Virtuální válka
Dne 24. 3. ve 20:00 SEČ zahájily americké vzdušné síly v rámci operací NATO bombardování v Jugoslávii, zemi, kterou Američané znají především díky médiím a tedy je opět virtuální. Při jedné běžné válečné operaci byli tři američtí vojáci zajati nepřátelskými oddíly. Jejich mírně potlučené tváře se objevily v médiích, kdy TV stanice přerušily pravidelné vysílání, aby přinesly podrobnosti z průběhu zatčení a vyjednávání, životopisy "amerických hrdinů", rozhovory s jejich rodiči a reakce politiků na tuto událost. Celá tato bouře kolem rozpitvávání soukromých podrobností o osobách válečných zajatců, zájem o konkrétní příběh z tisíců jiných, asistence politických sil, které rychle předvádějí veřejnosti zájem o případ, hledají "viníka" a vyhrožují nepřátelské straně, to vše se nápadně podobá příběhu z filmu Zachraňte vojína Ryana, kdy dnes američtí diváci volají po záchraně vojína Stonea, přehlížejíce tisíce dalších lidských osudů, které válka v Jugoslávii poznamenala daleko znatelněji.
Úspěch většiny válečných filmů spočíval ve schopnosti jejich tvůrců podat autentický a přitom lidsky osobitý příběh. Jinými slovy technicky dobře simulovat atmosféru a autentičnost pomocí řady filmařských a později počítačových triků, na jejímž popředí se odehraje osobní příběh hlavního hrdiny/ů se zvláštním zaměřením na detail. Zatímco součástí uměleckého pozadí jsou smrt, zranění a utrpení tisíců, filmoví tvůrci dojmou diváka vytažením jednoho z tisíců na popředí a zároveň dbají na to, aby příběh jejich hrdiny nebyl příliš drastický a pokud již dobře nedopadne (móda si to žádá), je to příběh (divákem) přežitelný (na to, zda drastičnost příběhu je akceptovatelná, existuje celá řada testů před uvedením filmu na trh). Přesně to samé nyní předvádějí média ve svých reportážích z války v Jugoslávii, s jediným rozdílem: to, co sledujeme v televizi, slyšíme v rozhlase, čteme v novinách a vše dohromady získáváme z Internetu, není film natočený off-line podle předem připraveného scénáře s předem stanoveným koncem a možností jej vypnout.
Ve filmech a potažmo I na mediální scéně jsme si zvykli na jistou distanc od předváděného příběhu. Simulace reality, autentičnost nás sice má vtáhnout do příběhu a jeho prostředí, ale přitom dobře víme, že se nám nestane totéž, co hrdinům filmu Pleasantville, kteří se ocitli přímo uprostřed příběhu sledovaného v televizi. Filmy nás totiž naučily, že předváděný děj je pod kontrolou a tak jsme si jisti, že uvidíme příběh se zajímavým závěrem, že hlavnímu hrdinovi se nic zlého nestane, protože zatímco všechny kulky a rány, které rozdává on jsou smrtelné, jemu neublíží ani sprcha výstřelů z kulometu. Neznáme filmy, ve kterých by naše hrdiny sestřelil nepřítel nebo je zajal při špionážní akci. A pokud ano, příběh je tak naprogramován, protože právě toto nahrává dalšímu kroku, který děj, pod kontrolou tvůrců, přiblíží ke šťastnému konci. A protože bez hlavního hrdiny a jeho příběhu není film, média nám nemohou válku v Jugoslávii předvádět jinak, než jako sérii příběhů se zaměřením na detail na pozadí autentických událostí, které prezentují pomocí statistik, grafů a obrazového materiálu. Konflikt, na který musí virtuální válka nutně narazit, totiž skutečnost, že přenáší skutečné příběhy bez režiséra a scénáře, byl patrný na reakcích diváků na fotografie zajatců a drastické snímky uprchlíků. Zatímco ve filmu jsou všechna zranění a smrti dobře vykalkulované, válka v Jugoslávii přinesla zděšení v podobě zajatců, sestřelených bombardérů a hrozby pozemní války, a to na pozadí hromadného zabíjení, utrpení uprchlíků a znásilňování žen, jejichž anonymita spíše než zděšení vyvolává válečnou atmosféru.
Řídící středisko NATO, ze kterého přicházejí povely, je na míle vzdáleno regionu, kde se válka odehrává, stejně jako my, diváci, jsme vzdáleni skutečné válečné vřavě. Na obrazovkách a monitorech můžeme vidět fotografie a video, číst e-maily lidí ze zasažených oblastí či je nám předváděna počítačová simulace bombardování vybraných cílů. Hlavní struktury či jednotlivé postavy, držící moc nad situací, se pravidelně objevují v médiích, která dávají prostor jak představitelům NATO, tak I postavám jakými jsou Miloševič nebo Draškovič. Ve skutečnosti je totiž velká část válečných operací vedena stejně virtuálně, přesahující bariéry času a prostoru, jakou ji pak získáváme prostřednictvím médií, kdy se nám válečné operace jeví podobné počítačové hře (kterou lze vždy restartovat). Jestliže je řídící centrum mimo válečné území, stíhačky a armáda je řízena na dálku, propojena nejmodernější komunikační a informační technikou, hlavní aktéři a masoví vrahové sedí v televizním studiu a beze strachu odpovídají na (naše) dotazy a my to vše můžeme sledovat v pohodlí svého domova v přímém přenosu, pak vzniká iluze bezpečnosti, že celá válka je pod kontrolou. Dotek s realitou a následná ztráta této kontroly a nadhledu je zdrojem nebezpečí, strachu a podrážděnosti, jaké můžeme sledovat u rozboru možnosti pozemní války. V tu chvíli se válka stane méně řízená ve smyslu distance, kde můžeme čekat neplánované ztráty našich hrdinů. Jediné, co nás těší, je to, že režiséři stojící za mediální scénou se dobře postarají o to, aby I tak byla válka dokumentována stravitelně a snesitelně a přinesla divákům jejich příběhy.
Z poněkud jiného pohledu můžeme pohlížet na moderní "války", pokud analyzujeme jejich dopad na mediální scénu a možnosti, které nám tyto extenze poskytují. Zatímco bez možnosti získat podrobnosti, utvořit si názor a reagovat na válečné konflikty, zabíjení a násilí mohl vznikat pocit bezmoci a zoufalství jedince, v současném světě má jedinec díky globálním medializovaným diskusím šanci vyjádřit svůj názor a aktivně se zapojit. Jakkoliv symbolické je toto zapojení do řešení násilných a válečných konfliktů, má významný vliv na utváření (globální) identity a růstu sebevědomí jedince. Od války v Zálivu jsme svědky vzniku virtuálních válek, které se odehrávají nezávisle na času a prostoru. Nejen to, že nás média vtahují do děje a že není možné tyto konflikty ignorovat, protože se stávají součástí našeho života v informační společnosti, ale především máme možnosti protestovat, posílat petice, (e-mailové) dopisy nebo hlasovat v různých průzkumech veřejného mínění. Symbolickou odpovědí na bombardování strategických cílů v Jugoslávii bylo "bombardování" serveru NATO v kvantitě, jejímž výsledkem byl kolaps serveru a nedostupnost WWW stránek NATO. Na adresu NATO a dalších strategických institucí docházejí tisíce e-mailových zpráv denně, vládám a mezinárodním organizacím přicházejí výsledky on-line internetovských petic, hlasování a dalších kampaní. Virtuální bojovníci zasílají na adresu NATO soubory infikované makroviry, které jsou podobně nebezpečné a neviditelné jako stíhačky NATO.
Globalizace, která je z velké části důsledkem vzniku virtuálního medializovaného světa, s sebou přináší I propojování válečných událostí, mafií, kriminálních a teroristických sítí a konfliktů obecně. Informační společnost je tedy společnost vzájemně provázaná informačními toky, mezi něž patří I organizovaný a globalizovaný zločin a násilí. Pokud se ve středověku válčilo, území vzdálená jen několik kilometrů nemusela být vůbec postižena, dokonce o válce ani nevěděla. V dnešním mediálním světě válka téměř kdekoli na této planetě ovlivňuje tu společnost, která je s válčícím územím propojena pupeční šňůrou médií (tím nemyslím jen televizi, ale především informační toky, mezi které patří politické, finanční, ekonomické, sociální I kulturní vazby). V demokratické společnosti jsme naučeni vyjadřovat své názory pomocí řady nástrojů k tomu určených, reagovat (zpětně) na politický vývoj v době voleb či přímo v peticích a demonstracích, avšak toto všechno se obrací k zemi, jejíž jsme občané. V globalizovaném světě propojeném informačními toky nás však ovlivňuje daleko více událostí než jen ty, které se odehrávají na vymezeném geografickém území. Rozhodnutí, která dělají vlády jiných zemí, ovlivňují významně náš život, avšak jako občané (jiné země) nemáme žádné přímé zastoupení ani možnost se na těchto rozhodovacích procesech podílet. Válka je paradoxně jednou z mála příležitostí občanů jiných států zasáhnout do dění v cizí zemi, a to ať již symbolicky (na mediální scéně) nebo prostřednictvím různých humanitárních aktivit.
Od války v Jugoslávii se tedy nelze distancovat, I kdyby byla Jugoslávie zemí virtuální, kterou jsme nikdy nenavštívili. Na druhou stranu, příčinou konfliktu mezi silami NATO plus dalšími nadnárodními strukturami a Jugoslávií (případně dalšími informačně méně vyspělými zeměmi) je - navzdory tolika veřejným I neveřejným datům o situaci získávaným pomocí různých informačních sítí - pravděpodobně konflikt mezi medializovaným informačním globálním světem a společností formující svoji identitu na základech nacionalismu, tedy především na lokálních zájmech.