kurz programování v programu Processing, který nám představil kanadský umělec Jer Thorp.

Processing je open-source program určený především pro umělce a odborníky, kteří pracují s daty a informacemi, s vizualizacemi a s interaktivitou. Velikou výhodou Processingu je totiž především skutečnost, že byl vyvinut jako výukový nástroj – a je tedy poměrně rychlý, snadný a s rozsáhlou základnou uživatelů. Navíc pracuje se širokou škálou médií, jako je text, audio, video, 3D či web a podporuje i platformu Arduino.

V rámci krátkého workshopu jsme se pochopitelně seznámili pouze s úplnými základy programu, ale Jer Thorp nám ukázal i některé velmi zajímavé projekty, které mohou využít i knihovny, muzea či archivy. Processing totiž umožňuje vytvářet poměrně zajímavé vizualizace informací a jejich vztahů – viz například Cinema Redux (grafický přehled klíčových snímků filmu) či Commons Explorer (vizualizace obsahu webu Flickr Commons). Další zajímavé projekty si můžete prohlédnout zde.

Umělec Jer Thorp vysvětluje programování jednoduchých vizualizací v Processingu

Vizualizace informací a mediálních archivů

Na téma vizualizace navázala i přednáška, kterou si připravila německá kunsthistorička Gabriele Blomeová. Zaměřila se především na přístupnost mediálních archivů a jejich vizualizaci, protože má v této oblasti bohaté zkušenosti. Mimo jiné participovala i v projektu GAMA (Gateway to Archives of Media Art), který se snaží zpřístupnit sbírky mediálních umělců. V současné době shromažďuje informace přibližně o 10 000 uměleckých dílech.

Co se týče přístupnosti a použitelnosti, velmi důležitá jsou především kvalitní metadata. Ta se mohou týkat konkrétního objektu, mohou definovat znalostní struktury, určovat kontext atd. Některá metadata je možné generovat automaticky, ale řada z nich je stále závislá na manuálním zpracování. Je to sice časově náročné, ale je to zatím jediná cesta.

V oblasti vizuální reprezentace se můžeme setkat hned s několika přístupy a koncepty, jako je například tzv. „showcase“ (vizuálně zaměřená přehlídka obsahu) nebo „features“ či „highlights“ (ukázky aktuálně nejzajímavějšího nebo nejdůležitějšího obsahu). Typickým příkladem vizualizace jsou například klíčové snímky, které nám umožní nahlédnout přímo do obsahu filmu či videa. Gabriele Blomeová prezentovala i některé inspirativní ukázky, jako třeba Timeline, Mediaflow či Prix Landscape Interactive Arts.

Gabriele Blomeová se zaměřila na možnosti vizualizace informací

Je ale na místě také zdůraznit, že i vizualizace mají své nevýhody. Některé jsou totiž tak komplexní, že se v přehlídce grafických efektů ztrácí detaily, nebo naopak kvůli množství podrobností chybí celkový přehled. Vždy je tedy třeba hledat určitou rovnováhu.

Úskalí ochrany digitálních dokumentů

Dalším vzácným hostem konference byl Richard Wright z BBC, kde se stará o technickou stránku audiovizuálních archivů. Hned na úvod si také položil otázku, co vlastně všechno zahrnout do termínu „preservation“. Nejde totiž jen o digitalizaci či pouhé kopírování z jednoho nosiče na druhý, ale jedná se o soubor činností, kam patří například tvorba metadat, zálohování, změny formátů, průběžné aktualizace atd.

Klíčovou součástí je údržba – ať už médií, techniky nebo třeba okolního prostředí. Archivy a další instituce by měly v ideálním případě požadovat dalších cca 30 % rozpočtu navíc na údržbu, která je nezbytnou součástí každého fungujícího systému. Je to podobné jako u profesionálního počítačového softwaru, kde také často nestačí pouze jednorázové licence, ale musí se platit i poměrně nákladná technická podpora.

Problémem moderních archivů je ale kromě nedostatku financí především nedostatek zkušeností. Filmy známe zhruba sto let, knihy tady jsou ještě mnohem déle, ale například počítačové soubory existují pouze zhruba dvacet let. S fyzickými médii mají tedy archivy již poměrně dost zkušeností, ale u digitálních objektů podobné zkušenosti chybí.

Kupříkladu kopírování digitálních dokumentů vypadá velmi jednoduše a pohodlně, protože na rozdíl od kopírování analogových materiálů nedochází ke ztrátě kvality a vzniku šumu. Existují ale jiná rizika: například tzv. „bit rot“, neboli postupný rozpad dat na bitové úrovni (zpravidla způsobený poškozením nosiče). U digitálních souborů je také nepříjemné, že i poměrně malé poškození může zničit celý soubor. Malý škrábanec na filmovém pásku poškodí jen část jednoho snímku filmu, ale i malé poškození datového souboru může být fatální. Riziko také velmi výrazně stoupá při použití komprese. Kupříkladu u formátu .jpg může narušení 0,001 % bitů ve finále poškodit až 30 % obrázku. Chyby totiž nepoškozují jednotlivé pixely, ale narušují celý kompresní vzorec.

Richard Wright z BBC hovoří o problémech moderních archivů

R. Wright také upozornil na skutečnost, kterou zmínila už D. Naorová: tedy že čím modernější záznamové médium máme, tím více pojme informací, ale zároveň má i menší životnost. Kamenné destičky vydrží celé věky, papír při vhodném skladování zhruba tisíc let, film přibližně sto. Ale naše modernější média, jako třeba disky DVD a Blu-ray, mají životnost jen cca deset až dvacet let. Obecně lze říci, že každá nová generace záznamových technologií zvýší datovou hustotu cca 1000x, ale současně sníží životnost zhruba na jednu desetinu.

Situace v BBC

Protože R. Wright pracuje v BBC, hovořil samozřejmě i o tom, jak to v BBC vypadá, v jakém stavu jsou jejich archivy a co plánují do budoucnosti. V první řadě je třeba zopakovat, že archivování audiovizuálních kolekcí je velmi složité a náročné. Nejde jen o uložení souboru, ale je třeba vytvořit přehled klíčových snímků, připojit scénář či storyboard, doplnit podrobná metadata, časové anotace a další informace důležité pro pozdější vyhledání materiálu. Kupříkladu časové tagování je tak náročné, že hodinový večerní program zabere školenému a zkušenému pracovníkovi minimálně celý den.

Archivu BBC se nachází na adrese http://bbc.co.uk/archive, ale bohužel není tak rozsáhlý a otevřený, jak bychom si mohli myslet. Kvůli copyrightu a dalším licenčním a legislativním překážkám totiž archiv zpřístupňuje pouze vybrané pořady BBC pro uživatele z Velké Británie a navíc pouze za posledních sedm dní. V této souvislosti tedy působí například i archiv České televize jako malý zázrak.

R. Wright na závěr nicméně zmínil i velmi zajímavou informaci: navzdory všem legislativním i technickým problémům se BBC připravuje na skutečně velkolepý projekt. Ke svému jubilejnímu výročí 100 let, které oslaví v roce 2022, by měl být pro veřejnost zpřístupněn celý archiv BBC.

Webová stránka archivu BBC

Představení projektu DOCAM

Se svým příspěvkem vystoupil i francouzský odborník Alain Depocas, který od roku 1999 pracoval jako ředitel Centra pro výzkum a dokumentaci nadace Daniel Langlois Foundation. Od roku 2005 byl také vedoucím projektu DOCAM, jehož cílem je dokumentace a uchovávání kolekcí mediálního umění.

Nadace DLF také společně s Guggenheimovým muzeem v New Yorku spolupracovala na projektu The Variable Media Network, který se věnuje dokumentaci nových typů uměleckých děl, jako je např. elektronické umění, digitální umění, robotické umění atd. Významným prvkem je tzv. „Variable Media Questionnaire“, který obsahuje velmi podrobné informace o dílech, například jejich původní i současný stav, technické požadavky, jako formát či rozlišení, fyzické požadavky, jako umístění instalace či osvětlení, možnosti budoucí konverze, duplikace, emulace, migrace, reinterpretace a mnoho dalšího.

Hlavní část přednášky ale A. Depocas věnoval již zmíněnému projektu DOCAM (Documentation and Preservation of Media Art Heritage), který probíhal v letech 2005-2010 a jehož účastníci se snažili o komplexní přístup k dlouhodobému uchovávání kolekcí mediálního umění. Projekt byl docela úspěšný, mezi jeho účastníky byly univerzity, muzea a další instituce (např. již zmiňovaná nadace DLF či Leonardo).

Alain Depocas se ve svém příspěvku zaměřil na nadaci DLF a projekt DOCAM

Projekt DOCAM nechtěl pouze teoretizovat, ale snažil se o pragmatickou metodologii, kam patřily případové studie, pedagogické aktivity, tvorba technických nástrojů, publikace příruček a mnoho dalšího. Mezi výstupy projektu patří například Glossaurus (komplexní dvojjazyčný terminologický tezaurus), implementace standardu SKOS (Simple Knowledge Organization System), příručky pro katalogizaci a uchovávání dokumentů (Cataloguing Guide a Conservation Guide) a také aplikace Technological Timeline, která na časové ose umisťuje do kontextu různé technologie a umělecká díla, která s nimi pracovala. Jedním z výstupů byl i podrobný dokumentační model, který umožňuje dokumentovat umělecká díla i v průběhu času, tj. od jejich vzniku přes prezentaci na výstavách až třeba po archivaci.

Komunikační prostory a MARCEL TV

Dalším hostem konference byl umělec a teoretik umění Don Foresta, který se v první části svého příspěvku věnoval komunikačním prostorům. Komunikační prostory jsou v podstatě místa, kde probíhá nějaká výměna informací. Takových prostorů existuje celá řada, od kreseb na stěnách jeskyně přes po knihy, filmy a televizi až po současný nejvýznamnější komunikační prostor, internet.

Významnou součástí komunikačních prostorů je i umění. Umění totiž dokáže tyto prostory obohatit, povznést, nabídnout jinou perspektivu, jiný kontext, jiný úhel pohledu. Když se podíváme na využívání moderních komunikačních prostorů umělci, zjistíme, že se jejich aktivita zvyšuje. U filmu a televize začali umělci zhruba o generaci později (TV se objevila ve 40. letech, první experimenty se uskutečnily až v 60. letech), což bylo docela pozdě, a jejich tvorba tak neměla na samotné médium žádný velký dopad. Ovšem v prostředí současných ICT technologií je reakce umělců rychlejší, je tedy naděje, že se umělcům podaří prosadit se dříve, než celé médium zkonzumuje reklama a komerce.

V druhé části své přednášky se Don Foresta zaměřil na projekt MARCEL (Multimedia Art Research Centres and Electronic Laboratories), jehož je koordinátorem. Z technického hlediska se jedná o mezinárodní vysokorychlostní síť určenou pro umělecké, kulturní a vzdělávací projekty a experimenty. MARCEL ale zároveň funguje i jako skupina či sdružení technologicky orientovaných umělců. Síť má v současnosti 150 členů ve 22 zemích světa.

Don Foresta hovořil o komunikačních prostorech a projektu MARCEL

Součástí projektu MARCEL je i MARCEL TV, archiv filmového, mediálního a síťového umění. Díky spolupráci s organizací CERN mají ale ve videoarchivu například i přednášky několika nositelů Nobelovy ceny. Z hlediska dlouhodobého uchovávání je také zajímavé, že kromě komprimovaných souborů ve webové kvalitě se do systému ukládají i nekomprimované zdrojové soubory, což je velmi rozumný přístup.

MARCEL TV samozřejmě není jediným audiovizuálním archivem mediálního umění; D. Foresta zmínil i některé další mezinárodní projekty, jako třeba Videoactive či European Film Gateway.

UbuWeb aneb jak zpřístupnit umění

Velmi zajímavou přednášku si připravil i Kenneth Goldsmith, americký básník, učitel, konceptuální umělec a zakladatel portálu UbuWeb. Cílem tohoto projektu je zpřístupnit lidem významná díla světové avantgardy, ať už se jedná o videoart, zvukové umění, poezii či další umělecké směry a oblasti.

Podobně jako u ostatních digitálních repozitářů je tedy hlavním smyslem a cílem umožnit přístup k materiálům – ačkoliv jak K. Goldsmith podotkl, internet není pro zprostředkování uměleckého zážitku úplně ideální. Umělecké filmy by lidé měli vnímat ve skupinách a na příhodných místech, nikoliv o samotě doma u počítače. Význam některých děl totiž spočívá právě ve skupinové percepci, v tom, jak lidé reagují a interagují. Protože se ale významná díla alternativní kultury pomalu ztrácejí, i internet je lepší než nic.

V současné době jsou prostřednictvím UbuWebu přístupné cca 2-3 TB audiovizuálního materiálu, hostovaného zpravidla na univerzitách. Správa takto rozsáhlé kolekce je ale v podstatě nereálná z hlediska autorských práv, K. Goldsmith tedy ke copyrightu zaujal velmi svérázný postoj: v podstatě se tvářil, že žádný copyright neexistuje. Pokud ale někdo trvá na stažení konkrétního materiálu, tak mu samozřejmě vyhoví. Závěrečná rada pro návštěvníky tedy zněla: stahujte všechno, co můžete, protož data mohou kdykoliv zmizet.

Kenneth Goldsmith představil svůj portál UbuWeb a pohovořil o otázkách přístupu k umění

Kulatý stůl o videoartu

Součástí konference a zároveň i určitým exkurzem do historie byl kulatý stůl věnovaný počátkům videoartu. Tři významné osobnosti tohoto směru, Woody Vasulka, Don Foresta a Petr Vrána, společně hovořily o svém životě, o svých začátcích, o známých projektech a vůbec o atmosféře, která tehdy panovala.

O videoartu hovořil především jeho nejvýznamnější český zástupce, Woody Vasulka. W. Vasulka se narodil v Brně, kde vystudoval strojní inženýrství, ale brzy se ale začal zajímat především o film, a tak pokračoval ve studiích na pražské FAMU, kde zrežíroval několik krátkých filmů. Krátce po studiu se seznámil se svojí celoživotní partnerkou Steinou, se kterou se v 60. letech přestěhoval do New Yorku. V Americe pak začali natáčet dokumentární filmy, věnovali se divadlu, tanci a obecně tzv. „undergroundové“ tvorbě. Společně s Andreasem Mannikem také založili legendární divadlo elektronických médií "The Kitchen", slavné místo setkání uměleckého undergroundu.

Woody Vasulka vypráví o počátcích videoartu

Don Forresta navázal na téma uchovávání a zpřístupňování dokumentů a poznamenal, že v oblasti videoartu je situace poměrně špatná. Většinu tehdejší tvorby tak bohužel nikdo neuvidí, a tím pádem ani pořádně nepochopí, jaká byla tehdy doba a čím byla charakteristická.

Problém s videoartem a síťovým uměním tedy připomíná známý příběh o slepých lidech, kteří měli za úkol popsat slona. Každý z nich měl zkušenost pouze s jeho částí, a tak měli o slonovi diametrálně odlišné představy (noha působila jako sloup, ocas jako štětec, chobot jako had a podobně). Pokud tedy máme o nějakém tématu pouze kusé informace a nevnímáme věci v kontextu, jen těžko si můžeme o věci udělat celkový obrázek.

Ostatně i videoart samotný to neměl jednoduché - byl totiž často vnímán spíše negativně a filmoví tvůrci ho brali jen jako nějakou podřadnou módu pro amatéry. Oproti filmu je ale videoart mnohem aktuálnější a dynamičtější, umožňoval rychlejší natáčení i zveřejnění. Videoart je tak pevněji svázaný s určitým časem – zatímco většina filmů takříkajíc „nestárne“, videoartové snímky měly největší význam v době svého vytvoření, kdy reflektovaly aktuální události, situace, pocity a emoce.

K tomu se vyjádřil i vizuální umělec Petr Vrána, který doplnil, že problémy evropského videoartu pramenily i z dostupnosti (respektive nedostupnosti) technologií. Zatímco v Americe byly technologie poměrně levné a dostupné už v 70. letech, v Evropě (o naší zemi ani nemluvě) byly technologie velmi drahé a nedostupné ještě v 80. a na začátku 90. let. Situace se ale naštěstí trochu zlepšovala, zejména od roku 1974, kdy proběhl první evropský videoartový festival v Paříži.

Účastníci diskuse: Woody Vasulka, Don Foresta a Pavel Smetana & na druhém snímku Petr Vrána

Závěrem

Odborná konference TransISTor 2010 se ve svém prvním modulu věnovala celé řadě témat týkajících se dlouhodobého uchovávání elektronických dokumentů a audiovizuálních objektů. Hovořilo se o problémech a jejich řešení, o standardech a referenčních modelech, o nejnovějších trendech i o počátcích videoartu.

Čtyřdenní série přednášek, workshopů a diskusí se tedy pokusila o velmi podrobný a důkladný průřez celou problematikou. Myslím si, že výsledek se podařil. Celá konference byla velmi podnětná a kromě informací nám poskytla i řadu otázek k zamyšlení. Věřím, že si účastníci odnesli mnoho zážitků a zkušeností a doufám, že se jim tyto zkušenosti podaří aplikovat i v praxi, abychom se mohli v otázce dlouhodobého uchovávání elektronických dokumentů posunout zase o kousek dál.

Hosté a účastníci konference zaplnili téměř celou učebnu