V našem seriálu o elektronických informačních zdrojích jsme alespoň teoreticky dospěli už do fáze, kdy knihovna tyto zdroje prosadila a získala a chystá se je nabídnout uživatelům. Jakkoliv se tato fáze může jevit jednoduchá, opět jde o skutečnost, kterou je nutné důkladně promyslet a naplánovat. Mohlo by se totiž stát, že po týdnu provozu nového elektronického informačního zdroje knihovna zjistí, že se dostala do naprosto neudržitelné situace, kterou neumí vyřešit a nezbývá jí, než od využívání nové služby opět ustoupit. O čem mluvím?

Například o situaci, kdy knihovna zpřístupní veřejnosti Internet na počítači, který současně slouží pro retrokatalogizaci fondu, nebo ještě hůře pro výpůjční protokol. Nebo o případu, kdy počítač s multimediálními encyklopediemi není vybaven sluchátky a je umístěn v tiché zóně čítárny. Nebo o situaci, kdy jeden počítač s připojením na Internet slouží současně dětským a dospělým čtenářům. Podobných situací, kdy dojde k neřešitelnému střetu zájmů, se dá vymyslet celá řada a všechny budou bohužel ze života.

Shrňme si tedy všechno, nad čím by měla knihovna instalující nové elektronické informační zdroje přemýšlet.

Je-li to možné, měl by být každý elektronický informační zdroj přístupný na samostatném počítači, aby jeho uživatelé neomezovali zájemce o jiné informace a dokumenty. Je mi jasné, že v případě malé vesnické veřejné knihovny je takové řešení iluzorní, nicméně ani taková knihovna by neměla nikdy dopustit, aby byl na jednom počítači využíván současně například Internet a výpůjční protokol, celkem nepříjemný je i souběh Internet a OPAC nebo Internet a retrokatalogizace. Jednak to knihovníkovi přináší nutnost řešit nepříjemné střety (čtenář na Internetu versus čtenář toužící hledat v katalogu apod.), jednak je jakákoliv koexistence služebních databází (výpůjční protokol, ostré verze katalogů) a volného samostatného přístupu čtenářů mírně řečeno riskantní.

Musíme-li věnovat jeden (resp. jediný) počítač přístupu k více elektronickým informačním zdrojům, pečlivě zvažujme frekvenci jejich využití, obvyklé uživatelské skupiny, denní dobu jejich nejčastějšího využívání a slučujme zdroje, které si nebudou navzájem konkurovat, ale naopak se vhodně doplňovat. Neměla by však být překročena hraniční mez, kdy je na jednom počítači přístupno tolik zcela rozdílných intenzivně využívaných informačních zdrojů, že si jejich uživatelé navzájem překážejí a nakonec si zabraňují kterýkoliv ze zdrojů využít tak, jak by jim vyhovovalo.

Velmi podstatná je i hardwarová a softwarová výbava počítače, na kterém zpřístupňujeme určitý elektronický zdroj. Za počítač s multimediálními CD-ROMy bez zvukové karty nám čtenáři "od srdce" poděkují, stejné "nadšení" však vzbudíme, když počítač s těmito "hlasitými" informačními zdroji umístíme tam, kde čtenáři dosud očekávali ticho a klid, např. do čítárny a nevybavíme jej sluchátky. Nemělo by se zapomínat ani na připojení počítače na tiskárnu (nejlépe síťovou), většina elektronických zdrojů dovoluje tiskový výstup a čtenáři ho s oblibou využívají.

Pokud jde o software, vystavované informační zdroje musí být samozřejmě správně nainstalovány a plně funkční, počítač je také vhodné doplnit o volně šiřitelné programy, které dovolují práci s často používanými typy souborů (pdf - Acrobat Reader, jpg - Irfan, apod.), odpovídá-li to charakteru informačních zdrojů, které na tomto počítači zpřístupňujeme.

Svou roli ve využívání elektronických informačních zdrojů často sehrává i fyzické uspořádání počítačového pracoviště. Považuji za vhodné vytvořit polootevřené boxy, které dávají čtenáři iluzi částečného soukromí, současně však dovolují knihovníkovi tu a tam zkontrolovat, zda čtenář nepotřebuje pomoc, radu nebo pokárání.

Chyba, která se vymstí velmi rychle, je nabídnout současně jeden počítač pro dospělé i dětské uživatele. Děti jsou bohužel velmi hlučné, těžko usměrnitelné, často u počítače pracují ve větších skupinách a o jejich kreativitě při přeměnách konfigurace počítače by mohly mnohé knihovny vyprávět romány. Měly by tedy mít k dispozici samostatné pracoviště, přímo v oddělení pro děti, které jim nabídne informační zdroje vhodné pro jejich věkovou kategorii a kde nebudou omezovat dospělé uživatele.

Na závěr nesmíme zapomenout ani na stanovení pravidel pro využívání každého elektronického informačního zdroje. Vybavte každý počítač a každý informační zdroj jasným, stručným, dobře čitelným a nezničitelným návodem na obsluhu. Uživatelé ho stejně nebudou číst, ale v případě nutnosti je na něj alespoň můžete odkázat. Po celou dobu provozu pro veřejnost by měl být přítomen knihovník, který je v obsluze dostupných informačních zdrojů vyškolen a je schopen bezradnému uživateli pomoci a poradit. Jasná a pevná pravidla by měla být stanovena i pro případ, kdy je více zájemců o využití elektronického informačního zdroje, což nejčastěji nastává u počítačů připojených na Internet. Střídání po 15 minutách a možnost telefonické rezervace stejného časového úseku se nám v tomto případě osvědčily nejlépe.

Jak vidět, získáním elektronických informačních zdrojů do veřejné knihovny starostí nekončí, ale naopak začínají. To by však nemělo knihovny v žádném případě odradit od jejich využívání.