Víte, co si s největší pravděpodobností vybavil středověký intelektuál, pokud použil výrazu speculum – zrcadlo? Historik umění Nikolaj Savický soudí, že v takovém případě většinou neměl na mysli zrcadlící kus skla nebo kovu, ale knihu: příručku, kompendium nebo oborovou encyklopedii [1]. Tyto knihy většinou vyjmenovávaly idealizované ctnosti nebo byly kompendii znalostí. Nejčastěji nacházíme toto slovo v názvech právních kodexů, ale také v nadpisech politických traktátů, návodů k příkladnému chování a výjimku netvoří ani Baconův spis o astrologii. Název měl vyjadřovat úplnost díla, tedy skutečnost, že zrcadlí celou šíři probírané látky a zobrazuje ji ve všech proporcích a souvislostech. [2] Německý literární vědec Herbert Grabes píše ve své knize o používání slova „zrcadlo“ (speculum) v názvu knih o tom, že v poslední třetině 16. století začíná být tento výraz stále častěji nahrazován slovem „anatomie“. Pokládá to za příznak toho, že se změnil vztah k objektu zkoumání. Aby se autor dověděl, co je pravda, neváhá již objekt svého zkoumání „rozřezávat a rozkouskovávat“, jeho přístup je mnohem aktivnější než dříve, Grabes tento fakt uvádí také do souvislosti s dobovými pokusy vivisekce. [3]

Jiná situace panovala v Čechách, kde byla metafora zrcadla hojně používána nadále, třeba v názvech několika knih J. A. Komenského, pro kterého i samotná „pansofie“ představovala zrcadlo světa a Boha, který svět vytvořil jako zrcadlo své moudrosti, moci a dobroty. V desáté kapitole Labyrintu světa a ráje srdce Komenský píše, že jedním ze základních předpokladů vědecké práce je nejen „zadek olověný“, ale i „mozek ze rtuti“, protože jinak „student nebude z něho míti zrcadla“ – podobně psal ovšem přibližně v téže době zakladatele empirismu Francis Bacon, že „Bůh vytvořil mysl člověka jako zrcadlo nebo sklo, které je schopné obrazu univerzálního světa, a radostně přijímá tento odraz tak, jako oko radostně přijímá světlo“ [4]. Pro Komenského, který usiloval o metodu univerzálního analogismu a který odmítal představu člověka jako subjektu poznávajícího přírodu jen jako soubor ovladatelných objektů, bylo zrcadlo vítaným symbolem.

Výraz „zrcadlo“ pak byl u nás oblíbený ještě dlouho do 19. století, kdy vycházely tituly jako Zrcadlo wýborného sedlského obcowánj předstawugjcý. Žiwot a přjběhy rozssafného muže a polnjho hospodáře Frantisska Sasáka; Zrcadlo Sslechetnosti pro Mládež Českau, w kterémž se wedlé Abecedy wybrané řeči z mudrců, průpowědi, přjkladowé a rozpráwky mnohé, k povčenj, wyraženj, a wýstraze obsahugj (sepsané od Wáclawa M. Kraméryusa) nebo Zrcadlo wěčného a blahoslaweného žiwota, w kterém se wedlé gisté zpráwy Pjsma swatého spatřiti a widěti může. A dokonce ještě na konci 19. století protivníci katolické církve vydávali spisy jako Zrcadlo klerikalismu, kterým se církev bránila tituly jako Zrcadlo sociálně-demokratické strany.

Tento můj názor potvrdil i historik Jan Andrle ze Studovny rukopisů a starých tisků Národní knihy ČR. Podle jeho rešerší v knihopisech se slovo „zrcadlo“ vyskytuje v 68 českých titulech celkem rovnoměrně po celé sledované období (1501-1800). Slovo „anatomie“ se naproti tomu vyskytuje jen u tří titulů, a to ještě různých vydání stejného díla, které používá dané slovo zjevně v nepřeneseném, lékařském smyslu (Raffaele Jana Steidele, Anatomie, Chyrurgie, a Babenj mjmořádnjho weřegného Učitele, ... ustanoweného Ranhogjče, k Naučenj Knjha O Babském Uměnj s Tabulkama wyswětlená. Vídeň 1778, 1788, 1792). Podle historika Petra Voita, autora monumentální Encyklopedie knihy, je Grabesova myšlenka sice správná, ale týká se jen části lidské činnosti a rozrůstajícího se poznání. „Speculum naturale“ bylo v jiné, už vědečtější podobě nahrazeno pojmenováním „Encyklopedie savců“, žánrové označení „spekulum“ bylo užíváno jen v určitém stupni vývoje vědecké literatury, zatímco mnohem déle se udržel, a to zvláště u nás, pro označení odrazu (obrazu) člověka ve spisech náboženských a mravně vzdělavatelských [5]. Odmítá přitom dosavadní názor domácích badatelů, že „zrcadlo přibližuje pouze negativní jevy lidského života“ (vzniklý snad pod vlivem „zpovědních zrcadel“).

Dnes se pojem „zrcadlo“ na západ od nás udržel či zůstal zachován hlavně v názvech periodik. Je pravděpodobné, že názvy deníku Mirror či časopisu Spiegel jsou vzdálenými ozvěnami kompendií, která měla zprostředkovat komplexní poznání určité oblasti - stejně tak deníky mají na svých stránkách soustředit to nejpodstatnější, co se na Zemi stane. Ostatně na titulní straně deníku Welt se dodnes objevuje obrázek zmenšené Zeměkoule-Světa. I zde můžeme v českém prostředí zaznamenat jistý posun: i když se o názvu „zrcadlo“ podle Jaroslava Spurného, dnes zástupce šéfredaktora časopisu Respekt, uvažovalo v lednu 1990 jako o možném názvu časopisu navazujícího na samizdatový Informační servis, nakonec bylo zvoleno jiné, už zmíněné pojmenování. Název „zrcadlo“ tak zůstal vyhrazen pro málo významná regionální periodika (jako Zrcadlo Blanenska a Boskovicka. Týdeník okresu Blansko nebo Těšínské zrcadlo), a deník Špígl rozhodně nebyl obdobou vlivného a uznávaného zmíněného týdeníku Spiegel, i když jeho jméno falešně sugeroval, naopak jeho články byly podle Miloše Čermáka plné faktických, gramatických i stylistických chyb. [6] Vyšší úroveň má pořad Českého rozhlasu Leonardo Zrcadlo. Magazín o historii, která není minulostí. Vytknout tomuto populárně naučnému pořadu ovšem můžeme neexistenci spolupráce či dohledu skutečného historika – odborníka. Jedině tomu můžeme přisoudit fakt, že tam byla prezentována třeba kniha Šašci a blázni králů. Tajnosti, moudrost i kratochvíl od Luboše Y. Koláčka, včetně množství autorových nepřesností a omylů.

Podle některých odborníků ovšem i tzv. seriózní české deníky přestávají být „pop-novinami“ a stále více se blíží bulváru; obecně jsou kritizovány, že se zaměřují jen na skandální a převážně negativní jevy, jsou přirovnávány ke kalné řece, která unáší nečistotu a mrtvoly, ale skutečný a mnohem klidnější život, který se odehrává na jejích březích, opomíjí. S odkazem na úvod článku bychom tento postoj mohli formulovat i tak, že noviny dnes nejsou žádným zrcadlem ctností, a nesnaží se ani o morální nápravu jako zrcadla zpovědní, a místo hluboké analýzy jim zůstala jen jakási „anatomická“ touha po krvi a senzacích (nejen politici mluví v této souvislosti o „žumpě“). S takovým hodnocením se neztotožňuji, i proto, že do (českých) novin sám píšu. I když nikdy ne do těch, která nesou v názvu slovo Zrcadlo.