Soluňský knižní veletrh, který se letos konal ve dnech 17.-20. května, je spíše menší (například menší než ten pražský) – souběžně s ním se na výstavišti Helexpo [1] v centru Soluně konal také veletrh cestovního ruchu a veletrh nábytku (obr. 1). Pro Řeky však není nevýznamný – z Athén prý na něj byly zdarma vypravovány k tomu určené autobusy a samotný veletrh osobně zahajoval řecký prezident. Soluň byla vybrána za místo konání letošního setkání Federace evropských vydavatelů, mělo se ho zúčastnit 25 zemí, jinak je to ale především veletrh čtenářský. Mezi tituly na veletrhu nabízenými mne zaujalo velké množství knih zabývajících se Marxem a marxismem (možná paradoxní dědictví řecké pravicové diktatury), i díky tomu asi mají Řekové přeložených několik knih od S. Žižeka (česky nevyšla žádná, slovensky dvě), což jim závidím. Také knihy s problematikou vztahu Západu a Východu (na jejichž předělu Řecko leží) byly na veletrhu dosti četné: Řekové mohou například ve vlastní řeči číst několik publikací od Edwarda Saida (jehož první český překlad, Orientalismus, se teprve chystá). Na veletrhu bylo prezentováno velké množství převážně řeckých autorů, z těch cizích jsou u nás relativně známí Eric - Emmanuel Schmitt a Zoran Živković.

Z autorů alespoň zemsky českých byly na veletrhu nabízeny jen knihy Franze Kafky [2], řecky prý už vyšlo také něco málo od Bohumila Hrabala a Milana Kundery, ale jejich knihy na veletrhu nebyly. Zato jsem na české stopy narazil ve stánku ženevské Mezinárodní společnosti přátel Nikose Kazantzakise – její zástupce byl velmi dobře informován o Kazantzakisově pobytu na Božím Daru i o jeho vztazích s B. Martinů (které jsem znal z dokumentu České televize Řek Zorba na Božím Daru) [3], českého skladatele však v Řecku prý zná jen málokdo a Kazantzakis kvůli zákazu svého syna, držitele práv, dnes v Řecku nesmí vycházet. Česká literatura byla v Soluni prezentována pouze v rámci programu Literature across frontiers, samostatný stánek měli na veletrhu Slováci. Z cizích národů nejintenzivněji propagovali svoji literaturu Turci - Turkům také Soluň mnoho set let (až do roku 1912) patřila, dosud zde mají svoji menšinu, zbylo tu po nich několik mešit, lázně i bazar. Mešity se ale postupně rozpadají a zarůstají vegetací, nebo slouží jako koncertní síň (obr. 2), ve které se k potupě islámu servíruje alkohol (obr. 3), z lázní se stala galerie moderního umění (obr. 4). Samotná Soluň už ale bohužel podobu poloorietnálního města ztratila, po požáru r. 1917 byla v podstatě znovu postavena francouzským architektem Hebrardem a dostala podobu moderního evropského města. Naštěstí se nijak nezměnila geografická pozice Soluně – zvedá se od mořské hladiny až k pevnosti (obr. 5) a hradbám, odkud se nabízejí pěkné výhledy na město a moře (obr. 6).

V Soluni se narodil můj oblíbený Mustafa Kemal Atatürk – jeho rodný dům zde slouží jako jakési turecké poutní místo, ve kterém je pietně uchováváno jeho ošacení i záchod. Na informacích mi tvrdili, že přestože už muzeum funguje desítky let, s jeho bezpečností prý zatím nebyly problémy – ve skutečnosti, jak jsem se později dočetl, tu však roku 1955 došlo k útoku (šlo ale prý o provokaci turecké vlády). Patrně proto vám před jeho návštěvou pracovník tureckého konzulátu, v jehož areálu Atatürkův dům leží, pečlivě zkontroluje zavazadla, což se ovšem v Turecku dělá běžně, v Řecku ale ne. Každopádně je od Řeků hezké, že zachovávají v Soluni dům muže, bez kterého by dnes Řecko možná mohlo být o dost větší. V Soluni ale najdete také jeden (nyní mírně přiseknutý) minaret přistavěný Turky ke kostelu (obr. 7), nebo pamětní desku, kterou Turci vsadili do kostela svatého Demetria na paměť toho, že ho změnili v mešitu (obr. 8) – nachází se na samém okraji expozice a z návštěvníků ji asi najde jen nepatrná menšina.

Samotný kostel sv. Demetria (přechodně, několik set let, mešita) navíc stojí na místě bývalých římských lázní, jejichž torzo je zachováno v kryptě (obr. 9). Podobné prostupování starého a nového je pro Soluň charakteristické: Galeriův oblouk ze 4. století po Kr. vám nabízí přímý průhled do 20. století (obr. 10), prastaré kostely se tísní v moderní zástavbě a působí jako zjevení z jiného světa a jiné doby (obr. 11 a 12).

Když se řekne „Soluň“, většině Čechů se vybaví jména Cyrila a Metoděje, kteří se zde narodili. U současných obyvatel Soluně jsou však tito slovanští věrozvěsti tím posledním, co si s dlouhou historií svého města spojují. Jejich jména tam, alespoň podle mé zkušenosti, nikdo nezná a také na turistických informacích jsem musel dlouho čekat, než jsem se dozvěděl, na které soluňské periferii se nachází jejich kostel. O slovanském obyvatelstvu v okolí Soluně tam nikdo nic neví a na zmínky o svém severním sousedovi, který se právě kvůli Řecku musí jmenovat FYROM [4], jsou někteří až alergičtí, stejně jako na jakékoli otázky ohledně tureckého panství v Soluni či tématu Jugoslávského pásma svobodného obchodu, které tu prý mělo vzniknout krátce po vzniku Jugoslávie jako výsledek jejích snah o anexi oblasti.

Soluňští Řekové jsou především hrdí na svoji antickou a byzantskou minulost – jejich inscenaci jsou věnována Archeologické muzeum a Muzeum byzantské kultury (obr. 13). Na rozdíl od mnoha Řeků ještě v 19. století, kteří ony antické Řeky, tvůrce velkolepých památek, pokládali za kmen silných a divokých obrů, kteří s nimi samými nemají nic společného (jak to poutavě popsala Pavlína N. Šípová v článku na portálu iliteratura.cz), se nyní se svými předky identifikují někdy až příliš, například hlavní soluňské náměstí (stejně jako místní univerzita) je pojmenováno po Aristotelovi (obr. 14), malí Řekové se s motivy antického umění a mytologie seznamují v odpovídající formě už od nejútlejšího věku, ať už to jsou komiksy nebo omalovánky (obr. 15), propagaci Řecka jako země antické kultury byla na veletrhu věnována většina anglických knih [5]. Ze současných Řeků, z nichž se 98 procent obyvatel hlásí k řecké pravoslavné církvi, se dokonce prý asi 2000 lidí aktivně pokouší o praktikování původního řeckého (pohanského) náboženství. Televizní aktivity jedné z takových skupin zvané Dodekatheisté (uctívači dvanácti olymských bohů) zhodnotila P. Šípová jako „legrační výstupy v ještě legračnějších televizních pořadech“. Během olympijských her v Athénách roku 2004 protestovala jiná skupina proti zneužití antických bohů jako maskotů – bylo to podle nich neuctivé a kulturně necitlivé. Oblíbenou činností těchto skupin je také boj proti jejich politické a náboženské diskriminaci; jedním z jejich úspěchů je, že roku 2006 soud v Athénách toto náboženství oficiálně potvrdil jako státem uznané. Na Olympu, který leží asi 70 km od Soluně, pořádá Nejvyšší rada etnických Hellénů každoročně Prométheovské slavnosti, jejichž součástí jsou přednášky na filosofická a náboženská témata, divadelní scény a náboženské rituály. Já jsem ale až na Olymp nedohlédl, takže (když nepočítám muzeum) jsem bohužel neviděl ani antické bohy, ani jejich přívržence. Jedinou nadpozemskou zkušenost, kterou jsem si z Řecka odvezl, bylo tedy (kromě cesty letadlem) setkání s vílou, která si našla cestu na veletrh (obr. 16). A to vlastně ani moc mimořádné nebylo: byl to druh, který se na knižních veletrzích vyskytuje běžně.

Obr. 1: Souběžně s knižním veletrhem se na výstavišti Helexpo v centru Soluně konal také veletrh cestovního ruchu a veletrh nábytku.

Obr. 2: Soluňské mešity se postupně rozpadají a zarůstají vegetací, nebo slouží jako koncertní síň.

Obr. 3: Bývalá mešita, ve které se k potupě islámu servíruje alkohol.

Obr. 4: Z tureckých lázní se stala galerie moderního umění.

Obr. 5: Soluň se zvedá od mořské hladiny až k pevnosti, která do konce 80. let sloužila jako vězení.

Obr. 6: Od hradeb a pevnosti se nabízejí pěkné výhledy na město a moře.

Obr. 7: V Soluni najdete také jeden (nyní mírně přiseknutý) minaret přistavěný Turky ke kostelu.

Obr. 8: Pamětní deska, kterou Turci vsadili do kostela svatého Demetria na paměť toho, že ho změnili v mešitu, se nachází na samém okraji expozice a z návštěvníků ji asi najde jen nepatrná menšina.

Obr. 9: Samotný kostel sv. Demetria (přechodně, několik set let, mešita) stojí na místě bývalých římských lázní, jejichž torzo je zachováno v kryptě.

Obr. 10: Prostupování starého a nového je pro Soluň charakteristické: Galeriův oblouk ze 4. století po Kr. vám nabízí přímý průhled do 20. století.

Obr. 11 a 12: Prastaré kostely se tísní v moderní zástavbě a působí jako zjevení z jiného světa a jiné doby.

Obr. 13: Soluňští Řekové jsou především hrdí na svoji antickou a byzantskou minulost – jejich inscenaci jsou věnována Archeologické muzeum a Muzeum byzantské kultury, to nedávno získalo cenu Evropské unie; v expozici se prolíná soudobá umělecká tvorba s byzantskými památkami.

Obr. 14: Hlavní soluňské náměstí (stejně jako místní univerzita) je pojmenováno po Aristotelovi.

Obr. 15: Malí Řekové se s motivy antického umění a mytologie seznamují v odpovídající formě už od nejútlejšího věku, ať už to jsou komiksy nebo omalovánky.

Obr. 16: Jedinou nadpozemskou zkušenost, kterou jsem si z Řecka odvezl, bylo kromě cesty letadlem setkání s vílou, která si našla cestu na soluňský knižní veletrh; šlo ovšem o druh, který se na zahraničních veletrzích vyskytuje běžně.