Motto:
"Práce vědce spočívá v předkládání a testování teorií."
K. R. Popper

V souvislosti s růstem informací uložených v pamětech počítačů, snadno dostupných komukoliv na kterémkoliv místě světa, se stále častěji argumentuje tím, že množství informací (poznatků?) a jejich dostupnost má bezprostřední vliv na růst úrovně poznání. Uvádí se, že každé čtyři roky se vlivem množství informací údajně zdvojnásobí celkový objem všech znalostí. A toto vše se tvrdí, aniž je blíže objasněno, co se rozumí pojmem informace, zda je jí již pouhý údaj, věta bez vztahu ke kontextu, zda je to část textu nebo celá kniha. Neuvádí se, zda se do tohoto množství počítají duplicity nebo verze téže informace v různých jazycích. Ani se blíže nestanoví, zda pojmy informace, poznatek, sdělení jsou pojmy synonymní nebo znamenají každý něco odlišného. Údaj o významu množství informací je navíc zkreslující, proto, že se vůbec nikde nedává do souvislostí s růstem počtu vědeckých pracovníků. Je známo, že téměř všichni vědečtí pracovníci, co jich kdy bylo, žijí v současnosti. V důsledku toho je pravděpodobné, že vývoj poznání musí být nesrovnatelně vyšší než kdykoliv předtím.

Ve svém článku "Informace stárnou - teorie přežívají" jsem se pokusil názor o vztahu teorie a informace podrobit zkoumání. Nabídl jsem hypotézu, že nikoliv samotné množství informací je rozhodující, ale teprve množina těch, které naleznou v správné místo v již strukturované teorii, lze považovat za informace, které mají vliv na vývoj lidského poznání. Dovozoval jsem, že prostá víra v úlohu množství informací při formování teorie připomíná indukcionalistický přístup novopozitivistů, kteří se podobným způsobem snaží odvodit pravdivost teorií přímo ze smyslových dat.

Logika objevu končící kompaktní teorií nemá však s procesem indukce mnoho společného. Nikoliv díky souborům neuspořádaných informací, ale díky inovačním schopnostem tvůrců teorií dochází k tomuto nárůstu poznání. Současně tímto článkem částečně odpovídám na příspěvek S. Skenderiji Teorie stárnou - informace přežívají" (3), odborníka, který velice fundovaně převzal štafetu v naší diskusi o informační vědě. Jeho článek je teoreticky natolik fundovaný, že jsem neměl jinou možnost než hledat argumenty v empirické rovině.

V tomto článku se proto pokusím své teoretické závěry doložit malým experimentem. Podrobil jsem analýze dynamiku poznání v závislosti na růstu informací v jedné z nejprogresivněji se vyvíjejících se vědních disciplin - v literární vědě. K volbě této oblasti mne přiměly následující důvody:

1. Literární věda patřila v minulém období k těm vědním oblastem, které byly nejvíce pod dohledem přísné ideologické censury,
2. Literární věda prodělala právě v tomto kritickém období ve světě nejprudší teoretický vývoj.

Vycházím z předpokladu, že osm let po otevření všech zdrojů informací se poznání v literární vědě muselo minimálně zdvojnásobit. Pohled na literární vědu se musel od základů změnit. Stanovil jsem tedy hypotézu, že srovnám-li produkty interpretů týchž děl před a po tomto kritickém období, musí se jejich interpretace radikálně lišit právě o množství poznatků, které lze v této oblasti již 8 let svobodně a bez obav používat.

Vliv nových poznatků by se tudíž ve výsledcích kritických analýz měl projevit velmi průkazně. Ke své analýze jsem použil dvou slovníků interpretací literárních děl. Slovníku interpretací vydaném v roce 1989 (4) a podobném slovníku vydaném v roce 1997 (5). Chci připomenout , že cílem mé práce není kritika výsledků autorů těchto slovníků, protože se jedná o autory velmi fundované. Jejich použití v experimentu je čistě modelové.

Pro účely svého zkoumání jsem vybral následující autory:

1. E. Albee 2. A Breton 3. M. Bulgakov 4. A. Camus 5. F. M. Dostojevskij 6. M. Frish 7. E. Hemingway 8. J. Joyce 9. F. Kafka 10. M. Proust

Kdo se bojí Virginie Wolfové Nadja Mistr a Markétka Cizinec Zločin a trest Andorra Komu zvoní hrana Odysseus Proces Hledání ztraceného času

Analýza vzorku děl

V článku chci testovat hypotézu, že v období mezi vydáním slovníku 1 a 2 tj. během 8 let, došlo/nedošlo vlivem nárůstu množství informací v oblasti literární vědy ke změně přístupu k interpretaci literárního díla. Pokud se hypotéza potvrdí, bude možné podpořit myšlenku o bezprostředním vlivu nárůstu informací v této oblasti na tvorbu teorií.

Aby bylo možné tuto hypotézu potvrdit nebo vyvrátit, pokusil jsem se definovat přístup užívaný při interpretaci v období tvorby slovníku 1 (rok 1989) a přístup ovlivněný nárůstem informací, jak se promítl ve slovníku 2 (rok 1997).

Jde o úkol velmi náročný, protože v období 8 let se v literární vědě, hermeneutice, filozofii, psychologii, lingvistice ap. odehrál složitý vývoj spojený se jmény stěžejních teoretiků těchto oborů (M. Heidegger, J. Derrida, R. G. Barthes, U. Eco, J. Habermas a další).

Pro období do r. 1989 bych v naší literární vědě považoval za charakteristický přístup, který chápe interpretaci jako nástroj poučení čtenáře. Mezi autorem textu, kritikem a čtenářem byly vytyčeny nepřekročitelné bariéry, které bylo nutné složitě překonávat. Autor nebyla osoba z masa a kostí, ale kdosi, jehož ideje bylo nutné čtenáři tlumočit ve srozumitelném jazyku, kritik se musel z těchto důvodů nutně zabývat jeho životem a výkladem jeho idejí. Čtenář se při čtení potýkal s nepřekonatelnými potížemi. Aby se v četbě orientoval, musel čekat na výklad, který mu poskytne odborník. Přikládám ukázku typického pojetí vztahu této trojice.

"Autor ve svém tvůrčím uměleckém záměru přesahuje meze své individuální existence směrem k bytostné dějinné povaze lidské subjektivity." (1, s. 45)

Kritik, literární historik"se zaměřují buď na historicky situační kontext, v němž dílo vznikalo, nebo na literární přítomnost, v níž dílo může působit." (1, s. 45)

Čtenář je při četbě "vytrhován ze svého kontextu jednotlivce směrem k hodnotám týkajícím se lidskosti, humanity, je humanizován." (1, s. 45).

Jak se tyto vzácné poznatky autora, profiltrované odborníky dostanou k nevědomému čtenáři, nebo kdo mu zamezí číst literaturu, která ho nehumanizuje, to se v nedozvíme.

Vztah čtenáře k četbě i jejímu autorovi se během posledních desetiletí radikálně změnil.
Současná literární věda dospívá spíše k názoru, že autor sám nemůže vůbec předvídat jaké reakce jeho dílo vzbudí a adekvátní interpretace má zpravidla stejnou tvůrčí váhu jako dílo samo. Stejně jako v ostatních vědách, převažuje i v literární vědě názor, že nelze apriori stavět jeden přístup k literárnímu dílu nad jiný. Existuje pouze možnost předložit svůj názor jako hypotézu a nechat ji napadat a vyvracet ostatními.

Metoda

Analýza podobnosti dvou textů představuje v literární teorii dosud neprobádanou oblast. Text představuje velmi složitou strukturu. Zatím neexistuje pro porovnání dvou textů použitelná exaktní metodika. Aby vůbec bylo možné něco v textu porovnávat, bylo nutné stanovit pro popis textu určitá pravidla formalizace. Texty byly srovnány z hlediska následujících parametrů.

1. Podobnost tématické struktury

Bylo zjišťováno, zda jsou podobným způsobem a do stejné úrovně podrobnosti charakterizovány jednotlivé postavy, zda jejich jednání přisuzuje interpret shodné motivy ap.

Protože se v našich slovnících věnuje každému z problémových okruhů tématu zpravidla jedna věta, bylo možné stupeň podobnosti vyjádřit jednoduchou kvantifikací v procentech. Nízká míra podobnosti (čili vysoká odlišnost mezi slovníky 1 a 2), by podporovala hypotézu, že v období 8 let se pohled na literární dílo výrazně změnil. Vysoká míra podobnosti by svědčila po opaku.

Ukázka analýzy podobnosti výroků tématické struktury

Příklady:

 

J. Joyce: Odysseus, Slovník 1, s. 402
"V časovém úseku románu, jenž pokrývá interval od. 8.00 16. 6. do 8.00 17. 6. 1904 bezvýznamný žurnalista a inzertní akvizitér Bloom obstarává pochůzky, které přes vnější banálnost opakují mythickou Odysseovu pouť z Tróje...".

J. Joyce: Odysseus, Slovník 2, s. 128
"Děj románu se odehrává v Dublinu 16. června 1904 od osmi hodin ráno do časného rána příštího dne. Hlavními postavami jsou ... židovský žurnalista a reklamní agent Leopold Bloom (funguje jako Odysseus) ...".

 

Míra podobnosti srovnávaných výroků v naší ukázce dosahuje hodnoty téměř 100%. Zprůměrováním všech vět textu interpretace vznikne celkový ukazatel podobnosti.

2. (Zkreslující) hodnotící kritéria Každá interpretace vyjadřuje vedle charakteristiky tématické struktury i určité hodnotící přístupy interpreta, vyjadřující jeho emocionální postoje k dílu. Hodnota těchto ukazatelů může být výrazem silné identifikace interpreta s dílem, může však signalizovat i vysokou míru subjektivity a určitého zkreslení. Hodnotící postoje jsou v interpretaci vyjádřeny nejrozmanitějším způsobem. V naší analýze předpokládáme, že extrémně subjektivní stanoviska, tj. taková, která nepřipouští odlišný názor, jsou spojena spíše s předchozím pojetím literární vědy. Proto se naše hypotéza opírá o předpoklad, že slovník interpretací z roku 1997, bude obsahovat nižší výskyt hodnotících kritérií než slovník z roku 1989. V naší analýze jsme k analýze úrovně hodnocení použili následujícími ukazatele:

A. Shrnující hodnotící výroky

Příklad:

 

Slovník 2, F. Kafka, Proces, s. 130.
"Josef K. platí daň za vlastní redukovanost, kterou připustil stereotypním životem, svou staromládeneckou izolovaností, chladným vztahem k matce, indiferentním vztahem k milence ..."

Shrnující hodnotící výrok může být velmi subjektivní záležitostí interpreta. Proto nemůže ovšem jeho autor klást váhu na jeho obecnou přijatelnost. Posuďme náš příklad. Z jiného pohledu se může Josef K. jevit čtenáři zcela jinak. Není výjimkou, že zcela opačně. Všechny vlastnosti, které uvádí interpretace mohou být chápány nikoliv jako příčina, ale jako důsledek započatého procesu. (Nedovedu si totiž představit starostlivější, ohleduplnější povahu než, kterou reprezentuje Josef K.). Proces přece způsobil, že jeho život se navenek jeví jako stereotypní, redukovaný.

B. Hodnotící indikátory (adjektiva ap.)

Příklad:

 

Slovník 2, F. Kafka, Proces, s. 130.
"Josef K. usiluje o ukončení nesmyslného procesu, neboť je souzen pro neznámé provinění."

Smysl výroku lze modifikovat adjektivy a jinými větnými členy. Obě adjektiva v našem příkladu mohou (na rozdíl od významu holé věty) zkreslovat pohled na smysl románu. Znásilňují ho. F. Kafka a též Josef K. dobře cítili, v čem spočívá jejich vina. (Svojí vinou se přece F.Kafka nikde netají). Román však ponechal na čtenáři, aby si tuto vinu v úplnosti prožil a ztotožnil se s ní. Nikoliv, aby se z ní jako z nastražené léčky vyvlékl.

Výsledky

Výsledky kvantitativního vyhodnocení jsou uvedeny v tabulkách 1 a 2.

Tab.č. 1: Kvantitativní vyjádření tématické podobnosti (vyjádřeno v %)

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

95 95 90 80 90 80 85 85 90 70

Z výsledků vyplývá poměrně vysoká podobnost tématické struktury slovníku 1 a 2.

Tab. č. 2 Kvantitativní vyjádření hodnotících indikátorů

Shrnující hodnotící výroky jsou označeny písmenem "V". Hodnotící indikátory písmenem "I". Pro obtížnost s kterou lze tyto kritéria kvantitativně vyjádřit byly vyjádřena pouze převaha (+), nedostatečnost (-).

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 V = 7 I = 3

V I V I V I V I V I V I V I V I V I V I

+ - + - + + + - - + + - - - + + + - - - V = 3 I = 7

- + - + - - - + + - - + + + - - - + + +

Závěr

V článku jsem se pokusil pomocí malého experimentu testovat hypotézu, že mezi množstvím informací a vznikem konzistentní teorie, která by vysvětlovala soubor fakt, patřících do oboru jejího zkoumání existuje/neexistuje lineární závislost.

Na základě průběžné analýzy knižní produkce a s využitím sítě Internetu lze doložit, že v literární vědě se nahromadilo v období posledních 8 let obrovské množství informací. Kdyby mezi množstvím informací a konstrukcí teorie existovala přímá závislost, muselo by se to po osmi letech (v nichž se údajně zdvojnásobuje suma lidského poznání) promítnout v teoretických konstrukcích této vědy a především v jejích praktických produktech, jakými jsou interpretace literárních děl.

Použitá metoda byla prostá. Ve srovnávaných textech interpretací z let 1989 a 1997 bylo zjišťováno, do jaké míry se shodují/odlišují ve svých tématických strukturách a zda se shodují/odlišují ve výskytu zkreslujících hodnotících kritérií. Vysoká míra podobnosti v tématické struktuře a vysoký výskyt zkreslujících hodnotících ukazatelů ve slovníku z roku 1997 svědčí proti hypotéze, že v analyzovaném časovém období došlo vlivem množství informací ke změně teorie.

Nízká míra podobnosti v tématické struktuře a nižší výskyt zkreslujících hodnotících ukazatelů ve slovníku z roku 1997 podporuje naopak hypotézu, že v analyzovaném časovém období došlo vlivem množství informací ke změně teorie.

Experiment přímou závislost mezi růstem množství informací a vznikem nové teorie neprokázal. Zkoumaný ukazatel tématické podobnosti i ukazatele hodnocení naopak signalizují, že změny v pojetí literárního díla zaznamenaly v uplynulém období celkem nevýraznou změnu.

Víra v závislost mezi růstem množství informací a vznikem úspěšné teorie předpokládá, že kdesi v tomto množství informací je ukryta ucelená teorie. Není však pravděpodobnější předpokládat, že dříve než se někdo dokáže orientovat v tomto množství, dospěje někdo ke zcela nové teorii, která zcela změní dosavadní úhel pohledu na zkoumaný předmět a většina z uložených informací se stane zbytečnou?

Tento malý experiment nemusí být samozřejmě průkazný. Poukazuje však na skutečnost, ke tvorbě teorie není nezbytně nutné mít k dispozici všechny dostupné informace, nebo že literární věda není vědou dostatečně exaktní, takže nové poznatky neakceptuje. Může to také znamenat, že autoři teorií si nenavykli vystavovat své teorie veřejné kritice, protože považují svůj názor za nevývratný a absolutní nebo naopak za natolik pružný či vágní, že nestojí za to ho vystavovat racionální kritice.

Nechávám tyto otázky otevřené. Teprve široce koncipovaný experiment, vedený napříč několika vědami, by mohl dosažené výsledky podpořit, doplnit nebo vyvrátit.

Bibliografie:

1. HAMAN, A. Literatura z pohledu čtenáře. Praha : Čs. spisovatel, 1991. 164 s.

2. JONÁK, Z. Informace stárnou - teorie přežívají. Ikaros, 1997, roč. 1, č. 7. Dostupný z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200201100.

3. SKENDERIJA, S. Teorie stárnou - informace přežívají. Ikaros, 1997, roč. 1, č. 8. Dostupný z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200201116.

4. Slovník světových literárních děl. Díl I, II. Praha : Odeon, 1988. 475, 459 s.

5. Světová školní četba na dlani. Praha : Erika, 1997. 311 s.