Už více než 50 let uplynulo od chvíle, kdy Vannevar Bush publikoval svůj světoznámý As we may think, jenž bývá považován za jeden ze základních kamenů informační vědy. Učinil tak roku 1945 v červencovém čísle amerického časopisu The Atlantic Monthly. Mnohé z jeho idejí a názorů již odvál čas, mnohé však přetrvávají stále a i dnes je chápeme jako prognostiku budoucnosti.

Vannevar Bush (1890-1974) se proslavil se především svým fiktivním přístrojem "Memex", na němž dokázal jako první charakterizovat a popsat hypertextovou technologii. Vystudoval soukromou školu Tufts College a jeho kariéra pokračovala v nejrůznějších institucích na postupně stále vyšších postech v oblasti optiky, fotografie, vyhledávacích strojů, mikrofilmů. Během 2. světové války pracoval na radarech pro pozemské jednotky a řídil Office of Scientific Research and Development. Byl tím odpovědný za 6 tisíc vědců pracujících na válečné technice, současně mu to ale umožnilo pozorovat jejich činnost. Především tato zkušenost v něm patrně vzbudila úvahy o smyslu vědy a pokroku a vyprovokovala jej k napsání článku As we may think.

Problémy pokroku

Otázku "jaký trvalý užitek přináší používání vědy a jejich nových nástrojů, které přinesla?", si položil hned v úvodu. Člověk především zvýšil ovládání svého hmotného okolí, prostředí. Vylepšil si své jídlo, své oblékání, své přístřešky; upevnil si svou bezpečnost a jistotu a částečně se vyprostil z otroctví "nahé" existence. Poznal své vlastní biologické procesy, čímž se osvobodil od chorob a prodloužil si život. Objasňuje si vztahy mezi svými fyziologickými a psychologickými funkcemi, aby tím umožnil zlepšení mentálního zdraví. Věda poskytla rychlou komunikaci mezi jednotlivci; vytvořila záznamy pojmů a metod, dovolila člověku s nimi zacházet. Znalosti se tím rozvinuly, avšak ovlivnily spíše život celé společnosti než jednotlivých lidí.

"Výzkum je jako rostoucí hora. Stále více je ale zřejmé, že se dnes utápíme narůstajícím množství specializací. Vyšetřovatel je šokován objevy a závěry tisíců jiných pracovníků – závěry, které nemůže v tempu, v němž přicházejí, ani pochopit natož si je zapamatovat. Dosud byly specializace stále více potřebné pro rozvoj a snaha přemostit jednotlivé obory byla odpovídajícím způsobem opomíjena. Odborně vzato jsou naše způsoby přenosu a používání závěrů výzkumu staré několik generací a nyní již zcela nevyhovují. Kdybychom shrnuli čas strávený psaním odborných prací a podařilo se nám ho vyčíslit, byli bychom výslednými hodnotami jistě překvapeni."

Vannevar Bush proto hledal nové informační technologie, které by značně zjednodušily orientaci v oné záplavě dat. Dosti v tomto předběhl dobu. Uvést do praxe jeho teorii o hypertextu se sice podařilo již za jeho života, avšak technologie byla tehdy přístupná jen úzkému okruhu specialistů v blízkosti velikého sálového počítače. Zásadnějšího rozšíření, dokonce i mimo vědu a do oblasti zábavy, se hypertext dostal až před nedávnem díky vyššímu výkonu a nižším rozměrům a ceně počítačů. Opomíjet ale rozhodně nelze ani vliv telekomunikací a sítí, zejména rozhraní World Wide Web.

Hlavní nedostatek tehdejší vědecké komunikace spatřoval Bush v tom, že všechny lidské poznatky jsou uměle řazeny abecedně nebo číselně. Z jedné položky je nutno se vrátit zpět do seznamu a vyhledávat zcela znovu.

Lidské myšlení ale funguje jinak – je založeno na asociacích myšlenek v síti nervových buněk a synapsí v mozku. Ty cesty v síti, které nejsou často využívány, mají ale náklonnost vymizet. Lidská paměť není trvalá, její obsah se může pominout. Přístroj, který by pracoval na podobném principu jako lidský mozek, by nám potom po stisku několika tlačítek mohl velmi pomoci.

Bushův přístroj

Bush nepředpokládal, že se někdy podaří plně uměle okopírovat procesy lidského uvažování. Avšak proces vyhledávání založený na asociacích určitě může být zautomatizován. Umožnilo by to trvalé uchovávání a jasné vyhledávání informací. Konkrétní popis jeho přístroje dnes může vzbuzovat úsměv. Je však nutno přihlédnout na stav technického pokroku před více než 50 léty a všímat si spíše metodologických řešení:

"Zabývejme se v budoucnu realizovatelným zařízením pro soukromé potřeby, které je druhem mechanizované soukromé kartotéky a knihovny. Potřebuje jméno, a tak náhodně zvolme třeba Memex. Memex je zařízením, v němž může člověk uchovávat všechny své knihy, záznamy a sdělení, které je dostatečně mechanizované aby reagovalo s odpovídající rychlostí a pružností. Je rozšířeným a privátním doplňkem lidské paměti.

Základem je psací stůl a díváme-li se na něj s jistým odstupem, můžeme ho považovat za kus nábytku. V horní části jsou šikmo postavené průsvitné desky, na něž může být promítán materiál určený ke čtení. Dále se skládá z klávesnice a z řady tlačítek a páček. Jinak vypadá jako běžný psací stůl. Na jednom konci je uchováván materiál. Ideální metodou pro záznam informací by byl vylepšený mikrofilm. Pouze malá část nitra Memexu je určena pro archivaci, většinu zabírá vlastní mechanizmus. Totiž i kdyby chtěl uživatel vkládat 5000 stran informací denně, musí mu paměť vydržet stovky let, než ji naplní. Jen díky tomu může být rozmařilý ve volném zadávání dat.

Většina informací pro Memex je prodávána na mikrofilmu připraveném pro vložení do přístroje. Nejrůznější druhy knih, obrázky, periodika, noviny jsou takto získány a shromážděny na jednom místě. Stejně tak i obchodní korespondence. A také musí být vyčleněn prostor pro zadávání vlastních informací. V horní části Memexu je průsvitná deska. Na ní jsou k vidění texty, fotografie, poznámky aj. Když je na desce něco zobrazeno lze stisknout páčku a obsah je zfotografován na prázdnou část mikrofilmu, který je poté vyvolán.

Samozřejmě je umožněna také práce se záznamy podle běžného způsobu indexace a řazení. Jestliže chce uživatel nahlédnout do konkrétní knihy, zadá na klávesnici její kód a titulní strana se okamžitě objeví promítnuta na příslušné desce před ním. Často užívané kódy mají mnemotechnický charakter, takže je potřeba jen výjimečně nahlížet do jejich seznamu. Ale i v těchto případech lze po vybrání příslušného záznamu pouze stisknout tlačítko a dokument se zobrazí. Kromě toho má stroj doplňující páčky. Při stisku jedné z nich doprava uživatel listuje v zobrazené knize. Rychlost listování je nastavena tak, aby umožňovala alespoň hrubé zorientování se na každé straně. Pokud se páčka nakloní ještě více doprava, probíhá listování ve skocích po 10 stranách; ještě více nakloněna pak po 100 stranách. Vychýlení vlevo umožňuje totéž opačným směrem, zpět.

Speciální tlačítko umožňuje okamžitý přesun na začátek seznamu. Jakákoliv kniha z uživatelovy knihovny tak může být vyvolána a prohlížena mnohem jednodušeji, než kdyby byla vytahována z poličky nebo z regálu. Protože má přístroj více zobrazovacích ploch lze nechat zobrazený jeden objekt, zatímco vyvoláváme druhý. Můžeme přidávat okrajové poznámky a komentáře využívajíc jeden z možných druhů suché fotografie. Tato činnost může být dokonce prováděna podle současných vědeckých plánů i s použitím jehly, takže uživatelova myšlenka by se mohla před ním okamžitě objevit jako hmotná stránka."

Následující slova a věty již nehovoří o vnější podobě a vlastním mechanizmu přístroje, a tak jejich platnost se udržela až dodnes. My se nyní ve svém okolí téměř denně setkáváme s hypertextovými systémy (zejm. WWW), na které lze Bushovy teorie aplikovat: "Když si uživatel staví svou cestu (pozn.: hypertextové propojení dokumentů), nazve ji, vloží kód do seznamu a zadá jej na klávesnici. Před ním se na dvou přilehlých zobrazovacích plochách objeví dva dokumenty určené k propojení. Ve spodní části každé plochy je množství prázdných polí určené pro kódy. Ukazatelem je možno se přepnout na jakýkoliv z nich. Uživatel stiskne jednu klávesu a dokumenty jsou trvale vzájemně propojeny. V prázdných polích se objeví kódy. Okolo dokumentu i v místě pro kódy je sada teček - fotoelektrických článků a ty zobrazují kód druhého, propojeného objektu.

Když je poté po delší době zobrazen jeden dokument, může být okamžitě vyvolán druhý stiskem tlačítka pod příslušným místem se zadaným kódem. Kromě toho, když je společně propojen větší počet dokumentů v cestu, mohou být po ní postupně prohlíženy rychle nebo pomalu pohybem páčky stejně jako u běžného otáčení stránek knihy. Hmotné objekty tak mohou vzájemně sloučeny v novou knihu. Navíc může být jeden objekt propojen do množství různých cest."

Uplatnění Bush spatřoval jako velmi rozsáhlé. Objeví se nové druhy encyklopedií, slovníků s vzájemně propojenými hesly. Právník bude moci spojit zákony s názory i zkušenostmi svými i svých přátel. Propojeny mohou být patenty a normy. Ošetřující lékař může v rozpacích rychle nahlédnout do studií o stejných nebo podobných případech a přímo je srovnat s pacientovými záznamy. Díky Memexu se zdokonalí práce chemika, historika i jiných.

Prognózy o přímém propojení přístroje na lidské nervy se z dnešního úhlu pohledu zdají stále poněkud přehnané. Autor vychází z předpokladu, že lidské nervy i technika přenášejí informaci prostřednictvím elektrického signálu, tak proč by je nebylo možno vzájemně propojit? Předpovědi o možném využití více smyslů při komunikaci s přístrojem již byly více realistické – multimédia jsou dnes běžnou součástí výpočetní techniky.

Vannevar Bush považuje téměř všechno na svém stroji za běžné, obvyklé kromě vynálezu vlastního mechanismu a součástek. Zařízení by dovolilo kromě indexace přímé spojování prvků z jednoho rovnou na druhý. "V tom vidím hlavní budoucnost Memexu. Proces svázání dvou prvků dohromady je důležitá věc."

Literatura:

1. Vannevar Bush. As we may think. The Atlantic monthly, 1945, vol. 176, July iss., s. 101-108. Dostupný z: http://www.theatlantic.com/unbound/flashbks/computer/bushf.htm>

2. Vannevar New Media
http://www.ps.uni-sb.de/~duchier/pub/vbush/vbush.shtml