Četl bych, ale nevím proč?
"Literatura mi k ničemu nebude."
"Myslím si, že s postupující technikou se za chvíli přestanou číst knížky. Lidi to už nebude zajímat a budou pro ně existovat jen počítače."
"Ukázky v čítance na mne působí jako historické dokumenty ... přitom by to byl asi můj nejoblíbenější předmět."
(Názory žáků šestých a sedmých tříd ZŠ, Učitelské noviny)
K čemu vlastně je dnes užitečná četba uměleckého literárního díla? Nejsou nakonec odpovědi žáků oprávněné? Dokáží dospělí dětem ve věku, kdy u nich mohou nejpříznivěji vzbudit motivaci k četbě, poskytnout na tuto otázku rozumnou odpověď? Jakým způsobem mají učitelé literární dílo prezentovat? Jako objekt vhodný k relaxaci, odpočinku? Jako zdroj informací z oblastí, kam nemá člověk snadný přístup? Jako zdroj vzrušení, vytržení z fádnosti života?
Vždyť tyto funkce dnes zajišťuje úspěšně řada jiných zdrojů: TV, film, video, Internet ap. Jaké poslání splňuje v životě vzdělaného člověka četba. Nepřežila se? Nebo je pokles zájmu o ni výrazem odporu mladé generace ke způsobu, jakým se umělecké dílo prezentuje ve škole nebo ve většině našich literárních časopisů a odborných publikací? Co je tedy pravou příčinou stávajícího stavu: stagnace oborů, které se teorií a analýzou literárního díla profesionálně zabývají, nepostačující rozvoj psychologie čtenáře, didaktiky estetické výchovy? Zamysleme se nad tím.
Pozorný analytik si povšimne, že pohled na umělecký artefakt ve školním pojetí je zatížen zvláštním paradoxem. Umělecké dílo se mladému člověku představuje jako fenomén, který má ve srovnání s odborným dílem zcela odlišné vlastnosti. Při jeho četbě se nedoporučuje vnímat informace v jejich konvenčních významech, ale pronikat za ně k hlubším významům textu uměleckého díla. Dítě se seznamuje s faktem, že umělecké dílo přináší specifický zážitek, který se jen obtížně konvertuje do běžné řeči. Při klasifikaci se však od žáka očekává odpověď, kterou doporučují učebnice nebo konvenční výklad literárního díla v odborných literárních časopisech. A v nich se zpravidla setkáme s neobratnými pokusy říci jinými slovy to, co autor řekl nezaměnitelným způsobem. Dějiny estetiky či filosofie umění jsou vlastně dějinami pokusů odlišit jazyk pro popis uměleckého a odborného myšlení. V posledních desetiletích jsou tyto snahy dokonce korunovány úspěchem. Zdá se, že bude možné vnést do spekulativních přístupů racionální přístup.
Při výzkumech mozku se začíná vyjasňovat problém, jakým způsobem je pojmové či umělecké myšlení vázáno na strukturu mozku (levá hemisféra z hlediska psychických funkcí zajišťuje jazykové schopnosti, čtení, psaní, abstraktní logické myšlení, slovně logickou paměť. Pravá hemisféra umožňuje spíše prostorovou orientaci a prostorovou paměť. Průkazně lze například pozorovat vliv pasivního přijímání přemíry obrazových informací. Chroničtí diváci TV např. dráždí převážně nedominantní hemisféru, které náleží zpracování časoprostorových vjemů a zanedbávají aktivitu hemisféry, jejíž funkcí je racionálně analytické myšlení. Tato hemisféra se u chronických diváků TV dostává do pasivity a hraničí prý se stavem jakéhosi somnambulismu).
Zjednodušující přístup k literárnímu dílu nevede a ani nemůže vést k očekávaným výsledkům. Teorie literatury, a tudíž i literární výchova, se příliš vzdálila faktům, k nimž dospívají nezávisle ostatní vědy. L. A. Hart (2, 3) dokládá, že žádná část mozku nepracuje logicky, když se učí. Mozek se dle Harta učí tříděním obrovského množství podnětů, rychlým zpracováním tisíců jednotek informací, které získá zpracování nikoliv tradičních 6, ale všech 19 smyslů. Jen na základě obrovského množství vstupních informací je schopen mozek vytvářet "vzorová schémata", která představují nezbytné prvky orientace ve složitých strukturách textu.
"Pokud zbavíme učební situaci bohatosti skutečného života, olupujeme také mysl dítěte o možnost vnímat vzorová schémata, a tak nacházet smysl toho, co vnímá či zažívá. Logická, soustavná kurikula vyučovaná logickým způsobem jsou mozku vysoce nepřátelská. Není snad (dle Harta) jiné myšlenky, která by byly pro lidi zabývající se výukou méně přijatelná, než ta, že ideál spořádaného, detailně naplánovaného, důsledně logického vyučování zaručuje v praxi těžké výukové selhání, většiny žáků, zejména mladších." (3). Z tohoto zjištění implicitně vyplývá, že způsob výuky literární výchovy přistupuje k řešení problému právě opačně tj. redukcí obsahu díla na několik jednoduchých vět a očekáváním, že je žáci budou donekonečna stejným způsobem papouškovat. Proč výsledky neabsorbovat a neposunout tak poznání literárního díla o krok dál?
Sociologické výzkumy vysvětlují pokles zájmu o četbu nedostatkem času, převahou orientace na podnikatelské aktivity, konkurencí alternativních programů (TV, Internet ap.). To je jistě správný postřeh.
Já bych se v dalším textu rád zamyslel nad problémem z hlediska teorie čtenáře. Psychika dítěte není totiž ve věku, kdy přichází do školy jako nepopsaná stránka (4). Nezapomeňme, že dítě prošlo obdobím četby pohádek, kdy bylo velmi pozorným posluchačem i kritickým interpretem. Čtenářské výzkumy vychází z toho, že četba je určitým kulturním atributem člověka, ale vzhledem k nedostatečně rozvinutému poznání struktury textu nemají k dispozici kritéria, která by umožňovala měřit kvalitu přijímané četby. Můžeme např. mluvit o důležitosti kvantitativních výsledků, když nemáme průkazně dokázáno, která četba "humanizuje" a která naopak otupuje, potvrzuje stereotypy či přímo škodí? Tyto nedostatky v přístupu ke čtenáři jsou ve čtenářských výzkumech hluboce zakořeněny.
Co je příčinou výše zmíněných problémů? Pokusím se uvést alespoň nejdůležitější námitky.
1. Zaostávání teorie recepce literárního díla za prudce se vyvíjející a diferencující strukturou literárního díla Základním nedostatkem většiny výzkumů zabývajících se vztahem čtenáře a textu je zejména nedostatečná znalost jednoho ze zkoumaných fenoménů - struktury literárního díla. Je nutné vzít v úvahu, že v posledních desetiletích se literární produkce výrazněji než kdykoliv předtím diferencovala do dvou zřetelně rozlišitelných proudů.
Tradiční románové struktury - uchovávající tradiční hodnoty románu (3. Vypravěčská osoba, zřetelný dějový rámec). Experimentální románové struktury - porušující tradiční kontinuitu vývoje románu. Tyto rozdílné proudy hrají rozhodující úlohu při diferenciaci čtenářů do skupin a tím i z hlediska výběru děl a četnosti jejich četby. Čtenáři experimentální literatury jsou při výběru předmětu svého zájmu náročnější a kvantitativní výčet jejich četby závisí na nabídce knižního trhu a také na způsobu, jakým získají o kvalitním díle informace. Čtenářů literatury tradičního typu je zákonitě více, protože do okruhu jejich četby patří nejen knihy dostupnější na trhu, ale často i pokleslé formy, kterých se na trhu nabízí stále větší počet. Díla tradiční se často z důvodů, aby získala maximální počet čtenářů přidržují nenáročných forem a nezřídka sahají po komerčních tématech. Literární věda vytvořila nástroje pro porozumění prvnímu druhu děl, pro romány druhého typu zatím neposkytla dostatečně objasňující modely. Nedokáže proto rozlišit, která díly tohoto typu jsou kvalitní a která pouze reprodukují již objevený rámec.