Jmenuji se Pavel Melichárek (47).

Po vystudování vojenské střední odborné školy, obor dálkové spoje, jsem od r. 1972 sloužil jako voják z povolání u spojovacího praporu. V r. 1979 jsem odešel k Českým radiokomunikacím. Pracoval jsem jako technik na televizních vysílačích Klatovy a Sušice. Zajímavá práce se týkala vf linek pro přenost televizních, rozhlasových a telefonních signálů, televizních a rozhlasových vysílačů, napájecích agregátů a el. rozvodů. Zaváděl se přenos teletextu a pagingu atd. V r. 1997 jsem přešel k soukromé firmě, která zajišťovala výstavbu základnových stanic GSM pro Eurotel, provozovala trunkové sítě pro závod Škoda v Mladé Boleslavi a další.

V závěru roku 1998 jsem z rodinných důvodů ukončil pracovní poměr. Život pro mě ztratil smysl. Odešel jsem od rodiny a stal se ze mne bezdomovec, který nekrade, nežebrá, nekouří, nepije, nebere drogy a nemá kde bydlet. Vydal jsem se (duben 1999) bez finančních prostředků s mobilním telefonem a "báglem" na zádech na okružní cestu západní Evropou. Mobil posloužil k předávání zpráv SMS a e-mailu via Paegas, paušál platil nejstarší syn. Do léta 1999 jsem cestu vykonával autostopem po D, Nl, B, F, Sp, P. V Hamburku jsem našel (neukradl) mobilní telefon, který jsem později daroval svému synovi (15). Z Gibraltaru jsem spatřil Afriku, dokonce jsem se zaregistroval do marocké sítě GSM. V Lisabonu díky e-mailu jsem se znovu střetnul se slovenským kamarádem, kterého jsem před tím poznal v Sevile. Přespával jsem na lavičkách, v parcích, v kartonových krabicích na ulicích měst nebo také v charitách, kde jsem dostával i najíst, teplou vodu, oblečení.

Italskou anabázi jsem začal trenostopem, tj. vždy jsem požádal průvodčí vlaků, zda mě vezmou bez jízdenky. Většinou vzali. Tak jsem se různě přes San Marino a po adriatickém pobřeží dostal na jih a nakonec až na Sicílii. V Palermu jsem strávil 9 měsíců. Přivydělával jsem si opravami televizorů, rádií a mobilů. Díky rozhlasu a čtením knih jsem se učil italštinu, čím dál lépe jsem zvládal konverzace. Takže nyní se bez potíží velmi dobře domluvím. Nazpět jsem se opět vracel vlakem po západním italském pobřeží a dále už stopem přes CH, Lichtenštejnsko, A, D do Prahy.

Všude mě zaujala příroda, památky a moře: Řím, Etna (dvakrát se rozzlobila), Expo 98 v Lisabonu, Paříž a Versailles, Antverpy, Porýní, Vídeň. Stýkal jsem se s bezdomovci. Díky autostopu jsem se domlouval ještě anglicky nebo německy. V Palermu jsem se osobně setkal se starostou města a s kardinálem, navštívil jsem paluby šesti námořních fregat armád NATO. V Orleans jsem navštívil veřejnou knihovnu s multimediální studovnou, kde jsem si mohl prohlížet přístupné materiály. V mnoha dalších městech mě zajímaly knihy v knihkupectvích, kterých je nespočet a klimatizovaných. Koupil jsem si dokonce slovník italsko-český a německá pravidla (Duden).

Po návratu (květen 2000) jsem se opět setkal s dětmi. Dostaly většinou jazykové knihy. Dcerám (9, 16) jsem přivezl mobily, na které jsem si vydělal. Zavedl jsem si e-mailovou schránku, abych "byl". Od září jsem pravidelně docházel ke škole za svou nejmladší dcerkou. Zbýval jen malý krok, abych ji vodil do Městské knihovny v Praze a ukázal památnou studovnu v Národní knihovně. Pomáhal jsem jí vyhledávat informace v encyklopediích do soutěží pořádaných MěK pro děti. Průkazy čtenáře do knihoven jsem získal od studenta, kterému jsem vybral vhodnou studijní učebnici pro lineární programování. Tím se mi též otevřely okna k internetu.

V knihovnách jsem se nesetkal se zásadními překážkami při získávaní informací nebo informací na internetu. Pracovníci nedávají najevo, že do knihoven jako bezdomovec nepatřím. Naopak mají ochotný přístup, zvlášť když se s dcerou na něco dotazujeme. Jsou ochotní, poradí. Většinu potřebných informací o titulech získám z databází knihoven.

Naši bezdomovci prakticky nevyužívají možností internetu ani k získavání informací, ani ke komunikaci s úřady nebo známými. V MěK jsou bezdomovci přijímáni, zvláště v zimním období. Využívají hlavně zařízení k osobní hygieně, odpočívadel ke spaní a oddechu. Mnozí knihovnu znečišťují, ale jsou trpěni. Vedle vážné literatury se jich většina věnuje čtení v čítárně denního tisku. Personál se k nim chová skutečně profesionálně, často přimhouří oči, když po nekonečných nočních jízdách v tramvajích usnou s hlavou položenou na novinách. Mezi bezdomovci se vyskytují jeden učitel, podnikatelé a většinou čtenáři denního tisku, kteří volně navštěvují MěK, kde nemusí být průkazka. Ašak žádný kromě mne, pokud je mi známo, nepracuje s informacemi, které nabízí internet. Mnohým by snadno umožnil vyhledávat jejich nové zaměstnání. Používají zažitých stereotypů a ztrácejí mnoho času neefektivním vyhledáváním pracovního místa v novinových inzerátech. Ještě obtížnější pro ně je vypracování životopisu. Většinou je to zaviněno jejich nízkým vzděláním, nepochopitelným strachem práce s PC a tím, že se prakticky s počítačem jinak neseznámili než na automatech v herně.

Mně internet hlavně pomáhá při vyhledávání nového zaměstnání v Irsku. Mnoho času trávím ve studovnách MěK, NK, STK přípravou životopisu, jeho zpřesňováním, prohledáváním nabídek početných agentur na zprostředkování práce a odpovídáním na ně. U některých nabídek zjišťuji bližší informace o poskytovateli práce z jeho prezentace. Dále internet používám pro vyhledávání informací o multimediálních slovnících typu Langmaster a jemu podobných. Zajímají mě totiž cizí jazyky. Stáhl jsem si demoverzi programu pro vedení rodokmenu a volné programy na programování v assembleru mikroprocesorů Intel a programuji v něm, když se dostanu k volnému PC. Je to moje hobby z dob ZX Spectrum.

Díky článkům v MF Dnes o mém bezdomoveckém životě mě lidé oslovují na ulici. Přesto jsem se v knihovnách nesetkal, ani náznakem, se zápornou reakcí personálu k mé osobě, kvůli tomu, že jsem bezdomovec. Při koupi průkazek do knihoven někde vyplňují údaj mého zaměstnání - bezdomovec s lehkým zaváháním, ale jinak nic.

Výhodou NK je největší počet osob, které se mohou během týdne vystřídat na internetu, pak následuje STK. Vážným nedostakem k získavání informací na internetu v MěK je nízký počet PC (10). Dále je to dlouhá odezva, malá provázanost s dalšími aplikačními programy (jako absence textového editoru a dalších prohlížečů souborů, "zamrzání" PC). Schází přímé propojení sceneru na internet (praktická nemožnost zkopírovat bez komprimace větší soubory než 1,5 MB a uložit je na můj virtuální disk na na webu). Při psaní textů vadí některé typy klávesnic, vzpříčují se tlačítka. Ale to všechno jsou jen maličkosti. Z ostatních knihoven občas navštěvuji Knihovnu Akademie věd, nemám tam zavedenou průkazku.

Na závěr uvádím, že jsem informační bezdomovec, který se za bezdomovce nepovažuje a pozoruje život kolem sebe. Necítím se mezi nimi dobře. Chci jen upozornit na sociální problém, na který se nabalují další negativa. Bezdomovce nelze vymýtit, lze jim jen pomoci.