Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Zdroje a prameny : historické knihovnictví v informačním věku

Čas nutný k přečtení
20 minut
Již přečteno

Zdroje a prameny : historické knihovnictví v informačním věku

0 comments

V posledních deseti letech dochází v našem knihovnictví ke značnému oživení. Začínají se objevovat projekty a programy, které vedou do dříve nepoznaných a netušených končin, ale také - a to je možná ještě důležitější - se postupně prosazuje, byť zatím snad poněkud nesměle, diskuse. Je dokonce možno říci, že tento přerod je u nás ještě výraznější než v jiných tzv. rozvinutých zemích. To je zajisté dáno tím, že v Česku hrají roli hned dvě podstatné příčiny tohoto procesu zároveň: jednak je to ještě poměrně nedávná změna politického režimu, jednak je to prosazující se dominance vlivů nadnárodních, globálních. Náprava hříchů minulosti a odpověď na výzvy budoucnosti se tu tedy slévají v jeden proud, který je možná až příliš bouřlivý a kterým se nesnadno proplouvá. Ukazuje se však jedna věc: přes výrazné změny k lepšímu, které můžeme nepochybně zaznamenat takřka na každém kroku, je přítomná situace výrazně dvojsečná. Knihovnictví a vědeckoinformačním oborům vůbec se sice na jedné straně dostává výrazných podnětů a kynou jim zajímavé perspektivy, na druhé straně však jim hrozí pád do bezvýznamnosti a docela i zánik, pokud se jim nepodaří překonat vžité tradiční formy zprostředkování a způsoby práce. Je jasné, že musí dojít k transformaci tradičního knihovnictví v knihovnictví informační či elektronicko-digitální, jak kdo chce. Podstatou nutného přechodu je vymanění z vlády fetiše či modly dokumentu a mýtu knihy, třeba by byla i elektronická. Ústřední součástí nezbytné změny je zbavení se představy půjčování, poskytování, zprostředkování, zpřístupňování jakožto operování a manipulování s nějakými konkrétně danými a jednou provždy ustálenými objekty. Hlavním dílem potřebné inovace je marketing soustředěný na formování a formulování poptávky nabídkou. Uvědomíme-li si dobře tyto výzvy a požadavky, hned uvidíme, že jsme zatím učinili sotva první krok. Neobejdeme se tedy bez toho, abychom se tuto vizi pokoušeli přetvořit ve strategii, která by umožňovala vytyčovat cíle a klást úkoly. Pokusím se v následujícím podat určitý návrh.

Knihovnictví zajisté netvoří jednolitý celek, je vnitřně poměrně strukturováno a diferencováno. Zdá se mi, že už tady je první kámen úrazu, protože k této členitosti nedokážeme většinou adekvátně přistoupit. A tak se obvykle pohybujeme v nějakých extrémech: na jedné straně je tendence homogenizovat všechny knihovny podle kvantitativně rozhodujících veřejných knihoven s jejich derivovaným osvícenským ideálem lidového vzdělání a populární informovanosti, na druhé straně je vidět náchylnost ke zdůrazňování podpůrné a služebné funkce speciálních knihoven jako jakéhosi vyššího servisu. V praxi tedy vládne dosti podivuhodná a poněkud zmatená symbióza poručníkování a služebníčkování, v níž všeobecné nebo víceoborové vědecké knihovny jen obtížně hledají svou cestu. Ale právě o nalezení této cesty v první řadě jde - jde o nalezení vlastního oboru, nikoli o pouhý profesionální profil a jemu odpovídající kvalifikaci; jde o vytvoření funkčního modelu, zdaleka ne jen o konkrétní dovednosti a návyky. Klade se tudíž velice znepokojivá a provokativní otázka: ačkoli knihovny a knihovníci jsou tu takříkajíc odedávna, knihovnictví jakožto profesionální obor je vlastně jen jevem tohoto končícího století. To ovšem zcela jednoznačně znamená, že - na rozdíl od některých jiných oborů - v žádném případě není antropologicky nutným, abych tak řekl. Je tedy dost dobře možné, že může také velice snadno jako kvalifikovaný obor zaniknout a stát se pouhým manipulačním servisem. Pak bychom si zajisté veškeré hlubokomyslné úvahy mohli ušetřit. Zdá se tudíž, že v přítomné transformaci jde o jedno: provést kacířskou inovaci, která by rozrušila nynější splývání povolání a zaměstnání v jediné profesi knihovníka. To nám umožní nahlédnout problematiku knihovnické práce v přítomné době v širším kontextu a vytvořit tak základ pro budoucí strategii.

Je vcelku zřejmé, že vznik profese knihovníka souvisí s tzv. první informační krizí, tzn. s rapidním kvantitativním nárůstem informace, resp. informací. Knihovnictví se stalo jakousi všeobecnou asistencí, která měla umožnit tento proces zvládat. Za tím účelem do velké minucióznosti rozvinulo bibliografii a katalogizaci, jakož i tzv. obsahovou analýzu dokumentu, jinak řečeno soustředilo se především na deskripci, jmenný a věcný popis, a to v domnění, že tím podává racionální, účinné a relativně trvalé řešení vyskytnuvšího se problému zprostředkování přemíry informace. Domnívalo se, že to podstatné je shromáždit údaje a kumulativně je zpracovat. Jenže právě už zde se ukázal i rub této všeobecné asistence, tohoto profesionálního vydělení. V bibliograficko-katalogizačním pojetí jde pouze o přístup zvnějšku, v němž dominují formální rysy, zato vnitřek, obsah ustupuje do pozadí, a tak také došlo k jakési přesmyčce: prosadil se školometský formalismus dbající více na podobu záznamu než na dokument, k němuž odkazuje. Kumulativní bibliograficko-katalogizační přístup tedy nevedl jednoduše od neinformovanosti k informovanosti, nýbrž jako nikoli nevýznamný vedlejší produkt vytvořil informační šum a informační balast, redundanci informace a exformaci. Problém nalezení informace se tím neodstranil, nezmizel, jen se začal jevit na jiné rovině. Avšak stalo se i to, že knihovníci ztratili kredit.

Situaci začali řešit jiní, kteří si říkají informační pracovníci. Ti nekladli tolik důrazu na formalistický prakticismus, ale soustředili se na teorii a technologické inovace, resp. na jejich využití. Aby se probrali informačním šumem a balastem, vytvořeným knihovníky, věnovali se bližšímu zkoumání pertinence a relevance informace, ovšem nedbali valně na následné využití svých zjištění a na praktické uplatnění svých modelů. Uvědomovali si jednostrannost popisných hesel, a tak se v citační analýze odhodlali jít dovnitř dokumentů, aby odhalili jejich konkrétní imanentní souvislosti. Jenže citační analýza v knihovnické a administrativní praxi zdegenerovala v pouhou bibliometrii, adekvátního využití se jí dostalo jen v tzv. statistice autorit v medievistickém bádání. Založili databázová centra, vytvořili agregátory atp. a začali vyvíjet a vytvářet tzv. zdroje, jakési tematicko-typizované výseky informační skutečnosti. Mohutného rozvoje tato jejich činnost doznala s prosazením Internetu. Když připojili snahu o tzv. evaluaci a autentifikaci, domnívali se, že globální a zároveň demokratický přístup k informacím je zajištěn, že už stačí jen v dostatečné šíři a hloubce implementovat informačně komunikační technologie.

Jenže základní saturace těmito technologiemi dnes už bylo dosaženo, a přece se zdá, že problém vyřešen nebyl. Kromě pro někoho možná překvapivého vysokého procenta tzv. funkční negramotnosti se ukázalo, že podstatné nejsou ani tak informace o vědomostech, ale znalosti. Problémem je pořádání znalostí tak, aby byly vyhledatelné, dostupné a využitelné. To je obsahem tzv. druhé informační krize: jak překonat hranice prefabrikovaného výběru, jak učinit prostupnějšími hranice národních kulturních okruhů, jak se vyvarovat informační unifikace, k níž dochází působením dominantních oblastí, jak oslabit výlučná spojení mezi některými centry a okruhy a utvořit skutečnou síť spojení. K tomu se pouhá všeobecná asistence ukazuje jako naprosto nedostatečná, protože tu konečně přestává jít o formu a začíná jít o obsah. Knihovníci to raději nechtějí vidět, protože to nepochybně znamená zánik jejich oboru v dosavadním vymezení. Nicméně dosavadní vymezení se ukázalo jako nevyhovující, jak je vidět, protože k řešení informační krize nijak nepřispělo, a tak není třeba ničeho litovat.

V této situaci vzniká tlak na konstituování a profilování tzv. oborových specialistů, kteří by měli tvořit odborné jádro knihoven a informačních institucí. Oborovou specializaci můžeme, ba musíme chápat ve dvojím pohledu zároveň; v osobě oborového specialisty totiž dochází k podstatnému křížení. Z hlediska knihovny či informační instituce je to dáno právě soustředěním na některý ze základních vědeckých oborů či dokonce jeho disciplín. A z hlediska onoho oboru či oné disciplíny zase tím, že je jaksi pracovníkem první linie, orientovaným spíše k heuristické, a tedy znalostní přípravě, nikoli k pouhé informační podpoře. Jako téměř ideální vzor tu může sloužit tzv. historický knihovník. Historický knihovník jako oborový specialista se nachází v elementární modelové situaci: je přímo spojen jak s dokumenty originálními i subsidiárními (historické knihy a jejich náhradní kopie obohacené o dodatečnou informaci), tak s dokumenty primárními a sekundárními (původní historické dokumenty a dokumenty o těchto dokumentech). Právě elementárnost modelové situace historického knihovníka umožňuje učinit vhled do dekonstrukce představy všeobecné asistence a tím učinit první krok k řešení tzv. druhé informační krize. Dekonstrukce tu znamená asi tolik, že se vrátíme k některým základním pojmům, z nichž se postupem času stala spíše jen zaklínadla. Pak už může bezprostředně následovat pokus o inovaci.

Zdá se, že musíme začít hned u samého pojmu informace. O informaci či informacích se dnes mluví tak často, že toto slovo ztrácí jakýkoli přesný význam: může to být stejně dobře jakýkoli blábol nebo drb jako přesně specifikovaný údaj. Přece však nacházíme tři profilující sémantické roviny, které slovo informace konstituují. Za prvé, jaksi nejodborněji či dokonce nejfilosofičtěji, se informací označuje podnět ke změně chování či jednání všeobecně, je tedy pochopena v podstatě jako abstraktní vnitřní struktura v kontaktu nějakých entit či jevů; místo nějakých je možno říci i jakýchkoli. V tomto smyslu patří informace do sféry ontologické a její pojem nenachází bezprostředního uplatnění v našem kontextu. Tuto rovinu je třeba brát v úvahu jako příslušné pozadí. Za druhé, informace se ztotožňuje s formou sdělení, s jistým druhem znakovosti textu v sémiotickém smyslu; ztotožňuje se tedy s formou existence v podobě dat, ať jsou strukturovaná, nebo nestrukturovaná. V tomto smyslu je informace objektem zpracování. Její pojem se promítá do technické a metodické složky příslušné oblasti, toho kterého oboru či té které disciplíny. Informace na této sémantické rovině nachází sice bezprostřední uplatnění, ale sama o sobě je naprosto bezpříznaková, bez nějaké konkrétní předrozvrhovací noeze je nepochopitelná a nesmyslná. Jestliže tato předrozvrhovací noeze není reflektována (jak se dnes zpravidla děje), je jakákoli práce s informací na této úrovni pouhou samoúčelnou formalistní hrou. Zdá se, že to je případ současného knihovnictví a oboru vědeckých informací. Za třetí, informace se vztahuje k obsahu sdělení jako přesně vymezenému a ohraničenému objektu. Je to tedy spíše něco jako školometská vědomost určující status a dodávající image jak původci, tak příjemci, než aby to byl primárně neurčitý excitující komunikát. V tomto smyslu se pak informovanost ztotožňuje s naučeností, přičemž není jasné, zda se má vztahovat k flexibilnímu vzdělání, či rigidní kvalifikaci. V každém případě tu však jde o správnost vztahující se k referenčnímu pozadí statusu a image, nikoli o pravdivost směřující k předpokládanému bodu za horizontem. To je veliký, přímo grandiózní paradox: ačkoli se nám před očima rodí nová společnost, které pyšně říkáme informační, ačkoli takřka denně zakoušíme nějakou změnu, reflexe jako by tu veskrze žádná nebyla, jako by tu naopak byla snaha vše stabilizovat a unifikovat.

Vidíme přece, že dosud obvyklé uchopení pojmu informace je zcela nedostatečné. Nikoli snad v tom, že se vrství do zmíněných sémantických rovin, nýbrž v tom, že rozporně přistupuje k obsahu na třetí z těchto rovin. Nedostatečně se tu totiž uvažuje o podstatném rysu informace, kterým je novost, a o jejím kontextu, kterým je uplatnitelnost. Nedostatečně se bere v potaz ontologické pozadí první sémantické roviny, které napovídá, že informace je modelem, nikoli konkrétním naplněním modelu, a už vůbec ne skutečností samou. V historických oborech, a tedy i v historickém knihovnictví to pak znamená, že informaci nelze ztotožnit s faktem (který je pouhou konkrétní realizací), nýbrž že je třeba vztahovat ji ke kontextové typologické či dimenzionální uplatnitelnosti faktu (která se zakládá na modelu, popř. je sama modelem). Historické knihovnictví (spolu s ostatními pozitivisticky zaměřenými historickými obory) trpí tím, že nerozlišuje nové, prvotní, původní informace od jejich replik, od informací redundantních a od exformací. Jinak řečeno to znamená, že za informace považuje údaje, které žádnými informacemi nejsou, jsou to pouhá data ve smyslu druhé sémantické roviny, jimž však chybí vědomí příslušné předrozvrhovací noeze a je nahrazenou pouhou disciplínou práce podle pravidel, jejichž účelem ovšem není nic jiného než založit profesi. Téměř veškerá práce s formálními rysy historických dokumentů, na níž je založena kodikologie a bibliologie, je tohoto druhu. Všechny ty jakoby přesné a spolehlivé údaje jsou vlastně k ničemu, protože sice by třeba i umožnily statistické nebo kvantitativní zpracování, ale pak by je nebylo k čemu vztáhnout, čili všechna práce by vyšla úplně naprázdno. Tady je rozhodující bod, kterým musíme pohnout, aby historické knihovnictví vůbec bylo způsobilé vstoupit do informační společnosti, tzn. řešit problém tzv. druhé informační krize tím, že pojme informaci jinak, a tedy se s ní naučí i jinak pracovat.

Po předchozím výkladu je to snad už jasnější: informace není školskou vědomostí (které se říká odborná či dokonce vědecká), není pevným objektem obdařeným "náležitou" formalizací. Naopak, informace je základem pro znalost, která je motorem bádání. To znamená, že informace nemá ani pevně určení hranice, ani jednoznačně danou síť vztahů. Informace se zkrátka nachází na pomezí určitosti a neurčitosti; jistá a určitá jsou jenom data. Z toho plyne, že informaci je vlastní jakési stálé znovuvytváření: na své postupné cestě k jednotlivým příjemcům má tudíž smysl jenom tehdy, je-li zároveň transformována, tzn. obohacena dodatečnou informací, za niž z povahy věci, jak zde byla naznačena, nelze považovat pouhá metadata jako něco přiloženého zvnějšku, nýbrž právě něco, co je uvnitř ní samé. Tím je ovšem naprosto popřena představa všeobecné asistence historického knihovníka jakožto pouhého zprostředkovatele a prvoplánového půjčovacího zpřístupňovatele. Na historického knihovníka se klade požadavek, aby se stal badatelem první linie, tedy aby dělal něco jiného, než dělá dnes: místo administrace (správy fondu a jeho exformační katalogizace) se jeho hlavním zaměřením stává, resp. musí stát něco, co můžeme porůznu nazvat znalostní přípravou, znalostním managementem, pořádáním znalostí. Přestává být určovatelem jednotlivých "prvních faktů", abych tak řekl, a stává se otevíratelem pole.

Teprve teď se můžeme obrátit ke zdrojům, kterými obvykle začínají knihovníci, a k pramenům, jimiž zahajují historici. Zdroje a prameny jsou v tomto kontextu výrazem pro hromadnost informace, pro to, že hromadnost informace je jedním z jejích podstatných rysů; vždyť informace je dána nikoli sama sebou, nýbrž svými souvislostmi, které nejsou stálé. Ani zdroje a prameny tedy nejsou něčím samozřejmě a přirozeně jsoucím, nýbrž jsou jen relativně trvalými nebo ad hoc vytvořenými konstrukcemi. To je první věc, kterou si musíme uvědomit proti dosavadnímu obvykle přijímanému mínění: znamená to, že zdroj a pramen není pouze určitým dokumentem nebo souborem či souhrnem určitých dokumentů, to je jenom jeden z jeho aspektů, aspekt praktický. Zdroj a pramen ve své základní povaze je spíše intencionální představou: je zdrojem a pramenem "pro něco"; bez tohoto "pro něco" by zdrojem či pramenem vůbec nebyl. Znamená to, že stabilita je jeho druhotným, nikoli prvotním rysem. Jestliže je tedy tento základ jiný, musíme tu předpokládat i jinou práci, jiné zpracování. Tím se transformace historického knihovnictví posouvá do reálnější podoby.

Zdroj a pramen ovšem není týmž viděným jen z hlediska různých oborů, knihovnictví, vědeckých informací a informační vědy na jedné a historických disciplín v širokém smyslu na druhé straně; odlišnost obou pojmů je založena na úrovni hlubší. Zdroj je primárně nespecifikovaný soubor informací - bibliografických, faktografických, plnotextových dokumentů apod. - mající usnadnit práci s těmito informacemi, především jejich vyhledávání. Teprve druhotně je nějak oborově či tematicky vymezen, v praxi se tedy potom za zdroj považuje databáze budovaná některým agregátorem, obvykle se tak operuje teprve se sekundární rovinou pojmu. Na této praktické, či spíše prakticistní úrovni se pojetí zdroje a práce s ním nevymaňuje z přístupu daného hlediskem všeobecné asistence. Příčina tzv. druhé informační krize tudíž zatím nenalézá řešení, protože agregování zdroje je odpovědí na tzv. první informační krizi, jak jsme již viděli. Práce se zdroji se tak nezbytně musí dostat do jiného rozměru, aby je bylo lze opravdu vytěžit, aby nezůstávaly jen formalizovanou zástěnou informačního chaosu. K tomu pomůže rozlišení informace a metainformace. Bez tohoto rozlišení je sice historické knihovnictví po celou dobu své existence nemyslitelné, takže s ním přirozeně po celý čas nějak pracuje, nicméně se zdá, že mu chybí dostatečná reflexe.

Dosavadní řešení se spatřuje v zavedení zvláštní oblasti pramene. Pramen tak má představovat primární prostou, surovou informaci, zatímco tzv. literatura zahrnuje sekundární metainformaci - informaci o informaci: literature informuje o pramenech nebo na základě pramenů. Problém ovšem spočívá v tom, že hranice mezi informací a metainformací je pohyblivá, a to hned ze dvou důvodů: jednak se mění v důsledku prostého ubíhání času, jednak se odvíjí od tematického pohledu na příslušný výsek informačního pole. Je tu tedy stálá tendence pohlcování informace metainformací: za informaci se považuje ne to, co informace říká, ale co metainformace zjišťuje (a tvrdí), že informace říká. Výpověď prvotní informace se od této prvotní informace odděluje a vytváří něco, co má existenci sice pouze abstraktní, ale co je reálným předmětem práce jak s informací, tak s metainformací: je to fakt. Jelikož se faktu přikládá objektivní existence - stojí jak za informací, tak za metainformací, a tím je obě jaksi spojuje -, informace se pozvolna a neznatelně faktografizuje, získává jinou povahu, než měla předtím, je teď jakoby svébytnou a svévolnou deformací faktu. Dosahuje se tím pozoruhodného paradoxu: druhotně vydestilovaný fakt je pokládán za prvotní. Úhrnem to znamená, že pramen je nahrazován představou pramene, přestává být tím, čím je, a stává se něčím jiným, čím podle metainformační sféry být má. To by snad nebylo problémem, kdyby ovšem to, co "má být", nebylo relativní, jak plyne z nutné pohyblivosti hranice mezi informací a metainformací. Nemuselo by to být problémem, kdyby tomuto faktu, v němž srůstá informace a metainformace, nebyla přičítána objektivní platnost viděná na abstraktním referenčním pozadí. Tzv. druhá informační krize se nám tedy začíná jevit v určitějším nasvícení: stejně tak v případě zdroje, jako i pramene je příčinou jakýsi všeobecně objektivující pohled, který svá ozvláštňující určení provádí v rovině druhotných abstrakcí, jejichž vazba na prvotní informace a jejich kontextuální strukturu je jen velmi volná. Odpovědi se pak nutně míjejí s otázkami, historický knihovník jako by ztrácel raison d´etre.

A do toho všeho vstupuje elektronicko-digitální informační, komunikační a znalostní prostředí, s nímž se začínáme seznamovat tím, že je budujeme. Toto prostředí může ještě zvýšit dosavadní zmatek, ale může také přinést řešení, pokud se dokážeme poučit z dosavadních rozporů a paradoxů. Podstatným rysem elektronicko-digitálního prostředí je řekněme informatizace dokumentu, jež mu odnímá jeho stabilitu a uzavřenost: nejde jenom o jeho snadnou změnitelnost, ale také o jeho hypertextové propojení s dokumenty jinými. Dokument se začíná jakoby rozplývat a ztrácet. Možnost masového zpracování dat a jejich takřka neomezené komunikování jsou dalším krokem v tomto směru: narušují se hranice na vyšší úrovni než jen pouhého dokumentu - hranice mezi kulturními regiony, národními okruhy či civilizačními oblastmi přestávají být tak ostré jako dosud. Tím se přímo před očima dezobjektivizuje faktografizovaná informace, protože relativnost východisek začíná přebíjet abstraktní referenční pozadí. Vzniká virtuální síťová knihovna, vznikají digitální knihovny, objevují se přímo zdroje pramenů v podobě shromážděných subsidiárních quasidokumentů. To není pro historického knihovníka už jenom krize, to je buď, anebo.

Co vlastně jsou ony zdroje pramenů? Zdroje pramenů jsou otevřenou podobou toho, co bylo známo již dříve v podobě uzavřené buď v primární, originální sféře jako jednotlivé historické fondy, nebo v sekundární, ediční sféře jako hromadně či sériově zpřístupňované texty (např. PL, MGH apod.). Podstatná pak není jenom otevřená podoba těchto elektronicko-digitálních zdrojů pramenů, nýbrž také - a možná především - přibližování či splývání primární, originální a sekundární, ediční formy v jednom quasidokumentu a v jednom zdroji. Tady začíná být zřejmé nejenom teoreticky jako dosud, ale i prakticky, jak volná a plastická je hranice mezi informací a metainformací, jak relativní a dočasná je konstrukce faktu. A je tu také druhá věc: produkce a zpřístupňování či zprostředkování informace se přibližují až splývají. Avšak to ve svém důsledku znamená, že představa všeobecné asistence tu nemá vůbec žádné místo, že tradiční knihovník, i kdyby se sebe více elektronizoval, i kdyby sebevíce hovořil o elektronické knize namísto knihy tištěné či rukopisné, se v tomto prostředí nemá kam zařadit. Knihovník jako svébytná profese je produktem tzv. první informační krize; vyřešení tzv. druhé informační krize učiní tento produkt nepotřebným. Knihovník - teď nehovořím o profesi, ale o osobě, která je v přímém napojení na zdroj pramenů - se nezbytně musí stát producentem informace, ničím podstatným se tedy nemůže lišit od badatele.

Tím se ovšem hned objevují další otázky. Jestliže se má přiblížit až splynout produkce informací s jejich zpřístupněním, potom se musí změnit způsob i forma. To se týká jak katalogizace, tak vydávání či publikování textů a tak také všeobecného dalšího faktografického zpracování, resp. přístupu k němu. Jestliže se dokument v elektronicko-digitálním informačním, komunikačním a znalostním prostředí otevírá a stává se tak pouhým quasidokumentem a jestliže se hranice mezi jednotlivými kulturními okruhy atp. rozrušují, potom se dosavadní způsob katalogizace, vycházející z představy uzavřeného dokumentu a soustřeďující se na dokument jakožto fyzickou věc, jakož se vztahující převážně ke zvyklostem a úzu jedné národní školy stává bezúčelným a nesmyslným. Pakliže budeme předpokládat, že elektronicko-digitální prostředí tenduje k tomu, aby se stalo prostředím dominantním, potom se to zpětně projeví i na tradičních formách tištěné informace a jim odpovídajících způsobech komunikace. Znamená to, že jednotný způsob katalogizace, jednotný vzor popisu se stává iluzorním; jediné, co v tomto prostředí bude jednotné, je standard pro zpracování a komunikaci dat. Tendence tedy jednoznačně směřuje od všeobecné katalogizace ke katalogizaci speciální, přičemž z povahy elektronicko-digitálního prostředí vyplývá, že specializace není dána jakoby objektivně - materiálem, nýbrž funkčně - tématem. V tom smyslu se právě knihovník stává badatelem: musí zvolit a prosadit příslušné tematické hledisko a podle něho produkovat informace, jakož se i naučit pracovat s tematickými hledisky při zprostředkování informací, které produkují jiní, potažmo vlastní a cizí produkci informací vhodně kombinovat. Knihovník zkrátka přestane být knihovníkem v tom smyslu, jak mu rozumíme dnes.

Něco podobného se týká i vydávání a zprostředkování textů, neboť je zřejmé, že pouhý volný síťový pohyb virtuálních kopií originálních dokumentů tzv. druhou informační krizi nevyřeší. I zde hraje podstatnou roli otevřenost zprostředkovávaného dokumentu, resp. quasidokumentu, jeho informatizace. Dosavadní ediční techniky a metodiky se soustřeďovaly dovnitř uzavřených dokumentů, mířily k vyhledávání, resp. rovnou k vytváření archetypu, ke konstituování kanonického textu apod. Otevřený informatizovaný dokument se však zakládá na kontextuálních a transtextuálních vztazích, je mnohem pevněji spjat se svým pozadím. Zde hraje podstatnou roli hypertext. Úkolem historického knihovníka se v elektronicko-digitálním prostředí stává proměnit hypertext z pouhé technologie v metodologii prezentace transtextuálního pozadí a tím změnit dosavadní dovnitř zaměřenou editologii k ven směřující publikologii. Na jiné úrovni je to zcela analogické otázkám, které vyvstávají v souvislosti s katalogizací. Při zkoumání textové transmise a rukopisné tradice začínáme zjišťovat, že naše dosavadní představy, vycházející z uzavřeného dokumentu a pohybující se ve třech postupných sférách, lokální, národní a univerzální, nedokáží dostatečně věrohodně vystihnout mnohovrstevnatost a mnohotvárnost skutečnosti, jsou poplatné našemu dosavadnímu chtění skutečnosti. Publikologické zpřístupňování textů by mělo umožnit vidět kulturní skutečnost v proměnlivosti jejích aspektů.

Jestliže musíme vážně uvažovat o publikologické hypertextové prezentaci textů jakožto transtextuálního prostředí, potom znovu narazíme na bariéru tradičního bibliograficko-katalogizačního přístupu, který přestává umožňovat orientaci v tomto prostředí, zato však v důsledku své rostoucí minucióznosti spotřebovává stále více práce a energie. A i kdyby se podařilo důsledně pokročit od všeobecné katalogizace ke katalogizaci speciální, stále zde bude vznikat problém možných nebo již se realizujících aspektů. Tu je nutno uvažovat o nějaké podobě textové a obsahové analýzy, takové, která by byla automatizovaná a dala se provádět regulérně i ad hoc. Dnes jsme v situaci, kdy i u nás saturace technikou v základní míře nastala, takže se klade otázka jejího nejprve technologického a pak také metodologického využití. Textová a obsahová analýza zdrojů pramenů v elektronicko-digitálním prostředí se nám začíná jevit vysloveně interdisciplinárně a transdisciplinárně a rovněž jaksi mezihorizontově, na pomezí katalogizace, rešeršní činnosti a speciální analytické interpretace. To opět narušuje všechny dosavadní modely tradiční knihovnické práce, které byly odpovědí na tzv. první informační krizi. I zde vidíme, že knihovnictví přestává být všeobecnou asistencí a stává se badatelským oborem, jenž se přirozeně napojuje na základní vědecké obory.

A tak se blížíme k závěrečnému zjištění, kterým se jaksi uzavírá kruh. Knihovnictví - a v něm i historické - jako všeobecná asistence, na jejímž základě bylo vybudováno jako samostatný kvalifikovaný profesionální obor, končí také proto, že se začínají měnit i ony základní vědy, alespoň pokud jde o vědy humanitní. Za těžkých bojů a polemik se přestávají považovat za faktografické disciplíny, přestávají tedy trvat na pozitivistickém redukcionistickém objektivismu a stávají se jakýmisi interdisciplínami, v nichž nerozhoduje tolik předmětný materiál jako funkční téma. Připočteme-li k tomu stávající narušování hranic dosavadních kulturních okruhů atp., k němuž vede stále silněji probíhající a působící globalizace, stávají se z nich kulturní studia, mířící k interkulturní komparaci. Knihovnictví se musí zapojit do proudu těchto humanitních disciplín - trváním na své tradiční podobě dosáhne jen své nepotřebnosti. Doufám, že se právě toto nestane.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Zdroje a prameny : historické knihovnictví v informačním věku. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 1 [cit. 2024-11-11]. urn:nbn:cz:ik-10997. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10997

automaticky generované reklamy