ÚVOD

Shiyaly Ramamrita Ranganathan nesporně patří mezi významné postavy v dějinách světového knihovnictví. Originálním pojetím soudobých problémů, jež se v mnoha případech ukázalo být nadčasové a které vycházelo zejména z tradičního kulturně-sociálního prostředí, postavil bez jakékoliv nadsázky základní kámen knihovnictví ve své zemi a naznačil nové cesty, kterými je možno se ubírat i ve světě. Ne náhodou jsou mu mnohými z pokračovatelů, obdivovatelů a kolegů přisuzovány tituly "otce indické knihovní vědy" či "toho, který hledá cestu" a mnohé další.

Ranganathanova profesionální dráha byla velmi bohatá a rozvětvená a není záměrem ani v možnostech této série článků podat charakteristiku všech aspektů. Jejich cílem je připomenout tuto důležitou osobnost knihovnické historie z pohledu dnešní doby, spolu s nejvýznamnějšími prvky Ranganathanovy odborné činnosti, jimiž jsou především dvojtečková klasifikace a zákony knihovní vědy.

Následující životopisná stať shrnuje nejdůležitější okamžiky a přelomy Ranganathanova života a sleduje přínos indickému a světovému knihovnictví. Současně charakterizuje některé vlivy, jež pomáhaly formovat jeho osobnost.

ŽIVOT A ČINNOST

Ranné období (1892-1924)

Shiyaly Ramamrita Ranganathan Iyer se narodil 9. srpna 1892 (jako oficiální datum se ovšem uvádí 12. srpen) ve vesnici Shiyaly, v okrese Tanjavoor, jež se nachází v indickém státě Madras. Rodina, patřící k početné místní bráhmanské komunitě, se těšila vysoké vážnosti.

Ranganathan byl prvorozeným synem. Mimoto měl dva bratry a sestru; jeden z bratrů zemřel ještě v dětství. Už od svého narození byl Ranganathan často churavý a slabé tělesné konstrukce. Teprve až pozdějších letech tyto problémy ustoupily.

Otec N. Ramamrita Iyer (1866-1898) patřil mezi významné bráhmanské zemědělce a ve vesnici Ubhayavedanthapuram, k níž původem náležel, vlastnil rozsáhlá rýžová pole. Byl považován za vzdělaného a kultivovaného muže, zejména proto, že pravidelně předčítal a vykládal pasáže z Rámájany. Ranganathan byl synem svého otce a později měl stejně jako on při sobě neustále jeden výtisk a podobně jako otec byl obklopen skupinou nadšených posluchačů. Otec zemřel, když bylo Ranganathanovi šest let; částečně jej nahradil dědeček z otcovy linie.

Ranganathanova matka Seethalakshmi (1872-1953) byla prostá a velmi nábožensky založená žena. Svého manžela přežila bezmála o šedesát let a život ukončilo až nešťastné zranění popálením.

Hinduistická filozofie a náboženské a kulturní zvyky provázely Ranganathana od ranného věku. Hlavní podíl na vzdělání a klasické výchově měl po smrti otce dědeček Subba Iyer, učitel na základní škole a další dva učitelé. Tito muži zběhlí v hinduistických náboženských tradicích vzbudili v Ranganathanovi celoživotní lásku k této filozofii [5:37]. Vzdělání, jež bylo započato roku 1897, předcházel tradiční vstupní rituál spojený se vzýváním Saraswathi - bohyně učení a slov. Už tehdy na základní škole se projevoval Ranganathan silným intelektem a bystrým úsudkem.

Kromě jeho dědečka se na vzdělání a formování Ranganathanova myšlení podíleli dva zmiňovaní učitelé. Jedním z nich byl bratr dědečka, R. Anantharama Iyer, a učitel sanskrtu Thiruvenkatachariar. Jejich prostřednictvím se Ranganathanovi dostalo, kromě jiného, rozsáhlých znalostí svatých míst a chrámů a svými vědomostmi později udivoval mnohé blízké. Jeho přítel a někdejší kolega G. A. Srinivasan vzpomíná se slovy:

"Zjistil jsem, že Ranganathan je velmi dobře obeznámen s tradicí a historií snad všech svatyní a chrámů, které jsou hlavní zajímavostí okresu Tanjavoor. Už dlouho jsem toužil, s Ranganathanem jako průvodcem, navštívit všechny tyto svatyně a z první ruky poznat místa, jejichž sláva je opěvována šivaistickými a višnuistickými svatými a proroky." [21:703]

Po základním vzdělání navštěvoval Ranganathan Sabhanayak Mudaliar`s Hindu High School v Shiyaly a v roce 1909 ji úspěšně absolvoval i přes téměř dvouletou přestávku způsobenou chudokrevností.

V roce 1907, před dovršením čtrnáctých narozenin, se Ranganathan poprvé oženil. Manželka Rukmani (1896-1928) mu byla po vzoru indických žen velmi oddaná, stejně jako druhá manželka, s níž byl sezdán roku 1928. S druhou ženou měl jediného syna. První manželka Rukmani zemřela nešťastnou náhodou při koupeli v přírodní nádrži.

Ještě v roce 1909 byl přijat na Madras Christian College a zarputile podnikal každodenně dlouhou cestu i přesto, že stále nebyl plně zdráv. Stěžejním oborem se pro něj stala matematika, z níž v roce 1913 obdržel titul bakaláře a o tři léta později, tedy 1916, také titul magisterský.

Matematiku studoval ve třídě profesora E. B. Rosse, který na něj měl silný vliv a po získání bakalářského titulu ho přiměl k dalšímu studiu. Ranganathan jej sám označil za hnací motor svého myšlení [15:117]. Během studia se mezi nimi vytvořilo silné pouto, které přetrvalo i v následujících letech. Ranganathan byl velmi dobrý student a jeho pozdější výuka se odehrávala ve víceméně neformálních rozhovorech. G. A. Srinivasan o tom říká, že "to byl zvláštní příklad vztahu guru-sishya (učitele a studenta)." [21:705]

Po obdržení magisterského titulu získal rok nato "pedagogické minimum", které jej opravňovalo k výuce matematiky a souvisejících předmětů. Od roku 1917 vyučoval matematiku a fyziku na několika státních univerzitách. V roce 1921 nastoupil, opět jako učitel matematiky a fyziky, na Presidency College, kde setrval až do stěžejního roku 1924.

Už tehdy se projevoval jeho aktivní a inovativní duch, který však největší silou rozkvetl až v pozdějších letech. Nicméně mezi studenty byl velmi populární a jeho poněkud odlišné metody výuky mu zajistily oblibu. Ještě během působení na Government College v Mangalore založil matematickou a vědeckou asociaci a také na dalších místech se zapojoval do akademického dění. Zasazoval se o zlepšení pracovních podmínek a postavení učitelské obce. Následné neshody a nespokojenost s nízkým platem nakonec vyústila ve změnu zaměstnání a "prozřetelnost" vstoupila do Ranganathanova života [19:24].

Po cestě osudu (1924-1972)

Rok 1924 byl přelomový, především pro Ranganathana osobně. Když na jeho počátku přijal o něco lépe placené místo knihovníka Madraské univerzity, pravděpodobně netušil, jakých rozměrů jeho volba dosáhne. Přestože byl matematik a k disciplíně měl silný vztah, knihovnictvím od té doby "žil a dýchal" až do konce své pozoruhodné kariéry.

Poněvadž o knihovnictví jako takovém nevěděl téměř nic a protože podmínkou přijetí bylo vzdělání v oboru, odcestoval ještě v tomtéž roce do Anglie, kde v Londýně v letech 1924-1925 absolvoval vysokoškolské knihovnické vzdělání. Patronem se mu stal W. C. B. Sawyers, se kterým Ranganathan, ostatně jako se svými dřívějšími mentory, navázal trvalý vztah.

Ranganathan byl okouzlen úrovní organizace a silnou provázaností služeb britských knihoven natolik rozdílných oproti stavu, na nějž byl zvyklý doma. Vstřebával všechny podněty a ještě během pobytu v Londýně začal pracovat na vlastním klasifikačním systému, který nazval "dvojtečkovou klasifikací" a která se v době vydání směle zařadila mezi ostatní soudobé systémy (MDT, DDC, třídění Kongresové knihovny nebo Blissovu třídící soustavu). Svůj pobyt v Británii zakončil návštěvou až jednoho sta knihoven a plný dojmů se vrátil domů, aby vtiskl tvar indickému knihovnictví.

Úroveň knihovnictví v Indii byla do té doby až na výjimky poměrně nízká. Lidé zaměstnaní v knihovnách nechápali smysl a poslání knihoven, jejich služby a funkci [18:362]. Ranganathan byl se soudobým stavem bytostně nespokojen a po návratu si vytyčil několik zásadních cílů. Především chtěl v duchu prvního zákona knihovní vědy "knihy jsou k užívání" (books are for use) vybudovat pružně fungující systém knihoven zpřístupněný co nejširší obci, podobně jako tomu bylo na Západě. Dalšími kroky bylo přebudovat systém šíření informací a prostřednictvím nových metod pozvednout knihovní vědu, aby ji vůbec bylo možno nazývat vědou [19:24].

Ranganathan si uvědomoval, že zcela sám nebude stanovené cíle schopen uskutečnit. Především bylo třeba získat a správně využít kvalifikované lidské zdroje, jejichž průprava by byla zaštítěna odpovídajícími institucemi. Prvním konkrétním krokem, zatím pouze na regionální úrovni, bylo v roce 1928 založení Madraské knihovnické asociace (jejímž členem byl např. i básník Rabíndranát Thákur), při které o rok později vznikla také knihovnická škola vysokoškolského typu, jež se po letech stala součástí Madraské univerzity. Následně byla v roce 1933 byla založena Indická knihovnická asociace (Indian Library Association), která jako jedna z prvních uplatnila svou působnost na celém území Indie. V rozmezí let 1944-1953 zastával Ranganathan funkci prezidenta.

V jednotlivých státech Indie napomáhal Ranganathan etablovat obory v knihovní vědě, a to buď jako kurzy nebo ve formě vysokoškolského vzdělání s oficiálním diplomem. V letech 1945-1947, na pozvání vicekancléře Dr. S. Radhakrishnana (v 60. letech prezident Indické republiky), působil Ranganathan jako knihovník a profesor knihovní vědy na Banaras Hindu University, kde pomáhal ustavit diplomový kurz v knihovní vědě. Dalším místem bylo Dillí, kde se v roce 1947 soustředil jak na vzdělávání, tak i na výzkum v oblasti knihovní vědy. V tomtéž roce byl započat bakalářský program ve výše uvedené disciplíně a záhy i program magisterský a doktorský. Jedním z posledních působišť, avšak velmi významného charakteru, bylo Bangalore. Od vlády získal v otázce financí volnou ruku a v roce 1962 zde napomáhal vybudovat Středisko pro výzkum a vzdělávání v dokumentaci (DRTC - Documentation Research and Training Centre). To byl skutečný přínos pro oblast knihovní a informační vědy v Indii, a to nejen na poli výzkumu, ale současně ve výchově a vzdělávání profesionálních knihovníků a informačních vědců [7:13].

30. a 40. léta byla ve znamení Ranganathanovy publikační a organizační činnosti se silným humanistickým poselstvím. V té době vznikly stěžejní práce, které se koncepčně vztahovaly ke všem aspektům provozu knihovny.

V roce 1931 bylo publikováno první vydání Pěti zákonů knihovní vědy (Five laws of library science), které se myšlenkovým obsahem stalo stěžejním dílem a z něhož později více či méně vycházely ostatní Ranganathanovy koncepce.

O dva roky později byla v konečné úpravě vydána kompletní Dvojtečková klasifikace (Colon classification). V následujících letech významně ovlivnila klasifikační teorie a systémy a svým pojetím se do jisté míry stala nadčasovou.

V dalších letech byla publikována Pravidla systematického katalogu (Clasified catalogue code, 1934) Knihovní administrativa (Library administration, 1935), magnum opus klasifikační teorie Úvod do knihovnické klasifikace (Prolegomena to library classification, 1937), Referenční služby a bibliografie (Reference service and bibliography, 1940), Organizace knihovny (Library organization, 1946) a mnohé další. Ranganathan do konce života napsal na 60 knih a téměř 2000 článků a komentářů.

Mimo to se mu postupně zdařilo ustavit legislativní rámec pro oblast knihovnictví téměř ve všech indických státech - jmenovitě např. v Bengálsku (First library bill 1931), Madrasu (1936 a 1948), Travancore (1947) a jinde. Později, v roce 1948, podal návrh zákona obecně platného pro všechny státy Indie (Union library bill), který byl součástí Plánu pro rozvoj knihoven (Library developement plan). Legislativou se nadále zabýval i v dalších letech. Výsledkem byly revize již stávajících zákonů či návrhy nových zákonů odpovídajících měnícím se podmínkám.

Až do roku 1945 působil Ranganathan hlavně na jihu Indie a snažil se v tamních státech vybudovat silnou síť knihoven. V roce 1944 obdržel od Madraské univerzity předčasnou penzi a přestože toto období nepatřilo mezi nejpříjemnější v jeho životě, neodradilo jej od další činnosti. V té době začal Ranganathan uplatňovat svůj vliv na celonárodním a mezinárodním poli.

Pro svou práci začal nacházet silnou podporu i ve vládních kruzích. Důležitou roli sehrál v Úřadu indických standardů (Bureau of Indian Standards), kde byla v té době pod jeho patronací zřízena sekce pro dokumentaci. Výrazného úspěchu dosáhl v roce 1950 v Dillí na konferenci UNESCO, kde jako národní zástupce vyjednával o ustanovení Veřejné knihovny v Dillí jako předlohy pilotního projektu UNESCO. Návrh byl přijat a knihovna poté sloužila jako obecný model veřejné knihovny pro celou oblast jihovýchodní Asie [7:13]. Významnou zásluhu si připsal podílem na založení Indického národního vědeckého a dokumentačního centra (INSDOC - Indian National Scientific Documentation Centre) v tomtéž roce.

Na přelomu 40. a 50. let vznikl v mezinárodním měřítku velký zájem o Ranganathanovu práci, především o dvojtečkovou klasifikaci. Na pozvání Britské rady navštívil v roce 1948 USA a Velkou Británii. V roce 1950 opět odcestoval do Spojených států na základě pozvání Rockefellerovy nadace. V letech 1951-1961 zastával v rámci FID místo generálního zpravodaje v Komisi pro obecnou teorii klasifikace. V letech 1953-1956 byl jejím viceprezidentem.

V Londýně v roce 1950 stál spolu D. J. Foskettem, B. I Palmerem a A. J. Wellsem u vzniku Skupiny pro výzkum klasifikace (Classification research group). Práce skupiny se soustřeďovala na dílčí rozvíjení facetové (dvojtečkové) klasifikace [15:27].

Cesty mimo Indii trvaly i nadále a v letech 1955-1957 žil se svou rodinou v Curychu, kde původně zamýšlel zůstat. Okolnosti jej však přivedly zpět do Indie. S nezmenšeným úsilím se angažoval v mezinárodním měřítku a účastnil se odborných konferencí. Přednášel pro UNESCO, IFLA, FID a jiné organizace. O tom, jak velký význam mu byl přikládán, svědčí konference, jež se konala v roce 1957 v anglickém Dorkingu pod patronátem ASLIB. Tématem byl charakter a význam Ranganathanovy klasifikační teorie.

Během své dlouhé profesionální kariéry obdržel Ranganathan mnohá ocenění. Když byl v roce 1957 jmenován čestným členem FID, byl jeho přínos světovému knihovnictví označen jako intelektuální a kulturní kooperace východního a západního světa [2:27]. Mimo čestných titulů univerzit a organizací mu byly ještě během života věnovány mnohé publikace a v mezinárodních kruzích byl označován za "světového knihovníka". Pravděpodobně největšího ocenění se mu dostalo od indické vlády, kdy mu byl v roce 1965 udělen čestný titul Národního profesora knihovní vědy.

Ranganthanova bohatá kariéra trvala bezmála padesát let a víra v oddanost službě a práci nepolevila až do jeho smrti v roce 1972 (27. září), kdy stále aktivně pracoval na nových koncepcích. Satija uvádí typologii Girji Kumara, který člení Ranganathanův život do dvou odlišných období: ranné období, které trvalo až do konce činnosti v Madrasu, a pozdější stadium vyznačující se posedlým budováním ideové koncepční struktury [19:30].

Jednomu americkému příteli Ranganathan kdysi napsal:

"Přechod ke knihovnictví v roce 1924 vedl v tomto vtělení k účelné a plodné cestě životem. Nyní jsem přesvědčen, že bych nikdy neprožil tak naplněný život, pokud bych zůstal u své původní volby." [19:29]

Multifasetová osobnost

"Ten, kdo se oprostil od touhy, všech přání a neříká "to jsem já a to je mé", ten dochází klidu."
(Bhagavadgíta, zpěv 2, verš 71)

Ranganathan byl zvláštní syntézou na první pohled dvou protichůdných kulturních zázemí. Z Východu si přinesl tradiční filozoficko-náboženské hodnoty a ze Západu principy kritického myšlení.

V dětství obdržel Ranganathan tradiční náboženskou výchovu, která spolu se starobylou hinduistickou literaturou utvářela rámec, skrze nějž vnímal svět. Přestože byl v soukromém životě ortodoxním hinduistou, nic z toho nedeformovalo jeho myšlení. Během studií projevoval silný odpor proti bezduchému memorování faktů a teorií bez povědomí o praktické aplikaci. Obsáhnout problém znamenalo klást si otázky proč a jak. Sám později praktikoval odlišné metody výuky v duchu starobylého indického vztahu učitel-student.

Ranganathan byl stoupencem šivaismu, který se soustřeďuje na uctívání tří podob Šivy jakožto stvořitele, udržovatele a ničitele vesmíru [12:434-435]. Průvodcem každodenním životem se mu stal epos Rámájana, který pro něj byl nevyčerpatelnou studnicí postřehů a myšlenek a Ranganathan byl často obklopen skupinou studentů dychtících výkladu. Díky vše prostupujícímu spiritualismu a klasickým hinduistickým postulátům Ranganathan věřil v inkarnaci a cestu osudu. O tom se přesvědčil ještě v době, kdy vyučoval matematiku. Jeden ze spolužáků, který dosáhl stavu riši (obdoba svatého, osvíceného muže), mu předpověděl, že změní povolání (přestože matematiku miloval), odcestuje do zahraničí (velmi nepravděpodobné pro striktního bráhmana), napíše množství knih a jeho žena zemře v určité datum. Nic z toho nebral příliš vážně až do roku 1924, po kterém se každá z předpovědí beze zbytku naplnila [13:19]. Podobná událost se váže k pozdějšímu období, kdy se Ranganathan rozhodl věnovat duchovnímu rozvoji a opustit knihovnictví. Byl však "moudrými muži" odrazen se slovy, že musí pokračovat v práci v současné reinkarnaci [11:32].

Možná, že to byl jeden ze stěžejních okamžiků, které ještě více upevnily Ranganathanovu oddanost práci a profesi. A právě zanícená práce a silné humanistické cítění bez ohledu na potřeby vlastní osoby se pro něj staly cestou, prostřednictvím které lze dosáhnout stavu vysvobození - mókšy, tzn. odpoutání se od koloběhu reinkarnací, které jsou následkem činů - karmy [9:20]. Mnohými byl označován za karmajogína, který jedná v tomto duchu:

"Tvůj úkol nemá nic společného s ovocem tvých činů! Nechť odměna není podnětem jejich konání! Ale neoddávej se ani nečinnosti!"
(Bhagavadgíta, zpěv 2, verš 47)

Vysoké nasazení a obětavost práci často až velmi striktně požadoval i od svých spolupracovníků a studentů. Jak podotýká Satija, byl Ranganathan v některých případech ukázkovým ztělesním protikladů:

"On, který pozvedl knihovní vědu prostřednictvím vědeckých metod, byl v soukromém životě konzervativní až podezřívavý. Jako člověk byl prostý, pokorný a altruistický. Věřil v týmovou práci, někdy však přehlížel názory ostatních. Jeho zasvěcení profesi bylo pozoruhodné a pracovní nasazení neuvěřitelné." [19:29]

Ranganathan žil velmi asketickým životem a prací trávil převážnou část dne (často až do pozdních nočních hodin). Byl oproštěn všech materiálních hodnot a především v penězích nenacházel většího významu. V roce 1965 věnoval životní úspory Madraské univerzitě na zřízení Nadace pro knihovní vědu, kterou pojmenoval po své ženě (Sarada Ranganathan Endowment for Library Science). Mohlo by se zdát, že opomíjel rodinu a úspory mohl věnovat svému jedinému synovi. Jeho žena to později komentovala tím, že Ranganathan má dva syny a prvním z nich je knihovní věda [8:667].

Svůj altruismus a vztah k práci a člověku jako svébytné bytosti Ranganathan kdysi definoval takto: "Jestliže má být dosaženo mókšy, rozhodněte se pro knihovnickou profesi." [20:756] Jednoduchá věta, která v sobě skrývá hluboký smysl. Jestliže někdo vykonává službu s obětavostí jemu vlastní a čistým srdcem bez ohledu na barvu pleti, přesvědčení, kastu, náboženství uživatelů, slouží lidskosti. A přestože fyzické tělo jednou odejde a bude zničeno, jeho služba jako prvek mimo čas a prostor nebude zničena nikdy. A takový člověk dosáhne mókšy.