ÚVOD

Charakteristickým rysem Ranganathanovy teoretické i praktické činnosti byla snaha vždy pracovat s pomocí obecně stanovených principů, které by měly široký dosah a sloužily jako velmi flexibilní metodický základ, na němž by bylo možno dále stavět. V Ranganathanově práci se projevuje systémový přístup, částečně vycházející ze starobylé védské tradice. Několik úrovní zákonů a normativních principů tvořících dokonale propojený celek je toho dokladem.

NORMATIVNÍ PRINCIPY A JEJICH CHARAKTER

Ranganathan shrnul základní principy a otázky knihovnické praxe v nejširším slova smyslu do několika jednoduchých výroků, které nazval "Pět zákonů knihovní vědy":

#?-:nbsp;

1. knihy jsou k užívání (books are for use)
2. každému čtenáři jeho knihu (every reader his book)
3. každé knize jejího čtenáře (every book its reader)
4. šetřete čas čtenáře (save the time of the reader)
5. knihovna je rostoucí organismus (library is a growing organism)

Jestliže se nám dnes zdají tyto výroky naprosto samozřejmé, zcela jistě takové nebyly v době, kdy je Ranganathan formuloval. V roce 1928, kdy byly oficiálně představeny veřejnosti, panovala v knihovnictví značně odlišná situace. Pět zákonů bylo výsledkem dlouhodobého pozorování a praktických zkušeností vycházejících z toho, že každý aspekt lidské činnosti lze podrobit vědecké analýze. Definování těchto zkušeností bylo snahou vnést řád do tehdy provinciálních praktik a vybudovat pevný základ, z něhož by bylo možné vycházet při řešení jednotlivých problémů knihovnické praxe.

Tyto normativní principy jsou základním kamenem teoretického i praktického konceptu Ranganathanovy činnosti. Ranganathan z nich pak vycházel ve své další práci, což sám nejlépe dokládá těmito slovy:

"Každý krok během navrhování Dvojtečkové klasifikace, každé pravidlo při tvorbě Systematického katalogu a každého odstavce Knihovnické administrativy vycházelo a bylo vedeno normativními principy skrytými hluboko v podvědomí." [15:21]

Hloubka a "síla" výše uvedených principů spočívá právě v jejich jednoduché až triviální formulaci. Na jejím pozadí může docházet téměř k libovolnému množství interpretací. Zákony nestojí samy o sobě, ale tvoří dokonale provázaný celek, který se vztahuje ke všem aspektům knihovnické činnosti od klasifikace, katalogizace až po referenční služby, administrativu, výchovu uživatelů, dokumentaci nebo organizaci národních a mezinárodních knihovnických systémů. Zákony mohou být aplikovány na všechny praktické i teoretické otázky.

To, do jaké míry jsou relevantní v dnešním prostředí, vystihuje Satijovo přirovnání: "Není přeháněním říct, že v informační společnosti je aplikace zákonů viditelnější a hmatatelnější, stejně jako je Einsteinova teorie relativity evidentní ve věku letů do vesmíru." [16:98]. Čas neubral nic na jejich originalitě, změnily se pouze prostředky přenosu a uchovávání informací, principy však zůstávají stejné, poněvadž pět zákonů bylo vždy orientováno na člověka a jemu poskytované služby. Vedle pragmatického charakteru neztrácí nic ze silného humanitního poselství.

Knihy jsou k užívání

Knihovny vytvářejí sbírky dokumentů všech typů. Tyto sbírky nestojí samy o sobě a pro sebe (jako tomu bylo minulosti), ale jejich primárním účelem je, aby informace v nich obsažené byly beze zbytku zpřístupněny a využity. Na druhé straně je třeba o ně pečovat, aby byly i nadále použitelné. Ranganathan zdůrazňuje volný výběr a vhodné uspořádání dokumentů, umístění knihovny a její provozní dobu a prostory pro uživatele jako jedny z předpokladů prvního zákona.

To platí i dnes, pole působnosti je však mnohem širší. Vedle tradičních tištěných dokumentů existují elektronické zdroje, které dokáží knihovny efektivně zpřístupnit. Nelze již více mluvit o využívání dokumentů, ale o využívání informací. Elektronické prostředí nabízí široké pole zdrojů a zdá se, že knihovna bude i nadále sloužit jako místo, kde lze obdržet spolehlivé a všem dostupné informace v nejširším slova smyslu. Informace jsou k užívání a z toho vyplývá vedle jiného účelné získávání a zpřístupňování plnotextových, bibliografických, faktografických a jiných databází z různých oborů lidského poznání či encyklopedií a slovníků na elektronických médiích apod.

Knihovník (informační pracovník) již dávno není "strážcem pod pokličkou držených dokumentů" ani cenzorem. Je rádcem a průvodcem. Vedle tradičních činností spočívá jeho role z podstatné části i v kontaktu s uživatelem. Krátce shrnuto: v duchu prvního zákona slouží knihovny prostřednictvím svých dokumentů člověku k jeho duchovnímu růstu, vzdělávání a porozumění kulturním souvislostem světa.

Každému čtenáři jeho knihu

V dnešní době by "mělo být" každému člověku na světě obecně zaručeno právo svobodného přístupu k informacím a právo na vzdělávání bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženské či jiné přesvědčení, stav apod. To zdůrazňuje Deklarace základních lidských práv a svobod, praktický výsledek však není vždy ideální. V oblasti knihovnictví upravuje tuto problematiku vlastní legislativa, nebo např. etické kodexy jednotlivých asociací (etický kodex ALA). Zákony by však měly toto právo nejen zohledňovat, ale především zajistit jeho praktickou aplikaci v podobě pružné organizace a koordinace činnosti sítě knihoven.

Druhý zákon jde však mnohem dál. Každému čtenáři jeho knihu souvisí s typy a požadavky čtenářů, na jejichž základě je profilován fond a prováděna akvizice (tradiční i elektronické dokumenty, fondy regionální, pro zrakově postižené apod.). Knihovník je spojovacím článkem mezi uživatelem a informacemi a musí si uživatele částečně předcházet, "znát jeho potřeby lépe než on sám". Nesmí být zapomenut adekvátní postoj k uživateli bez jakýchkoliv osobních preferencí. V duchu druhého zákona by měl knihovník být dobrým "psychologem" v tom smyslu, že uživateli knihovny jsou také děti, ale i postižení občané. Každý jeden uživatel vyžaduje vzhledem ke svým potřebám individuální přístup.

Lidé nenavštěvují knihovny pouze kvůli uspokojení svých informačních potřeb, ale často také proto, aby vyřešili osobní problémy. V tomto případě se služba uživateli posunuje novým směrem. Zejména americké knihovny uzavírají smlouvy např. s právníky, psychology apod. pro případ, že se na ně uživatelé v tomto duchu obrátí.

Dostupnost informací je mnohem větší, než byla v době Ranganathanova působení. Informační sítě anulují vzdálenosti mezi fyzickým uložením dokumentu nebo informací o něm a uživatelem formou řady služeb nebo informačních zdrojů (např. digitální kopie, MVS a MMVS, souborné katalogy, katalogy domácích i zahraničních knihoven, databáze, apod.). V úvahu je nutné brát i mezinárodní programy, např. UAP, UBC, GABRIEL, nebo mezinárodní organizace jako je OCLC, které mají sjednotit a usnadnit přístup k primárním zdrojům.

Každé knize jejího čtenáře

Dokumenty (informace) jsou získávány a zpřístupňovány s předpokladem maximálního využití. Volný výběr, uložení a řazení tradičních dokumentů dle oborů klasifikačního systému, popř. abecední řazení s příslušným značením patří mezi základní předpoklady jednoduché orientace a nalezitelnosti. Podobně by tomu mělo být i ve virtuálním prostředí. Informační technika a technologie by měla usnadnit nalezení požadovaných informací či lokaci dokumentů ve fondu. Ne vždy je však pravidlem, že katalogy knihoven jsou vytvořeny přehledně a kvalitně a že vyhledávání přinese relevantní výsledky.

Je třeba, aby knihovník uvedené prostředky dokonale ovládal a mohl požadované informace vyhledat nebo pomoci uživateli při vyhledávání. V takových případech je na knihovně, aby přistoupila k "výchově uživatelů" a naučila je základní orientaci ve fondech a práci s katalogy OPAC. Výjimkou nejsou vzdělávací programy, které představí informační technologie nejširší veřejnosti - internet, databáze, multimediální produkty (encyklopedie na CD-ROM) apod. Pozadí takových služeb výstižně dokládá čínské přísloví: "Pokud dáte člověku rybu, bude mít jedno jídlo. Jestliže ho naučíte rybařit, bude jíst po celý život." Účelná prezentace prostřednictvím webu či společenských událostí a služeb veřejnosti mohou knihovnu postavit do zcela nového světla, popř. "přilákat nové uživatele".

Kvalitní zpracování, uložení a zpřístupnění informací dnes závisí na použitých standardech a do jisté míry také na úpravě a designu rozhraní vyhledávacích nástrojů (v případě elektronického prostředí). Třetí zákon se proto vztahuje i k této problematice, parafrázováno tedy: "každé informaci jejího uživatele".

Šetřete čas čtenáře

Čtvrtý zákon dokonale vystihuje jednu ze základních potřeb 21. století. Informací přibývá exponenciální měrou, stejně rychle ovšem stárnou a jsou nahrazovány novými. Lidé žijí o poznání rychleji než před sto lety. Je na knihovníkovi, aby dokázal jejich potřeby uspokojovat co nejefektivněji.

Základními informačními nástroji jsou především katalogy, databáze, bibliografie, rejstříky všeho druhu (databáze databází, bibliografie bibliografií), které pomáhají nalézt primární dokumenty. Všechny tyto nástroje dnes existují v elektronické formě a pomáhají tak do jisté míry překračovat hranice prostoru a času ve smyslu rychlé odezvy. Není již problém zjistit, zda např. knihovna v Amsterodamu vlastní požadovaný dokument. Uvedené nástroje jsou extenzí knihovníka, který tak dokáže uživatele jednoduše a spolehlivě navigovat v záplavě informací a zprostředkovat jejich využití. Nároky na knihovníkovi znalosti a schopnosti musí být vysoké, protože je spojovacím prvkem mezi uživatelem a informací a současně i jeho "alter egem".

Čtvrtý zákon má však i svou druhou stránku. Tou je "šetřete čas personálu". Týká se organizace a struktury knihovny, kvalifikace a řízení jejích pracovníků, stejně jako odpovídajícího technického a technologického vybavení, které by mělo zajistit pružnost a racionalizaci práce. V národním i mezinárodním měřítku se vztahuje k jednotnosti používaných norem, centrální a kooperativní akvizici a katalogizaci včetně systému CIP, MARC, ISBD, UBCIM apod.

Knihovna je rostoucí organismus

Knihovna se vyvíjí nejen prostorově. Důležité je technické a technologické vybavení, které dokáže udržet pracovní procesy dlouhodobě konzistentní - materiální vybavení, AKS a standardy, klasifikační schéma atd. Knihovna musí být otevřena dalšímu vývoji. I v budoucnu budou vznikat nové formy dokumentů, standardy, na něž je třeba být připraven.

Oproti minulosti se knihovny mnohem více integrují do společnosti. Nabízí bohaté spektrum služeb, které vyžaduje nejen odpovídající počet zaměstnanců, ale především adekvátní znalosti a schopnosti. Jak roste knihovna, musí se i znalosti a schopnosti zaměstnanců podobat vyvíjecímu se organismu, vždy s účelem sloužit měnícímu se a rostoucímu spektru uživatelů a jejich informačních potřeb..

Nové zákony pro 21. století?

Na sklonku 20. století bylo publikováno několik nových (doplňkových) "zákonů", jejichž cílem je poukázat na specifické problémy současnosti. Elektronické prostředí je pouze další (ovšem v mnoha ohledech odlišnou) formou komunikace informací, vyznačující se mnohdy velmi odlišnými vlastnostmi.

Myšlenky dvojice finských autorů, T. Kuronena a P. Pekkarinenové [11:46-47], se vztahují k úzce vymezenému poli virtuální knihovny a mají doplňovat výše uvedené Ranganathanovy zákony:

#?-:nbsp;

1. každému čtenáři jeho knihovnu (every reader his library)
2. každému autorovi jeho příspěvek do knihovny (every writer his contribution to the library)>

Vztahují se čistě k virtuálnímu prostředí, které vytváří spletitou síť vzájemně propojených dokumentů. Takové množství dokumentů odlišného charakteru vytváří míru nejistoty a je na uživateli, aby se dokázal orientovat a kriticky hodnotit masy informací.

K Ranganathanovým zákonům se vrací také americký autor Michael Gorman, který navrhl "pět nových zákonů knihovnictví". Nikoliv však se záměrem nahradit stávající zákony, ale pojmout je "jako experiment, který by analyzoval dnešní situaci ve světle jeho [Ranganathanových] myšlenek." [7:22-23]

#?-:nbsp;

1. knihovny slouží lidstvu (libraries serve humanity). V mnohém se vztahuje k Ranganathanovu prvnímu a druhému zákonu. Knihovny slouží osobám, skupinám, společnosti; bez nich nejsou ničím. Nesmí existovat výjimečnost v užívání a přístupu k informacím. Gorman zdůrazňuje altruismus knihovnické profese a účelnost knihoven v dnešní společnosti jako spolunositele vzdělání.
2. respektujte všechny formy, jejichž prostřednictvím jsou znalosti komunikovány (respect all forms by which knowledge is communicated). Nedávno předpovídaný konec tištěných dokumentů se ukázal jako lichý. Všechny formy informačních nosičů mají svoje oprávnění. Záleží zejména na uživatelích, která z mnoha podob bude pro ně nejpřijatelnější. Je třeba rozšiřovat, nikoliv zužovat možnosti výběru.
3. užívejte technologii inteligentně, abyste zlepšili služby (use technology intelligently to enhance service). Moderní technika a technologie změnila tvář knihovnictví. Není však nutné, aby byla nadužívána tam, kde nemá opodstatnění. Služby poskytované uživatelům mohou být flexibilnější odpovídajícím výběrem a kombinací technických prostředků.
4. ochraňujte svobodný přístup ke znalostem (protect free access to knowledge). Stejně jako Ranganathan zdůrazňuje i Gorman svobodný přístup společnosti k informacím. Knihovny musí být místem, které budou toto právo prosazovat. To, co má nejen Gorman na mysli, je mimo jiné dlouhodobý problém zemí třetího světa a také pomyslná demokracie internetu.
5. ctěte minulost a vytvářejte budoucnost (honor the past and create the future). Na minulosti stavíme a prostřednictvím minulosti vzhlížíme k budoucnosti. Není třeba zavrhovat to, co je časem osvědčené, ani přeceňovat věci nové. Zlatá střední cesta platí stále - hodnotné věci přežívají.

RANGANATHAN A VÉDSKÁ TRADICE

"Vědění, které se zrodilo z Čistoty, vidí jednu nezničitelnou podstatu ve všech bytostech a vidí ji nerozlišenou a neoddělenou v odděleném"
Bhagavadgíta (zpěv 18, verš 20)

Stejně jako evropská vzdělanost a zkoumání zákonitostí světa vycházely ze základů, které byly definovány antickou filozofií a později ve středověku a novověku dále rozvíjeny, vyplývalo i východní filozofické pojetí světa jako celku z vlastních kořenů. Přestože Ranganathanovo myšlení bylo průmětem obou kulturních prostředí - tedy západního i východního - moudrost obsažená ve starobylých védách se v jeho práci implicitně projevovala ve dvou podobách. Východní tradice svým způsobem tvořila koncepční pozadí téměř padesátileté Ranganathanovy odborné činnosti a etický rozměr profese v Ranganathanově chápání určovala interpretace posvátných textů Východu (Bhagavadgíta, Rámájana atd.).

Celistvost Ranganathanova systému vychází z tzv. principu ekavakyata. Podle něj tvoří vědění na počátku i konci jeden celek. Je částí mimámsy (v sanskrtu zkoumání), jedné z šesti škol hinduistické filozofie, která se v původní podobě vztahovala pouze k otázce správné interpretace védských textů. Pozdější přístup se posunul od učení o spáse k položení základů logiky, filozofické teorie poznání a teorie jazyka. [10:180-181]

Princip ekavakyata má v dnešním chápání nejblíže k tomu, co je nazýváno systémovým přístupem. Ranganathan si velmi dobře uvědomoval vzájemné vztahy věcí a stejným způsobem přistupoval k řešení problémů. Jeho pojetí knihovní vědy s pěti zákony v čele (a z nich vycházejících kánonů, principů a postulátů) je toho důkazem. Sám o tom (ve smyslu svých knih) říká:

"Všechny knihy tvoří samostatnou jednotku. Ve skutečnosti jsou však jako kapitoly jedné velké knihy." [13:86]

Vztah částí, které samy o sobě tvoří celek a jejichž celkový souhrn je jednotou vyššího řadu, pak dobře dokládají Ranganathanem formulované úrovně normativních principů: [13:113]

#?-:nbsp;

1. základní zákony (zastřešují proces myšlení, jsou aplikovatelné na celé univerzum poznání)
2. fundamentální zákony (aplikovatelné v rámci vědní disciplíny)
3. kánony (vztahují se k odvětvím oborů)
4. principy (části odvětví)
5. postuláty (předpoklady pro praktickou činnost)>

Tradice indického náboženství a filozofie se vedle systémového pojetí projevovala také v Ranganathanově přístupu k lidem. Základem indické filosofie je sebeobětování a služba, a to jako jedny z prvků vedoucích k vykoupení.

"Obětí se budeš rozmnožovat a oběť bude kravou hojnosti, vyplňující všechna tvá přání" [3:9]

#?-:nbsp;

Tak chápal Ranganathan ideál profese prodchnutý altruismem a nezištnou službou člověku. Každá činnost se má vykonávat bez nároku na vlastní uspokojení, což obdobně zdůrazňoval v antické filozofii i Sokrates - není správné užívat "ovoce" plynoucího z vlastní práce. To je etická stránka vycházející např. z Bhagavadgíty nebo Rámájany. Ranganathan šel však v interpretaci indické filozofie mnohem dále. Na knihovnu aplikoval nauku o trojí podstatě světa, která sestává ze tří gun (vlastností, kvalit světa), jež jsou odrazem božské kosmické bytosti [9:52]. Knihy tvoří purušu (nehmotná podstata - duch, vědomí), čtenáři jsou prakrti (lidskou manifestací přírody) a knihovník je nástrojem bohyně Šakti. Ta se projevuje ve čtyřech aspektech (síla, moudrost, harmonie a dokonalost) a je energií, která působí v podobě knihovníka jako prostředek mezi prvky prakrti a puruša.

#?-:nbsp;

V jeho osobitém pojetí knihovnictví se prolíná čirý pragmatismus s duchovní stránkou. Knihovna je pro něj ve smyslu indické tradice organismus, kterému je vlastní nesmrtelná duchovní podstata - tzv. duch nebo duše knihovny, což nejlépe dokládá několik veršů z Bhagavadgíty:

"Ducha nelze probodnout, spálit, promáčet ani vysušit. Duch je trvalý, všudypřítomný a věčný. Tento duch je neviditelný, nepostižitelný a neměnný. Víš-li, že takový je duch, nermuť se více!" [2:27]