Víc čertů než jinde aneb litevský palimpsest

„Ten kus Evropy byl dlouho pokryt ledovcem a jeho krajina je poznamenána přísností severu… Zvláštností je to, že je tu víc čertů než jinde. Zpráchnivělé vrby, mlýny, houštiny na březích jsou nejspíš obzvlášť vhodné pro bytosti, které se lidským očím ukazují jen tehdy, když samy chtějí“. Takto charakterizoval Czesław Miłosz ve svém autobiografickém románu Údolí Issy zemi, v níž vyrůstal, Litvu. Básnicky vystihl skutečnost, že jde o poslední evropskou pohanskou zemi, která přijala křesťanství, a proto se dodnes v mnoha uměleckých dílech objevují četné předkřesťanské či pohanské prvky. I na slavných vyřezávaných litevských lidových křížích, které se dají najít i uprostřed barokně a klasicisticky vznosného Vilniusu, je podle lithuanisty Jakuba Hausera bohatě zastoupena předkřesťanská symbolika, ba je dokonce všudypřítomná. „Kromě univerzální sluneční a lunární symboliky jsou to specifičtější motivy, například bůh Perkunas či užovka, která se dříve těšila značné úctě“, upřesňuje Hauser.

V literatuře je dobrým příkladem téhož například tvorba Kazyse Boruty (1905–1965) a jeho knih Baltaragisův mlýn a Dřevěné zázraky. V nich hojně vystupují právě čerti i další nadpřirozené bytosti: hrdina prvního titulu v závěru kvůli zármutku tuhne v kámen, jemuž před svítáním tečou po tvářích kamenné slzy, a jeho dcera se transformuje v racka. Hrdinou toho druhého je pak příznačně řezbář, který se ke konci proměňuje „v dřevěný kříž, ustaraný a ztvrdlý na cestách této země“. Křesťanské a pohanské prvky se tedy v tomto prostředí na sebe vrství jako palimpsest, což má někdy až kuriózní podobu. Při inauguraci prezidenta Algirdase Brazauskase, mimochodem v 80. letech reformního komunisty, byl roku 1993 na vilniuském Gediminasově vrchu nejprve prováděn pohanský rituál, na který pak navázal obřad katolický…

Vyřezávané dřevěné kříže lze dodnes najít nejen v muzeu, ale i v centru Vilniusu. S místní televizní věží pak vytvářejí zajímavou poetiku.

Severský Jeruzalém

Jeruzalém severu. Takto prý byl po desetiletí Vilnius nazýván. Tamní židovská komunita byla natolik významná, že město bylo roku 1925 – na úkor Varšavy či New Yorku – vybráno jako sídlo YIVO, vědeckého výzkumného institutu pro studium východoevropských židů. Významným představitelem tamní židovské komunity byl například Ga'on z Vilna či Ga‘on Vilenský (1720–1797), prý příbuzný pražského rabiho Löwa, spojovaného s legendární postavou Golema. Bohužel drtivá většina tamních židů byla zavražděna během druhé světové války nacisty a jejich mnoha litevskými pomahači. A co se týká pozůstatků jejich architektury, to, co nebylo zničeno během války, z velké části vzalo za své během doby vlády komunistů. Z neuvěřitelného počtu 100 židovských staveb určených k náboženským účelům zbyla jen jediná synagoga. Starý židovský hřbitov byl zdemolován; na jeho místě vznikl sportovní stadion. Náhrobní kameny byly recyklovány: použity jako dlažební kostky nebo jako stupně schodiště k Paláci odborů.

Vilnius je pro návštěvníky hladové po architektuře tím pravým místem. Mezi mnohými katolickými kostely (vlevo a vpravo) najdeme však pouze jedinou dochovanou synagogu (uprostřed). Kostel Sv. Anny (napravo) se prý dokonce natolik zalíbil Napoleonovi, že ho chtěl po částech dopravit do Francie.

Přesto si ale přirovnání k Jeruzalému alespoň částečně zachovává svoji relevanci. Najdeme zde mešitu, karaimskou modlitebnu (jednu z údajně pouze tří existujících na celém světě), a především velké množství kostelů pravoslavných i katolických, přičemž do těch prvních se ve velkém počtu chodí modlit místní ruskojazyčné obyvatelstvo, do těch druhých pak stejně hojně Litevci a Poláci. To odráží spletitou historii města, které kdysi bývalo hlavním městem litevského státu, ale v moderní historii tomu tak vůbec není dlouho. Jestliže roku 2012 žilo ve městě přes 63 procent Litevců, 16,5 procent Poláků a 12 procent Rusů, roku 1916 bylo ve městě 50 procent Poláků a jen necelá tři procenta Litevců.

Roku 1920 byla uzavřena polsko-litevská smlouva, podle níž měl Vilnius připadnout Litvě – z návodu maršála Józefa Piłsudského, jehož srdce je mimochodem pochováno na vilniuském hřbitově Rasos, se ovšem jistý polský generál vzbouřil proti ujednáním smlouvy i (alespoň „na oko“) proti své vlastní vládě, Vilnius dobyl, a aby zakryl faktickou polskou okupaci, vyhlásil samostatný stát Střední Litva. Podobný scénář se pak opakoval v době, kdy se schylovalo k rozpadu Sovětského svazu, u kterého Litevci skutečně nemají žádný důvod považovat jej za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, jak se před časem vyslovil současný ruský prezident a bývalý člen KGB Putin. Roku 1989 prý několik samosprávných území v okolí Vilniusu vyhlásilo autonomii tzv. polského regionu. Podle Haliny Beresnevičiūtė-Nosálové šlo ovšem o provokaci připravenou KGB s cílem destabilizovat situaci na Litvě.

Karaimská modlitebna (vlevo), hřbitov Rasos, na kterém jsou pochováni někteří litevští, polští a běloruští umělci, ale také srdce Józefa Piłsudského (uprostřed), a pravoslavný chrám (vpravo).

Trojboje Litevců, Poláků a Rusů

Dlouhá léta sovětského útlaku jsou dnes ve Vilniusu dodnes patrná: na budově, v níž sídlila místní pobočka KGB (a předtím Gestapo), jsou vyryta jména tam umučených a popravených. Hned vedle parlamentu stojí zbytek barikády, kterou tam místní občané vystavěli v lednu 1991, kdy sovětské vedení učinilo (zatím) poslední pokus o znovuzískání celé země, tamtéž jsou umístěny dřevěné vyřezávané kříže připomínající oběti. A podobné je možné nalézt uprostřed chátrajícího panelového sídliště pod televizní věží, která byla 13.1.1991 obsazena speciální sovětskou jednotkou, přičemž zahynulo 14 neozbrojených demonstrantů.

V souvislosti s připomínkou těchto starých událostí můžou působit zlověstně nedávné zprávy o tom, že „že Rusko zintenzivňuje svou propagandu a prokremelské televizní stanice chrlí čím dál tím větší objem zaujatých zpráv“ určených pro ruské menšiny v Pobaltí. Minulý rok například Litva na tři měsíce zakázala vysílání Gazpromem vlastněného ruského televizní kanálu NTV Mir za to, že odvysílal film, který byl podle představitelů Litvy „plný lží“ ohledně revoluce v roce 1991. Před měsícem zase zakázala další kanál – REN TV Baltic – za podněcování k násilí na Ukrajině.

Na budově, v níž sídlila místní pobočka KGB (a předtím Gestapo), jsou vyryta jména tam umučených a popravených (vlevo), Pamětní deska A. Mickiewicze, na které lze vidět přepis jeho polského jména do litevštiny (uprostřed), tři kříže zdvihající se nad městem byly během komunistické nadvlády strženy a obnoveny až v 90. letech (vpravo)

I za situace, kdy litevská prezidentka Dalia Grybauskaité o Rusku mluví jako „teroristickém státě“ a vrcholní politici uvažují kvůli obavám z Kremlu o obnovení povinné vojenské služby, není pro vnějšího západního pozorovatele ve Vilniusu žádné napětí mezi místními Rusy a Litevci patrné. Používání ruštiny v tamních obchodech rozhodně nevyvolávalo žádné nepřátelské reakce. Naopak – pro Čecha nevládnoucího litevštinou může být právě ruština jakousi komunikační záchranou, protože zdaleka ne všichni Vilňané rozumí angličtině či němčině. Ovšem rozdmýchat napětí či konflikt se bohužel ukazuje být někdy až trapně jednoduché. Podle americké historičky Anne Applebaumové ještě před rokem nebylo třeba na východní Ukrajině „po nějakém etnickém napětí ani vidu ani slechu“ (psáno 15. února 2015). Dobře vyzbrojení a ze všech koutů sebraní separatisté se na scéně objevili až po zásahu zvnějšku.[1]

Každopádně co se týká současné situace v Litvě, několik místních mi potvrdilo, že pokud dnes existuje nějaké mezietnické napětí, pak – navzdory dlouhé existenci společného polsko-litevského státu – spíše mezi Litevci a litevskými Poláky (než mezi Litevci a Rusy). I když sice v nedávném průzkumu odpovědělo 73% litevských Poláků, že se s národnostní diskriminací nesetkalo a v Litvě jsou desítky polských škol (od mateřských škol po universitu), je podle Jakuba Hausera „známým faktem, že se na Litvě například politevšťují jména a příjmení (nesmějí mít ve jménech polské znaky, mužská příjmení jsou doplňována litevskými koncovkami)“. Což Poláci snášejí neliběji než místní Rusové.

Zbytek barikády vystavěné začátkem 90. let, kdy sovětské vedení učinilo (zatím) poslední pokus o znovuzískání celé země (vlevo), Pomník Vincasu Kudirkovi (1858-1899), skladateli litevské hymny (uprostřed) a budova Národní knihovny, která právě prochází rekonstrukcí (napravo).

Město literátů

Kromě toho, že je dnes Vilnius popisován jako „obří fakírské lože“, jehož panorama se ježí nečetnými hroty pravoslavných a katolických kostelů, můžeme ho vylíčit také jako město spisovatelů a literatury. Majestátní Národní knihovna, dostavěná roku 1963 architektem Viktorem Anikinem jako jakýsi „dozvuk stalinské architektury“, zaujímá čestné místo hned vedle budovy parlamentu, a na hlavní městské třídě, která vede od parlamentu ke katedrále, stojí sochy hned dvou litevských spisovatelů.

Prvním je Vincas Kudirka (1858-1899), tvůrce litevské hymny (a to textu i melodie), po němž je pojmenováno rozlehlé náměstí. Druhým pak Julia Žemaitė (1845-1921), která podle Radegasta Parolka a jeho brožury Litevská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti (jediné české příručky tohoto druhu) zaujímá v dějinách litevské literatury podobné místo jako u nás Božena Němcová. (Dodejme, že v jednom nedávném rozhovoru obecně zaznělo: „Litevci uměleckou literaturu čtou, a čtou ji rádi. Pro národ čítající sotva tři a půl milionu lidí je až s podivem, kolik spisovatelů a jejich nakladatelů se u nás uživí“).[2]

Ve městě je pak možné narazit i na stopy mnoha dalších literátů: studovali zde – již zmíněný – Czesław Miłosz (Česlovas Milošas) nebo Adam Mickiewicz (neboli „Adomas Mickevičius“). Ten druhý je autorem veršů, které jsou někdy označovány za nejslavnější řádky věnované Litvě, sepsané paradoxně Polákem: „Ó Litvo, má domovino, jsi mi jako zdraví; až dosud jsem nevěděl, jak drahá, dokud jsem tě nepozbyl“.

Veletrh: interaktivní knihovny, hledání středu Evropy, litevský klasik Donelaitis, Golem

Pod vrchem, na němž se vypíná zmíněná televizní věž, se rozkládá výstavní areál LitExpo, na kterém se ve dnech 19. až 22. února 2015 konal už šestnáctý mezinárodní knižní veletrh. Prezentovaly se na něm hlavně knihy v litevštině, v menší míře pak publikace národnostních menšin polské a ruské. Pořadatelům se daří na veletrh přilákat obdivuhodně vysoké počty návštěvníků, i těch nejmladších. Podobně jako v Lipsku či ve Frankfurtu si zde lidé mohli vyzkoušet vyrobit hliněnou destičku s nápisem či ornamentem, psát na březovou kůru nebo vyrýt text do vosku. Velmi hravá a interaktivní byla rovněž prezentace litevských knihoven. Kupříkladu Národní knihovna na veletrhu představila novou počítačovou hru, v jejímž průběhu měl hráč objevovat indicie skryté ve virtuálním prostoru knihovny; cílem bylo najít vzácný rukopis.

Další lákaly čtenáře na využívání svých služeb velkými plakáty s nápisy, že Google nám dá 100 000 možných odpovědí, ale právě knihovník z nich vybere tu správnou. (I autor tohoto článku už před několika lety psal o knihovnících jako o potenciálních vládcích informací). Jedna výstavka prezentovala, jak by mohla vypadat osobní knihovna na pláži.

Veletržní areál LitExpo, kde se knižní veletrh konal (vlevo), počítačová hra z dílny Národní knihovny – v jejím průběhu měl hráč najít indicie skryté ve virtuálním prostoru knihovny a cílem bylo najít vzácný rukopis (uprostřed) a reklama na knihovnu (vpravo).

Na veletrhu se dále debatovalo o řadě témat: o detektivkách coby soudobých pohádkách (pro dospělé) či o „hlavním městě coby symbolu identity“ (o Vilniusu i o meziválečném hlavním městě Kaunasu). Další diskuze nesla název „záhada litevské identity: střed Evropy nebo periferie“, což byl titul záměrně provokativní, protože Litevci se rozhodně považují za Středoevropany a podle mínění mnoha geografů se proti tomu dá málo co namítat. Zeměpisný střed Evropy se totiž podle nich má nacházet asi 26 kilometrů na sever od Vilniusu. Taková „zaručená“ měření ovšem můžeme brát vážně, ale i nemusíme, druhou variantu zvolil například Vladimír Macura v eseji Zápasy o střed.

Téma další debaty znělo „Máme znovu číst Donelaitise?“ Zakladateli litevské poezie jménem Kristijonas Donelaitis (1714–1780), tvůrci básnického cyklu Roční doby (litevsky Metai), byly věnovány i další programy. Například ten, během něhož lithuanista Vaidas Šeferis, dlouhodobě působící na Ústavu obecné jazykovědy a baltistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, prezentoval svoji nedávno vydanou knihu Kristijono Donelaičio Metų rišlumas. Mimo jiné v ní tvrdí, že zmiňované základní dílo litevské literatury, Roční doby, zůstávají jednou z největších záhad této literatury.

Nevíme, kdy přesně vznikly (pravděpodobně v polovině 18. st.), nevíme, komu byly určeny, nevíme, zda je autor zamýšlel jako jedno a jednotné dílo či takový záměr neměl. Kolísá také žánrové zařazení tohoto básnického díla. Přesto mají Roční doby jednotnou strukturu a jedinečnou hodnotu. „Český čtenář by je mohl číst se stejnou intencí jako každé jiné klasické dílo evropské literatury. Srovnatelné s tvorbou Rousseaua, Goetha nebo Schillera“. Jde podle něj o „první autentickou intelektuální sebereflexi litevské kultury, ve které jsou jazyk, folklor i tradice chápány jako předmět etických, náboženských a estetických úvah“.

Šeferis se také edičně podílel na vydání české dizertace Karla Janáčka Přízvukování u Donalitia (Brno: Tribun EU, 2009) a sepsal historii české recepce Ročních dob. Dílo znal už Čelakovský, přičemž není zcela vyloučené, že z něj i něco přeložil. U mnoha českých zájemců a odborné veřejnosti pak převládalo pojímání textu jako etnografického dokumentu než uměleckého díla z pera učeného spisovatele. Jediný kompletní český překlad (od Hany Jechové) vyšel roku 1960 v nakladatelství Svět sovětů. Oficiální anotace tehdy psala, že je to „výpravná báseň klasika litevské literatury, která čerpá z období německé kolonizace, oslavuje přírodu a chudé, zotročené rolníky, oddané těžké, tvořivé práci, kteří se v sociálním útlaku utěšují vírou v boha“.

Dnes je na knize oceňováno, že rolníky zobrazuje bez sentimentálních klišé, autor se nevyhýbá ani prvkům „primitivní mentality“ s pozůstatky archaické mytologie, i když celkově protestantský pastor Donelaitis vše zasazuje do pevného křesťanského rámce.

Co se týká (dalšího) českého zastoupení, na veletrhu byl k vidění také Almis Grybauskas, Šeferisův kolega z téhož ústavu, básník a především nejvýznamnější soudobý překladatel české literatury do litevštiny. K zájmu o Čechy a naši literaturu ho přivedl obdiv k pražskému jaru 1968. Snad i proto ho dnes u nás překvapuje vysoká míra podpory komunistické straně a vyhraněně proruské politické směřování českého prezidenta. Kromě jiného přeložil Spalovače mrtvol Ladislava Fukse, česky psané knihy Milana Kundery či základní esejistická díla Václava Havla. Dále znovu přetlumočil Haškova Švejka (první litevský vznikal za použití ruského překladu), a z němčiny Golema od Gustava Meyrinka. Tentýž námět mělo i vystoupení Emmy Pecháčkové, která představovala produkci nakladatelství Meander a následně uváděla workshop pro děti na téma golemovské legendy.

Český lithuanista Vaidas Šeferis (vlevo), básník a překladatel Almis Grybauskas (uprostřed) a výroba hliněných destiček s nápisem či ornamentem (vpravo).

České zastoupení měla rovněž debata o proměnách exilové literatury ve střední a východní Evropě. Účastnila se jí totiž i česká překladatelka a absolventka doktorského studijního oboru Slovanské literatury na FF UK Michaela Lemeškinová. Mluvila mimo jiné o tom, že zásadní rozdíly mezi českou a litevskou poválečnou emigrační literaturou ve 2. polovině 20. století předurčil historický vývoj století předcházejícího. Litevci v období industrializace masově opouštěli agrární Litvu a usazovali se především v USA. Zde vytvářeli rozsáhlé kolonie, které sehrály důležitou úlohu ve formování litevské exilové literatury. Jinak řečeno, litevští spisovatelé, básníci, umělci v zámoří na rozdíl od Čechů nacházeli hojnou čtenářskou obec i spolky, které podporovaly jejich tvorbu. Litevskou poválečnou emigraci posilovala historická zkušenost spojená s první okupací a persekucí inteligence ze strany sovětských úřadů v letech 1940-1941. Obdobnou úlohu při vzniku druhé vlny české exilové literatury sehrál rok 1968. Ovšem, co do počtu autorů a titulů, se česká exilová literatura po roce 1948 ani po roce 1968 nemůže srovnávat s litevským poválečným literárním exodem.

Představení v rámci dětského programu (vlevo), psaní na březovou kůru (uprostřed) a Donelaitis (1714–1780) a jeho básnický cyklus Roční doby, který byl na veletrhu k mání v elektronické formě

Několik přání závěrem

Pokud má nějak Vilnius navázat na „jeruzalémskou“ tradici, nechť je místem pokojného setkávání příslušníků různých náboženství a denominací, ale ne předmětem a současně příčinou sporů a bojů jako Jeruzalém skutečný. A je možné, že bude Litevcům dopřán nějaký čas, aby nemuseli zase ze své země prchat? Snad ano. I když by se dalo cynicky konstatovat, že jsou na to skoro zvyklí a počítají s různými, i značně divokými variantami. V meziválečném období dokonce vznikly vážně míněné plány na litevskou kolonizaci Madagaskaru[3]. Na jejich základě nedávno vznikla stejnojmenná hra, v níž její autor, Marius Ivaškevičius, ve fantasmagorické nadsázce líčí tento ostrov jako „zaslíbenou zemi prochladlých Litevců“. Právě tam by byla bývala mohla být vytvořena „rezervní Litva“, tedy náhrada za tento kus Evropy, který byl dlouho pokryt ledovcem...