Veřejná správa se bez Internetu neobejde
Nelze ty instituce, které jsou ve zmíněném zákonu, který senát nedávno vrátil sněmovně s pozměňovacími návrhy, označovány jako "povinné subjekty", odsoudit šmahem, že by strkaly před Internetem hlavu do písku. Konstatování, které však vychází z pohledu na věc z ptačí perspektivy. Pokud se z oblak sneseme na zem, abychom se blíže seznámili s jejich oficiálními prezentacemi v prostředí WWW (v kontextu této úvahy mám na mysli jejich obsah), brýle ztratí svá růžová skla. Narazíme totiž u ústředních orgánů státní správy, okresních úřadů, magistrátů a dalších samosprávných úřadů na ohromné rozdíly bez ohledu na to, jaké postavení ve veřejné správě danému úřadu přísluší. Zdá se tak, že neplatí teze, že město okresního formátu nemůže s ministerstvem na tomto poli soutěžit, protože nedisponuje takovými prostředky. Jde spíše o nadšení a ochotu vstoupit do neznámé krajiny než o šíři ramen. Můžeme tak srovnávat např. Kopřivnici, která zpřístupňuje mj. městské vyhlášky a usnesení zastupitelstva a rady (v profesionální úpravě), s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, na jejíž stránkách byste marně hledali platné znění zákona o veřejném zdravotním pojištění (k čemuž by VZP neměla potřebovat příkaz zhůry, nýbrž vystačit s kapkou soudnosti), za nímž se musíme vypravit k Asociaci nestátních zdravotnických zařízení. Jde přitom o bezesporu důležitější dokument než organizační struktura VZP, bez něhož se neobejdou nejen tzv. osoby samostatně výdělečně činné. Absence tohoto předpisu je o to citelnější, že elektronická verze Sbírky zákonů je již uzavřena neregistrovaným uživatelům, a není v lidských silách sledovat všechny úpravy legislativního řádu.
V této souvislosti je třeba uvést, že návrh zákona povinným subjektům ukládá zveřejňovat, aniž by byl vznesen individuální požadavek, základní údaje o sobě, předpisy, jimiž se řídí ve své činnosti, sazebník poplatků, postup při podávání opravného prostředku a výroční zprávu nejen v jejich sídle a expoziturách, ale "též způsobem umožňujícím dálkový přístup" (v důvodové zprávě přednesené v senátu se explicitně mluví o Internetu). Zatím nic nesvědčí o tom, že by tato část byla z definitvní verze vypuštěna, avšak loňské zkušenosti s projednáváním tohoto zákona velí nechválit dne před večerem. Spíše se vede diskuse o tom, jak se s touto situací vypořádají malé obce, které nemají příslušné technické zázemí a zápasí s rozpočtem. Z komentáře k zákonu vyplývá, že nebudou odkázány samy na sebe, ale mohou "vyvěsit" svou úřední desku (formou WWW stránky s adresou a úředními hodinami úřadu a statistickými údaji - viz např. Benešov) v rámci projektu Svazu měst a obcí ČR "Města a obce online" (zdarma, i když nejsou členy této organizace), resp. doplní ty informace, které se týkají i dalších obcí, informacemi vlastními. Zatím tuto nabídku využilo asi 150 obcí z celkového počtu 6350. Při prvním zamyšlení může unikat význam takového opatření, proč by úřady s velmi teritoriálně omezenou působností měly zveřejňovat informace v celosvětové síti, ve skutečnosti jde o hru s vysokou sázkou - jde o principy liberální informační politiky. Právě s ohledem na stav v oblasti zavádění informačních technologií se stanoví odklad od data nabytí účinnosti (v lednu 1999 patřilo České republice v počtu počítačů připojených k Internetu na 19. pořadí v Evropě).
Nezbývá tak než se poohlédnout po náhradním řešení - instalování terminálu do vestibulu příslušného úřadu nebo do jeho detašovaného informačního střediska nebo si samospráva vzpomene na knihovny a postará se o to, aby plnily roli informačního střediska regionu a přístupového místa k Internetu. Rovněž zbožné přání otcem myšlenky?