Na své první setkání se Standou Kalkusem nikdy nezapomenu. Po dvaceti letech vynuceného vnitřního exilu jsem se v srpnu 1990 jako čerstvý šéf Parlamentní knihovny, tehdy ještě Knihovny Federálního shromáždění, ocitl na 56. Kongresu IFLA ve Stockholmu. Cítil jsem se zoufale. Nevěděl jsem, nemaje žádných zkušeností, jak se v mezinárodní společnosti chovat, sláma mi, jak se říká, čouhala z bot.

Navíc se ke mně kde kdo vrhal: Praha a sametová revoluce byly v kurzu, vyptával se na poměry, žádal názory a stanoviska nebo si chtěl jen přátelsky popovídat. A já zjistil, že mé znalosti němčiny a ruštiny jsou mi tu k ničemu a lámaná angličtina jenom pro ostudu. Takže když se druhý den náhle z davu knihovníků v kuloárech jednacího sálu vynořila postava se jmenovkou Stanley Kalkus a americkou vlajkou na hrudi a zjevně směřovala ke mně, hodlal jsem prchnout zhrozen z představy své další zmatené anglické konverzace a již několikáté propocené košile. Ještě že se mi to nepodařilo. Ze Stanleyho se vyklubal český Standa s neuvěřitelně nádhernou a vybranou češtinou a snovým povoláním ředitele všech knihoven válečného loďstva a námořní pěchoty Spojených států amerických.

Nabídl mi svoji pomocnou ruku, kterou jsem vděčně přijal. A nebyl jsem sám. Standa nabídl svoji pomoc všem, kdo o ni stáli a zanechal svoji nesmazatelnou stopu v mnoha sférách českého knihovnictví. Ve své vzpomínce se omezím jen na jeho spolupráci s Parlamentní knihovnou. Na samotném začátku 90. let se se svými bohatými profesionálními zkušenostmi neformálně podílel na přetvoření Knihovny Federálního shromáždění v moderní Parlamentní knihovnu a radil, jak efektivně využít velkou materiální, technickou i teoretickou pomoc Kongresu USA a Kongresové knihovny našemu federálnímu parlamentu a jeho knihovně. Po rozpadu československé federace to byl hlavně on, kdo mimo jiné přesvědčil zástupce Kongresu USA, že jejich pomoc naší knihovně i celému parlamentu nebude tímto aktem promrhána a že je v ní záhodno pokračovat.

Nejvýznamněji se ale do novodobých dějin Parlamentní knihovny zapsal jako externí člen Rady Parlamentní knihovny. Pracoval v ní téměř pět volebních období. Mezi poslanci a senátory, kteří se v Radě vystřídali, si získal postupně velký respekt, který knihovně nesmírně pomáhal a pomáhá dodnes. Málokdo ví, že za značnými obnosy peněz, které knihovna za posledních osmnáct let vynaložila na své digitalizační projekty (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, Digitální knihovna České sněmy a Višegrádská digitální parlamentní knihovna), stály mimo jiné i jeho přesvědčovací schopnosti podložené neprůstřelnou a pádnou argumentací plynoucí z bohatých životních a pracovních zkušeností. Rád dávám při této příležitosti k dobru, že za první milion Kč, který jsme na rozjezd těchto programů dostali, měl být původně vybudován krytý bazén ve školícím a rekreačním středisku sněmovny v Lipnici nad Sázavou. Standa přesvědčil poslance, aby tuto sumu přesměrovali na digitalizaci, ti zase přesvědčili vedení Kanceláře, a my tak mohli začít.

Občas se stalo, že jeho přirozená snaha a chuť být užitečným a pomáhat překročila rámec knihovnických činností. Koncem 90. let se například s radostí ujal funkce tlumočníka a průvodce tehdejšího mladého poslance a dnešního předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, kterého vláda Spojených států pozvala na třítýdenní studijní pobyt v zemi. Vím z vlastní zkušenosti, že od té doby měl Standa u něj dveře kdykoli otevřeny a občas toho pro naše knihovnictví i využil. Zejména když byl Bohuslav Sobotka předsedou rozpočtového výboru a pak ministrem financí.

Na mysl mi v této souvislosti přišla i vzpomínka na dobu, kdy se profesionalizovala naše armáda. Branný a bezpečnostní výbor sněmovny usilovně sháněl zahraniční experty, kteří tímto procesem prošli a byli ochotni se s našimi poslanci podělit o své poznatky a zkušenosti. Člen Rady Parlamentní knihovny poslanec Karel Šplíchal, který znal Standovu vojenskou americkou minulost, ho pozval na slyšení do výboru, o kterém se pak jeho tehdejší předseda Petr Nečas a další poslanci vyjádřili jako o jednom z nejlepších, které k této problematice vůbec měli.

Ne vždycky však Standova nezištná snaha pomoci podle něho dobré věci vyšla. Jako aktivní členové IFLA jsme se Standou za dvacet let procestovali kromě Austrálie a Nového Zélandu všechny světadíly. Měli jsme srovnání a věděli že naše knihovnictví se nemá za co stydět. Proto jsme se dvakrát, koncem 90. let jen zkusmo a v první dekádě 21. století již zcela oficiálně, pokusili navrhnout uspořádání Kongresu IFLA v Praze. Naposledy se totiž IFLA sešla na svém 44. kongresu ještě v bývalém Československu v roce 1978 ve Štrbském Plese.

Vše bylo připraveno, IFLA souhlasila, chyběl jen souhlas vrcholného orgánu SKIP – a ten nepřišel. Jak je to možné, ptal se Standa? Proč jsme tak malodušní a malověrní? Vždyť jiné, daleko chudší země, se o takovou příležitost doslova perou. Zvláště, když nám agentura, která se hodlala organizace kongresu ujmout, spočítala, že při registraci jenom 2.500 účastníků by po odečtení jejího zisku a odvodu části peněz hlavnímu stanu IFLA do Haagu zbylo pro české knihovny tehdy ještě téměř 1 milion Kč. Myslím, že to bylo jedno z největších zklamání, které mu jeho upřímná snaha pomoci našemu knihovnictví přinesla. Jeho dobrá, laskavá a velkorysá povaha mu však pomohla se velice rychle přes toto rozčarování přenést. Standa totiž miloval společnost, byl rozeným, moudrým a vtipným diskutérem a na věci a lidi kolem sebe se díval vždy s jistým kritickým nadhledem. Přiznám se, že i pro mě byla radost, ba přímo rozkoš, mu naslouchat, debatovat a přít se s ním. A že těch debat nebylo málo. Pokud zrovna nepobýval v Americe, měli jsme spolu tzv. pracovní oběd v některé z parlamentních restaurací téměř každý týden.

Standu si zamilovala i celá moje rodina. Zvláště kluci, protože on dovedl být klukem a plnit klukovská přání i ve svém zralém věku. Ostatně jedno klukovské přání splnil i mně. Na 67. kongresu IFLA v roce 2001 v Bostonu mi náhle řekl. Poslyš, nebylo náhodou jedním z tvých klukovských přání a snů navštívit jednou atomovou ponorku? Přisvědčil jsem, Standa někam zavolal a za dva dny nato jsme již oba seděli v kajutě kapitána jedné s amerických atomových ponorek a připíjeli si kalifornským Chardonnay z českých křišťálových pohárů. Nemusím snad dodávat, že to bylo ještě před 11. zářím. Pak už byl, jak řekl Standa, s návštěvami cizinců na vojenských základnách šmytec.

Z nápojů nedal Standa dopustit na české pivo, ale nepohrdnul ani dobrým vínem. Ze všeho nejvíce upřednostňoval moselské, které si zamiloval, když v 50. letech pracoval na americké vojenské letecké základně poblíž Traben-Trarbachu. Na naše víceméně pravidelné výlety na Moselu – vyprázdnit vinařům sklepy, jak Standa s oblibou říkával, jsme se vždy velmi těšili a zároveň si je i velmi užívali. Shodou okolností to byla i první akce, kterou jsme si spolu letos naplánovali, až ho pustí z nemocnice domů… Závěrem bych chtěl říci, že jsem Standu poznal jako člověka s ušlechtilou duší, ryzího bytostného demokrata a pravého vlastence, který v poslední čtvrtině svého života přišel s pokorou pomoci a sloužit své vlasti, která ho předtím pronásledovala, zbavila všech statků a možností osobního rozvoje a nakonec i potupně vyhnala ze země.