Basilej je místo jako stvořené pro pořádání knižních veletrhů: je to město knihtisku, vzdělanosti i oblíbený cíl návštěv mnoha světových umělců (ve skvělém literárním průvodci po Švýcarsku Malá země s velkými příběhy od Jiřího Kamena je proto Basileji právem věnováno skoro 50 stránek). Paradoxní je, že se o toto postavení Basileje trochu zasloužili i husité: sněm, na kterém byla přijata slavná kompaktáta, prudce zvýšil spotřebu papíru, a proto sem byli pro jeho výrobu přizváni odborníci z Piemontu. Vynikající kvalita basilejského papíru pak byla jedním z důvodů, proč se do Basileje po vynálezu knihtisku přestěhovalo mnoho tiskařů – dodnes mají v Basileji muzeum výroby papíru, které vydává i množství dokumentů o tomto tématu (obr. 1). Basilej leží ve Švýcarsku, ale svými okraji zasahuje i do Německa a Francie – na veletrhu jsem však nenašel jedinou knihu ve francouzštině (a jen jeden stánek s knihami v angličtině). Zdá se, jako by Basilej byla především pro Němce vstupní branou do Švýcarska; na veletrhu a hlavně v knihkupectvích se hned u vstupů nabízela široká škála knih, jejichž hlavním cílem je rozbíjet předsudky o Švýcarech a Švýcarsku. Knihy nesly názvy jako Švýcarský lexikon populárních omylů, Návod k použití pro Švýcarsko nebo Čokoláda není všechno (obr. 2); posledně jmenovaná kniha byla k dostání ve stánku, který jako symbol Švýcarska nabízel samozřejmě – čokoládu. Švýcarsko je ale u nás nepříliš známé, takže většinou v knihách zmiňovaných (alespoň těch sofistikovanějších) předsudků myslím Češi vůbec netrpí [1].

Do Basileje přitom obyvatelé Čech (i ti německo-židovští) putují už dlouho, když pomineme Zikmunda Hrubého z Jelení, pak to byl ve 20. století třeba F. Kafka [2], B. Martinů, Karel Michal, Petr Chudožilov. Já jsem měl tu čest setkat se na veletrhu s Václavem Klausem – na jedné ze stránek knihy Dvanáct nejvýznamnějších světových ekonomů. Je v ní uveden jako jeden ze čtyř významných přívrženců von Hayeka [3]. Prezentován zde byl také německý překlad knihy Václava Havla Prosím stručně - prý se prodává docela slušně. V knize Ženy, které píší, žijí nebezpečně byla mezi zařazenými ženami (vedle třeba A. Frankové a Sophie Schollové) také Božena Němcová, což v německých a anglických knihách věnovaných spisovatelkám vůbec nebývá zvykem. - Mezi novinkami, které se na veletrhu objevily, mne zaujal překlad poslední knihy Umberta Eka, ve které jsou mimo jiné obsaženy jeho kritické články o zanikání soukromého prostoru nebo o politické korektnosti. Úspěšným bestselerem (2. místo v kategorii nebeletrie) je nyní v německojazyčném prostoru papežova kniha Ježíš z Nazareta [4] - vedle ní byla nabízena kniha Benedikt Generation, která má naznačovat existenci silné odezvy na papežovu osobnost u současné mladé generace [5]. - Křesťanství a politické korektnosti se týká další z knih, které mne v Basileji zaujaly: Die Bibel in gerechter Sprache je překladem bible do politicky korektního jazyka [6], překladatelům šlo především o oblast sociální, etnickou (zmírnění antisemitismu Nového Zákona) a genderovou – modlitba Otčenáš začíná slovy Bože, náš(e) Otče i Matko v nebi. I když se i u nás prosazují v teologii podobné tendence, na podobné přepsání celé bible si asi budeme ještě muset počkat. – Kromě tohoto překladu bible však bylo možné se na veletrhu seznámit také s překlady Nového Zákona do některých švýcarských dialektů (třeba dialektu z oblasti Zurychu), další publikace vtipně zpřístupňovaly „Schwyzerdüütsch“ (obr.3) – její jednotná forma prý ale neexistuje.

G. K. Chesterton kdysi napsal o teosofech, že měli „zářivé kamenné pohledy a trpělivě se usmívali; jejich trpělivost většinou spočívala v tom, že čekali, až se ostatní dostanou na jejich duchovní rovinu“; obdobně podle dvou bývalých členů Antroposofické společnosti, která se vyvinula právě z teozofie, „antroposofa poznáš podle trochu vytřeštěných lesknoucích se očí, které naznačují výjimečnost či dokonce duchovní nadřazenost.“ Abych si to ověřil, navštívil jsem Goethenum, centrum antroposofie ležící v Dornachu nedaleko Basileje a dosažitelné tamní MHD. V okolí Goetheana se nachází několik desítek objektů, jejichž funkce více méně volně souvisí s antroposofií a jejím zakladatelem Rudolfem Steinerem: jsou zde dílny, nadace, galerie, nakladatelství (2 antroposofická nakladatelství byla zastoupena i na veletrhu). Samotné Goetheanum je považováno za jedinečný příklad německého architektonického expresionismu [7] a jde opravdu o velmi působivou stavbu. Spojení pastelových barev, různě vydutých a vypouklých betonových ploch, zvláštní vůně a těžko popsatelné duchovní atmosféry (asi něco mezi dětskou školkou, krematoriem a moderním kostelem) ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu – ale ne za se tak silnou, abych se sám stal antroposofem. Antroposofie už v minulosti ovlivnila mnoho významných umělců: Josef Beyus, jehož výstava právě probíhala v jednom z objektů, si zvláště cenil Steinerovy Filosofie svobody; Kandinskij a Mondrian uznávali Steinera jako významného teosofa; mnozí, zvláště ruští umělci, se pak velmi zajímali o Steinerovu kristologii (zájem autorů jako Merežkovskij, Blok a Cvetajeva o Steinera byl tak velký, že jedno z antroposofických nakladatelství má celou ediční řadu věnovanou ruské literatuře) - to vše a mnoho dalšího se popisuje v knize Rudolf Steiner a umělci, která bude časem k dispozici v Národní knihovně (obr. 4). Jestliže tedy někteří popisují antroposofy jako sektáře, je nutné říct, že snad s výjimkou přívrženců I. Swedenborga žádné z podobných (mírně) esoterických hnutí neinspirovalo tolik umělců ani nedalo podnět k tolika iniciativám v oblasti školství, výživy, sociálních prací, ekologie atd. Jiří Kamen si v uvedené knize postěžoval, že když byl v sálu se sochou Reprezentant lidstva, tedy na nejvýznamnějším místě celého Goetheana, před sochou, jejíž model navrhl sám Steiner a která vyjadřuje některá mysteria antroposofie, jeho průvodce zapochyboval o upřímnosti jeho kontemplace a přísným hlasem oznámil, že je návštěva Goetheana u konce. Co se mne týká, mohl jsem u sochy být, jak dlouho jsem chtěl (po dobu, kdy byl sál otevřený) [8] – a obecný kulturně-filozofický výklad, který jsem tam vyslechl, se pro jistotu zdaleka vyhýbal Steinerovým teoriím o reinkarnaci a pádu andělů, který socha zobrazuje [9]. I když si tedy i sám Steiner v dopisech své ženě stěžoval na své stoupence, a zmínky o špatných zkušenostech s antroposofy se dají najít u Kleea, Kafky i Beyuse (což jsem našel v antroposofické knize, takže se tím netají), můj krátký kontakt s nimi nebyl nepříjemný – nevšední lidské typy se mezi nimi ovšem každopádně vyskytují.

Milan Kundera soustavně varuje před dobou, kdy budeme všichni psát, ale nikdo už nebude číst. V německy mluvících zemích si tuto hrozbu, zdá se, zatím málokdo připouští: hned několik veletržních stánků se snažilo oslovit budoucí spisovatele a hledalo nové texty k vydání. Množství nejrůznějších příruček tvůrčího psaní, nabízených na veletrhu a hlavně v rozsáhlých k tomu určených regálech knihkupectví, je ohromující; zatímco u nás máme zatím jen pár obecných „průvodců po literárním řemesle“ nebo „učebnic tvůrčího psaní“, v němčině (a ovšem i angličtině) jsou dnes k dispozici knihy o tom, jak psát deník, román, drama, červenou knihovnu nebo erotickou literaturu. Před několika lety pro české čtenáře Přemysl Rut vysledoval, že v knihách nakladatelství Harlequin se hlavní scéna knihy, „generální soulož“, odehraje v kapitole osmé, uvádí pak také skoro shodná, „správná“ zakončení. Autor to však bohužel nezamýšlel jako návod pro budoucí spisovatele, takže čeští adepti zatím buďto musí spoléhat na soukromou inspiraci, nebo sáhnout po zahraniční literatuře [10]. Spektrum titulů s tematikou tvůrčího psaní je opravdu široké, jestliže někteří autoři (také do češtiny přeložená J. Cameronová) chtějí jádro kreativity najít v „zážitku mystického sjednocení“, jiní naopak slibují „garantované“ učení se kreativitě formou rovnoměrného rozvíjení obou hemisfér (metodou podobnou brainstormingu). Všechny knihy se ale především snaží povzbudit sebevědomí budoucích autorů: v knize Nakladatelství hledá autory jsou například v úvodu vyjmenováni slavní spisovatelé, kteří své prvotiny vydávali na vlastní náklady. Ne že bych proti mladým spisovatelům něco měl, ale já osobně bych jim raději doporučil (a vracím se tím i k úvodnímu tématu tohoto textu), aby jako Ivan Kraus přemýšleli nad tím, jestli pokácení stromů nutných k výrobě papíru na jejich knihu je opravdu tak nutné a dostatečně ospravedlněné.

Obr. 1 Vynikající kvalita basilejského papíru pak byla jedním z důvodů, proč se do Basileje po vynálezu knihtisku přestěhovalo mnoho tiskařů – dodnes mají v Basileji muzeum výroby papíru, které vydává i množství dokumentů o tomto tématu, několik tiskáren se prezentovalo také veletrhu.

Obr. 2 Na veletrhu a hlavně v knihkupectvích se hned u vstupů nabízela široká škála knih, jejichž hlavním cílem je rozbíjet předsudky o Švýcarech a Švýcarsku. Jednou z nich byla kniha Čokoláda není všechno; posledně jmenovaná kniha byla k dostání ve stánku, který jako symbol Švýcarska nabízel samozřejmě – čokoládu. Další knihy (a také část expozice v basilejském Muzeu kultur) seznamovaly s místním masopustem, který je vůbec v městech na Rýně dodnes velmi živý (sám jsem to poznal v Kostnici).

Obr. 3 Některé publikace vtipně zpřístupňovaly „Schwyzerdüütsch“, jejíž jednotná forma prý ale neexistuje.

Obr. 4 Publikace Rudolf Steiner a umělci, která bude časem k dispozici v Národní knihovně, se zabývá všestranným vlivem tohoto zakladatele antroposofie na četné umělce 20. století nebo aspoň jejich kontakty; jde o S. Bellowa, Josefa Beyuse, M. Broda, Michaila Čechova, F. Kafku, W. Kandinského, Paula Klee, P. Mondriana, Ericha Mühsama, D. Merežkovského, B. Waltera a M. Cvetajevu.