Dokonalá komunikace propojující informační centra a mozky celého světa podivuhodně kontrastuje s růstem nedůvěry k vědě, s nedostatkem originality při využívání jejích poznatků k tvorbě nových odvážných modelů skutečnosti. Naopak jsme svědky rostoucího příklonu k "pavědě", mýtům a vírám, které se vždy znovu vynořují z dávného zapomnění. Pro tuto dobu je příznačné, že k uvedeným trendům se přiklání nebo se vůči nim účinně nebrání ani intelektuálně orientovaní vzdělanci tradičního typu.

V USA, ale i v jiných zemích se v reakci na tento stav formuje mnohočetná skupina intelektuálů, kteří si říkají Digerati (digitální literáti), neformální skupina lidí slučující vlastnosti humanitně i exaktně orientovaných vzdělanců. Tito lidé si kladou za cíl vydobýt poznání úlohu, kterou mu v civilizované společnosti přísluší. Inspirují se částečně F. Nietzschem, který rovněž ohradil proti přílišné příchylnosti člověka k vírám, náboženstvím a mýtům a věštil, že příchod nového člověka teprve nastane.

O Digeratech se mluví jako o představitelích Třetí kultury. Tento pojem je mnohoznačný a vyžaduje vysvětlení: C. P. Snow vydal v roce 1959 knihu "Dvě kultury", v níž člení intelektuály do dvou skupin: humanitně a exaktně orientované. Věří, že rozdíly a častá nedorozumění mezi nimi časem vymizí. John Brockman, jenž v letech 1991-94 vedl rozhovory s 23 špičkovými vědci o mezích, které dosáhlo naše poznání, vydal v roce 1995 knihu s názvem "Třetí kultura: Za hranicemi vědecké revoluce". Během těchto rozhovorů dospěl k názoru, že poznání těchto lidí se v mnohém výrazně liší od představy světa, který prezentuje klasický intelektuál. Nevidí proto vyhlídku na jejich smíření příliš optimisticky. Jemu i Digeratům se zdá, že možnosti, které poskytuje současná komunikace, neodpovídají obsahu, který je přenášen. Jednostranně orientovaný intelektuál sytí komunikace jednostranně zaměřenými informacemi, které postrádají modely světa, které za posledních 100 let přinesla exaktní věda a navíc se těmito neznalostmi pyšní.

Na pýchu intelektuálů, kteří se honosí svým kritickým hodnocením a naprostým pohrdáním vědou, poukázalo již řada autorů

Nedůvěra k intelektuálům není nového data. K. R. Popper se k postoji intelektuála tradičního typu k exaktnímu poznání vyjádřil velmi výstižně: "Nevěřím tomu, že "humanitní" vzdělání je lékem, neboť ono samo může vytvořit zvláštní druh omezenosti, své zvláštní snobství, povýšenectví. Žádného člověka nelze považovat za vzdělaného, pokud jej nezajímají vědy přírodní. ... Přírodní vědy nejsou totiž jen souhrnem faktů - jsou jedním z nejvýznamnějším duchovních hnutí naší doby. Každý kdo se nepokouší porozumět tomuto hnutí, uzavírá sám sobě přístupovou cestu k jednomu z nejpozoruhodnějších pokroků v dějinách lidských záležitostí." (Popper, s. 242). U nás se můžeme o této problematice dočíst např. z pera P. Pitharta.

U nás vyšlo několik knih představitelů této skupiny. Širší odborné veřejnosti nevstoupila jejich jména ani názory příliš do povědomí. Známy jsou pouze specialistům velmi úzce zaměřených oborů (viz článek F. Koukolíka "Pouze věda přináší nové informace" ).

Mezi jmény, která jsou příznivci třetí kultury citována, patří význační vědci a profesoři univerzit: neurovědci (J. LeDoux, J. Diamond), matematikové (R. Hers, S. Dehaene), filozofové (D. C. Dennett), přírodovědci (J. Maddox), psychologové (H. Gardner, S. Pinker, R. Shank), vědci (M. Gellmann, S. J. Gould, R. Dawkins), umělci (B. Eno, A. Dillard, K. Kesey, S. Levy a další).

Představitele Digeratů nalezneme i s jejich charakteristikami na stránce: http://www.edge.org/digerati/

Jedná se o jména:
John Brockman, Stewart Alsop, John Perry Barlow, Stewart Brand, David Bunnell, Doug Carlston, Denise Caruso, Steve Case, Greg Clark, John Doerr, John C. Dvorak, Esther Dyson, Bill Gates, David Gelernter, Mike Godwin , W. Daniel Hillis, David R. Johnson, Brewster Kahle, Kevin Kelly, Jaron Lanier, Ted Leonsis, John Markoff, Stewart McBride, John McCrea, Scott McNealy, Jane Metcalfe, Jerry Michalski, Nathan Myhrvold, Kip Parent, Howard Rheingold, Louis Rossetto, Doug Rowan, Paul Saffo, Bob Stein, Cliff Stoll, Linda Stone, Lew Tucker, Sherry Turkl, Dave Winer, Richard Saul Wurman

Od roku 1981 se představitelé Třetí kultury soustřeďují v The Reality Club. V roce 1998 založili EDGE Foundation, jejímž cílem je vyhrotit poznání "na ostří", soustředit nejsofistikovanější mozky a položit jim otázky, které by měly zodpovědět.

Digerati v mnohém navazují na McLuhana, který zpopularizoval skutečnost, že vynálezem elektronických technologií dochází k externalizaci nervového systému a patrně celého vnitřního života člověka. Digerati však jdou dále než on a zabývají se mozkem jako další externalizací člověka a snaží se vůbec eliminovat rozhraní mezi tím co se děje uvnitř a vně.

Představitelé Třetí kultury publikují jak knižně, tak na internetovských stránkách. Na Internetu jsou desítky stran věnovány diskusím o jejich často vyhrocených názorech. Např.: R. Dawkins v knize "The Selfish Gene" (1976) zastává názor, že gen (nikoliv sám člověk) je základní jednotkou přírodní selekce a člověk je jen jeho hostitelem. "Sobecký gen" si člověka v podstatě pěstuje, aby sám přežil. Stejně jako geny, tak společenské ideje zvané MEME mohou mít povahu virů parazitují v nás, reprodukují se a podobně jako živé organismy jsou schopny nás ovládat.

S. Pinker v práci "The Language Instinct " (1994) obhajuje naléhavěji než Chomský názor, že jazyk představuje komplex specializovaných zručností, které si novorozenec spontánně osvojí. Jeho instinkt v podstatě zahrnuje univerzální gramatiku společnou všem jazykům.

Nejde o to, že názory představitelů Třetí kultury jsou často až příliš odvážné a obtížně slučitelné s výsledky speciálních věd. Podstatné je, že opouštějí model přístupu ke skutečnosti, kde se zdá být vše předem jasné a nejzákladnější a nejzáhadnější otázky jsou považovány za samozřejmé a vyřešené.

Závěr

Některé z uvedených jmen lze nalézt v překladu i na našem knižním trhu. Tyto knihy nepatří k lehké četbě, ale stojí za ti si je přečíst. Potom se lze s větším porozuměním lze vrátit ke svému Jiráskovi či Joycemu, s větším požitkem lze potom komunikovat se svým bezprostředním okolím či se svým psem.

Bibliografie:

Popper, K. R. Otevřená společnost a její nepřátelé II. Praha : OIKOYMENH, 1994. 388 s.